23 Cdo 366/2024-1300
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně SEVA-SEED, spol. s r.o., se sídlem v Mikulově, Mušlov 1702/608a, identifikační číslo osoby 63488957, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované AROS-osiva s.r.o., se sídlem v Praze 8, Trousilova 1066/1, identifikační číslo osoby 48027936, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 9 881 984,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 165/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, č. j. 58 Co 74/2023-1127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, č. j. 58 Co 74/2023-1127, se ruší v části, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 7. 2022, č. j. 27 C 165/2016-946, ve výroku pod bodem I ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 388 072,12 Kč, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení (po změně a částečných zpětvzetích žaloby) po žalované domáhala zaplacení částky 9 881 984,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 9. 2014 do zaplacení jakožto součtu neuhrazených částí kupních cen (účtovaných dílčími fakturami) za osivo v tzv. „hobby sáčcích“, které žalobkyně dodala žalované v průběhu sezóny 2013/2014 za účelem zajištění jejich prodeje v obchodních prostorech různých obchodních řetězců na základě „smlouvy o obchodním zastoupení“ uzavřené mezi účastnicemi dne 13. 9. 2011.
2. Žalovaná namítala existenci zavedené praxe stran (tzv. „systému stoprocentních vratek“), podle které měla být za dodané zboží zaplacena zálohově žalobkyni pouze část kupní ceny a po skončení prodejní sezóny si žalobkyně měla převzít zpět do svého skladu neprodané zboží z obchodních řetězců (Globus, Bauhaus, UNI-HOBBY, Penny) a dalších prodejen a následně se mělo provést vyúčtování, na jehož základě měla žalovaná povinnost doplatit pouze rozdíl mezi hodnotou prodaného (nevráceného) zboží a zaplacenou zálohou (dále jen „systém vratek“). Připustila proto existenci nároků žalobkyně na zaplacení kupních cen v celkové výši pouze 1 388 072,12 Kč, avšak vůči těmto nárokům v řízení vznesla kompenzační námitku v rozsahu částky 1 660 483 Kč (632 225 Kč jako náhrady škody za skladování vráceného zboží u žalované z důvodu jeho nepřevzetí žalobkyní, 367 840 Kč jako náhrady škody za náklady uskladnění neprodaného zboží ve skladech Penny, u kterého žalobkyně neprovedla jeho svoz, 197 230 Kč jako náhrady nákladů na cenu přepravy neprodaného zboží z obchodů Globus, Bauhaus, UNI-HOBBY a Penny, na které se podle žalované měla žalobkyně podílet z 50 %, a jako náhrady nákladů spojených s roztříděním neprodaného zboží, a 463 188 Kč jako náhrady nákladů na marketingový příspěvek Penny, na kterém se účastnice podle tvrzení žalované dohodly).
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 27 C 165/2016-946, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 881 984,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 364 940,50 Kč (výrok pod bodem II).
4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných zjištění o uzavření smlouvy o obchodním zastoupení, o odstoupení od smlouvy, o fakturách vystavených žalobkyní na kupní ceny, o částečných úhradách žalované na tyto faktury. Na základě dokazování pak učinil skutkový závěr o existenci systému vratek, který se uplatňoval od roku 2007 a o vrácení neprodaného zboží z obchodní sítě třetích stran žalované, které byla žalovaná připravena vrátit žalobkyni, jeho množství a celkové hodnotě 8 441 682,38 Kč. Též měl za prokázaný vznik žalovanou tvrzených nákladů za skladování zboží, za pozdní vyzvednutí vratky zboží z marketů Penny, za přepravu nevyzvednutých vratek z marketů Penny, UNI-HOBBY, Globus a Bauhaus, za práci spojenou s roztříděním vráceného zboží a za marketingový příspěvek pro řetězec Penny, jehož objednávku žalobkyně akceptovala.
5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně s ohledem na prokázaný systém vratek měl za důvodnou pohledávku žalobkyně ve výši 1 388 072,12 Kč (žalobkyní požadovaných 9 881 984,50 Kč po odečtení neprodaného zboží v hodnotě 8 441 682,38 Kč). Za důvodnou však měl též kompenzační námitku vznesenou žalovanou a uzavřel, že při prokázání nároku žalobkyně ve výši 1 388 072,12 Kč a nároku žalované ve výši 1 660 483 Kč zanikla pohledávka žalobkyně započtením podle § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
6. Městský soud v Praze (poté, co zamítl návrh žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávky společnost Alfa Epsilon s.r.o., identifikační číslo osoby 17229952 – dovolání žalobkyně podané proti tomuto usnesení je Nejvyšším soudem projednáváno pod sp. zn. 23 Cdo 365/2024 – poznámka Nejvyššího soudu) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 388 072,12 Kč, ohledně částky 8 493 912,38 Kč a úroku z prodlení z částky 9 881 984,50 Kč a též ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Odvolací soud nejprve konstatoval, že při odvolacím jednání žalobkyně předložila pověření postupníka (společnosti Alfa Epsilon s.r.o.) k vymáhání předmětné pohledávky žalobkyní, a dále vycházel i z nesporného tvrzení účastnic, že žalované bylo dodáno zboží podle faktur, jejichž úhrady se žalobkyně domáhala žalobou. Námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně pro postoupení pohledávky neshledal odvolací soud důvodnou. Odkázal na závěry usnesení o zamítnutí návrhu žalobkyně na vstup postupníka do řízení na její místo, který podle odvolacího soudu představoval zneužití práva, a za takové situace považoval za absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. i smlouvu o postoupení pohledávky a uzavřel, že k postoupení pohledávky nedošlo a žalobkyně tak svou aktivní legitimaci neztratila.
8. Odvolací soud měl za nesprávný závěr soudu prvního stupně o zániku části pohledávky žalobkyně v důsledku započtení, neboť považoval kompenzační námitku žalované za neurčitou. Žalobkyně podle odvolacího soudu v řízení uplatnila řadu nároků z jednotlivých faktur, žalovaná kompenzační námitkou uplatnila čtyři pohledávky, jejichž celková výše převyšovala zbývající (po odečtu tvrzených vratek) pohledávku žalobkyně, aniž žalovaná řádně specifikovala, jak mají být vůči pohledávkám žalobkyně její pohledávky započteny, tj. které pohledávky mají zápočtem zaniknout a v jakém rozsahu, a které nikoliv. Uzavřel, že takový zápočet je třeba posoudit jako neurčité, tedy zdánlivé jednání ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží. Vzhledem k tomu pak při nespornosti nároku žalobkyně na zaplacení kupní ceny za dodané zboží (po odečtení vratek), tj. v rozsahu částky 1 388 072,12 Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl. Ohledně tvrzených vratek měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný a v uvedeném rozsahu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, neboť se soud prvního stupně nevypořádal s argumentací žalobkyně, nehodnotil řádně důkazy, prováděl dokazování bez řádného tvrzení účastníků o tom, jak byl systém vratek realizován, zejména ohledně dohodnutého konkrétního postupu při vrácení neprodaného zboží a koho stíhala povinnost vyúčtování. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepřihlédl při posouzení obchodních zvyklostí ohledně systému vratek ani k tomu, že důkazy, z nichž vycházel, se týkaly vztahu mezi prodejcem a dodavatelem (distributorem), a nikoliv vztahu mezi distributorem a výrobcem. V rozhodnutí soudu prvního stupně podle odvolacího soudu scházel i výpočet nebo vylíčení postupu při výpočtu výše vratek.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu, kterým jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) podala žalovaná včasné dovolání, v němž navrhla napadený rozsudek v jeho měnící části změnit tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (s ohledem na to, že odvolací soud v další části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc též vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení), případně navrhla zrušení napadeného rozsudku v jeho měnící části a vrácení věci odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci.
