23 Cdo 3565/2024-952
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyň a) L. K., a b) T. T., obě zastoupené JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 947/12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 83/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2024, č. j. 11 Co 51/2024-908, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 603 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 9 C 83/2015-844, určil, že nemovitosti ve výroku uvedené byly ke dni úmrtí, tedy ke dni 4. 11. 2011, ve výlučném vlastnictví zůstavitele pana P. T. (T.), občana XY, posledně trvalým pobytem v České republice, XY, XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Jednalo se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně v této věci. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2018, č. j. 9 C 83/2015-422, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen „odvolací soud“) ze dne 4. 2. 2019, č. j. 11 Co 258/2018-458. Následně soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 C 83/2015-507, který odvolací soud opět zrušil usnesením ze dne 30. 7. 2020, č. j. 11 Co 276/2019-591.
3. K odvolání žalovaného proti v pořadí třetímu rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 11 Co 51/2024-908, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel formuloval následující otázky: a) Otázka, zda byla v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také jen „obč. zák.“ či „občanský zákoník 40/1964 Sb.“), kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí, uzavřená v důsledku podvodného jednání jednoho z účastníků této smlouvy, konkrétně pak jeho nezmocněného zástupce, stižena absolutní či relativní neplatností právního úkonu. b) Otázka, zda v režimu občanského zákoníku 40/1964 Sb. byla kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí, posuzována jako platný právní úkon, jestliže byla uzavřena v mezidobí od uskutečnění relativně neplatného právního úkonu do okamžiku dovolání se relativní neplatnosti tohoto právního úkonu, či zda byla posuzována jako absolutně či relativně neplatný právní úkon. c) Otázka, zda v režimu občanského zákoníku 40/1964 Sb. subjekt, který v dobré víře nabyl vlastnické právo k nemovitosti, je nadále řádným vlastníkem této nemovitosti, přestože následně jiná osoba uplatnila vlastnické právo k téže nemovitosti, které nabyla či jí bylo navráceno s účinky ex tunc.
5. U otázky pod bodem a) dovolatel namítal, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jako absolutně neplatnou kupní smlouvu uzavřenou dne 27. 11. 2008 mezi zůstavitelem jako prodávajícím, který byl zastoupen N. K., a společností MEGAL PRAG STAV s.r.o. jako kupujícím o převodu předmětných nemovitostí. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, a na navazující rozhodnutí, podle nichž smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků smlouvy úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tímto vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tímto využil jeho omylu, není neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem; podvodné jednání jednoho účastníka smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se úspěšně může dovolat jen druhý účastník smlouvy. Podle dovolatele se tak soudy odchýlily od citované judikatury, pokud v projednávané věci dospěly k závěru, že kupní smlouva je stižena absolutní neplatností, nikoli relativní neplatností.
6. S výše uvedeným pak souvisela i dovolatelova otázka pod bodem b), která se týkala platnosti následně uzavřené kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2009 o převodu týchž nemovitostí mezi společností MEGAL PRAG STAV s.r.o. jako prodávající a E. P. jako kupující. Dovolatel i zde namítal, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o absolutní neplatnosti této kupní smlouvy. Dovolatel odkázal na konkrétní judikáty, podle nichž právní úkon, u něhož je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za platný, dokud nedojde k dovolání se neplatnosti oprávněnou osobou. Z uvedeného pak dovolatel dovozoval, že na druhou kupní smlouvu, uzavřenou v době, kdy se ještě relativní neplatnosti první kupní smlouvy [viz otázka pod bodem a)] oprávněná osoba nedovolala, je třeba nahlížet jako na platný právní úkon.
7. Otázka pod bodem c) se vztahovala k dopadu předchozích převodů vlastnického práva k nemovitostem na existenci vlastnického práva žalovaného, který jako kupující uzavřel kupní smlouvu ze dne 8. 4. 2010 o převodu těchto nemovitostí s E. P. jako prodávající. Dovolatel opět odkazoval na to, že v pořadí první kupní smlouva byla relativně neplatná, proto veškeré následující právní úkony učiněné před dovoláním se relativní neplatnosti této smlouvy byly platné. Poukázal rovněž na to, že se žalobkyně dovolaly relativní neplatnosti první kupní smlouvy opožděně, nikoli v promlčecí lhůtě tří let. Dovolatel dále argumentoval tím, že mu svědčí dobrá víra, o jejíž existenci nelze v posuzovaném případě pochybovat, a dále že se choval a chová jako řádný a poctivý a dobrověrný vlastník.
8. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel současně navrhl odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který odůvodnil tím, že v případě pravomocného a vykonatelného rozsudku by byl závažně ohrožen na svých právech, neboť by pozbyl své vlastnické právo k nemovitým věcem zapsaným ve veřejném seznamu v důsledku toho, že žalobkyně již podaly návrh u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrálním pracovišti v XY, na zápis zůstavitele P. T. jako vlastníka nemovitostí.
9. Žalobkyně se k dovolání vyjádřily tak, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhly, aby dovolací soud dovolání zamítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Dovolání není přípustné.
15. První otázka dovolatele [výše shrnutá pod bodem a)] nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatel tuto otázku formuloval jako otázku vlivu podvodného jednání účastníka smlouvy při jejím uzavření na její platnost a odkazoval na judikaturu, podle které je v takovém případě právní úkon stižen relativní, nikoli absolutní neplatností. V projednávané věci ovšem ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jimiž je dovolací soud vázán) vyplývá, že v případě v pořadí první kupní smlouvy zcela absentovala vůle prodávajícího P. T. (dále také jen „zůstavitel“) k uzavření kupní smlouvy. Na řešený případ tak nelze vztáhnout dovolatelem odkazovanou judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, či následně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010), podle které má podvodné jednání účastníka v době uzavření smlouvy za následek její relativní neplatnost.
16. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) svůj právní závěr učinil na základě posouzení zjištěných okolností, podle nichž za zůstavitele kupní smlouvu uzavřela N. K., aniž by ji k tomu zůstavitel zmocnil, neboť bylo v řízení prokázáno, že si N. K. opatřila zfalšovanou plnou moc. Takový právní úkon pak mohl zavazovat toliko ji samotnou (srov. § 33 odst. 2 obč. zák.), nelze však uvažovat o tom, že by jím byl vázán P. T. ve smlouvě uvedený jako prodávající, když jeho vůle k uzavření této smlouvy zcela absentovala. P. T. by byl z takové smlouvy závázán, jen pokud by ji dodatečně schválil, což dle skutkových zjištění soudů obou stupňů neučinil (naopak ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že zůstavitel v té době již kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu neměl reálnou možnost spravovat svůj majetek – viz bod 14 napadeného rozsudku). K tomu viz mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, v němž dovolací soud řešil otázky týkající se nezmocněného jednatelství a zfalšované plné moci. Dovolatelova první otázka proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť v projednávaném případě napadené rozhodnutí nezáviselo na řešení vlivu následků podvodného jednání účastníka smlouvy při jejím uzavření na platnost takové smlouvy, nýbrž na tom, že zcela chyběla vůle osoby uvedené jako prodávající k uzavření kupní smlouvy.
17. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
18. Přípustnost dovolání pak nezaloží ani druhá a třetí dovolatelova otázka [výše shrnuté pod bodem b) a c)], neboť dovolatel tyto otázky formuloval vycházeje z předpokladu, že v dovolacím řízení úspěšně zpochybní závěr odvolacího soudu prostřednictvím otázky pod bodem a). U navazujících otázek pod body b) a c) totiž vycházel z předpokladu, že v pořadí první kupní smlouva byla stižena toliko relativní neplatností. Dovolateli se ovšem v dovolacím řízení nezdařilo úspěšně zpochybnit závěr odvolacího soudu a prosadit vlastní závěr o relativní neplatnosti první kupní smlouvy (viz výše). Za takové situace je pak pro projednávanou věc irelevantní řešit otázky, které jsou postaveny na premisi, že v pořadí první kupní smlouva byla toliko relativně neplatná. Na těchto otázkách tedy napadené rozhodnutí rovněž nezávisí.
19. Co se týče posouzení dobré víry žalovaného, dovolací soud odkazuje (shodně se samotným dovolatelem) na ustálenou rozhodovací praxi, podle které posouzení otázky, zda byl žalovaný (nabyvatel) v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020). Lze uzavřít, že soudy obou stupňů při posouzení dobré víry žalovaného vycházely z relevantních skutkových okolností zjištěných v řešené věci a jejich úvaha nebyla nikterak nepřiměřená.
20. Pokud za takové situace následně soudy obou stupňů vážily ústavně zaručená práva střetávající se v projednávané věci (právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a vlastnické právo původního vlastníka) a vzaly při tom v úvahu, že nelze klást k tíži žalobkyň, že nepodaly určovací žalobu dříve, a to z důvodu probíhajícího pozůstalostního řízení s cizím prvkem a následně probíhajícího trestního řízení, dále vzaly v úvahu, že žalobkyně neměly jinou možnost se k nemovitostem po svém otci dostat, zatímco investice provedené žalovaným lze vypořádat (přičemž zároveň poukázaly na to, že se žalovaný v souběžně probíhajícím řízení svých investic do nemovitostí domáhá z titulu bezdůvodného obohacení), a současně se soudy snažily zachovat maximum z obou práv a dovést účastníky k dohodě a nebylo-li to možné, pak s přihlédnutím k individuálním skutkovým zjištěním o okolnostech projednávané věci (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) daly přednost právu žalobkyň na ochranu jejich vlastnictví oproti právu žalovaného jako dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku na základě provedené úvahy o působení obecné idey spravedlnosti, pak postupovaly v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu a navazující judikatury Nejvyššího soudu a nikterak se od ní neodchýlily (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Žalovaný v dovolání rovněž navrhl odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu