23 Cdo 3311/2024-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně M. B. zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, proti žalovanému SEMIRAMIS z. ú., se sídlem v Nymburku, Dlabačova 2208, identifikační číslo osoby 70845387, zastoupenému Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, o ochranu před porušováním autorských práv, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 C 5/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2024, č. j. 3 Co 21/2023-209, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 73 C 5/2021-173, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se užívání softwaru s názvem „Informační systém spol. Semiramis z. ú.“, k němuž vykonává veškerá autorská majetková práva žalobkyně (výrok I), dále zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 64 800 Kč (výrok II), a také zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobkyni omluvu formou doporučeného dopisu na adresu žalobkyně ve znění uvedeném ve výroku (výrok
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III, ve výroku IV jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále také jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení šesti otázek hmotného a procesního práva, z nichž u dvou tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zbývající čtyři otázky dle jejího názoru dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka konkrétně formulovala tyto právní otázky: a) Je odvolací soud oprávněn měnit výrok o náhradě nákladů řízení v neprospěch odvolatele, který je jediným odvolatelem v řízení? b) Je vykonavatelka práv k dílu (software) ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 a 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a ustanovení § 40 a 41 téhož zákona oprávněna odejmout souhlas s užíváním díla, není-li uzavřena licenční smlouva? c) Lze za odejmutí takového souhlasu považovat neakceptaci návrhu na úhradu licenčního poplatku ze strany uživatele software? d) Není-li jiné dohody, je vykonavatelka práv k software oprávněna požadovat licenční odměnu a náhradu hotových výdajů za oprávněné i neoprávněné užití díla? e) Jde o užití software v případě, že je software nainstalován na počítač uživatele (je v držení uživatele), aniž by bylo nutné prokazovat, zda byl software uživatelem skutečně spuštěn? f) Je soud povinen se řádně vypořádat se vznesenými námitkami stran?
4. U otázky pod bodem a) dovolatelka namítala, že odvolací soud v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius navýšil náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně k tíži žalobkyně, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23.
5. U otázky pod bodem f) dovolatelka namítala, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval jejími odvolacími námitkami, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahujících se k náležitému odůvodnění soudního rozhodnutí. Rovněž namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud de facto pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž by se blíže zabýval odvolacími námitkami. V nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pak dovolatelka spatřovala rovněž porušení svého práva na spravedlivý proces.
6. U zbývajících otázek [výše shrnutých pod body b) až e)] dovolatelka uvedla, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolatelčina argumentace k otázkám pod bodem b) a c) spočívala v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že nebylo prokázáno, že žalovaný neoprávněně zasáhl do práv žalobkyně. Dovolatelka sice souhlasila s tím, že software byl až do vzniku sporu mezi účastníky (na přelomu roku 2020 a 2021) užíván oprávněně, což ovšem neplatí o období následujícím po 1. 12. 2020. E-mailem ze dne 1. 12. 2020 totiž dovolatelka požadovala po žalovaném úhradu spojenou s užíváním software; jestliže žalovaný požadavek na úhradu odměny následně odmítl, byl software dle mínění dovolatelky již od 2. 12. 2020 užíván žalovaným neoprávněně. Dovolatelka uvedla, že je přesvědčena, že svůj souhlas s užitím software žalovaným vzala zcela zjevně zpět, a bude na posouzení dovolacího soudu, k jakému datu bude možné považovat užití díla za neoprávněné.
7. Současně dovolatelka [ve vztahu k otázce pod bodem d)] namítala, že bez ohledu na oprávněnost či neoprávněnost užití ze strany žalovaného jí přísluší odměna – v případě oprávněného užití odměna ve výši požadované licence, v případě neoprávněného užití jí přísluší dvojnásobná odměna podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Odvolací soud proto dle dovolatelky nesprávně zamítl peněžitý nárok v celém rozsahu s tím, že užívání díla bylo oprávněné, aniž by se zabýval tím, zda žalobkyni náleží peněžitá náhrada i za toto oprávněné užívání. Dále poukazovala na to [ve vztahu k otázce e)], že závěr soudu o tom, že žalobkyně znemožnila žalovanému využívat software, je skutkově nesprávný. Uvedla, že sice odebrala žalovanému přístup ke sdílenému disku, ten však nebyl předmětem dodaného software. Software byl nainstalován na serverech žalovaného a ten jej mohl běžně využívat.
8. Na základě výše uvedeného považovala dovolatelka napadené rozhodnutí za nesprávné a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žalobnímu návrhu žalobkyně vyhovuje, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení; příp. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že otázky formulované v dovolání nevytváří nic, co by bylo třeba na úrovni mimořádného opravného prostředku řešit, a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Dovolání není přípustné.
16. Dovolatelka prostřednictvím otázky výše shrnuté pod bodem a) napadala rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud připomíná, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V této části, kterou dovolatelka napadá výrok o nákladech řízení, proto není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Otázka výše shrnutá pod bodem b) týkající se toho, zda je vykonavatelka práv k dílu oprávněna odejmout souhlas s užíváním díla, není-li uzavřena licenční smlouva, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda vykonavatelka práv k dílu může odejmout souhlas s jeho užíváním. Tato otázka nebyla pro závěr odvolacího soudu relevantní a z žádného závěru vyjádřeného v odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud zpochybňoval možnost žalobkyně rozhodovat o tom, zda udělí či odebere souhlas s užíváním díla. Odvolací soud naopak ve svém právním posouzení vycházel z toho, že žalovaný užíval software oprávněně na základě dohody všech zúčastněných a od okamžiku, kdy nedošlo mezi žalobkyní a žalovaným ke shodě na užívání software, znemožnila žalobkyně žalovanému software užívat a ten jej nadále neužíval.
18. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
19. Otázky výše shrnuté pod bodem c) a d) vztahující se k tomu, zda a případně od kterého okamžiku bylo užívání softwaru žalovaným neoprávněné, a zda žalobkyni náleží odměna za užívání software nehledě na to, zda šlo o oprávněné či neoprávněné užívání, nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž svoji argumentaci k těmto otázkám formulovala na základě vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních. Dovolatelka postavila svoji dovolací argumentaci na tom, že žalovaný neoprávněně užíval software již ode dne následujícího po odeslání jejího e-mailu ze dne 1. 12. 2020. Soudy naopak v dosavadním řízení vycházely z toho, že dne 19. 1. 2021 žalovaný odmítl uzavření licenční smlouvy v žalobkyní navržené podobě a následně mu dne 22. 1. 2021 žalobkyně znemožnila software užívat. Ze skutkových zjištění soudů tak plyne, že téměř bezprostředně poté (v rozmezí dvou dnů), kdy mezi stranami nedošlo k dohodě na užívání softwaru, znemožnila žalobkyně žalovanému software užívat, na základě čehož soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno neoprávněné užívání software žalovaným.
20. Ohledně odměny za užívání software ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jimiž je dovolací soud vázán) vyplývá, že vývoj software probíhal v součinnosti všech zúčastněných osob a s příslibem bezplatného darování s tím, že budou uhrazeny jen hotové výdaje, nikoli odměna za užití díla (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Pokud nyní dovolatelka argumentuje tím, že jí náleží odměna za užívání díla nehledě na to, zda dílo bylo užíváno oprávněně či nikoli, tedy (v rozporu se skutkovými zjištěními soudů o dohodnuté bezplatnosti užívání) požaduje odměnu i za dobu oprávněného užívání, vychází ve své argumentaci z odlišného skutkového stavu než z toho, který byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů.
21. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu
odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024). 22. Ze stejného důvodu pak nezaloží přípustnost dovolání ani otázka výše shrnutá pod bodem e), prostřednictvím které dovolatelka zpochybňovala skutkový závěr soudů o tom, že žalovanému znemožnila užívat software, a argumentovala tím, že i poté, co žalovanému odebrala přístup ke sdílenému disku, mohl software nadále užívat. Dovolatelka prostřednictvím argumentace k této otázce neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž výslovně uvádí, že závěr odvolacího soudu je skutkově nesprávný. 23. Otázka výše shrnutá pod bodem f) vztahující se k nedostatkům odůvodnění napadeného rozhodnutí a s tím související tvrzené nepřezkoumatelnosti představuje námitku vady řízení, nehledě na to, jak byla dovolatelkou formulována. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemohou založit námitky týkající se vad řízení, neboť takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. 24. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). 25. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z obsahu dovolání je zřejmé, že případné tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly dovolatelce na újmu uplatnění jejích práv, neboť dovolatelka v dovolání zpochybňovala závěry odvolacího soudu a formulovala řadu námitek týkajících se věci samé, z čehož vyplývá, že napadené rozhodnutí nelze ve světle citovaných judikatorních závěrů považovat za nepřezkoumatelné. 26. Pokud pak dovolatelka v souvislosti s námitkou vad řízení argumentovala zásahem do svého práva na spravedlivý proces, je třeba uzavřít, že neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. 27. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu