23 Cdo 36/2022-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalované M. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Alešem Vackem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 233/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2021, č. j. 10 Co 150/2021-255, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 C 233/2019-224 (již druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 250 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a náklady řízení (výrok II).
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů žalované za řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu právního jednání a že právní otázka, „zda se v daném případě jednání žalobce jedná o neplatné právní jednání ve smyslu darování pro případ smrti či darování mezi živými, má být vyřešena jinak“. Napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobce odmítnout jako zjevně nedůvodné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v dovolání namítal, že se odvolací soud při výkladu právního jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz), a rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněným pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je vždy úmysl jednajícího.
Podle žalobce „v případě, kdy nejsou naplněny pojmové znaky právního jednání, a vzniklý následek jednání neodpovídá, či je dokonce zcela v rozporu s vůlí jednající osoby, za předpokladu, že adresát jednání vůli jednající osoby znal, či znát musel, se jedná o právní jednání neplatné“. Prezentoval názor, že pokud odvolací soud vyložil příslušné právní jednání jako „prosté darování bez dalšího“, interpretoval toto právní jednání v rozporu s vůlí a projevem této vůle ze strany jednající osoby (žalobce).
Žalobce však přehlíží, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, z nichž nevyplývalo, že jeho vůle (úmysl) skutečně směřovala k darování pro případ smrti a že žalovaná jako adresát jednání znala či musela znát takto tvrzenou vůli žalobce jako jednající osoby. Tvrzení žalobce o takovém úmyslu podpořená jeho výpovědí měl odvolací soud za vnitřně rozporná a naopak uvěřil výpovědi žalované. Žalobce tedy nesprávnost právního posouzení věci v této otázce zakládá na vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
Ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního
posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
K závěru o přípustnosti proto nemohou vést ani další dovolací námitky žalobce, prostřednictvím kterých polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, resp. předkládá vlastní verzi skutkového děje, jež je však odlišná od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Namítal-li žalobce, že právní otázka, zda se v daném případě jednání žalobce jedná o neplatné právní jednání ve smyslu darování pro případ smrti či darování mezi živými, „má být vyřešena jinak“, přičemž poznamenal, že právní názor odvolacího soudu je podle jeho mínění nesprávný, nejedná se o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. Měl-li žalobce tímto vymezením na mysli, že dovolací soud měl uvedenou otázku „posoudit jinak než odvolací soud“, pak patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o.
s. ř. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak). Pakliže žalobce takto zamýšlel uplatnit poslední z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., není z obsahu dovolání patrné, od kterého svého řešení (od kterého svého rozhodnutí řešícího určitým způsobem uvedenou otázku) se má dovolací soud podle mínění žalobce v projednávané věci odchýlit.
V tomto směru tak dovolání trpí vadami.
Žalobce v dovolání též tvrdil, že jednání žalované lze považovat za rozporné s dobrými mravy a že v daném případě „vyvstává i otázka porušení § 6 občanského zákoníku, z něhož vyplývá povinnost každého jednat v právním styku poctivě“ a že „nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu“. Ve vztahu k těmto námitkám však nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
I v této části je proto dovolání vadné. Shora vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedené části posoudit přípustnost dovolání. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i ve výroku II, jímž bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu