23 Cdo 3932/2017-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně FOX SOLAR s.r.o., se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Londýnská
674/55, PSČ 120 00, IČO 28994868, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem
se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, proti žalované
ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně IV - Podmoklích, Teplická 874/8, PSČ
405 02, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v
Praze 1, Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o zaplacení částky 36 871
824 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm
129/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.
února 2017, č. j. 1 Cmo 176/2016-583, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 71 825,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
Spor se vedl o náhradu škody v podobě ušlého zisku, která žalobkyni podle
jejích tvrzení vznikla za dobu od 1. 12. 2010 do 31. 12. 2014 a představuje
rozdíl mezi výkupními cenami elektrické energie vyrobené z obnovitelných zdrojů
pro výrobny dokončené před a po 31. 12. 2010. Zisk jí podle jejího názoru ušel
v souvislosti s tím, že žalovaná porušila svou zákonnou a smluvní povinnost a
nepřipojila včas (do konce roku 2010) do distribuční sítě fotovoltaickou
elektrárnu N. provozovanou žalobkyní.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2016, č. j. 11 Cm
129/2011-535, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 260 000 Kč s příslušenstvím a
o zaplacení částky 32 611 824 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a uložil žalobkyni
nahradit žalované náklady řízení (II. výrok).
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil v I. výroku o věci samé (I. výrok), změnil ve výroku o nákladech
řízení (II. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalované též náklady odvolacího
řízení (III. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje nesprávné právní
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření a jeho doplnění navrhla dovolání jako
nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího
soudu týkající se příčinné souvislosti. Cituje konkrétně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, a ze dne 31. března 2004,
sp. zn. 25 Cdo 142/2004; od názorů v nich uvedených se podle jejího názoru
odvolací soud „odchýlil potud, že je vůbec neuvažoval“, ačkoli žalobkyně
příslušné skutkové okolnosti tvrdila a označila k nim důkazy.
Odvolací soud však naopak v souladu s těmito rozhodnutími vycházel ze
všech předpokladů odpovědnosti za škodu tak, jak je právní teorie i praxe
chápe, řešil tedy, jak výslovně uvedl, též vztah příčinné souvislosti mezi
škodou a porušením právní povinnosti škůdcem. Připomněl však zároveň, že je na
poškozeném, aby existenci zmíněných předpokladů prokázal. Dospěl-li odvolací
soud k závěru, že jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu dán není, protože
nebylo prokázáno, že by žalovaná svou povinnost (ať zákonnou, či smluvní)
porušila, pak neměl důvod zabývat se otázkou příčinné souvislosti. Skutkový
stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov.
§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Tato námitka dovolatelky tedy není způsobilá
přípustnost dovolání založit.
Žalobkyně zdůrazňuje rovněž, že namítala nejen porušení smluvních povinností
žalované, ale též její diskriminační chování. Podle žalobkyně totiž odvolací
soud fakt, že diskriminační chování prokazováno nebylo, nahradil úvahou, že by
případné diskriminační chování nemělo vliv na platnost účastníky uzavřené
smlouvy o budoucí smlouvě, protože veřejné a soukromé právo se uplatňují
nezávisle na sobě. Žalobkyně nepovažuje tuto úvahu za správnou, připomíná, že
tvrdila porušení § 25 odst. 10 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen
energetický zákon), pro něž není úvaha o platnosti smlouvy účastníky uzavřené
relevantní. [Žalobkyně, jak plyne z kontextu jejího dovolání, ostatně z celého
průběhu řízení, míní nepochybně § 25 odst. 11 písm. d) energetického zákona ve
znění účinném do 31. 12. 2010.] V souvislosti s touto námitkou předkládá
dovolacímu soudu jednak otázku procesního práva, o níž je přesvědčena, že ji
dovolací soud dosud neřešil, totiž zda může odvolací soud právně zhodnotit
skutkový stav, který nebyl dokazován, a dále otázku práva hmotného, podle
jejího názoru Nejvyšším soudem rovněž dosud neřešenou, totiž zda porušení norem
veřejného práva může založit odpovědnost za škodu podle norem práva soukromého.
Žalobkyně se však i v těchto otázkách míjí s předpoklady přípustnosti dovolání
tak, jak jsou vymezeny ve shora již citovaném ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není
povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, protože je to
podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. on, kdo rozhoduje, které důkazy je
nezbytné provést. Takovému rozhodnutí však musí předcházet úvaha, které
skutečnosti, jež by měly být provedeným dokazováním zjištěny, jsou pro
rozhodnutí soudu právně významné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. prosince 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, nebo též jeho rozsudek ze dne 10.
ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, případně usnesení ze dne 26. října 2010,
sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011).
Má-li soud dostát zásadám spravedlivého procesu, musí též přiměřeným způsobem
vyložit důvody, které ho vedly k rozhodnutí, že určitý důkaz neprovede (za
všechny srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2000, sp. zn. III.
ÚS 52/2000).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí připomněl, že žalobkyně svůj nárok na náhradu
škody opírala jednak o tvrzení, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost,
jednak na tvrzení o možné deliktní odpovědnosti založené na diskriminačním
přístupu k žalobkyni. Ve vztahu k prvnímu z uvedených předpokladů se zabýval
obsahem smlouvy účastníky uzavřené, ostatně ve shodě se závěry Nejvyššího soudu
ve skutkově obdobné věci (o plnění povinnosti toutéž žalovanou ze smlouvy o
budoucí smlouvě o připojení k distribuční soustavě), že základem vztahu
účastníků je jimi uzavřená smlouva (srov. usnesení ze dne 5. prosince 2017, sp.
zn. 23 Cdo 4537/2017). Dospěl k závěru, že povinnosti plynoucí ze smlouvy
žalovaná neporušila a konstatoval rovněž, že podezření na vytvoření
znevýhodňujících podmínek bylo vyloučeno šetřením Energetického regulačního
úřadu, z jehož rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vyšel.
Odvolací soud ve svém rozsudku dále uvedl, že „nebylo prokázáno, resp. je
provedeným dokazováním vyvráceno“, že by se žalovaná dopustila zneužití
dominantního postavení na trhu, neboť „bylo nesporné“, že podnět k zahájení
řízení, který podala žalovaná Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, byl po
provedeném šetření jako nedůvodný odložen. Odvolací soud se tedy tvrzeným
diskriminačním chováním žalované zabýval (oproti skutkovému stavu, z něhož
vyšel Nejvyšší soud v dovolatelkou zmíněném rozsudku ze dne 29. srpna 2017, sp.
zn. 32 Cdo 4338/2016) a nevzal je za prokázané. [Diskriminační jednání
(uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči
jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži
znevýhodňováni) je totiž podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o
ochraně hospodářské soutěže, jednou z forem zneužití dominantního postavení na
trhu.] Oproti mínění žalobkyně odvolací soud nehodnotil skutkový stav, který
prokazován nebyl, ale v intencích shora uvedené judikatury Nejvyššího i
Ústavního soudu objasnil důvody, které ho vedly k závěru, že by dalším
dokazováním již žádné skutečnosti pro rozhodnutí právně významné prokázány být
nemohly.
Z uvedeného plyne rovněž, že pro řešení další z otázek, totiž „zda
porušení norem veřejného práva může založit odpovědnost za škodu podle
soukromého práva“, odvolání není přípustné. Tuto otázku by totiž dovolací soud
mohl řešit za předpokladu, že by ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně vyplynul závěr, že normy veřejného práva byly porušeny. Odvolací soud
však své rozhodnutí založil na závěru (vycházejícím ze stanovisek příslušných
správních úřadů), že v řízení nebylo prokázáno porušení smluvní nebo zákonné
povinnosti. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, který vychází z
jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, neuplatňuje způsobilý
dovolací důvod. Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže
předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem
rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších
stupňů, jak již uvedeno, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).
Ani poslední dovolatelkou předestřená otázka o právní povaze stanoviska
žalované ze dne 8. prosince 2009 k žádosti o připojení výrobny žalobkyně do
distribuční soustavy, přípustnost dovolání nezakládá, protože na jejím řešení
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1, věty první, o.
s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu