23 Cdo 3928/2023-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ, a. s., se sídlem v Praze, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, za účasti 1) ČEPS, a. s., se sídlem v Praze, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, a 2) OTE, a. s., se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 62/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 15 Co 112/2023-252, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici ČEPS, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici OTE, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 23 C 62/2022-194, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 5. 5. 2021, č. j. 00195-10/2021-RU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 00195-18/2021-RU, tak, že společnost ČEPS, a. s., je povinna zaplatit žalobkyni částku 78.113.698,74 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 5. 5. 2021, č. j. 00195-10/2021-RU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 00195-18/2021-RU, tak, že společnost OTE, a. s., je povinna zaplatit žalobkyni částku
64.556.775,82 Kč s příslušenstvím (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů mezi žalobkyní a společnostmi ČEPS, a. s., a OTE, a. s. (výrok III a IV), a též o tom, že společnost Elektrárna Tisová, a. s., identifikační číslo osoby 29160189, nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek: a) Zda v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (relevantní období) existovala povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě. Tato otázka by dle dovolatelky měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017.
b) Zda v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z té části lokální spotřeby výrobců ve smyslu § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, ve znění účinném v relevantním období (dále jen „Pravidla trhu s elektřinou“), která byla dodána zákazníkům výrobce elektřiny ke spotřebě přímým vedením [ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) bodu 9 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“)] z výrobny elektřiny připojené k přenosové soustavě. Dle dovolatelky se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, příp. aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se první účastnice vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné, když rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Druhá účastnice se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že odvolacímu
soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení věci a dovolání je tak zcela nedůvodné. Navrhuje proto, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá [v souvislosti s otázkou shora pod písm. a)], že jelikož byl příspěvek na podporu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie (dále též jen „příspěvek na POZE“) v relevantním období konstruován jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, má být tento příspěvek vybírán a hrazen jen ve vztahu k elektřině, která byla předmětem přenosu či distribuce.
Tzv. lokální spotřeba výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě předmětem přenosu ani distribuce nebyla, proto povinnosti odvádět z ní příspěvek na POZE podléhat nemohla. Odvolací soud tak dle dovolatelky nesprávně dospěl k závěru, že výrobce elektřiny byl v relevantním období zatížen veřejnoprávní povinností hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a nesprávně na danou věc vztáhl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Dovolatelka dovozuje, že by daná otázka měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Argumentuje principem in dubio mitius, kdy dle jejího názoru Nejvyšší soud v daném rozsudku zvolil řešení, které výrobce elektřiny zatěžuje a je pro něj méně příznivé. Dále uvádí, že zákon č.
165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), v relevantním období nestanovil všechny konstrukční prvky daného příspěvku, a dotčená právní úprava tak dle dovolatelky neodpovídá požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Nadto dovolatelka dodává, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 nevzal v úvahu, že výrobny elektřiny připojené k distribuční soustavě nemusejí mít nutně uzavřenou smlouvu o distribuci elektřiny s provozovatelem distribuční soustavy.
Uvedená argumentace dovolatelky však přípustnost dovolání nezakládá. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 se dovolací soud zabýval otázkou, zda ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. V nyní projednávané věci jde přitom o otázku, zda ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě. Tuto otázku dovolací soud již vyřešil, a to v recentním rozsudku ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024, přičemž dovolací soud neshledává v argumentaci dovolatelky důvod odchýlit se od závěrů tam uvedených ani v nyní posuzované věci.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018). Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi již vyložil, že účelem zákona o POZE je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů. Takto vymezenému účelu, jakož i hodnotám, na nichž je založen právní řád materiálního právního státu, vyhovuje pouze takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce.
Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní.
Účel platby, která spotřebu
elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí. Z pohledu teleologické koherence právního řádu je proto smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který, v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby stanovená v § 50 odst. 6 větě první energetického zákona, nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023). V této souvislosti k námitce žalobkyně, že zákon o POZE v relevantním období výslovně nestanovil, kdo má příspěvek na POZE hradit a z jaké elektřiny, dovolací soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve shora citovaných rozsudcích zdůraznil, že se při výkladu zákona nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej vykládat podle jeho smyslu a účelu (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21.
5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 přitom dovolací soud vyslovil, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje z čl. 79 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že stanovení primárních povinností (jejich rámcové vymezení) je vyhrazeno zákonu; podzákonné normotvorbě může být na základě zmocnění zákona a v jeho mezích toliko svěřena podrobnější úprava (srov. např. nález ze dne 24.
10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 3/95, uveřejněný pod číslem 59/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uvedl dále, že v tam řešené věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že v rozhodném období povinnost k úhradě složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny v žádném zákoně ve vztahu k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben stanovena nebyla a nebylo ji možno ze zákona ani výkladem dovodit.
Povinnost podílet se na těchto
nákladech ovšem nebyla v zákoně o POZE explicitně vztažena ani k jakékoliv jiné kategorii spotřeby elektřiny, resp. nebyla výslovně uložena vůbec žádným subjektům, a přesto o její existenci nemůže být dle Nejvyššího soudu pochyb. Stěží bylo úmyslem zákonodárce vytvořit takový systém financování výroby elektřiny, ve kterém by nikomu nebyla stanovena povinnost do něho přispívat. Absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28.
2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Okruh spotřeby, kterou zákon zatěžuje touto povinností, dovodit výkladem za užití standardních výkladových metod lze, a při tomto výkladu je třeba respektovat zákonem stanovený mechanismus „výběru“ příspěvků na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Jak přitom Nejvyšší soud shrnul v rozsudku ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024 (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30.
5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023), účelem zákona o POZE je podpora využití obnovitelných zdrojů v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí, jež je realizována (resp. financována) prostřednictvím příspěvku na POZE. Ze zákona o POZE vyplývající povinnost spotřebitelů elektřiny hradit příspěvek na POZE a tomu odpovídající oprávnění a povinnost provozovatele příslušné soustavy a operátora trhu jej od povinných subjektů vybrat tak v konečném důsledku sledují tentýž účel ochrany klimatu a životního prostředí, a souvisí tudíž se spotřebou elektřiny a na to navázanou potřebou její další výroby, přičemž postihuje osoby podílející se na změnách klimatu a potenciálním poškození životního prostředí (je tak jistým odvodem či „sankcí“ za spotřebovanou elektřinu), nikoliv s tím, zda a jakým způsobem dochází k jejímu přenosu.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 271/2024 dovolací soud dále vyložil, že na účelu platby příspěvku na POZE a na rozsahu elektřiny touto platbou zatížené nemůže nic změnit skutečnost, zda k výběru příspěvku na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben dochází prostřednictvím „složky ceny za distribuci elektřiny“ (ve vztahu k níž povinnost platit příspěvek na POZE Nejvyšší soud již shledal), nebo prostřednictvím „složky ceny za přenos elektřiny“. Ze způsobu konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny (§ 13 odst. 1 věta první a § 28 odst. 1 věta druhá zákona o POZE) je zřejmé, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za přenos a související služby (§ 50 odst. 4 věta první energetického zákona, ve spojení s § 5 odst. 7 a 10 Pravidel trhu s elektřinou), a náklady na financování podpory obnovitelných zdrojů tudíž v konečném důsledku rovněž nesli příjemci služeb přenosu elektřiny zajišťovaných provozovatelem přenosové soustavy, což svědčí o souvislosti povinnosti k úhradě příspěvku na POZE se spotřebou elektřiny jako takovou.
Jestliže v případech týkajících se distribuce elektřiny není dle dosavadní judikatury dán důvod rozlišovat mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána distribuční soustavou či zda ke spotřebě dochází bez jejího použití v areálu výroben elektřiny (viz bod 47 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022), nemůže být ani v poměrech přenosu elektřiny z hlediska rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem na POZE rozlišováno mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána přenosovou soustavou, nebo zda k její spotřebě dochází v areálu výroben elektřiny bez použití přenosové soustavy, neboť povinnost hradit příspěvek na POZE souvisí se samotnou spotřebou elektřiny, nikoliv s tím, zda dochází k její distribuci či přenosu, přičemž ani konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny neznamená, že by taková platba měla být protiplněním za poskytnuté služby přenosu elektřiny (k tomu blíže viz body 43 a 44 rozsudku sp. zn. 23 Cdo 271/2024), neboť jde toliko o legislativní určení mechanismu jejího výběru; cena za přenos elektřiny – stejně jako cena za distribuci elektřiny – tak plní ve vztahu k příspěvku na POZE funkci jakéhosi „nosiče“.
Nejvyšší soud pak v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 271/2024 dospěl k závěru, že, se současným zřetelem k zásadě bezrozpornosti právního řádu, co do rozsahu elektřiny, jejíž spotřeba je určující z hlediska platby příspěvku na POZE, zde není důvod k odlišné interpretaci dotčených ustanovení zákona o POZE ve vztahu ke „složce ceny za přenos elektřiny“ a „složce ceny za distribuci elektřiny“, a uzavřel, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny.
Jestliže tedy v nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že provozovatel přenosové soustavy byl povinen i oprávněn po žalobkyni požadovat v relevantním období zaplacení příspěvku na POZE také z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a nedošlo tedy k bezdůvodnému obohacení, nikterak se od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nadto dovolací soud dodává, že ze skutkových zjištění soudů nižšího stupně rovněž plyne, že žalobkyně s první účastnicí dne 18.
12. 2012 uzavřela smlouvu o poskytování služeb přenosové soustavy v roce 2013, na jejímž základě byl poskytován přenos elektřiny a zajištěny související služby a v níž byla rovněž zakotvena povinnost žalobkyně k úhradě příspěvku na POZE. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka vymezená shora pod písm.
b), kdy
dovolatelka namítá, že řešení, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, ohledně povinnosti hradit příspěvek na POZE, se týká pouze lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, tzn. jen a pouze elektřiny vyrobené a spotřebované samotným výrobcem elektřiny. Část předmětu tohoto řízení se přitom dle dovolatelky týká i té části lokální spotřeby výrobců, která nebyla spotřebována žalobkyní, ale jinými osobami. Dovolatelka totiž přehlíží, že odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně neměl žádný důvod zjišťovat, zda předmětný příspěvek na POZE, jež žalobkyně žádá vrátit z titulu bezdůvodného obohacení, byl hrazen zčásti (a v jaké případně části) z lokální spotřeby, ke které nedošlo v areálu výroben žalobkyně připojených k přenosové soustavě (tj. například u koncových zákazníků žalobkyně, kteří jsou k jejím výrobnám připojeni přímým vedením), a to proto, že sama žalobkyně při jednání dne 25.
1. 2023 k dotazu soudu potvrdila, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jež představuje příspěvek na POZE, který žalobkyně zaplatila první účastnici jako výrobce elektřiny ze své lokální spotřeby, ke které došlo v areálu jejích výroben připojených k přenosové soustavě. Na řešení otázky povinnosti provozovatele přenosové soustavy účtovat příspěvek na POZE z té části lokální spotřeby výrobců, která byla spotřebována osobou odlišnou od výrobce elektřiny (tj. jiným účastníkem trhu s elektřinou), tak rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Podle dikce § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Toliko nad rámec shora uvedeného pak dovolací soud poukazuje na to, že uvedenou otázku Nejvyšší soud již vyřešil, a to rovněž ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024, ve kterém uzavřel, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny (blíže viz body 48 až 53 odůvodnění uvedeného rozhodnutí).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.