10. Přípustnost dovolání spatřovala žalovaná v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1749/2020, ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2051/2022, ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3098/2021, ze dne 28. 4.2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, a ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2382/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1434/2020, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a Ústavního soudu (například nálezu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) při řešení otázky procesního práva, „zda má odvolací soud v souladu s § 118a a 213b povinnost poučit účastníky řízení o svém odlišném právním názoru předtím, než založí rozsudek na odlišném právním hodnocení věci, než jaké učinil soud prvního stupně“ (dále jen „otázka první“), případně otázky procesního práva, „zda má odvolací soud povinnost účastníky řízení poučit o svém právním názoru na danou věc, odlišujícím se od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí soudu prvního stupně, předtím, než vynese rozsudek ve věci samé, a ponechat tak účastníkům prostor k vyjádření k tomuto svému změněnému právnímu názoru“ (dále jen „otázka druhá“).
Odvolacímu soudu vytýkala, že závěr o neurčitosti kompenzační námitky byl pro ni nepředvídatelný (překvapivý), neboť soud prvního stupně se kompenzační námitkou věcně zabýval a dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně v důsledku započtení zanikla, avšak odvolací soud, který vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, posoudil kompenzační námitku opačným způsobem, aniž na svůj odlišný právní názor jakkoliv upozornil, přičemž ani žalobkyně v řízení neuplatňovala tvrzení o nedostatečné identifikaci pohledávek, které by měly započtením zaniknout.
Žalovaná prezentovala názor, že jí měl odvolací soud vyzvat k doplnění tvrzení ohledně nedostatečné identifikace pohledávek, které měly kompenzačním projevem zaniknout. Tím, že žalované nebylo umožněno se kvalifikovaně vyjádřit k nově zaujatému právnímu hodnocení věci, podle ní též došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Žalovaná rovněž nesouhlasila se samotným posouzením kompenzační námitky jako neurčité.
11. V doplnění dovolání ze dne 7. 9. 2023 (ve lhůtě pro podání dovolání) žalovaná dále tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, a ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2945/2022) při řešení otázky „aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání dané pohledávky v případě, že pohledávka byla v průběhu řízení postoupena“ (dále jen „otázka třetí“).
Argumentovala tím, že v průběhu odvolacího řízení žalobkyně navrhla změnu v osobě žalobkyně na společnost Alfa Epsilon s.r.o., kterou odůvodnila postoupením pohledávky a k návrhu doložila potvrzení o postoupení pohledávky. Postoupením pohledávky tak podle žalované žalobkyně ztratila aktivní legitimaci k jejímu vymáhání v soudním řízení bez ohledu na platnost postupní smlouvy ani jiné okolnosti postoupení pohledávky, které nemají vliv na vztah mezi dlužníkem a postupníkem, a tedy ani mezi dlužníkem a postupitelem, neboť dlužník má vždy plnit podle pokynů věřitele.
12. K druhému doplnění dovolání (ze dne 10. 1. 2024), v němž žalovaná
uplatňovala další námitky proti napadenému rozhodnutí, již dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání, po kterou lze měnit vymezení důvodů dovolání a jeho rozsah.
13. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí, neboť odvolací soud se podle ní od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud neodchýlil. V odvolacím řízení podle ní nebyl dán důvod pro poučení účastníků, neboť skutkové okolnosti ohledně zápočtu byly dostatečně objasněny a odvolací soud na jejich základě mohl posoudit, zda byl zápočet proveden v souladu s hmotným právem. Odvolací soud nemohl poskytovat žalované poučení, které v dovolání požaduje, neboť by bylo pouze návodem, jak provést hmotněprávní jednání (zápočet) v souladu s právem. K otázce třetí žalobkyně tvrdila s odkazem na obsah spisu, že nikdy žalované neodeslala oznámení o postoupení pohledávky a nedala jí pokyn, aby plnila žalovanou pohledávku postupníkovi. Byla-li smlouva o postoupení pohledávky shledána odvolacím soudem neplatnou a neexistoval pokyn k plnění postupníkovi, žalovaná byla povinna stále plnit žalobkyni jako postupitelce. Zdůraznila též, že v řízení bylo doloženo pověření postupníka podle § 1886 odst. 1 o. z., aby za něj pohledávku vymáhala žalobkyně jako postupitelka.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přípustnost dovolání nezaloží otázka první, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud žalovanou nepoučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 213b o. s. ř.).
17. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže na základě odlišného právního názoru soudu dosud uvedená tvrzení účastníka nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže by tak soud měl proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemena tvrzení; postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010). Jelikož v posuzované věci odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemena tvrzení žalovanou (vycházel ze skutkově objasněného stavu o obsahu jejího jednání, kterým v řízení započetla své pohledávky vůči pohledávkám žalobkyně), neměl důvod přistupovat k poučení žalované podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
18. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky třetí, neboť v rámci dovolací argumentace k ní žalovaná vychází ze skutkového stavu věci, který v řízení nebyl zjištěn (odkazuje-li na jí citovanou judikaturu). Odvolací soud totiž neučinil zjištění, že by ke dni rozhodování soudu byl dán žalobkyní pokyn žalované k plnění postoupené pohledávky postupníkovi, vycházel-li ze závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a měl-li též za zjištěné, že žalobkyně při odvolacím jednání (u kterého byl přítomen i zástupce žalované) předložila pověření postupníka k vymáhání předmětné pohledávky žalobkyní (k aktivní legitimaci k vymáhání postoupené pohledávky, je-li uzavřena dohoda o vymáhání pohledávky postupitelem, pro úplnost srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003, a ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněný pod číslem 100/2009 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 NSČR 80/2017, a ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 878/2018). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
19. Zpochybnila-li žalovaná v dovolání samotné posouzení její kompenzační námitky (jejího prohlášení o započtení) odvolacím soudem jako zdánlivého právního jednání pro neurčitost, pak k této námitce nesprávného právního posouzení věci v dovolání nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit (pro každý z jím uvedených důvodů dovolání), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). V této části je tedy dovolání vadné.
20. Dovolání však je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky druhé, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (jde též o otázku procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod – práva na spravedlivý proces).
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je ustálena v závěru, že soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu. Účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud dá účastníkům příležitost se ke svému odlišnému právnímu názoru vyjádřit (srov. například rozsudky Nejvyššího soud ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11).
23. V projednávané věci posoudil odvolací soud kompenzační námitku žalované (její prohlášení o započtení) jako zdánlivé právní jednání pro neurčitost, aniž byla otázka zdánlivosti z tohoto důvodu v předchozím řízení jakkoliv otevřena, neboť soud prvního stupně z kompenzační námitky žalované bez dalšího vycházel a posuzoval její důvodnost, a žalobkyně v tomto ohledu nic nenamítala (ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu předcházejícího řízení tudíž odvolací soud posoudil věc v této části originálním způsobem, aniž účastníky seznámil s možností odlišného právního posouzení (ze záznamu z jednání odvolacího soudu se nepodává, že by odvolací soud upozornil účastníky na to, že se bude zabývat posouzením určitosti kompenzační námitky a že by jim dal příležitost se k této otázce vyjádřit). Odvolací soud tak zbavil žalovanou možnosti příslušné skutkové a právní argumentace. Tím porušil právo žalované na spravedlivý proces a uvedenou procesní otázku (implicite) vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019). Nemůže tudíž obstát jako správné ani jeho rozhodnutí, kterým na základě takového postupu změnil v uvedené části rozsudek soudu prvního stupně.
24. Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo napadeno dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), přihlédl též k případné existenci vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci jiných takových vad řízení však nezjistil.
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. v té části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 1 388 072,12 Kč, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Jelikož se nesprávné posouzení věci týkalo procesní otázky řešené pouze odvolacím soudem, nebyl dán důvod ani pro změnu napadeného rozhodnutí, ani pro současné zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, které u něj bude probíhat (poté, co odvolací soud opětovně rozhodne o věci v rozsahu, v jakém je jeho rozsudek nyní dovolacím soudem zrušen) na základě zrušující části rozsudku odvolacího soudu, která nebyla dovoláním napadena.
26. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud nižšího stupně rozhodne v novém rozhodnutí o věci, kterým se u něj bude řízení končit (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu