23 Cdo 2382/2020-618
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
MAXiTRANS s. r. o., se sídlem v Brně, Líšeň, Trnkova 657/90, PSČ 628 00,
identifikační číslo osoby 27683656, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované ZVU STROJÍRNY, a.
s., se sídlem v Hradci Králové, Kukleny, Kampelíkova 758/4, PSČ 500 04,
identifikační číslo osoby 25267141, zastoupené JUDr. Tadeášem Petrem, advokátem
se sídlem v Praze, Sokolovská 668/136d, o zaplacení částky 98 500 EUR s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C
67/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 3. 3. 2020, č. j. 47 Co 195/2019-591, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2020, č. j. 47 Co
195/2019-591, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
98 500 EUR se zákonným úrokem z prodlení od 29. 1. 2013 do zaplacení jako
zůstatku sjednané ceny za obstarání kombinované přepravy 8 kusů
cylindrokónických tanků (dále jen „CKT“) a jejich příslušenství (zařízení
pivovaru).
2. Žalovaná se bránila námitkou, že žalobkyni nárok na doplatek úplaty
za obstarání přepravy ve výši 98 500 EUR nevznikl, protože nedodala 4 kusy CKT
dle ujednaných podmínek na místo určení. Podpůrně namítla, že uplatněná
pohledávka zanikla započtením vzájemné pohledávky na náhradu škody, která jí
vznikla jednak ztrátou 4 kusů CKT během námořní přepravy, jednak dodatečně
vynaloženými náklady na přepravu 4 kusů náhradních CKT.
3. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 C
67/2014-498, v pořadí druhým v této věci, žalobu zamítl a uložil žalobkyni
nahradit žalované náklady soudního řízení ve výši 516 510 Kč. Učinil tak poté,
co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 32 Cdo 5316/2016-388,
zrušil předchozí rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2015,
č. j. 9 C 67/2014-258, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6.
2016, č. j. 47 Co 71/2016-356, a to z toho důvodu, že soudy nižších stupňů
nerespektovaly jeho judikatorní závěry týkající se otázky, zda zasílatel dostál
svým smluvním povinnostem, neboť nezkoumaly, zda žalobkyně jako zasílatel
neporušila při obstarání námořní přepravy některou z povinností sjednaných v
zasílatelské smlouvě, popřípadě povinnost sjednat způsob a podmínky přepravy s
vynaložením odborné péče a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce,
které jí byly známy.
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že společnost JSC
„Georgian Beer Company“ objednala u žalované jako výrobce pivovarů dne 4. 5.
2012 dodávku 8 CKT s příslušenstvím v ceně 1 102 400 EUR a žalovaná požádala o
obstarání přepravy žalobkyni. Na základě cenové nabídky žalobkyně ze dne 15.
10. 2012, obsahující varianty za 229 400 EUR a za 278 500 EUR, byla dne 7. 12.
2012 uzavřena písemná zasílatelská smlouva formálně datovaná dnem 19. 10. 2012,
v níž se žalobkyně jako zasílatel zavázala pro žalovanou jak příkazce obstarat
přepravu 8 CKT s příslušenstvím. Úplata za obstarání přepravy byla dohodnuta ve
výši 229 500 EUR s tím, že žalovaná zaplatí tuto cenu přepravy, bude-li
„předmět plnění dodán dle podmínek smlouvy“. Žalobkyně se zavázala zabezpečit
naložení tanků na kamion v Hradci Králové a dodat tanky na adresu Vilage
Saguramo, Gruzie. Žalovaná (zřejmě má být „žalobkyně“, poznámka Nejvyššího
soudu) se zavázala při obstarání přepravy tanků postupovat s vynaložením
odborné péče tak, aby sjednaný způsob a podmínky přepravy odpovídaly co nejlépe
zájmům žalované, a v článku 3.1.7 smlouvy bylo dohodnuto, že „zasílatel
odpovídá za škodu na převzaté zásilce, jež vznikla po převzetí, a to až do
jejího předání příkazci nebo jím pověřené osoby“. Žalovaná na zálohách na
úplatu za obstarání přepravy žalobkyni zaplatila částky 75 000 EUR a 40 000 EUR
a žalobkyní požadovanou částku 98 500 EUR nezaplatila. V rámci obstarávání
přepravy žalobkyně ujednala podmínky přepravy na moři tak, že „4 pivní tanky a
3 části příslušenství jsou naloženy na palubu na riziko naloďovatele, přičemž
dopravce (rejdař) není odpovědný za ztrátu nebo škodu jakkoli vzniklou“. V
průběhu námořní přepravy se dne 16. 12. 2012 uvolnila jistící lana a 4 CKT
přepadly z paluby lodě do Černého moře, na místo určení v Gruzii tak byly
doručeny pouze zbývající 4 CKT a příslušenství. Žalovaná z důvodu ztráty 4 CKT
vyrobila a dodala společnosti JSC „Georgian Beer Company“ 4 náhradní tanky v
tržní hodnotě 487 512 EUR a náklady na jejich dopravu činily 107 950 EUR. V
únoru 2013 proběhlo v Praze obchodní jednání mezi zástupci žalobkyně a
žalované, při němž žalovaná uplatnila vůči žalované (zřejmě má být „vůči
žalobkyni“, poznámka Nejvyššího soudu) nárok na náhradu škody vzniklou v
důsledku ztráty 4 CKT ve výši 487 512 EUR. Gruzínský odvolací soud v soudním
sporu společnosti JSC „Georgian Beer Company“ a společnosti WHITEBOX, Ltd.,
zjistil jako příčinu ztráty nákladu uvolnění lan v průběhu plavby, odpovědnost
dopravce (rejdaře) za ztrátu tanků shledána nebyla s odůvodněním, že škodu
jakkoliv vzniklou smluvně převzal naloďovatel.
5. Soud prvního stupně posoudil vztah mezi účastníky podle zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch.
zák.), jako vztah ze smlouvy zasílatelské. Zdůraznil, že úplata za obstarání
přepravy byla sjednána s tím, že žalovaná ji zaplatí, bude-li předmět plnění
dodán dle podmínek smlouvy, a protože takto bylo dodáno na místo určení cca 60
% nákladu, žalobkyni by náleželo za obstarání přepravy 60 % ze sjednané úplaty,
tj. částka 137 700 EUR. Nedoplatek po odečtení zaplacených záloh by tedy činil
22 700 EUR. Soud však dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na tento doplatek
zanikl započtením pohledávky žalované z titulu náhrady škody způsobené ztrátou
4 CKT (jejich pádem do moře). Zdůraznil, že článek 3.1.7 smlouvy založil
objektivní odpovědnost žalobkyně za škodu na převzaté zásilce, tedy odpovědnost
za škodlivý následek bez vazby na případné její protiprávní jednání.
Argumentoval, že vlny na moři nelze považovat za něco nepředvídatelného, stejně
jako to, že mořské vlny vyvolávají rázy, které způsobují uvolňování nákladu, a
že k odvrácení ztráty tanků stačilo náklad na palubě v průběhu plavby
pravidelně kontrolovat a lana utahovat, poukázal na to, že povinnost
přepravovaný náklad pravidelně kontrolovat vyplývá i z kodexu bezpečného
umístění nákladu a jeho zabezpečení, a usoudil, že smluvně vymezený liberační
důvod (mimořádná a neodvratitelná událost mimo kontrolu smluvní strany) nebyl
naplněn a žalobkyně na základě čl. 3.1.7 zasílatelské smlouvy odpovídá za škodu
vyvolanou ztrátou 4 CKT. Námitku žalobkyně, že zásilku nepřevzala, odmítl s
tím, že převzetí zásilky bylo s ohledem na její hmotnost a rozměry ve smlouvě
sjednáno specificky.
6. Vedle toho soud prvního stupně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004, a vyjádřil názor, že
žalobkyně nesjednala podmínky přepravy tak, aby co nejlépe odpovídaly zájmům
žalované, jestliže ujednala, že část nákladu bude naložena na palubu na riziko
naloďovatele, přičemž dopravce (rejdař) není odpovědný za ztrátu nebo škodu
jakkoliv vzniklou, a případnou náhradu škody nijak právně neošetřila. Mezi
porušením povinnosti žalobkyně sjednat podmínky přepravy s odbornou péčí a
vznikem škody je podle něho vztah příčiny a následku, neboť odpovědnost
dopravce byla v neprospěch žalované smluvně vyloučena. Soud prvního stupně
uzavřel, že žalobkyně při sjednávání podmínek přepravy věděla, že přeprava
nákladu na Černém moři je riziková, škodu tedy i zavinila a odpovídá za ni též
na základě subjektivního odpovědnostního principu.
7. Při posuzování výše škody vyšel soud prvního stupně z úvahy, že škoda
je dána pouze účelně vynaloženými náklady na výrobu 4 náhradních CKT, není tedy
totožná se sjednanou cenou, která zahrnuje i podnikatelský zisk žalované, který
není škodou, neboť obchod byl dodatečně realizován a žalovaná tudíž plánový
zisk dosáhla. Za situace, kdy žalovaná k započtení použila pouze částku 98 500
EUR, neshledal potřebu zkoumat prostřednictvím znaleckého posudku výši čistých
výrobních nákladů, neboť nižší výrobní náklady než 98 500 EUR nelze rozumně
předpokládat.
8. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že nárok žalované se
sice promlčel uplynutím jednoho roku, když promlčecí lhůta začala plynout dne
28. 12. 2012, kdy byl příjemci doručen zbytek zásilky, avšak uzavřel na základě
§ 388 odst. 2 písm. b) obch. zák., že jestli se vzájemné pohledávky setkaly v
únoru 2013, byly obě způsobilé k započtení.
9. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 98 500
EUR se zákonným úrokem z prodlení 7,05 % ročně od 29. 1. 2013 do zaplacení
(první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
10. Odvolací soud se v prvé řadě neztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, že jelikož na místo určení bylo dodáno jen cca 60 % přepravovaného
nákladu (4 CKT s příslušenstvím), náleží žalobkyni jen 60 % ze smluvní úplaty.
Pro takový závěr není podle jeho mínění opora v zákoně a ke krácení nelze
přistoupit ani na základě čl. 3.2.1 zasílatelské smlouvy, v němž se příkazce v
kontextu smlouvy nesrozumitelně zavazuje „V případě, že předmět plnění byl
dodán dle podmínek této Smlouvy zaplatit za předmět plnění Zasílateli
dohodnutou cenu, dohodnutým způsobem a v dohodnutém termínu dle podmínek této
Smlouvy“. Argumentoval, že „předmětem zasílatelské smlouvy podle § 601 a násl.
obch. zák. byl závazek žalobkyně obstarat přepravu zboží uzavřením či
zprostředkováním jednotlivých smluv, což splnila. Nikoli dodání předmětu
plnění, za což by měla dostat dohodnutou cenu“. Uzavřel proto k tomu, že
nedoplatek úplaty za obstarání přepravy je důvodně požadován v celém rozsahu.
11. Ve vztahu k započtení odvolací soud konstatoval, že žalovaná v
průběhu řízení proti dlužné úplatě započetla dvě pohledávky z titulu náhrady
škody; u první kompenzační námitky škoda spočívala v hodnotě ztracených 4 CKT
ve výši ceny, za kterou musela vyrobit náhradní CKT, u druhé kompenzační
námitky spočívala škoda v nákladech vynaložených na přepravu těchto náhradních
CKT.
12. Poté, co dokazování provedené soudem prvního stupně dílem zopakoval,
dílem doplnil, dospěl odvolací soud stran prvního započtení k závěru, že ústní
výzva k náhradě škody za ztracené 4 CKT při jednání stran počátkem roku 2013
(ani později) prokázána nebyla; dostatečně určitě specifikovaná pohledávka vůči
žalobkyni byla žalovanou uplatněna teprve v průběhu řízení podáním ze dne 18.
3. 2015, nikoliv dříve; v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 19.
5. 2014 žalovaná projevila toliko vůli směřující k započtení této pohledávky,
kterou s výzvou k plnění nelze ztotožnit. Později již projev vůle k započtení
neučinila.
13. Odvolací soud dovodil, že kompenzabilita pohledávek z obou
kompenzačních námitek žalované se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013,
citoval ustanovení §§ 340, 358 a 359 obch. zák. a odkázal na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, podle nichž úkon
směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní
účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení
pohledávky, a podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna,
jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a
zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky.
14. Stran prvního započtení dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná v
odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 19. 5. 2014 započetla
pohledávku na náhradu škody za ztracené CKT, která nebyla splatná a tedy k
započtení způsobilá (§ 359 obch. zák.), neboť se stala splatnou až na výzvu k
plnění a taková výzva byla uplatněna až podáním ze dne 18. 3. 2015. Projev vůle
směřující k započtení této pohledávky v odůvodnění odporu s výzvou k plnění
nelze ztotožnit. Odvolací soud konstatoval, že tedy ještě před tím, než
žalovaná vůči žalobkyni uplatnila škodu za ztracenou část zásilky, došlo k
promlčení případného práva vzniklého ze škody na dopravovaných věcech
uplynutím jednoho roku podle § 399 obch. zák. Poukázal rovněž na to, že podle
výsledků dokazování žalovaná pohledávku z této škody uplatnila k započtení
dříve (v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu), než ji vůči žalované
řádně uplatnila, proto zde podle jeho názoru nejsou splněny podmínky ustanovení
§ 388 odst. 2 obch. zák., jež obsahuje dvě výjimky ze zákonem stanovených
účinků promlčení pro právo na plnění.
15. Jinak je tomu podle názoru odvolacího soudu v případě druhého
započtení. Tam žalovaná v podání ze dne 31. 3. 2015 uplatnila vůči žalobkyni
pohledávku na náhradu škody a zároveň ji započetla, napravila to (však) v
písemném závěrečném návrhu, v němž učinila úkon započtení této již splatné
pohledávky znovu. Ani tuto kompenzační námitku však odvolací soudu neshledal
důvodnou, proto v rozsahu této pohledávky nemohla pohledávka žalobkyně
zaniknout. Odvolací soud totiž uzavřel, že jakkoliv byla jádrem sporu mezi
účastnicemi otázka porušení některé ze smluvních či zákonných povinností
žalobkyně, on především neshledal příčinnou souvislost mezi kterýmkoliv z
tvrzených porušení povinností žalobkyně a škodlivým následkem, který v případě
pohledávky žalované na náhradu jiné škody (uplatněné podáním ze dne 1. 4. 2015)
měl spočívat v nákladech vynaložených za další přepravu na základě faktury ze
dne 2. 11. 2014. Naznal totiž (odchylně od soudu prvního stupně), že z
předložené faktury, včetně listin prokazujících její úhradu, nelze usoudit, že
náklady za danou přepravu 4 CKT vynaložila žalovaná právě a jen v důsledku
porušení povinnosti žalobkyně. Argumentoval, že pokud se měla tato přeprava
týkat CKT dodaných jako náhradní za ztracené, pak ty měly být na základě
„kontraktu č. P104/13 ze dne 26. 4. 2013“ na č. l. 55 spisu dodány již do 1.
12. 2013 a nadto ze žádného z ustanovení zmíněného kontraktu neplyne, že by
mělo jít o náhradní dodávku ze strany žalované a nejedná se o kontrakt nový v
rámci daného obchodního projektu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podle jeho
obsahu jen v měnícím výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jež má za
přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného i
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo které v rozhodování Nejvyššího soudu
dosud nebyly vyřešeny, či jsou Nejvyšším soudem rozhodovány rozdílně. Vedle
toho bylo řízení zatíženo vadou, ke které je Nejvyšší soud povinen přihlédnout“.
17. Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené předkládá
dovolatelka otázky, zda
a) je kompenzabilita promlčené pohledávky, která je jinak výslovně připuštěna
ustanovením § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák., dále podmíněna i předchozí
splatností takové pohledávky;
b) brání promlčení pohledávky na náhradě škody jejímu následnému zesplatnění
formou vznesení nároku poškozeným vůči škůdci;
c) způsobuje částečné nesplnění povinností obstarat přepravu zásilky
automaticky nutnost aplikace pravidel dle § 607 obch. zák. namísto ujednání v
zasílatelské smlouvě o nároku zasílatele na smluvenou úplatu;
d) vzniká zasílateli nárok na úplatu i tehdy, když jeho částečné plnění nevedlo
k výsledku, který by měl pro příkazce význam.
18. Odklon odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu spatřuje
dovolatelka v tom, že
e) odvolací soud nedodržel závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v
rozsudku ze dne 31. 10. 2018, č. j. 32 Cdo 5316/2016-388, neboť se nezabýval
tím, čím se dle právního názoru Nejvyššího soudu zabývat měl, tj. otázkou
rozsahu povinností žalobkyně jako námořního zasílatele;
f) v rozporu s judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku délky promlčecí
doby k uplatnění nároku dovolatelky na náhradu škody utrpěné kvůli ztrátě
tanků, když nevzal v potaz skutečnost, že bezprostřední příčinou škody bylo
mimo jiné počínání subjektu zajištujícího překládku zboží dovolatelky na palubu
lodi, pročež by měla platit čtyřletá promlčecí doba;
g) shodně se soudem prvního stupně ignoroval argumentaci dovolatelky ohledně
eventuálního „neuznání“ námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, pravidly
poctivého obchodního styku a zákazem zneužití práva, přestože za daných
podmínek podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bylo na místě námitku
promlčení neuznat.
19. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud ji před
„závazným posouzením do té doby v řízení prakticky neřešené otázky příčinné
souvislosti mezi ztrátou tanků a vznikem škody v podobě nákladů na přepravu
nově vyrobených náhradních tanků“ nepoučil podle § 118a odst. 3 občanského
soudního řádu.
20. Ve vztahu k otázce pod písm. a) dovolatelka dodává, že tato otázka v
podstatě již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, byť v širším
kontextu, a to opačně, než ji vyřešil odvolací soud. Nesouhlasí s jeho závěrem,
že pohledávku ještě nesplatnou v žádném případě nelze jednostranně započíst
proti pohledávce splatné, a jeho odkaz na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, má za nepřiléhavý, neboť se
týkají pravidel započtení stanovených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském
zákoníku, zatímco na projednávanou věc dopadá speciální úprava obsažená v
obchodním zákoníku. Pro svůj názor nalézá oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a v ustanovení § 388 odst. 2 obch.
zák.
21. K otázce pod písm. b) dovolatelka namítá, že případné promlčení její
pohledávky na náhradu škody nemá pro její kompenzabilitu žádný význam. I zde se
opírá o ustanovení § 388 odst. 2 obch. zák. a prosazuje názor, že není–li
promlčení pohledávky překážkou pro její jednostranné započtení, tím spíše
nemůže být překážkou jejího zesplatnění.
22. Skrze otázku pod písm. c) dovolatelka brojí proti aplikaci § 607
obch. zák. Argumentuje, že toto ustanovení se má použít jedině tehdy, nebyla-li
úplata zasílatele smluvena, k čemuž v posuzovaném případě došlo. Ujednání
článku 3.2.1 zasílatelské smlouvy má za dostatečně určité, srozumitelné a
platné a vytýká odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s obecnou praxí,
podle níž právní jednání má být prioritně posuzováno spíše jako platné, a
namísto toho hledal cestu, jak smluvní ujednání obejít a aplikovat podpůrné
zákonné ustanovení, což je s ohledem na zásadu autonomie vůle nepřípustné.
Tvrdí, že autorem návrhu zasílatelské smlouvy byla žalobkyně, smlouva měla být
vzhledem k § 266 odst. 4 obch. zák. vyložena k její tíži. Prosazuje názor, že
byla-li ujednána úplata za celé plnění, pak v případě plnění částečného náleží
zasílateli smluvená úplata za část plnění v rozsahu, v jakém toto částečné
plnění mělo pro dovolatelku význam a splnilo svůj účel. „Nerealizování části
obstarávané přepravy nemohlo mít za následek úplné vyloučení smluvené úplaty a
její nahrazení pravidly obsaženými v § 607 obch. zák.“
23. Prostřednictvím otázky pod písm. d) dovolatelka prosazuje názor o
odpovědnosti zasílatele za dodání zásilky na místo určení. Je přesvědčena, že
ani ujednání ve smlouvě, ani § 607 obch. zák. nezakládá nárok zasílatele na
úplatu za obstarání přepravy, které fakticky nebylo realizováno. Podle jejího
mínění je cílem obstarání přepravy dodání zásilky, nikoliv holé sjednání
přepravy, a rozsah povinností zasílatele je širší, než jen uzavřít smlouvy s
jednotlivými dopravci. Ve skutečnosti musí zasílatel pro zajištění přepravy
udělat vše, co je v jeho silách, aby zásilka do místa určení dorazila. Má za
to, že takový názor byl obsažen i v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu vydaném
v této věci.
24. První z namítaných odklonů odvolacího soudu od judikatury dovolacího
soudu [otázka pod písm. e)] dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud právní
názor dovolacího soudu vyslovený v jeho kasačním rozhodnutí zcela ignoroval,
zabýval se úplně jinými skutečnostmi, než které Nejvyšší soud pokládal za
relevantní, a setrval na svém právním názoru, že povinnosti námořního
zasílatele v podstatě končí tím, že uzavře přepravní smlouvy s dopravci.
Dovolatelka vyjadřuje domněnku, že odvolací soud se zaměřil až v tomto stádiu
řízení na otázku kompenzability jejích pohledávek proto, aby se posuzování
složitých otázek nastolených Nejvyšším soudem vyhnul.
25. Druhý z odklonů od judikatury dovolacího soudu [otázka pod písm.
f)] dovolatelka spatřuje v závěru, že její právo na náhradu škody vzniklé
ztrátou CKT podléhá právní úpravě obsažené v § 399 obch. zák. a promlčuje se
tak ve lhůtě jednoho roku. Podle jejího názoru soudy nižších stupňů nevzaly v
potaz, v jaké fázi přepravy vznikl problém, zdůrazňuje, že žalobkyně
prostřednictvím mezizasílatele uzavřela smlouvu s tzv. stevedorem (společností
zajišťující překládku přepravovaného zboží na palubu lodi) a že právě při
překládání tanků došlo k řadě pochybení, která jsou sice přičitatelná
žalobkyni, nicméně přímo se jich dopustil samotný stevedor, když naložení a
upevnění tanků na palubě lodi provedl nesprávně, jak bylo potvrzeno v odborném
posudku společnosti LGSA Marine, založeném ve spise. Má za to, že o
odpovědnosti žalobkyně lze uvažovat také podle § 584 odst. 2 a § 609 obch. zák.
a odkazuje na závěr přijatý Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp.
zn. 23 Cdo 1079/2010, podle něhož při posuzování otázky promlčení pohledávky
poškozeného na náhradu škody není možno aplikovat ustanovení § 399 obch. zák. v
případě, kdy škodu způsobí subjekt zajištující překládku zboží.
26. Otázku pod písm. g) dovolatelka předkládá pro případ, že by měla být
aplikována promlčecí doba podle § 399 obch. zák. Vytýká odvolacímu soudu, že se
nezabýval možností neuznání námitky promlčení uplatněné žalobkyní pro rozpor s
dobrými mravy, zásadou poctivého obchodního styku a zákazem zneužití práva,
čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, z níž odkazuje příkladmo na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017. Předkládá tvrzení o jednání žalobkyně, z
nichž dovozuje na své straně dobrou víru a na straně žalobkyně nepoctivé
jednání spočívající v příslibech, že škoda bude v každém případě nahrazena, a v
cíleném vyčkávání s uplatněním nároku na zaplacení úplaty za obstarání
přepravy, a argumentuje, že chování žalobkyně by neměla být poskytnuta soudní
ochrana.
27. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolatelka shledává v tom, že ve vztahu k pohledávce na náhradu škody
vzniklé přepravou náhradních CKT odvolací soud nesplnil svou poučovací
povinnost, jež mu vyplývá z § 213b ve spojení s § 118a odst. 3 občanského
soudního řádu. Odkazuje na závěry Nejvyššího soudu přijaté např. v jeho
rozsudcích ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, a ze dne 27. 7. 2005,
sp. zn. 29 Odo 1069/2003, podle nichž soud může své rozhodnutí založit na
závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému
účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
28. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
29. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost
a důvodnost, dovolání má za účelové a namítá, že dovolatelka tvrdí skutečnosti,
které neuplatnila před skončením dokazování v řízení před odvolacím soudem.
30. Žalobkyně tvrdí, že jednala na základě zasílatelského příkazu ze dne
17. 10. 2012, kterým se dovolatelka rozhodla pro levnější z nabídnutých variant
námořní přepravy (jednou námořní lodí), a že činnosti spojené s říční a námořní
dopravou obstarala u společnosti Seanergy, s. r. o., která zajistila nakládku
lodě specializovanou společností SCHENKER ROMATRANS S. A., jež je na tyto
služby řádně certifikována, a že správnost upevnění nákladu potvrdila jak tato
společnost, tak kapitán lodi, přístav i supervizor, který také zkontroloval
řádné upevnění zásilky na palubě lodi. Ačkoliv byl dovolatelce doporučen
gruzínský advokát, aby uplatnil její nárok na náhradu škody z námořní přepravy,
dovolatelka z neznámého důvodu přenechala vymáhání nároku na příjemci zásilky,
žalobkyně neměla žádnou možnost do rozhodnutí dovolatelky zasáhnout.
31. V otázce kompenzability promlčené pohledávky se žalobkyně hlásí k
právnímu posouzení odvolacího soudu. Dovolatelka podle jejího názoru opomíjí,
že nejde pouze o splatnost tvrzené pohledávky, ale o samotný její vznik.
Prosazuje názor, že nárok nemůže být započitatelný, neboť byl vznesen až po
uplynutí promlčecích lhůt. Argumentuje, že odvolací soud nemohl přihlížet k
poslednímu zápočtu dovolatelky v podání ze dne 21. 2. 2020, neboť by to
odporovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1457/2020, protože jde o
novou skutečnost, která po ukončení dokazování v odvolacím řízení nemůže být
uplatněna. Prosazuje též názor, že vznikla-li pohledávka až po uplynutí
promlčecí doby a vznesení námitky promlčení, vznikla již jako naturální
obligace a nemohla být proto úspěšně použita v soudním řízení.
32. K dovolací argumentaci stran nároku na odměnu za obstarání přepravy
žalobkyně namítá, že zasílatel neodpovídá za „naplnění významu výsledku pro
příkazce“. Poukazuje na to, že v posuzovaném případě příjemce zásilky
uplatňoval práva na náhradu škody proti námořnímu dopravci na základě
konosamentu obdrženého od dovolatelky, v jehož důsledku byl vlastníkem zásilky.
Pokud byl příjemce deklarován jako vlastník zásilky, pak měl odesílatel jako
kupující obdržet od příjemce celou kupní cenu. Skutečnost, že na základě
obchodních dohod mezi dovolatelkou a příjemcem byl sice příjemce deklarován
jako poškozený z titulu ztráty části zásilky, ale nemusel za tuto část zásilky
zaplatit, je pouze důsledek obchodní politiky dovolatelky. Namítá také, že
zasílatelská smlouva je podle § 601 obch. zák. smlouvou úplatnou, proto by bylo
v rozporu s § 263 odst. 2 obch. zák., kdyby soud připustil, že nárok na úplatu
má zasílatel jen tehdy, když obstaraná přeprava měla pro příkazce očekávatelný
význam, jinak by byla bezplatná.
33. Podle názoru žalobkyně se odvolací soud držel pokynů dovolacího
soudu a na rozdíl od soudu prvního stupně skutečně zjišťoval, jaké byly pokyny
dovolatelky jako příkazce k obstarávání přepravy. Vyjadřuje přesvědčení, že
zasílatel nemá právo proti vůli příkazce obstarávat přepravu jiným způsobem, a
pokud se příkazce rozhodne šetřit na přepravě a zvolí rizikovější variantu,
zvyšuje rizikovost přepravy posouváním termínu nakládky a nerealizuje záměr
„zbožově“ pojistit zásilky, pak důsledky nahodilé ztráty zásilky nespočívají v
tvrzené nedostatečné odborné péči zasílatele, ale v nedostatku péče řádného
hospodáře na straně příkazce.
34. Ohledně namítané absence poučení dovolatelky žalobkyně argumentuje,
že s ohledem na koncentraci řízení dle § 118b občanského soudního řádu není
možné, aby dovolatelka po pěti letech doplňovala svá skutková tvrzení. Závěrem
navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
36. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho
přípustnosti.
37. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
38. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
39. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že spatřuje-li
dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká vzájemně
rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají
(srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Signalizované
otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně dovolatelka nikterak nevymezila,
natož pak způsobem odpovídajícím judikatuře Nejvyššího soudu.
40. První z otázek, kterou dovolatelka předkládá pod písm. a) jako
dosud neřešenou, resp. „v širším kontextu“ vyřešenou v rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže.
Je tu především zcela jasná, pochybnosti nevzbuzující dikce zákona, totiž
ustanovení § 359 obch. zák. stanovící, že proti pohledávce splatné nelze
započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který
není schopen plnit své peněžité závazky. Z toho vychází též rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, podle něhož „s ohledem na zákonem stanovený
zákaz jednostranného započtení nesplatné pohledávky proti pohledávce splatné
lze nesplatnou pohledávku, jejíž doba splatnosti nebyla sjednána dohodou nebo
určena právním předpisem či rozhodnutím, jednostranně započítat jen proti
pohledávce nesplatné; proti pohledávce splatné tak lze postupovat pouze tehdy,
jde-li o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité
závazky“. Oproti mínění dovolatelky je tedy napadené rozhodnutí s jí označenou
judikaturou v souladu. Její argumentace ustanovením § 388 odst. 2 obch. zák.
řešícím předpoklady, za nichž lze započíst pohledávku promlčenou, nikoliv
nesplatnou, je zcela nepřípadná.
41. Na řešení otázky předložené pod písm. b) napadené rozhodnutí
nezávisí. Byť je odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu poněkud
matoucí (odvolací soud konstatoval, že ještě před tím, než žalovaná vůči
žalobkyni uplatnila škodu za ztracenou část zásilky, došlo k promlčení
případného práva vzniklého ze škody na dopravovaných věcech, aniž je zřejmé,
zda a jaký této skutečnosti přikládá význam), není pochyb o tom, že závěr,
podle něhož nejsou splněny podmínky ustanovení § 388 odst. 2 obch. zák.,
dovozuje z poznatku, že žalovaná pohledávku z této škody uplatnila k započtení
dříve, než řádnou výzvou k plnění přivodila její splatnost. Skutečnost, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho
webových stránkách).
42. Napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení otázek pod písmeny c) a
d), neboť odvolací soud takové otázky neřešil. Obě tyto otázky vycházejí z
premisy, že došlo pouze k částečnému splnění závazku žalobkyně, zatímco
napadené rozhodnutí je založeno právě na závěru, že žalobkyně svůj závazek
obstarat přepravu zboží uzavřením či zprostředkováním jednotlivých smluv
splnila v celém rozsahu. Argumentace, kterou dovolatelka uplatnila k otázce pod
písm. d), se ostatně podle obsahu vztahuje k otázce vymezené pod písm. e).
43. Co se týče otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od judikatury dovolacího soudu, pak otázku pod písm. f) dovolatelka zakládá na
skutkových tvrzeních, která nemají oporu ve skutkovém stavu věci zjištěném v
řízení před soudy nižších stupňů (tj. že příčinou vzniku škody bylo pochybení
žalobkyní zjednaného stevedora, který nesprávně upevnil tanky na palubě lodi).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní
posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele.
Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci
(z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. důvody rozsudku ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp.
zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše pak taková argumentace nemůže založit
přípustnost dovolání.
44. Napadené rozhodnutí ostatně není založeno na závěru, že pohledávky
dovolatelky na náhradu škody byly promlčeny, neboť primárním důvodem, proč
odvolací soud nepřiznal uplatněným kompenzačním námitkám zamýšlený účinek,
nebylo promlčení započítávaných pohledávek, nýbrž v případě první z nich
absence splatnosti a v případě druhé její neexistence (popř. neprokázání její
existence). I v tomto případě tak dovolatelka předkládá otázku, jejíž řešení
není pro napadené rozhodnutí určující.
45. Z téhož důvodu napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení otázky pod
písm. g).
46. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
rozsahu povinností zasílatele formulované pod písm. e), při němž se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od závěrů
obsažených v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku sp.
zn. 32 Cdo 5316/2016, a ve starší judikatuře v něm citované.
47. V rámci argumentace k otázce pod písm. c) dovolatelka mimo jiné
vytýká odvolacímu soudu, že při posouzení ujednání v článku 3.2.1 zasílatelské
smlouvy postupoval v rozporu s obecnou praxí, podle níž právní jednání má být
prioritně posuzováno spíše jako platné, a namísto toho hledal cestu, jak
smluvní ujednání obejít a aplikovat podpůrné zákonné ustanovení, což je s
ohledem na zásadu autonomie vůle nepřípustné. Tím je podle obsahu (§ 41 odst.
2 o. s. ř.) uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tvrzeném
odklonu při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe, přičemž
tato praxe je v tomto případě označena dostatečně určitým slovním popisem
(srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů, a usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových
stránkách Ústavního soudu]. Též pro řešení otázky přístupu k posouzení
platnosti právního úkonu (jeho části) pro nesrozumitelnost shledává Nejvyšší
soud dovolání přípustným, neboť je třeba dovolatelce přisvědčit, že odvolací
soud se při něm závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu neřídil.
IV. Důvodnost dovolání
48. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své
ustálené rozhodovací praxe odklonit (řešit příslušné otázky hmotného práva
jinak), je dovolání zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
49. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 5316/2016 Nejvyšší soud upozornil
odvolací soud na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005,
sp. zn. 32 Odo 336/2004, podle nichž je porušením povinnosti ze závazkového
vztahu ve smyslu § 602 odst. 1 a § 603 odst. 1 obch. zák., jestliže zasílatel
při zajištění přepravy nepostupoval s odbornou péčí, a to nejen při uzavírání
smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy, jejichž
součástí bylo upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost, resp. neúplnost jeho
pokynů k přepravě. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí ztotožnil s názorem
právní vědy, podle něhož v dnešním moderním pojetí profesní zasílatel neplní
jen funkci obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší odbornou
pomoc. Takové postavení zasílatele se dostává do popředí především u
mezinárodních přeprav zboží, které jsou organizačně i odborně velmi náročné a
kde dopravce již nemůže vzhledem ke svému zaměření poskytnout přepravci
odpovídající servis. Úkolem dopravce je zboží dopravit, úkolem zasílatele může
pak být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu,
aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci bez jeho starostí.
50. Nejvyšší soud proto vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s
otázkou, zda žalobkyně jako zasílatel neporušila při obstarání námořní přepravy
některou z povinností sjednaných v zasílatelské smlouvě, popřípadě zda
neporušila povinnost sjednat způsob a podmínky přepravy s vynaložením odborné
péče a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce, které jí byly známy,
stanovenou v § 603 odst. 1 obch. zák., a to přesto, že dovolatelka porušení
konkrétních povinností zasílatele v příčinné souvislosti se ztrátou části
zásilky výslovně tvrdila. Mimo jiné nevěnoval pozornost zjištění, které soud
prvního stupně učinil o obsahu nákladního listu použité námořní lodi (o
poznámce, že 4 CKT jsou naloženy na palubu na riziko naloďovatele, přičemž
dopravce není odpovědný za ztrátu nebo škodu jakkoliv vzniklou), a nezabýval se
s dostatečnou důsledností otázkou, zda skutečnost, že sjednaná loď nebyla
vybavena potřebným náčiním pro upevnění zásilky, v důsledku čehož došlo ke
ztrátě části zásilky v moři, lze přičítat dopravci nebo zasílateli.
51. Chtěl-li se odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí řešení těchto
otázek vyhnout, jak mu přičítá dovolatelka, tak se mu to nezdařilo. Dovodil
totiž při posouzení existence žalobou uplatněné pohledávky, že žalobkyně svůj
závazek obstarat přepravu zboží splnila (bod 42 odůvodnění), aniž zkoumal, zda
způsob a podmínky přepravy byly zasílatelem sjednány s vynaložením odborné péče
a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce, které byly zasílateli
známy, popřípadě (v případě důvodnosti příslušné procesní argumentace
žalobkyně) zda zasílatel splnil povinnost upozornit příkazce na zjevnou
nesprávnost jeho pokynů k přepravě.
52. Posouzení existence žalobou uplatněné pohledávky se týká též druhý
důvod, pro který bylo dovolání shledáno přípustným.
53. Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva,
je princip autonomie vůle vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny práv a
svobod; pro soukromoprávní metodu úpravy je charakteristická tendence ponechat
co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce a základním soukromoprávním
nástrojem uspořádání záležitostí jednotlivce je proto smlouva. Ústavní soud ve
své judikatuře, jejíž závěry se odrážejí též v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, zdůrazňuje zásadní význam autonomie smluvních stran v soukromoprávních
vztazích, poukazuje na společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní
smlouvy a prosazuje nezbytnost důsledného respektování autonomní sféry
jednotlivce a požadavek na minimalizaci zásahů ze strany veřejné moci (z
rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
a nález ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, uveřejněný pod číslem
116/2007 tamtéž, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 22. 11.
2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, důvody rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33
Odo 714/2001, uveřejněného pod číslem 1/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudky ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne
28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 352/2017). Jednotlivec má právo, aby veřejná moc
respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, pokud
takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán
státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem právních norem
odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany
takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (z rozhodnutí Ústavního
soudu srov. např. nález ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 113/04, uveřejněný pod
číslem 63/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 12. 5.
2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, uveřejněný tamtéž pod číslem 70/2004, a nález ze
dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, uveřejněný pod číslem 19/2005 téže
Sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. důvody rozsudku ze dne
16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněného pod číslem 39/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
54. Z autonomie smluvních stran a z funkce soukromoprávní smlouvy pak
ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu
výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný
(srov. např. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, nález
Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, uveřejněný pod
číslem 138/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn.
23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010).
55. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena též v závěru, že posouzení
právního úkonu (či jeho části) jako neplatného pro jeho neurčitost či
nesrozumitelnost je opodstatněno pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho
obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel
stanovených v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v §
266 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon
1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod
číslem 2, důvody rozsudku ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a důvody rozsudku ze dne
29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněného pod číslem 54/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
56. Odvolací soud se ve zde souzené věci těmito zásadami neřídil.
Usoudil, toliko s lakonickým, blíže nevysvětleným odkazem na kontext smlouvy,
že ujednání v čl. 3.2.1 zasílatelské smlouvy je pro nesrozumitelnost
neaplikovatelné (k otázce jeho platnosti se nevyjádřil), aniž vysvětlil, v čem
nesrozumitelnost spatřuje, a aniž se ji pokusil odstranit výkladem. Takový
přístup se s požadavkem na respektování autonomie neslučuje. Jeho právní
posouzení je tak v otázce významu uvedeného ujednání neúplné a tudíž nesprávné.
57. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka takovou vadu namítla a učinila
tak důvodně.
58. Odvolací soud poté, co na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobou uplatněná pohledávka započtením první pohledávky dovolatelky
nezanikla, se zabýval účinky započtení druhé pohledávky, tj. pohledávky z
titulu nároku na náhradu škody představované náklady na dopravu náhradních CKT.
Z odůvodnění jeho rozhodnutí není zcela spolehlivě seznatelné, zda toto
započtení posoudil jako neúčinné na základě zjištění, že mezi kterýmkoliv z
tvrzených porušení povinností žalobkyně a vynaložením těchto nákladů není
příčinná souvislost (srov. dikci první věty bodu 54 odůvodnění a argumentaci
obsahem „kontraktu č. P104/13 ze dne 26. 4. 2013), anebo na základě závěru, že
dovolatelka stran příčinné souvislosti neunesla důkazní břemeno (srov.
argument ve čtvrté větě téhož bodu, že z předložené faktury včetně listin
prokazujících její úhradu nelze usoudit, zda náklady za danou dopravu 4 CKT
vynaložila žalovaná právě a jen v důsledku porušení povinnosti žalované). Za
těchto okolností nelze posoudit důvodnost námitky žalované, že měla být poučena
dle § 118a odst. 3 o. s. ř., a rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu
pro nedostatečnou srozumitelnost nepřezkoumatelné.
59. Ať již tomu bylo tak či onak, odvolací soud nedostál zásadě
předvídatelnosti rozhodnutí, která vyplývá z ustanovení § 6 věty první o. s. ř.
(podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky
řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou
mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny) a
která má i ve světle nálezové judikatury Ústavního soudu širší dosah, než
ustanovení § 118a o. s. ř., dopadající toliko na případy, v nichž účastníkem
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
číslem C 4255). Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi
považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV.
ÚS 321/2007, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č.
9, ročník 2010, či rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
Právě k takové situaci došlo též ve zde souzené věci.
60. Dospěl-li tedy odvolací soud stran započtení první pohledávky
dovolatelky k jinému právnímu posouzení, než soud prvního stupně, a měl-li za
to, že podle skutkového stavu tvrzení dovolatelky o skutečnostech zakládajících
vznik druhé ze započtených pohledávek neobstojí, měl se svým předběžným názorem
dovolatelku seznámit, tak aby jí dal příležitost skutkově a právně
argumentovat. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí o věci.
61. Z ustanovení § 132 o. s. ř. vyplývá, že soud při hodnocení důkazů
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Tomuto pravidlu odvolací soud nedostál a též v tomto ohledu zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, jestliže
přehlédl, že opakovaná námitka započtení v podání dovolatelky ze dne 21. 2.
2020 na str. 9 (č. 1. 578 spisu) se zcela zjevně vztahuje nejen k pohledávce
„na úhradu náhradní dopravy ve výši 107 950 EUR“, nýbrž rovněž k pohledávce
(její části) „za ztrátu zásilky 4 CKT o hodnotě 487 512 EUR“.
62. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.), a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
63. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
64. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 12. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu