23 Cdo 4653/2017-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně ZORETTI s. r. o., se sídlem v Praze 4 - Chodov, Dunovského 973/31,
identifikační číslo osoby 29049351, zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem
se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, proti žalovanému A. D., se sídlem v
Kolíně, zastoupenému JUDr. Lucií Kalašovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze
1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení částky 97.761 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 106 C 116/2013, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 21 Co
586/2016-180, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 21 Co 586/2016-180,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (bod II. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala výše uvedené
částky z titulu bezdůvodného obohacení proto, že žalovaný užíval od roku 2010
do 25. 10. 2013 blíže určený sklad ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně
(společnosti FEROSTAV, a. s., se sídlem v Praze, Vyšehradská 1349/2,
identifikační číslo osoby 63078937), a to bez právního důvodu. Žalovaný s
žalobou nesouhlasil s tím, že se společností FEROSTAV, a. s., jako
pronajímatelem uzavřel jako nájemce smlouvu o nájmu, kterou si pronajal v
letech 2003 až 2010 od společnosti prostory. Vzhledem k tomu, že pro svoji
podnikatelskou činnost potřeboval další prostory, uzavřel s pronajímatelem
ústní smlouvu o výpůjčce, na jejím základě využíval sklad zdarma. Skutečnost,
že po skončení nájemního vztahu nadále používal sklad jako skladovací prostory,
byla dána tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně měli dobré vztahy, a
proto bylo umožněno nadále sklad bezplatně užívat. Žalobkyně existenci ústní
dohody o výpůjčce ohledně bezplatného užívání skladu mezi společností FEROSTAV,
a. s., jako půjčitelem a žalovaným jako vypůjčitelem popřela.
Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze skutkových zjištění o
tom, že žalovaný měl pronajaty prostory v areálu společnosti FEROSTAV, a. s.,
(právní předchůdkyně žalobkyně) nájemní smlouvu č. 8 ze dne 1. 11. 2002, a to
dílnu a k ní přilehlé pozemky. Tyto prostory užíval spolu se svědkem R. Nájemní
vztah byl ukončen ze strany žalovaného výpovědí ze dne 26. 11. 2009 s dobou
skončení nájmu ke dni 31. 5. 2010. Po dobu nájmu bylo mezi právní předchůdkyní
žalobkyně a žalovaným dohodnuto, že žalovaný může užívat bezplatně i předmětný
sklad. Po skončení nájmu žalovaný sklad užíval i nadále, neboť dle svého
tvrzení s právní předchůdkyní žalobkyně, jmenovitě jednající členem
představenstva panem Z., ústně dohodli další bezplatné využívání skladu.
Později byl sklad právní předchůdkyní žalobkyně vyklizen bez vědomí uživatelů.
Existenci dohody o bezúplatném užívání skladu žalobkyně popírá a tvrdí, že
právní předchůdkyni žalobkyně vznikla neoprávněným užíváním skladu pohledávka
na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně
prokázala dohodou o postoupení této pohledávky uzavřenou s právní předchůdkyní
žalobkyně a písemným oznámením o jejím postoupení zaslaným žalovanému s
předžalobní výzvou.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť jí uplatněný
nárok jako bezdůvodné obohacení žalovaného z titulu neoprávněného užívání
skladu nevznikl. Soud měl za prokázané, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní
žalobkyně (společností FEROSTAV, a. s.) byla podle § 659 a násl. zák. č.
40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), po skončení předchozího
nájemního vztahu uzavřena ústní smlouva o výpůjčce ohledně dalšího užívání
skladu, a že byla sjednána jako bezplatná. K platnosti smlouvy o výpůjčce obč.
zák. nevyžaduje písemnou formu. Žalovaný tak užíval sklad na základě právního
titulu, a to shora uvedené smlouvy o výpůjčce, a nemohlo mu užíváním skladu
vzniknout bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle § 219a odst. 1 písm.
b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť jej
shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Odvolací soud svůj závěr odůvodnil s tím, že v projednávané věci měla být
žalovaným tvrzená smlouva o výpůjčce (jejíž existenci žalobkyně popírá)
uzavřena „na dobu, jakou bude žalovaný potřebovat“. Konec bezplatného užívání
předmětné nemovitosti měl být tedy vázán na okolnost, o níž nemohlo být jisté,
zda vůbec nastane. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, dovodil, že již z toho důvodu se
nemohlo jednat – byla-li by skutečně uzavřena – o platnou smlouvu o výpůjčce
ve smyslu § 659 a násl. obč. zák. Odvolací soud dále přisvědčil i argumentaci
žalobkyně o tom, že bezplatné přenechání nemovitosti jinému do užívání není u
podnikatelského subjektu, účelem jehož samotné existence je generování zisku,
záležitostí, kterou by bylo možno označit za běžnou, z čehož vyplývá, že
tvrzenou smlouvu o výpůjčce nemohl uzavřít za FEROSTAV, a. s., samostatně jeden
člen představenstva, ale bylo třeba, aby ji uzavřeli dva členové
představenstva. Naopak z listiny označené jako „zápis o provedeném vystěhování
skladu ze dne 11. 11. 2013“, podepsané za FEROSTAV, a. s., členem
představenstva panem Z. a správcem objektu P. K., a dále žalovaným a P. R.,
bylo bez jakékoliv pochybnosti prokázáno, že žalovanému žádný titul k užívání
předmětného skladu nesvědčil, neboť se v něm výslovně uvádí, že žalovaný a P.
R. sklad užívali (měli zde uskladněné věci) bez nájemní smlouvy. Pokud by
jmenovaní tento sklad užívali na základě smlouvy o výpůjčce, nemělo by žádný
smysl v zápisu uvádět, že jej užívali bez nájemní smlouvy, čím bylo nepochybně
míněno bez právního důvodu. Žalovaný se k údajům uvedeným v zápise na téže
listině písemně vyjádřil, přičemž protestoval toliko proti tomu, že vyklizení
bylo provedeno bez jeho účasti a vědomí. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že
jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl oprávněn
předmětný sklad užívat na základě smlouvy o výpůjčce, není jeho právní
posouzení věci správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání
s tím, že jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. je dána tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje
dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost ústně uzavřené
smlouvy o výpůjčce. Zpochybňuje tak závěr odvolacího soudu o tom, že by užívání
předmětné nemovitosti mělo být vázáno na okolnost, o níž nemohlo být jisté, zda
vůbec nastane. Dovolatel také nesouhlasí s tím, že uzavření smlouvy o výpůjčce
není běžnou záležitostí společnosti FEROSTAV, a. s., a že by proto dle
zapsaného způsobu jednání společnosti bylo nutné, aby smlouvu uzavřeli dva
členové představenstva. Zapsaný způsob jednání představenstva dovolatel
považuje za neurčitý. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalovaného považuje
za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítnul.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky
předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z
usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je
dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud svůj závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného
odůvodnil tím, že i pokud by mezi stranami (žalovaným a právní předchůdkyní
žalobkyně) byla sjednána smlouva o výpůjčce, není tato smlouva platná. Toto
právní posouzení odvolacího soudu není správné a dovolání je proto i důvodné.
Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“) řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a
zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění
účinném do 31. 12. 2013.
Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po
dohodnutou dobu bezplatně užívat. Podle § 662 odst. 1 je vypůjčitel povinen věc
vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby
zapůjčení.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na judikaturu
Nejvyššího soudu, podle níž smlouva o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.),
bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci, nemůže být
sjednána bez určení doby trvání výpůjčky (alespoň patřičným /o skončení
výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím/ vymezením účelu užívání zapůjčené věci).
Byť tedy smlouva o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle
bezplatnosti vyplývat dočasnost užívání věci. Sjednání doby trvání výpůjčky je
tak podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce.
Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že požadavku na určení doby
trvání výpůjčky lze dostát nejen uvedením určitého časového období (např.
měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky
zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou
objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem,
avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání
takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne,
avšak je jisté, že tato skutečnost nastane (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012).
Závěr o neplatnosti smlouvy se tedy uplatní pouze v případě, že doba zapůjčení
je smluvně vázána na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane (ve shora
odkazovaných rozhodnutích tak šlo např. o podmínku vybudování nové výdejny
jídel a jídelny). Jde tak o případy, kdy konkrétní doba zapůjčení je stranami
sice stanovena, ale není jisté, zda nastane skutečnost, se kterou je spojena
povinnost vypůjčitele vrátit věc. Smyslem tohoto závěru je ochrana půjčitele,
který s ohledem na znění § 662 obč. zák. jinak není oprávněn žádat po
vypůjčiteli vrácení věci před skončením stanovené doby zapůjčení. Úvaha o
neplatnosti smlouvy však není namístě v případech, kdy je půjčitel oprávněn
požadovat vrácení věci kdykoliv. Tak tomu bude obvykle v situacích, kdy
stranami nebyla ujednána zvláštní doba zapůjčení, před jejímž uplynutím by
nebyl půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci.
Obdobný závěr ostatně přijímá i literatura, podle níž „je zjevné, že pro
existenci smlouvy není rozhodné ani konkrétní určení doby vrácení vypůjčené
věci, ani vymezení účelu užívání vypůjčené věci – absentují-li taková ujednání
ve smlouvě vůbec, je taková smlouva prekariem – jelikož však české právo tento
smluvní typ nezná, je třeba takovou smlouvu posuzovat jako výpůjčku, když účel
užívání je limitován obvyklým užitím věci zohledňujícím hledisko poctivého
obchodu a doba trvání smlouvy je vázána buď zvyklostmi mezi stranami zavedenými
nebo se využijí obvyklé způsoby zániku obligace“ (HAVEL, B. IN: ELIÁŠ, K.
Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem,
judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008. Zákony
- komentáře. S. 1975).
S těmito závěry se dovolací soud ztotožňuje s tím, že jakkoliv úprava účinná do
31. 12. 2013 prekarium (výprosu) jako zvláštní smluvní typ nerozlišovala,
judikatura tento právní důvod užívání cizí nemovitosti připouštěla. Například v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1526/2017, tak
dovolací soud uvádí, že cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě
různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, či může jít o
výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k ní
vzniklo nějaké právo). Bez ohledu na to, zda lze považovat takové ujednání o
výpůjčce na vyžádanou o zvláštní podtyp výpůjčky či nikoliv, je pro posouzenou
věc rozhodující závěr, že v těchto případech užívá osoba cizí věc na základě
právního titulu, a to do doby, než je vlastníkem vyzvána k vrácení věci. Právě
proto, že v těchto případech může vlastník věci (půjčitel) kdykoliv žádat
vrácení věci, není namístě dovozovat neplatnost smlouvy s odkazem na shora
uváděnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která slouží k ochraně půjčitele v
situaci, kdy není oprávněn žádat vrácení věci před uplynutím doby zapůjčení.
Touto okolností se odvolací soud při svém odůvodnění nezabýval, když nijak
nehodnotil tvrzení dovolatele o tom, že s vlastníkem nemovitosti dohodli
možnost společnosti FEROSTAV, a. s., výpůjčku předčasně ukončit s tím, že
společnost sdělí žalovanému, až bude chtít nemovitost vyklidit. Za této situace
by ani dohoda stran o tom, že vypůjčitel může nemovitost užívat po „dobu, jakou
bude žalovaný potřebovat“, sama o sobě nezakládala neplatnost smlouvy, neboť by
nešlo o konkrétní omezení doby, ve které nemůže půjčitel žádat vrácení věci,
nýbrž o projev obecného pravidla jinak stanoveného v § 662 odst. 1 obč. zák. o
tom, že vypůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, které platí i
v případě, kdy byla sjednána určitá doba zapůjčení.
Právní posouzení odvolacího soudu, který pro takové ujednání považoval smlouvu
za neplatnou, je proto neúplné a tedy nesprávné. Bude na odvolacím soudu (soudu
prvního stupně), aby se náležitě vypořádal s tvrzením žalovaného o tom, že
právní předchůdkyně žalobkyně byla oprávněna žádat vrácení vypůjčené věci
kdykoliv. Je třeba zvláště zdůraznit, že podle judikatury Ústavního soudu
(srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), která se
promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne
27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006), základním principem výkladu smluv je
priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její
neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li
možné oba výklady.
Pokud z doplněných zjištění vyplyne, že nebyla mezi stranami sjednána konkrétní
výpůjční doba, před jejímž uplynutím se nemohl půjčitel domáhat vrácení věci,
lze dovozovat, že půjčitel byl oprávněn žádat vrácení věci kdykoliv. V takovém
případě vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného přichází v úvahu
pouze tehdy, pokud bude v řízení tvrzeno a prokázáno, že žalovaný byl právní
předchůdkyní žalobkyně vyzván k vyklizení skladu, této výzvě nevyhověl a ocitl
se v prodlení s vrácením věci. Závěr o tom, že výpůjčka mezi stranami uzavřená
bez určení konkrétní doby trvání svojí povahou odpovídá povaze výprosy, vychází
přitom z dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že soud
měl za prokázané, že žalovaný se se svědkem Z. ústně dohodli na dalším
bezplatném užívání skladu, což bylo umožněno, protože v areálu společnosti
FEROSTAV, a. s., měli v té době dostatek volných míst a prostory skladu
nepotřebovali. Pokud z usnesení odvolacího soudu není zřejmé, že odvolací soud
tato skutková zjištění přejímá, připomíná dovolací soud opakovaně vyslovený
závěr o tom, že z § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost
zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu
dokazování před soudem prvního stupně (blíže závěry rozvádí např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008).
