23 Cdo 365/2024-1309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně SEVA-SEED, spol. s r.o., se sídlem v Mikulově, Mušlov 1702/608a, identifikační číslo osoby 63488957, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované AROS-osiva s.r.o., se sídlem v Praze 8, Trousilova 1066/1, identifikační číslo osoby 48027936, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 9 881 984,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 165/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 74/2023-1116, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 74/2023-1116, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení (po změně a částečných zpětvzetích žaloby) po žalované domáhala zaplacení částky 9 881 984,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 9. 2014 do zaplacení jakožto součtu neuhrazených částí kupních cen (účtovaných dílčími fakturami) za osivo v tzv. „hobby sáčcích“, které žalobkyně dodala žalované v průběhu sezóny 2013/2014 za účelem zajištění jejich prodeje v obchodních prostorech různých obchodních řetězců na základě „smlouvy o obchodním zastoupení“ uzavřené mezi účastnicemi dne 13. 9. 2011.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 27 C 165/2016-946, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 881 984,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 364 940,50 Kč (výrok II).
3. V průběhu odvolacího řízení (poté, co byla zamítnuta žádost žalobkyně o osvobození od soudního poplatku za odvolání a soudní poplatek za odvolání byl uhrazen) žalobkyně navrhla, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Alfa Epsilon s.r.o., identifikační číslo osoby 17229952 (dále též jen „postupník“), z důvodu postoupení pohledávky. Postupník souhlasil se vstupem do řízení na místo žalobkyně. Žalovaná návrh žalobkyně považovala za zneužití práva.
4. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Alfa Epsilon s.r.o.
5. Odvolací soud měl za splněné formální předpoklady pro vstup postupníka do řízení, posuzoval však, zda tento návrh není zneužitím práva. Vycházel ze zjištění, že postupník vznikl pouze osm měsíců před postoupením pohledávky, jeho základní kapitál činí 1 000 Kč a jeho předmět podnikání je diametrálně odlišný od předmětu sporu. Uvedl, že postupník zřejmě nedisponuje žádným movitým či nemovitým majetkem, dosud nejsou veřejně přístupné informace o jeho hospodaření (výroční zpráva, účetní závěrka apod.) a k výzvě odvolacího soudu k doložení majetkových poměrů doložil pouze výpis z účtu k datu 11. 4. 2023 (se zůstatkem 2 035 745 Kč) a doklad o tom, že uhradil (za žalobkyni) soudní poplatek za odvolání (ve výši 494 100 Kč). Další údaje (odvolacím soudem byl požadován výpis z účtu za posledních šest měsíců) již neposkytl a nemohlo tak být ověřeno, s jakými částkami postupník běžně hospodaří, a zda nešlo pouze o jednorázový vklad pro účely rozhodnutí o procesním nástupnictví, který může být obratem zase vybrán. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že k postoupení pohledávky došlo v době, kdy žalobkyně před soudem prvního stupně neuspěla a byla jí uložena povinnost hradit žalované náklady řízení ve značné výši, které v odvolacím řízení dále narůstaly. Sdílel tak pochybnost žalobkyně (správně zřejmě „žalované“ – poznámka Nejvyššího soudu) o motivaci postupníka podnikajícího v jiném oboru převzít nejistou pohledávku s takovým závazkem. Po zvážení těchto okolností dospěl k závěru, že návrh žalobkyně na vstup postupníka do řízení na její místo je zneužitím institutu procesního nástupnictví s cílem vyhnout se povinnosti náhrady nákladů řízení v případě neúspěchu ve věci, když solventnost postupníka nemohla být dostatečným způsobem ověřena, k čemuž přistoupily další výše uvedené okolnosti nasvědčující účelovosti postupu žalobkyně, a hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení tak podle odvolacího soudu nabyla již reálné podoby.
6. Městský soud v Praze po právní moci usnesení o zamítnutí návrhu žalobkyně na vstup postupníka do řízení rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 26. 6. 2023, č. j. 58 Co 74/2023-1127, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I zčásti změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 388 072,12 Kč (v této části byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 366/2024 – poznámka Nejvyššího soudu), ohledně částky 8 493 912,38 Kč a úroku z prodlení z částky 9 881 984,50 Kč a ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání.
Namítla nesprávné právní posouzení věci a co do přípustnosti dovolání odkázala na § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a vyhověl návrhu žalobkyně, aby do řízení vstoupil postupník.
8. Odvolacímu soudu žalobkyně vytýká, že se dopustil nesprávného výkladu a aplikace materiálních podmínek pro rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a ve spojení s § 2 o. s. ř. Poukazuje na to, že judikatura Nejvyššího soudu (například usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) je ustálena v závěru, že zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř. pro jeho neúčelnost je podmíněno dvěma základními předpoklady. Jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a že proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, a též musí být zřejmé, že nový žalobce nebude schopen splnit případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Z obsahu spisu se přitom podle žalobkyně podává, že nebyla naplněna ani jedna z uvedených podmínek. Žalobkyně prokázala, že postupník za ni zaplatil soudní poplatek za podané odvolání, že má na bankovním účtu zůstatek převyšující 2 000 000 Kč. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 46/2012“), ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5689/2016, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21Cdo 1041/2016, žalobkyně rovněž uvedla, že zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř. je zásadním odepřením procesní ochrany a mělo by být aplikováno restriktivně, jen pokud je to k ochraně práv žalovaného nezbytně nutné. Prosté obavy o zneužití procesního nástupnictví nestačí, musí být odůvodněny konkrétními okolnostmi a nesmí být pouze hypotetické. Podle názoru žalobkyně je přitom napadené usnesení založeno na hypotetických předpokladech. Odvolací soud se dostatečně určitě nezabýval negativním vlivem procesního nástupnictví do sféry žalované, návrh na procesní nástupnictví zamítl i přesto, že zde neexistovaly závažné důvody svědčící o potenciálním neúspěchu ve věci, naopak žalobkyně byla již s odvoláním celkově v řízení částečně úspěšná, a okolnosti nasvědčovaly tomu, že postupník je v lepší finanční kondici než žalobkyně a že k postoupení pohledávky došlo právě proto, že žalobkyně je v mnohem horší finanční situaci než postupník.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Zopakovala své přesvědčení, že návrh žalobkyně je zneužitím procesní úpravy, neboť žalobkyně jím sleduje cíle, které nejsou souladné s ústavně-konformním výkladem a aplikací procesních předpisů, konkrétně zbavení se povinnosti nahradit v případě neúspěchu ve sporu žalované náklady řízení. Je přesvědčena, že obě podmínky pro zamítnutí návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví byly splněny. III. Přípustnost dovolání
10. Podle § 238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
11. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu na vstup do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). IV. Důvodnost dovolání
12. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
13. Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) na aplikaci ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy (srov. například R 46/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2560/2012, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 933/2013).
15. Na právní závěry vyslovené v R 46/2012 navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž dovodil, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného.
Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnu stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o.
s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení.
16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v názoru, že závěr o možném zneužití návrhu za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019). Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje.
Rovněž ani nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2163/2018, či ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3126/2013). Výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř.) přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně.
Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013).
17. V projednávané věci se z odůvodnění napadeného usnesení podává, že odvolací soud se zabýval námitkami žalované o zneužití procesní úpravy, avšak odpověď na otázku, zda návrh žalobkyně podle § 107a o. s. ř. není zneužitím práva ve smyslu § 2 o. s. ř., založil pouze na hypotetických úvahách a pochybnostech o poctivosti pohnutek (jak je vyjádřila žalovaná), jež žalobkyni a postupníka vedly k postoupení v řízení uplatněné pohledávky. Ač bylo zjištěno, že postupník uhradil soudní poplatek za odvolání žalované v nemalé výši a doložil též aktuální výši zůstatku finančních prostředků na svém účtu (převyšující výši nákladů řízení žalované, k jejíž náhradě byla žalobkyně zavázána v rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud tyto skutečnosti hodnotil jako nerozhodné pro posouzení majetkové situace postupníka pouze na základě hypotetických úvah o možném účelovém vložení zůstatku na účet pouze pro rozhodnutí o procesním nástupnictví.
Odvolací soud též relevantně na základě údajů zjištěných v řízení (i při posuzování žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků za odvolání) ve svých úvahách neporovnával (alespoň rámcově) majetkovou situaci žalobkyně a postupníka při postoupení pohledávky. Za této situace lze jeho závěry o zneužití institutu procesního nástupnictví s cílem vyhnout se povinnosti náhrady nákladů řízení, jejichž předpokladem bylo zjevně očekávání, že postupník je aktuálně (v době rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu žalobkyně) v horší majetkové situaci než žalobkyně, a proto nebude schopen splnit svou případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované, též označit za pouze hypotetické.
Na základě takových nedostatečných úvah odvolacího soudu (nevypořádávajících se relevantně se všemi skutečnostmi zjištěnými v řízení), nebylo možno bez rozumných pochybností uzavřít, že návrh žalobkyně je prostředkem zneužívajícím procesní úpravu. Právní posouzení odvolacího soudu tedy pro jeho neúplnost nelze posoudit jako správné.
18. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, které bude před odvolacím soudem probíhat po částečném zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2023, č. j. 58 Co 74/2023-1127, dovolacím soudem. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí (s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem zjištěným v řízení) důvodnost návrhu žalobkyně na vstup postupníka do řízení podle § 107a o. s. ř., a to podle stavu ke dni jeho nového rozhodnutí. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při novém posouzení odvolací soud též nepřehlédne, že v průběhu předchozího odvolacího řízení (po vydání nyní zrušovaného usnesení) žalobkyně předložila pověření postupníka k vymáhání předmětné pohledávky v řízení žalobkyní (k významu uzavřené dohody o vymáhání pohledávky postupitelem na posouzení, zda v průběhu řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv a povinnosti, o něž v řízení jde, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 20016, sp. zn. 32 Cdo 4661/2014, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2709/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3794/2018)
19. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
20. O nákladech dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu