23 Cdo 435/2024

23 Cdo 435/2024-246

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně REALISTIC, a.s., se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru 327/4, Stará Role, identifikační číslo osoby 25247468, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti žalované KV Arena, s.r.o., se sídlem v Karlových Varech, Západní 1812/73, identifikační číslo osoby 27968561, o zaplacení 1 804 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 127/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 83/2023-227,

1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 15 C 127/2021-177, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 804 250 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 83/2023-227, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení tří právních otázek, z nichž jednu považovala za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou a u zbývajících dvou namítala, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Konkrétně se jednalo o tyto otázky: a) Zda může rozsudek pro uznání zakládat důvod následné právní nemožnosti plnění za situace, kdy se nejedná o konstitutivní rozhodnutí. b) Zda může odvolací soud dospět k odlišnému hodnocení otázky existence a omluvitelnosti omylu ve smyslu § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též „o. z.“) než soud prvního stupně, aniž současně provede dokazování ohledně této skutečnosti. c) Zda může odvolací soud dospět k závěru o neomluvitelnosti omylu, aniž se předtím dostalo účastníkovi poučení podle § 213b a § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy.

4. Otázku pod bodem a) považovala dovolatelka za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Namítala, že je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že k zániku smlouvy o reklamě došlo v důsledku následné nemožnosti plnění, kterou soud dovozoval na základě rozsudku vydaného ve sporu mezi statutárním městem Karlovy Vary a žalovanou o odstranění reklamního značení. Podle dovolatelky však vydáním rozsudku nenastala situace, která by nově objektivně bránila žalované poskytovat plnění ze smlouvy o reklamě. Právní nemožnost plnění nespočívala v rozsudku pro uznání, ale v absenci souhlasu vlastníka objektu (statutárního města Karlovy Vary) s umístěním reklamního označení. Dovolatelka poukázala na to, že odvolací soud se k otázce nemožnosti plnění ve vazbě na rozsudek pro uznání výslovně nevyjádřil, ale z jeho odůvodnění je zřejmé, že vycházel ze stejného nesprávného právního závěru, tedy že rozsudek pro uznání způsobuje následnou nemožnost plnění.1.

2. U otázky pod bodem b) dovolatelka namítala, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se podmínek přípustnosti změny hodnocení důkazů podle § 213 o. s. ř., na jejichž konkrétní rozhodnutí odkázala. Poukázala na to, že již v odvolání namítala, že závěr soudu prvního stupně ohledně omylu je nepřezkoumatelný a že k němu soud prvního stupně dospěl, aniž by provedl navržené důkazy. Dovolatelka pak závěr odvolacího soudu o tom, že její omyl při uzavírání smlouvy o reklamě nebyl omluvitelný, považuje za předčasný, neboť v řízení nebyly provedeny navržené výslechy osob, které se jednání o uzavření smlouvy zúčastnily. Odvolací soud tak dle jejího názoru učinil závěr o neomluvitelnosti jejího omylu, aniž by znal okolnosti, za nichž byla smlouva uzavírána, neboť v tomto směru neprovedl žádné dokazování.

3. U otázky pod bodem c) dovolatelka rovněž namítala odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Uvedla, že pokud odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně existence omylu než soud prvního stupně a zároveň zkoumal jeho omluvitelnost, měl o tom žalobkyni poučit ve smyslu § 213b ve spojení s § 118a o. s. ř. a vyzvat ji k navržení důkazů stran omluvitelnosti omylu. Namítala, že se jí v průběhu celého řízení nedostalo poučení o tom, že by neunášela důkazní břemeno ohledně omluvitelnosti jejího omylu. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.

6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).1.

2. Dovolání není přípustné.

3. Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, není dovolání v rozsahu napadeného nákladového výroku (druhý výrok rozsudku odvolacího soudu) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

4. Otázka pod bodem a) nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Přestože dovolatelka v dovolání uvedla, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru o následné nemožnosti plnění založené na základě rozsudku pro uznání vydaného ve sporu mezi městem Karlovy Vary a žalovanou, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud tento závěr nepřejal. Naopak v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že případný následný zánik smlouvy pro eventuální následnou nemožnost plnění by byl pro posouzení nároku žalobkyně irelevantní (srov. bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku).

Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) na závěru o následném zániku (s účinky ex nunc) smlouvy v důsledku následné nemožnosti plnění, nýbrž na závěru o platnosti smlouvy i přes absenci souhlasu vlastníka objektu na základě § 1760 o. z. (s účinky ex tunc) a o neomluvitelném omylu žalobkyně, který neměl vliv na platnost smlouvy. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

5. Otázka pod bodem b) rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka u této otázky namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se rozhodování odvolacího soudu na základě odlišného skutkového stavu bez současného zopakování (či provedení v řízení před soudem prvního stupně neprovedených) důkazů (konkrétně např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015).

V nyní projednávané věci ovšem odvolací soud nerozhodoval na základě skutkového stavu, který by byl odlišný od skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, nýbrž dospěl na základě týchž skutkových okolností k odlišnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud se tak nemohl od dovolatelkou odkazované judikatury Nejvyššího soudu odchýlit, neboť její závěry nelze na projednávaný případ vztáhnout.

6. Ani otázka výše uvedená pod bodem c) nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí rovněž nespočívá. Dovolatelka při formulaci otázky, zda odvolací soud může dospět k závěru o neomluvitelnosti omylu, aniž by předtím účastníka poučil podle § 118a o. s. ř. (ve spojení s § 213b o. s. ř.) totiž vycházela z předpokladu, že odvolací soud rozhodl na základě závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyně, nýbrž vychází z úsudku odvolacího soudu učiněného na základě zjištěných skutkových okolností (konkrétně na základě ujednání čl. I bodu 1.5 smlouvy o reklamě, které odkazovalo na smlouvu o nájmu, a na základě zjištění o právním vztahu založeného smlouvou o nájmu uzavřenou mezi žalovanou a statutárním městem Karlovy Vary jakožto vlastníkem multifunkční haly), že žalobkyně mohla a měla vyžadovat smlouvu o nájmu a zjistit její obsah.

7. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06).1.

2. Jestliže tedy odvolací soud o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu (na základě zjištěného obsahu ujednání čl. I bodu 1.5 smlouvy o reklamě a na základě obsahu právního vztahu založeného smlouvou o nájmu uzavřenou mezi žalovanou a statutárním městem Karlovy Vary jakožto vlastníkem multifunkční haly), poučení žalobkyně podle § 118a o. s. ř. zjevně nebylo třeba.

3. Jestliže dovolatelka rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů nezrušil rozsudek soudu první stupně, jedná se o námitku vady řízení před odvolacím soudem, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud totiž podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

4. Nadto lze poznamenat, že vytýkanou vadou řízení před odvolacím soudem netrpí. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu), což v nyní projednávané věci nebyly.

5. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

6. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.