Důvodnou je i druhá dovolatelem předestřená právní otázka, prostřednictvím
které dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že jménem společnosti
FEROSTAV, a. s., nemohl platně smlouvu o výpůjčce uzavřít jediný člen
představenstva, J. Z. Ze zjištění soudů nižších stupňů plyne, že podle výpisu z
obchodního rejstříku jednají jménem společnosti FEROSTAV, a. s., společně dva
členové představenstva, v běžných záležitostech je oprávněn jednat jménem
společnosti každý člen představenstva samostatně. To se netýká prodeje a nákupu
nemovitostí a základních prostředků. Odvolací soud k tomu uvedl, že bezplatné
přenechání nemovitosti jinému do užívání není u podnikatelského subjektu,
účelem jehož samotné existence je generování zisku, záležitostí, kterou by bylo
možno označit za běžnou, z čehož vyplývá, že tvrzenou smlouvu o výpůjčce nemohl
uzavřít za FEROSTAV, a. s., samostatně jen jeden člen představenstva, ale bylo
potřeba, aby ji uzavřeli dva členové představenstva. Toto právní posouzení
dovolacího soudu je neúplné a proto nesprávné.
Dovolací soud se k zapsanému způsobu jednání členů představenstva této
společnosti vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn.
23 Cdo 632/2012, ve kterém přímo uvádí, že jestliže odvolací soud při svých
právních úvahách nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti, nezabýval se tím, co
bylo žalovanou /v projednávané věci jde o právní předchůdkyni žalobkyně/ v
rozhodné době považováno za „běžnou záležitost“, zda tedy k platnému uzavření
smlouvy o dílo stačil jménem žalované podpis jednoho z členů představenstva či
nikoli, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
Podle ustanovení § 191 odst. 1, věty první, třetí a čtvrté obch. zák.
představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná
jejím jménem. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná
navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva,
kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního
rejstříku.
V procesní souvislosti projednávané věci odvolací soud shledal jako rozhodující
pro určení, zda jde o běžnou záležitost či nikoliv, zjištění, že v předmětné
věci šlo o bezplatné přenechání věci k užívání jinému, což není v
podnikatelských vztazích běžné. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že otázka
úplatnosti či bezplatnosti závazku může při výkladu výše uvedeného způsobu
jednání členů představenstva akciové společnosti hrát roli, nemůže být toto
hledisko pro určení „běžné záležitosti“ kategorií rozhodující, natož pak
jedinou. I zapsaný způsob jednání (§ 191 obch. zák.) akciové společnosti je
třeba vykládat za použití interpretačních pravidel § 35 obč. zák. a § 266 obch.
zák.
Pokud by nebylo možné odstranit pochybnost o obsahu takto zapsaného způsobu
jednání členů představenstva ani za použití výkladových pravidel, stanovených
obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v § 266
obch. zák., je dle ustálené rozhodovací praxe možné uvažovat o neplatnosti
takového právního jednání pro neurčitost. V takovém případě – pokud by stanovy
společnosti neobsahovaly platné ustanovení určující odchylný způsob jednání za
představenstvo navenek jménem společnosti – tedy platí, že k jednání by byl
oprávněn každý člen představenstva (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009).
Lze tedy uzavřít, že závěr o nedodržení takto určeného způsobu jednání
právnické osoby (který vychází ze závěru o určitosti sporného způsobu jednání
akciové společnosti), může být učiněn pouze po předcházejícím výkladu sporného
ujednání stanov za použití interpretačních pravidel zakotvených v § 266 obch.
zák., potažmo § 35 obč. zák. K takovému výkladu však odvolací soud
nepřistoupil, obsahem projevu vůle ve vztahu k pojmu „běžná záležitost“ se
řádně nezabýval a omezil se na pouhé konstatování, že bezplatné přenechání
nemovitosti jinému do užívání není u podnikatelského subjektu záležitostí,
kterou by bylo možno označit za běžnou. Tento závěr odvolacího soudu je proto
neúplný a tudíž nesprávný.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu
napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím
řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018