23 Cdo 3442/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce Kraj Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, identifikační číslo
osoby 70890749, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze
2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované GRIV s. r. o., se sídlem v Českých
Budějovicích – České Budějovice 2, U Výstaviště 486/15, identifikační číslo
osoby 28083580, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, o uložení povinnosti předložit bankovní
záruku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C
29/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 3. 2017, č. j. 22 Co 89/2017-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 C
29/2016-105, uložil žalované povinnost předložit žalobci bankovní záruku ke
krytí nároku z případných vad díla – rekonstrukce mostu ev. č. 13035 – 2 Hořice
v rámci akce „III/13035 – most ev. č. 13035 – 2“ znějící na částku 1.000.000 Kč
a účinnou do 14. 12. 2024 (bod I. výroku). Dále pak rozhodl o nákladech řízení
mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví
uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když „bere v úvahu to, co má nastat až po
vyhlášení rozhodnutí, tedy případnou neexistenci bankovní záruky po 5. 1. 2020“. Dle jejího názoru neexistuje právní důvod k uložení povinnosti žalované. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016,
sp. zn. 26 Cdo 415/2016, ve kterém dovolací soud konstatoval, že v souladu s
ustálenou soudní praxí je i výklad ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle
něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Zásada uvedená v
ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. znamená, že soud při rozhodování věci je
povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době
zahájení řízení (a k právním předpisům v té době platným), ale také k
okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (a k právním
předpisům v době vyhlášení rozhodnutí platným), a že nesmí vzít v úvahu to, co
má nastat až po vyhlášení rozhodnutí. Z hlediska zjišťování skutkového stavu
věci soud vychází z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.
tehdy, jestliže
skutečnosti, které tu jsou v době vyhlášení rozsudku, jsou podle hmotného práva
pro rozhodnutí významné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, uvedl-li, že pokud
bylo ve smlouvě ujednáno v bodu 12.4, že bankovní záruku dle bodu 12.3 předloží
zhotovitel nejpozději při předání a převzetí díla, pak za stavu, kdy dílo bylo
předáno 15. 12. 2014, požadavek na předložení řádné bankovní záruky není
předčasný. Uvedený závěr odvolacího soudu tak není v rozporu s dovolatelkou
namítanou judikaturou a výše uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že čl. 9.2 smlouvy o dílo
vyložil odvolací soud nesprávně, když zároveň nesprávně a nedostatečně
zhodnotil vůli stran. V této souvislosti namítá, že čl. 9.2 smlouvy jednoznačně
rozlišuje samostatně stavební dílo a izolace a že trvání bankovní záruky bylo
mezi stranami výslovně navázáno na trvání záruky na dílo a nikoliv na trvání
záruky za izolace. Tvrdí, že žalobce si byl vědom toho, že smluvní strany
sjednaly bankovní záruku na trvání záruky na dílo, a nikoliv na trvání záruky
za izolace. Kdyby si předmětné ustanovení žalobce takto nevykládal, neměl by
vůbec zapotřebí předkládat žalované návrh dodatku ke smlouvě o dílo č. 6, jehož
předmětem je úprava požadavků pro předložení bankovní záruky pro řádné
zajištění závazků zhotovitele plynoucích z odpovědnosti za vady díla. Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního
úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel
stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové
vztahy speciálně v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen
„obch. zák.“). Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů platí, že se
vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které
je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.). V
případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev
vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby,
které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají
podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§ 266 odst. 2
obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke
všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy
a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran,
pokud to připouští povaha věcí (§ 266 odst. 3 obch. zák.). V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, Nejvyšší soud v
souvislosti s posuzováním platnosti ujednání o smluvní pokutě vyložil, že
„ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.
formulují výkladová
pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního
úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření
právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících
osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto
nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k
přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního
úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska
subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska
objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát
náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání
o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i
následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).“
Odvolací soud dovodil, že žalovaná nesprávně interpretuje čl. 9.2 smlouvy tak,
že rozlišuje „samostatně stavební dílo a izolace“. Dle odvolacího soudu je
jednoznačné, že celé dílo, jak bylo definováno v článku 2 – Předmět smlouvy,
lze členit na stavební část a izolace, když v opačném případě by se muselo
vycházet ze závěru, že izolace nebyly vůbec předmětem smlouvy o dílo. Uzavřel-
li tedy odvolací soud, že „pokud pak bankovní záruka byla výslovně sjednána k
zajištění závazků zhotovitele plynoucích z odpovědnosti ,za vady díla‘, pak je
nanejvýš patrné, že i předmětná bankovní záruka musí zajišťovat nároky případně
vzniklé z odpovědnosti za vady na veškerých dílčích součástech díla, tedy i na
izolacích, a musí trvat i po záruční dobu na izolace“, pak odvolací soud při
výkladu předmětného smluvního ujednání nevybočil ze zásad výkladu obsahu
právních úkonů nastavených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu. Ani v tomto směru tak není dovolání žalované přípustné. Odvolací soud
nadto zcela správně dovodil, že okolnost, že žalobce následně vyhotovil návrh
dodatku ke smlouvě o dílo č. 6, podle kterého byl ochoten akceptovat předání
bankovní záruky ve výši stanovené smlouvou o dílo na dobu pět let s tím, že
před vypršením platnosti této záruky bude předložena nová bankovní záruka ve
stejné výši opět na dobu trvání pět let, nemůže bez dalšího potvrzovat, že si
žalobce byl vědom toho, že záruka je vázána „jen“ na zajištění závazků z
odpovědnosti za vady díla, nikoliv za závazky z odpovědnosti za vady izolací. I
tento jeho závěr je v souladu s výše citovanou judikaturou. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení žalované o případné nejednoznačnosti
předmětného ustanovení čl.
9.2 smlouvy o dílo a v souvislosti s tím odkaz
dovolatelky na ustanovení § 44 odst. 1 věta druhá zákona č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, dle kterého za správnost a úplnost zadávacích podmínek
odpovídá zadavatel. Dovolatelka argumentuje tím, že případnou nejednoznačnost
nelze vykládat k její tíži. Odvolací soud ani v této otázce nevybočil z limitů
výkladů projevů vůle a neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů k
výkladu § 266 obch. zák., nepřisvědčil-li žalované v tom, že by ujednání v čl. 9.2 smlouvy bylo nejednoznačné a tím nejasné, s tím, že důsledky takové
nejednoznačnosti by se měly klást k tíži žalobce. Odkaz dovolatelky na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 8 Afs 12/2010-268, ve
kterém Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že „pojmům užitým v zadávací
dokumentaci na veřejnou zakázku (§ 44 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách) je zpravidla třeba přisuzovat jejich obecně přijímaný význam,
nejsou-li ze seznatelných důvodů použity ve specifickém významovém smyslu nebo
nejsou-li v zadávací dokumentaci konkrétně definovány“, je proto nepřiléhavý. Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že jakkoliv se dovolatelka snaží
zvrátit výše uvedené závěry odvolacího soudu poukazem i na další rozhodnutí
Nejvyššího soudu související s otázkou výkladu projevu vůle (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2061/99, či jeho rozsudek
ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006), Nejvyšší soud neshledal, že by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu (viz dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí). Dovolatelka dále namítá, že - za situace, kdy nabídku k veřejné zakázce podalo
konsorcium žalované a společnosti HASTRA s. r. o., a smlouvu uzavřela pouze
žalovaná - z celého obsahu právního úkonu (smlouvy) nelze jeho výkladem
zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy, a tedy, že „samotná smlouva o dílo může
být považována za neplatnou“. Dovolatelka na podporu své argumentace odkazuje
na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 703/2002 a ze
dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005. Nejvyšší soud neshledává ani v této otázce dovolání přípustné, neboť odvolací
soud se neodchýlil od dovolatelkou označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zmiňovaná rozhodnutí řeší něco jiného, než na čem odvolací soud založil své
rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). V rozhodnutí ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 703/2002, se Nejvyšší soud
zabýval otázkou, zda vadné či mylné označení účastníka smlouvy jako
hmotněprávního úkonu působí automaticky její absolutní neplatnost. Nejvyšší
soud s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že vada v označení osoby, která
je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud
lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.),
popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn,
zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil
i ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, sp. zn.
29 Odo 1156/2005, kdy navíc
dodal, že o absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu bylo možné
hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či nesrozumitelné,
že pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani výkladem právního
úkonu. Rozhodnutí odvolacího soudu s namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu není v
rozporu. Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že bylo prokázáno,
že již pro účely zadávacího řízení uzavřela žalovaná se společností HASTRA s. r. o. smlouvu o sdružení, a to za účelem podání společné nabídky na provedení
předmětné stavby, když podle této smlouvy byla jako vedoucí účastník sdružení
označena právě žalovaná. Podle písemné plné moci z 31. 1. 2013 udělila
společnost HASTRA s. r. o. jako účastník sdružení žalované jakožto vedoucímu
účastníku sdružení plnou moc k právním úkonům za společnost HASTRA s. r. o., a
to nejen pro zastupování v zadávacím řízení, ale rovněž ke všem právním úkonům,
kterými bude zavazovat zmocnitele v souvislosti s realizací díla, které je
předmětem veřejné zakázky zadávacího řízení vyhlášeného žalobcem. Odvolací soud
uzavřel, že není třeba trvat na podpisu druhého účastníka sdružení, tedy
společnosti HASTRA s. r. o., protože smlouvu o dílo podepsaly osoby oprávněné
jednat za žalovanou. Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatelky, že se odvolací soud
odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1239/2007. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „ustanovení § 79 odst. 1 věta
druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen
to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá i
tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo
možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být
žalovanému uložena rozhodnutím soudu“. Dovolatelka je toho názoru, že povinnost uvedená v bodě I. výroku rozsudku
soudu prvního stupně je nejasná, když termín „předložit“ připouští více
výkladů, že tento výrok povinnost žalované nikterak nespojuje s konkrétní
smlouvou o dílo a že smlouva obsahovala jednoznačný termín „předá“. Dovodil-li odvolací soud, který vzal i právní závěry soudu prvního stupně za
správné, že v dané věci šlo o žalobu na plnění, kdy se žalobce domáhal plnění
povinnosti žalovanou, k němuž se zavázala ve smlouvě o dílo ze dne 9. 4. 2013,
když vlastní požadavek žalobce byl v petitu návrhu formulován v souladu s tím,
na jakém ujednání se účastníci shodli ve zmíněné smlouvě o dílo, když i tato
byla v petitu žaloby nezaměnitelně označena, a že rovněž není důvodu pochybovat
o významu slova předložit, neodchýlil se od výše citované judikatury Nejvyššího
soudu a přípustnost dovolání tak založena není. Namítá-li konečně dovolatelka, že nedošlo k výslechu ani jednoho z účastníků,
uplatňuje námitku, která však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a
dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací
soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu