U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně T - Renard, spol. s.r.o., se sídlem v Brně, Útěchov, Ve vilkách
113/31, identifikační číslo osoby 454 74 958, zastoupené Mgr. Martinem
Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, proti žalovanému R.
Č., zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní
náměstí 35/1a, o zaplacení částky 678.309,34 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 219/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2015, č. j. 7 Cmo
237/2014-195, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2014, č. j. 21 Cm
219/2009-159, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 678.309,34
Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit
náklady řízení vůči žalobkyni (bod II. výroku) a vůči České republice (bod III.
výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud při posouzení neplatnosti smlouvy o
dílo z důvodu její neurčitosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, pak se s jeho výtkami dovolací soud neztotožňuje. Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu naopak (na rozdíl od mínění dovolatele) dovolací
soud shledává v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003, ze dne 28. února 2008, sp. zn.
33 Cdo 3053/2007, ze dne 22. května 2012, sp. zn. 33 Cdo
2978/2010, ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 18. prosince
2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). V této souvislosti je třeba i připomenout, že
podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. dubna 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/2003, in www.usoud.cz), která se promítla též v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26
Cdo 2317/2006), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který
nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován
princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená
společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup Ústavní soud hodnotí
jako ústavně nekonformní, odporující principům právního státu. Jsou-li tedy ve
vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost
smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího
neplatnost smlouvy. Namítá-li dovolatel dále, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí „odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ tím, že v odůvodnění svého
rozsudku uvádí, že „Pokud žalovaný tvrdil, že fakturami č. 200905 a č. 200901
byly účtovány práce, které se netýkaly smlouvy o dílo ze dne 8. 10. 2008, pak
je třeba říci, že ohledně tohoto tvrzení neunesl břemeno důkazní, neboť žádné
důkazy k jeho prokázání nepředložil ani nenavrhl.“, potom žalovaný v této
souvislosti neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by měl
být tvrzený závěr odvolacího soudu případně v rozporu. Tvrdí-li konečně dovolatel, že vztahy mezi účastníky měly být vypořádány v
souladu s ustanovením § 457 obč. zák. a odvolacímu soudu vytýká, že se při
řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(přičemž odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975“), zcela pomíjí, že podle
ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání
skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené
rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho
rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v případě dovolatelem
formulované otázky není, neboť – jak se podává z odůvodnění napadeného
rozhodnutí – odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu