23 Cdo 3649/2021-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Teco
a.s., se sídlem v Kolíně, Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín IV, PSČ 280 02,
identifikační číslo osoby 46357301, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem
se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, PSČ 170 00, proti žalované ELKO
EP, s.r.o., se sídlem v Holešově, Palackého 493, Všetuly, PSČ 769 01,
identifikační číslo osoby 25508717, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o ochranu před
nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 10/2020, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci 29. 7. 2021, č. j.
4 Cmo 85/2021-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právní zástupkyně žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2021, č. j. 17 Cm 10/2020-188,
jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni
přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy specifikované ve výroku rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných
vlastním dokazováním, podle kterých žalovaná dne 3. 12. 2019 rozeslala svým
zákazníkům a obchodním partnerům dopis informující o průběhu soudního řízení
vedeného mezi účastnicemi u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 10/2015. Zejména v něm uvedla, že žalobkyně si sporný užitný vzor zaregistrovala
účelově, neboť předmět užitného vzoru vyrábí po světě stovky firem, užitný vzor
byl proto nakonec z rejstříku vymazán a soud rozhodl ve prospěch žalované. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že informace
obsažené v tomto dopisu nebyly sice stoprocentně přesné a vyčerpávající, přesto
tyto informace s určitou nadsázkou, která je přípustná, odpovídaly skutečnosti. Uveřejnění těchto informací nebylo vedeno se záměrem či účelem žalobkyni
očernit nebo poškodit, nýbrž bylo reakcí na dřívější uveřejnění informací ze
strany žalobkyně o tomto soudním sporu ze dne 24. 6. 2011 a 12. 12. 2016. Nejednalo se o bezprostřední reakci na tato uveřejnění, nýbrž o informaci
zákazníkům a partnerům o vývoji tohoto sporu, který jako první medializovala
žalobkyně. Tímto jednáním se žalovaná dle odvolacího soudu nedopustila nekalé
soutěže podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „o. z.“), neboť informace uvedené v dopisu lze považovat za souladné s
dobrými mravy hospodářské soutěže, jež nevylučují určitou dávku soutěžní
agresivity či lstivosti, a rovněž za výkon práva žalované na svobodu projevu a
práva na informace. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně do všech jeho výroků) podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že má za to, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v
rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny nebo při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
Ústavního soudu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, popřípadě aby jej zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za
zjevně bezdůvodné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl,
popřípadě zamítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje
zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní
posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její námitka, že rozhodnutí odvolacího
soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobkyně touto námitkou
nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu
postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019,
uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne
4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo
3295/2017). Žalobkyně dále v dovolání předestřela otázku, zda je možné vyloučit odpovědnost
za jinak nekalosoutěžní jednání spočívající ve zveřejňování informací o soudním
sporu vedeném s druhým soutěžitelem jen tím, že druhý soutěžitel informoval o
tomto soudním sporu již dříve. Takto formulovaná otázka přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nezaložil. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dovodil, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by vytýkané jednání
žalované bylo jinak jednáním v nekalé soutěži, přičemž odpovědnost za takové
jednání je u žalované vyloučena jen proto, že žalobkyně o tomto soudním sporu
dříve informovala.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že informace
uveřejněné žalovanou odpovídaly s určitou mírou akceptovatelné nadsázky
skutečnosti a žalovaná tak nečinila se záměrem či účelem žalobkyni očernit nebo
poškodit, nýbrž s cílem informovat své zákazníky a partnery o vývoji tohoto
sporu, který již dříve medializovala žalobkyně. Obdobný závěr platí též o otázkách žalobkyně týkajících se podmínek oprávněné
obrany ve smyslu § 2984 odst. 2 věta druhá o. z., neboť rozhodnutí odvolacího
soudu na zjištění podmínek oprávněné obrany na straně žalované nespočívá a
odvolací soud závěr o vyloučení odpovědnosti žalované z tohoto důvodu ve svém
rozhodnutí neučinil. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, u kterých je odpověď na ně
současně závislá na vlastním závěru dovolatelky, jenž odvolací soud neučinil a
jenž dovolatelka činí součástí těchto otázek (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, a judikaturu tam
citovanou). Proto nastolené otázky, jimiž se žalobkyně táže na význam
zavádějících (klamavých), nepravdivých (neobjektivních) a difamačních tvrzení
pro posouzení podmínek nekalé soutěže, nečiní dovolání žalobkyně přípustným,
neboť odvolací soud závěr o takovéto povaze předmětných výroků žalované
neučinil, nýbrž shledal tyto výroky žalované vzhledem k okolnostem věci za
odpovídající (s přípustnou mírou nadsázky) skutečnosti a nesměřující k difamaci
žalobkyně. Pouze pro úplnost pak lze uvést, že odvolací soud se ve svém celkovém závěru o
povaze předmětných výroků žalované z hlediska souladu s dobrými mravy soutěže
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v
jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021 (srov. též
judikaturu tam citovanou), když v řízení o ochraně před nekalou soutěží
hodnotil výroky žalované rovněž z hlediska přípustnosti omezení jejího
základního práva na svobodný projev, neboť (v souladu s rozhodovací praxí
Ústavního soudu) právo na svobodu projevu představuje oproti ochraně
hospodářské činnosti před nekalou soutěží (z hlediska ústavního pořádku
posuzovaného komplexně) fundamentálnější právo (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11). V tomto smyslu je pak s
dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu souladné rovněž
odvolacím soudem provedené posouzení střetu právních zájmů účastnic
individuálně podle konkrétních zjištěných okolností věci, a to zejména s
ohledem na věcný základ předmětných výroků (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011), na kontext, ve kterém byly
tyto výroky proneseny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), stejně jako na zjištění, že cílem těchto výroků (kritiky)
nebylo hanobení či zneuctění žalobkyně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).
Dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že rozsudek odvolacího
soudu napadá ve všech jeho výrocích, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku
napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto
výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku
nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.