23 Cdo 4327/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně GENERAL REALITY a.s., se sídlem Praha 1 - Nové
Město, Václavské nám. 807, PSČ 11000, identifikační číslo osoby 27430332,
zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Praha 9, Náchodská 760/67,
proti žalovanému M. B., podnikateli se sídlem Roudnice nad Labem – Podlusky, Na
Vyhlídce 2355, PSČ 413 01, identifikační číslo osoby 61350583, zastoupeného
Mgr. Janem Matesem, advokátem se sílem Praha 4, Kvestorská 337/5, o zaplacení 1
000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. 19 Cm 225/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 24. března 2014, č. j. 3 Cmo 327/2013-300, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č. j. 3 Cmo
327/2013-300, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů obou řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 3. 2007 uzavřena
smlouva o spolupráci, na základě které žalovaný jako makléř vykonával pro
žalobkyni činnost směřující ke zprostředkování nebo zajištění koupě či prodeje
nemovitostí, členských podílů v bytových družstvech – bytů apod., přičemž v čl.
V. smlouvy byl sjednán zákaz konkurence, kdy žalovaný se zavázal pod sankcí
smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč, že informace, které makléř při výkonu
činnosti podle této smlouvy o spolupráci získá, nesmí použít ve svůj, popř. ve
prospěch třetí osoby po dobu 24 měsíců po ukončení smlouvy. Žalovaný porušil
tento závazek tím, že informace, které získal za působení u žalobkyně, použil
ve prospěch třetí osoby. Zatímco soud prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu
jako platnou smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle § 269 odst. 2 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž byla činnost žalovaného vymezena
dostatečně určitě a žalovaný získal majetkový prospěch v souvislosti s
porušením závazku podle čl. V. smlouvy, a žalobě na zaplacení smluvní pokuty
vyhověl, odvolací soud dospěl k opačnému závěru a žalobu zamítl. Svůj závěr
odůvodnil tak, že se v daném případě jedná o smlouvu o obchodním zastoupení ve
smyslu § 652 obch. zák. a ujednání v čl. V., které není ve smyslu § 672a obch.
zák. konkurenční doložkou, neboť se netýká zákazu činnosti, ale ochrany před
zneužitím práva, je neurčité a tudíž absolutně neplatné podle § 37 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“), nelze-li z vyjádřeného projevu vůle jednoznačně určit, kterých
konkrétních informací se zákaz týká; informace, kterých se ujednání týká,
nebyly dostatečně specifikovány a nelze je individualizovat. Protože z
neplatného zajišťovaného závazku nemůže vzniknout závazek k zaplacení smluvní
pokuty, žalobu odvolací soud zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil o rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32
Cdo 493/2011, podle něhož požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných
smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti
výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta
sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný
soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě
konkretizováno. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil předmětné ustanovení
smlouvy v čl. V. a odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, podle něhož závěru soudu o neurčitosti právního
úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §
35 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka poukázala rovněž na rozpor s judikaturou
Nejvyššího soudu v podobě rozhodnutí ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo
1614/2011, ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99 a ze dne 26. 10. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1411/2005, týkající se výkladu právních úkonů. Dovolatelka je přesvědčena, že ujednání čl. V. smlouvy je platné, neboť
informace, které pod sankcí smluvní pokuty nesměl žalovaný použít ve prospěch
svůj popř. třetí osoby po dobu 24 měsíců po ukončení smlouvy, byly jasně
definovány tak, že se jedná podle smlouvy o informace, které makléř získá při
výkonu činnosti podle smlouvy o spolupráci, tedy při vykonávání činností
směřujících k zprostředkování nebo zajištění koupě či prodeje a převodu ve
vztahu ke klientům. Nejednalo se o jakékoliv nespecifikované informace, jak
dovodil odvolací soud. Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť se
domnívá, že dovolání není přípustné. Nejprve zdůrazňuje, že účastníci se
nedohodli na ukončení spolupráce, jak tvrdí žalobkyně, ale dohodli se na
ukončení platnosti a účinnosti předmětné smlouvy jako celku a tím podle jeho
názoru vyloučili aplikaci jakékoliv části této smlouvy do budoucna, tedy i
ustanovení ohledně smluvní pokuty v čl. V. smlouvy. Má navíc za to, že uvedené
ujednání je neurčité a nejasné, což dokládá i odlišný výklad tohoto ustanovení
učiněný soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Správnost rozhodnutí
odvolacího soudu o neplatnosti konkurenční doložky spatřuje i v tom, že v ní
nebylo vymezeno území a vůči jakému okruhu osob na tomto územní se vztahuje
vymezený zákaz činnosti – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4591/2009, a další rozhodnutí týkající se obsahu a pravidel
sjednání konkurenčních doložek (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
32 Odo
659/2005, 23 Cdo 3859/2009, 32 Odo 407/2005, 23 Cdo 4192/2008. Mimoto poukazuje
na to, že smlouva o spolupráci svými obsahovými náležitostmi naplňuje dohodu o
podstatných náležitostech pracovní smlouvy. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II.,
bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky,
občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší
soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním
posouzení neplatnosti ujednání účastníků o konkurenční doložce a z toho
plynoucí následný nesprávný právní závěr, že žalobkyně nevznikl z neplatného
ujednání nárok na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o spolupráci ze dne 1. 3.
2007.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení otázky
neplatnosti ujednání o zákazu konkurence (ujednání o smluvní pokutě) odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka důvodně namítá, že
odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012,
sp. zn. 32 Cdo 493/2011 (uveřejněného na www.nsoud.cz), které lze použít i na
danou věc podle něhož požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných
smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti
výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta
sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný
soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě
konkretizováno. Podle uvedené judikatury je tedy požadavek určitosti vymezení
povinností, zajištěných smluvní pokutou, naplněn i tehdy, je-li smluvní pokuta
sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný
soubor, jako to bylo v daném případě, kdy smluvní pokutou bylo zajištěno
porušení povinností žalovaného nepoužít informace, které jako makléř získal při
výkonu činnosti podle této smlouvy o spolupráci, ve svůj, popř. ve prospěch
třetí osoby po dobu 24 měsíců po ukončení smlouvy, kdy činnosti podle smlouvy o
spolupráci byly specifikovány tak, že jsou to činnosti směřující ke
zprostředkování nebo zajištění koupě či prodeje nemovitostí, členských podílů v
bytových družstvech – bytů apod. Uvedené činnosti povinného (žalovaného) tedy
tvořily ucelený a identifikovatelný soubor povinností.
Odvolací soud se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
zejména v podobě rozhodnutí ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99
(uveřejněného na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k následujícímu
závěru: „Podle § 37 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který nebyl
učiněn určitě a srozumitelně. Tímto ustanovením se sankce neplatnosti právního
úkonu váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li jeho
nejistý obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se
jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je
nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným
zprostředkováním - jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či
nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět
k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) Ve
smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.“ V dané
věci, aniž by odvolací soud použil výkladová pravidla podle § 266 obch. zák. a§
35 odst. 2 obč. zák., bez dalšího dospěl k závěru, že předmětné ujednání v čl.
V. smlouvy o spolupráci je neplatné. Odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1614/2011 (uveřejněného na
www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě pochybností o
obsahu smluvního ujednání platí, že výklad nezakládající neplatnost sporného
ujednání (právního úkonu) je prioritním před výkladem, podle něhož je toto
ujednání neplatné (srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/03).
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení
otázky neplatnosti ujednání (podle § 37 obč. zák.) v čl. V. předmětné smlouvy o
spolupráci byl uplatněn důvodně, stejně jako důvod nerespektování výkladových
pravidel právních úkonů podle § 35 odst. 2 obč. zák., Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu