22 Cdo 1526/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M.
V., zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech,
Vídeňská 9/IV, proti žalovaným: 1) RNDr. K. R. a 2) Mgr. M. R., zastoupeným
JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o
určení práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn.
7 C 142/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
22. 11. 2016, č. j. 11 Co 198/2016-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2
600 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Františka Steidla.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 7 C 142/2012-255, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení, že ve prospěch domu a pozemků parc. č. st. 7/6 a parc. č. 90 v
katastrálním území a obci B., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na listu vlastnictví č. 231, jakožto nemovitostí oprávněných, existuje věcné břemeno spočívající v
právu průchodu a průjezdu k těmto nemovitostem přes nemovitosti povinné, a to
pozemky parc. č. 89/2, 89/3 a 89/4 v katastrálním území a obci B., zapsané v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální
pracoviště Klatovy na listu vlastnictví č. 201. Ve výroku II. zamítl žalobu,
kterou mělo být vlastníkům pozemků parc. č. 89/2, 89/3 a 89/4 zakázáno bránit
vlastníkům domu a pozemků parc. č. st. 7/6 a parc. č. 90 v průchodu a průjezdu
přes označené pozemky. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 11 Co 198/2016-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele se odvolací soud „při řešení otázky vydržení věcného
břemene či služebnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
při řešení otázky hmotného práva, tedy otázky posouzení dobré víry žalobce a
jeho právních předchůdců a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, když
poukázal na rozporné ustanovení dovolacího soudu a tyto nesprávně
interpretoval“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví a
žalobci přizná náhradu nákladů řízení. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry odvolacího soudu a
navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni,
nastat přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu
II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1
– všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku]. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalobce ani
jeho právní předchůdci nevydrželi právo odpovídající věcnému břemeni, neboť
nemohli být „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že jim toto právo
svědčí. Dovolatel přitom spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v
tom, že se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázky posouzení dobré víry žalobce v souvislosti s vydržením
věcného břemene, konkrétně od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 7. 6. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 595/2001, ze dne 28. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1141/99, ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo
933/2016. Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že pouze polemizuje se závěrem
odvolacího soudu, že na jeho straně nejsou splněny podmínky pro vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemenu. V rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551 (dále jen „Soubor“), na který dovolatel
poukazuje, se Nejvyšší soud zabýval problematikou vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemenu a dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní
přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby
držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá
publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen
z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí
vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k
právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96,
publikovaný v Právních rozhledech č.
11/1997); titul nabytí držby tu sice
nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje
z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti,
kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo
odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na
základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít
o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim
vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako
účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se
domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího
věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo
chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému
břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a
vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva;
držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává
právě právo odpovídající věcnému břemeni“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že
jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu
náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba
rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím) a které je
časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem
vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo
658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz
).
Oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni vychází z omluvitelného
omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), která má za následek vznik
věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se
proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě
fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým
č. C 1654). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně následně přihlásil v
usnesení ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4728/2009, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
V rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, Nejvyšší soud dovodil,
že „vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo
vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o
držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice
mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu
(např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové
chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva“.
V rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru
pod pořadovým č. C 1067, dále uvedl, že „dobrá víra oprávněného držitele, která
je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na
jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že
takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“.
Ke shora uvedeným závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne
22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010, nebo v usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 933/2016, na které dovolatel v dovolání poukazuje s tím, že jejich
aplikace na řešenou věc dovolacím soudem je chybná.
V dané věci žalobce odvozuje své oprávnění k vydržení věcného břemene od trhové
smlouvy ze dne 6. 5. 1918, na jejímž základě prodali manželé Ž. právním
předchůdcům žalobce manželům V. dům společně s pozemky parc. č. 7/6 a parc. č.
90 a současně jim zřídili „právo cesty pěší do domu tohoto s příslušenstvím a
zpět, přes dvorek č. kat. 7/3 (mezi hospodou a lednicí) na náves, dále právo
cesty vozové, průhonu dobytka i chůze do domu s příslušenstvím a zpět, přes
nádvoří čís. kat. 7/2 kolem hospody tak jak dosud právo to manžely Ž. bylo
vykonáváno (tedy také přes sousední parcely nádvorní č. k. 7/1 a 7/4).“
Součástí trhové smlouvy byl situační plán, ve kterém bylo uvedeno, že se
vkládá všeobecná služebnost na stav. parc. č. k. 7/4, 7/1 7/2 pro stav. parc.
č. k. 7/6 a služebnost chůze na stav. parc. č. k. 7/3 pro stav. parc. č. k.
7/6.
Odvolací soud zjistil, že na základě trhové smlouvy byla v pozemkových knihách
poznamenána „služebnost pěší cesty přes dvorek č. kat. 7/3, a dále pak
služebnost cesty vozové, průhonu dobytka i chůze přes nádvoří č. kat. 7/2 co
statek služebný pro držitele domu co statku panujícího“. Jiné věcné právo,
resp. jiná služebnost dle této smlouvy zřízena ani zapsána nebyla. Současný
stav evidence nemovitostí je po vývoji katastrálního operátu takový, že parc.
č. 7/3 byla polohově a geometricky sloučena s evidencí vlastnického práva
jednoho oprávněného subjektu ve st. parc. č. 7/2 a věcné břemeno cesty tak v
současnosti vázne pouze na stavební parc. č. 7/2. Dále zjistil, že manželé Ž.,
kteří věcné břemeno zřizovali, pozemky parc. č. 7/1 a 7/4 (dnes se jedná o
parc. č. parc. č. 89/2, 89/3 a 89/4 ve vlastnictví žalovaných) nikdy
nevlastnili, a proto ani nemohli služebnost k těmto pozemkům zřídit. I v
případě, že jim byla tehdejším vlastníkem pozemků parc. č. 7/1 a 7/4 služebnost
zřízena, nemohli toto oprávnění převést ve prospěch dalších vlastníků
nemovitostí stavby na st. parc. č. 7/6 (včetně jejich nástupců). Ohledně
způsobu užívání sporných pozemků pak vyšel ze zjištění, že pozemky byly v
minulosti užívány blíže neurčeným okruhem osob.
Jestliže odvolací soud na základě shora učiněných zjištění dospěl k závěru, že
žalobce ani jeho právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jsou
oprávněnými držiteli práva věcného břemene cesty přes pozemky žalovaných, neboť
při vynaložení obvyklé opatrnosti mohli zjistit, že ke sporným nemovitostem
žalovaných žádné právo odpovídající věcnému břemeni na základě smlouvy z roku
1918 nevzniklo a vzniknout nemohlo, a že na jejím základě byla vždy zapsána
pouze věcná břemena vážící se k domu a pozemku stavební parc. č. 7/2 (původně
č. kat. 7/2 a 7/3), navíc byly sporné pozemky po celou dobu užívány blíže
neurčeným okruhem osob (projíždění a parkování aut zajišťujících zásobování
hospody a pekárny), jsou jeho závěry správné a zcela v souladu se stávající
judikaturou dovolacího soudu.
K tomu nutno dodat, že dovolatel ve své podstatě pouze polemizuje se závěry
odvolacího soudu s tím, že by otázka vydržení věcného břemene měla být
odvolacím soudem posouzena jinak a podrobuje kritice hodnocení důkazů a
skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K
tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Rovněž Nejvyšší soud
opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v
nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou
zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby,
neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp.
zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se
žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu