NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 4728/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) ing. M. H.,
b) J. H., obou zastoupených Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Spálená 21, proti žalované: KBJ VELKOOBCHODY, spol. s r. o., se sídlem v
Praze-západ, Ořech, Slivenecká 24, o určení práva odpovídajícího věcnému
břemenu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 126/2007, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009,
č. j. 23 Co 143/2009-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. září 2008, č. j. 5 C 126/2007-28, zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali určení, že „k pozemku parc. č. 2666/2 – zahrada, zapsaného v katastru
nemovitostí na LV č. 1233 pro kat. úz. Ž., obec P., u Katastrálního úřadu m.
P., Katastrální pracoviště P., existuje věcné břemeno bezplatného průchodu a
průjezdu přes pozemek parc. č. 2666/2 specifikované geometrickým plánem pro
vymezení rozsahu věcného břemene č. p. 1952-68/2008, ve prospěch vlastníka
budovy bez čp. / če. – garáže, stojící na pozemku parc. č. 2666/6, zapsané na
LV 7984 pro kat. úz. Ž., obec P., u Katastrálního úřadu pro m. P., Katastrální
pracoviště P.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22.
dubna 2009, č. j. 23 Co 143/2009-45, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost
spatřovali v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnili dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhli, aby byl napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušen, dále zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a
věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září
2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č.
12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým
č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince
2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné
tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje
skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního právního významu,
která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává
ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím
soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
V rovině právního posouzení dovolatelé toliko namítají, že nalézací soudy
nesprávně posoudily otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu
průjezdu a průchodu žalobci.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud
zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551.
V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení
nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo
náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem
okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení
toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc
nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ
držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl
mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č.
11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul
opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy
podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat,
neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni
náleží“.
Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na
základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít
o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim
vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako
účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se
domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího
věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo
chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému
břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a
vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva;
držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává
právě právo odpovídající věcnému břemeni“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že
jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu
náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba
rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je
časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem
vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo
658/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného
omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik
věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se
proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě
fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1654).
V dané věci není nic, co by mohlo zakládat dobrou víru žalobců, že jim z
objektivního hlediska svědčí právo odpovídající věcnému břemenu. Soudy správně
uzavřely, že samotná okolnost, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce
žalobcům (ovšem nejenom jim, ale také ostatním vlastníkům dalších garáží)
nebránil v příchodu a příjezdu ke garážím přes jeho pozemek nemůže být důvodem,
který by zakládal jejich dobrou víru ve směru, že jim svědčí právo odpovídající
věcnému břemenu. Z výše uvedeného výkladu dovolacího soudu je zřejmá také
nedůvodnost dovolací námitky, prostřednictvím které žalobci namítali, že jejich
dobrá víra je odvozena z „ústní nebo konkludentní dohody vlastníka pozemku a
oprávněného za předpokladu, že právo, které je předmětem této dohody, odpovídá
věcnému břemenu“.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolací námitka, podle které
„napadené rozhodnutí vylučuje možnost vzniku věcného břemene i za situace, kdy
vlastník s výkonem tvrzeného práva souhlasí, a to pouze z důvodu, že jej
vlastník může kdykoliv odvolat“ není důvodná, protože okolností vylučující
možnost vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu není odvolání souhlasu
vlastníka pozemku s užíváním tohoto pozemku, ale okolnost, že samotné nebránění
v činnosti, která může být obsahem práva odpovídajícího věcnému břemenu, nemůže
z objektivního hlediska zakládat dobrou víru jako nezbytný předpoklad pro
vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Dovolatelé dále namítali, že v řízení před soudem prvního stupně ani před
soudem odvolacím nebyly provedeny navržené důkazy – výslech žalobců, čímž
uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající ve
vadě řízení.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení
může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o
řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz
a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelé nevymezují v daném ohledu žádnou otázku zásadního právního významu a
dovolací soud nezjistil nic, co by mohlo zakládat úvahu o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Neprovedení konkrétního
navrženého důkazu (důkazů) v řízení před nalézacími soudy otázku zásadního
právního významu zjevně nezakládá.
Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, tj. i
ve výroku o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení však
není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v
dovolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r.
předseda senátu