ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně THEMOS, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská
10, IČ: 40766683, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze
1, Národní 6, proti žalovanému Národnímu divadlu, se sídlem v Praze 1, Ostrovní
1, IČ: 23337, zastoupenému JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze
1, Na Perštýně 1, o vyklizení čtvrtého nadzemního podlaží v budově č. p. 1435 v
Praze 1, Novém Městě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C
129/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná vyklidila a vyklizené jí předala (do tří
dnů od právní moci rozsudku) „veškeré prostory ve IV. nadzemním podlaží, v
budově č. p. 1435, na pozemku p. č. 944/2, v katastrálním území N.o, pod
adresou P., Národní 6“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové
prostory“ a „předmětná budova“, resp. „budova“). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne
7. září 2007, č. j. 14 Co 116/2007-148, a k odvolání žalovaného usnesením ze
dne 10. října 2008, č. j. 14 Co 331/2008-182, zrušil rozsudky Obvodního soudu
pro Prahu 1 (soudu prvního stupně), a to zamítavý ze dne 9. října 2006, č. j. 27 C 129/2002-91, a vyhovující ze dne 26. března 2008, č. j. 27 C 129/2002-165,
a věc mu vždy vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 30. listopadu 2009,
č. j. 27 C 129/2002-246, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dne 2. prosince 1994
uzavřely Česká republika – Ministerstvo kultury (dále jen „stát“) a žalobkyně
smlouvu označenou jako Smlouva o smlouvách budoucích (dále jen „Smlouva o
smlouvách budoucích“, resp. „Smlouva“). V článku II. bodu 1. písm. a/ Smlouvy o
smlouvách budoucích se žalobkyně mimo jiné zavázala, že stane-li se vlastnicí
předmětné budovy (její vlastnické právo k budově bylo zapsáno do katastru
nemovitostí dne 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva ke dni
27. července 1993), uzavře (do třiceti dnů od doručení rozhodnutí o vkladu
vlastnického práva k budově do katastru nemovitostí) se státem, resp. se
žalovaným (článek II. bod 1. písm. b/ Smlouvy), smlouvu o zřízení výdejny jídel
a jídelny (dále jen „Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny“), na jejímž
základě vybuduje na vlastní náklady výdejnu jídel a jídelnu v prvním podzemním
podlaží „objektu bez popisného čísla, který je na pozemcích p. č. 941, p. č. 942, p. č. 943, p. č. 944/1, p. č. 944/2, p. č. 944/3 a p. č. 944/4 v kat. úz. Nové Město“ (dále jen „objekt“) a který je ve vlastnictví státu. V části V. Smlouvy o smlouvách budoucích stát prohlásil, že zřizuje ve prospěch žalobce
věcné břemeno užívání k tam specifikované části prvého podzemního podlaží
objektu. V části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně
zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely
výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a to „do
okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží …
objektu“ (dále jen „výdejna jídel a jídelna“). V části VI. bodu 5. Smlouvy o
smlouvách budoucích se stát zavázal, že po vybudování výdejny jídel a jídelny
neprodleně ukončí „faktické užívání“ nebytových prostor. Dodatky ke Smlouvě ze
4. května 1995 a z 1. června 1995 se účastníci Smlouvy dohodli, že Smlouva o
zřízení výdejny jídel a jídelny bude uzavřena do 31. května 1995, resp. do 31. října 1995. Tuto smlouvu (Smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny) uzavřeli
žalobkyně a žalovaný dne 31. května 1995 (dále jen „Smlouva ze dne 31.
května
1995“) a žalobkyně se v ní mimo jiné zavázala umožnit žalovanému nájem
předmětných nebytových prostor za 1,- Kč ročně do vybudování výdejny jídel a
jídelny. Žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětných nebytových
prostor datovanou dnem 28. května 2009 (dále jen „Výpověď“) a jako výpovědní
důvod v ní označila neplacení nájemného žalovaným ve výši 1,- Kč ročně. Na
tomto skutkovém základě především dovodil, že Smlouva ze dne 31. května 1995
obsahuje všechny náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle § 3
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném
do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“); jejím uzavřením tudíž
vznikl mezi žalobkyní a žalovaným nájemní poměr k předmětným nebytovým
prostorám. Uzavřel, že jelikož žalobkyně dosud nezřídila výdejnu jídel a
jídelnu a Výpověď dala žalovanému z důvodu natolik malicherného, že tento
právní úkon odporuje dobrým mravům, svědčí mu i nadále právní důvod k užívání
nebytových prostor. Proto žalobu na jejich vyklizení zamítl. Odvolací soud – poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky (dovolacího soudu) ze dne 8. června 2011, č. j. 26 Cdo
35/2011-320, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, změnil v pořadí třetí (zamítavý) rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost
vyklidit předmětné nebytové prostory a vyklizené je předat žalobci do šesti
měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků
(před soudy všech stupňů). Po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil z provedených důkazů rovněž
následující skutečnosti. Řád svaté Voršily Římské unie, se sídlem v Praze 1,
Ostrovní 139/11 (dále jen „Řád svaté Voršily Římské unie“), který byl zákonem
č. 298/1990 Sb. prohlášen za vlastníka předmětné budovy, jako prodávající a
žalobkyně jako kupující uzavřeli dne 27. července 1993 kupní smlouvu (dále jen
„kupní smlouva ze dne 27. července 1993“, resp. „kupní smlouva“), na jejímž
základě bylo převedeno vlastnického práva k budově označené jako „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec Praha a kat. území N.“. Vlastnické právo
žalobkyně k budově pak bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 22. března 1995
s právními účinky vkladu tohoto práva k 27. červenci 1993. Dále – oproti soudu
prvního stupně – taktéž zjistil, že návrh na uzavření Smlouvy ze dne 31. května
1995 žalobkyně nepodepsala a že tudíž tato smlouva nebyla uzavřena. Jinak se
ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, tedy i se
skutkovým zjištěním, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se
žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor
„pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a
to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží …
objektu“. Přijal též skutkový závěr, že vůlí smluvních stran vtělenou do
ujednání obsaženého v části VI. bodu 8.
Smlouvy o smlouvách budoucích bylo
umožnit žalovanému (v jehož prospěch zde stát jednal) bezplatné (protože
předpokládané „nájemné“ ve výši 1,- Kč ročně nelze považovat za skutečnou
úplatu) užívání předmětných nebytových prostor, a to až do doby vybudování
výdejny jídel a jídelny. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací
soud především dovodil, že žalobkyně je vlastnicí předmětné budovy a je tedy
aktivně věcně legitimovaným subjektem v daném sporu. V této souvislosti
konstatoval, že jsou neopodstatněné výtky žalovaného ve vztahu k určitosti
kupní smlouvy ze dne 27. července 1993. Podle jeho názoru totiž z obsahu kupní
smlouvy bylo možné jejím výkladem (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“) jednoznačně zjistit prodávajícího (Řád svaté Voršily Římské unie); také
(nepřímý) předmět této smlouvy (budova, v níž se nacházejí nebytové prostory) v
ní byl dostatečně identifikován jako „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro
obec Praha a kat. území N.“. Současně pokládal za právně bezvýznamné, že strany
kupní smlouvy pozdějším dodatkem k této smlouvě dodatečně upřesňovaly označení
předmětné budovy (coby předmětu koupě a prodeje); vlastnické právo žalobkyně k
budově bylo totiž zapsáno do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze
dne 27. července 1993 (zaznamenané na “téže listině”) „bez pozdějších dodatků“. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalovanému svědčí právní důvod k
užívání předmětných nebytových prostor. Shodně jako v rozsudku ze dne 13. srpna
2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, předně zdůraznil, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích mělo jít o smlouvu ve prospěch třetího (v tomto
případě žalovaného) podle § 50 odst. 1 a 2 obč. zák., jejímž obsahem bylo
umožnit žalovanému bezplatné užívání předmětných nebytových prostor do
vybudování výdejny jídel a jídelny. S odkazem na závazný právní názor
Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 8. června 2011, č. j. 26 Cdo 35/2011-320, poté dovodil, že pro absenci dohody o době užívání
nebytových prostor nemůže být ujednání obsažené v části VI. bodu 8. Smlouvy o
smlouvách budoucích (platnou) smlouvou o výpůjčce (ve prospěch třetího) ve
smyslu § 659 a násl. obč. zák. Podle jeho názoru však zmíněné ujednání – z
příčin rozvedených v napadeném rozsudku – nelze považovat ani za jinou (platně
sjednanou) smlouvu pojmenovanou (zejména nájemní) či nepojmenovanou (§ 51 obč. zák.). Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že žalovaný tedy užívá
předmětné nebytové prostory bez právního důvodu. Přitom neshledal, že by
požadavek žalobkyně na jejich vyklizení byl výkonem (vlastnického) práva v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Za této situace zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení §
126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. K vyklizení nebytových prostor současně určil
žalovanému lhůtu šesti měsíců od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta za
středníkem o.s.ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že žalobkyně není v
dané věci aktivně věcně legitimována z důvodu absolutní neplatnosti kupní
smlouvy ze dne 27. července 1993. K tomu zejména uvedl, že „kupní smlouva je
neurčitá, neboť není jasno, zda ji na straně prodávajícího uzavřel vlastník
budovy čp. 1435, resp. kdo ji vlastně uzavřel“. Pokračoval, že za vlastníka
budovy byl zákonem č. 298/1990 Sb. prohlášen „Řád svaté Voršily Římské unie
Klášter Praha“, avšak takový subjekt není v kupní smlouvě vůbec uveden. Dodal,
že kromě toho u podpisů osob jednajících za prodávajícího je uvedeno “Římská
unie řádu sv. Voršily komunita Praha“ a “V_PROVINCIA UNIO ROMANA ORDINIS S. URSULAE”. Měl rovněž za to, že kupní smlouva je neurčitá i ve vymezení předmětu
koupě, jelikož není jasno, co se míní „budovou čp. 1435“, resp. „co se skrývá
pod tím číslem popisným 1435“, a bylo nutno to vymezit až pozdějším dodatkem ke
kupní smlouvě. V této souvislosti odvolacímu soudu také vytkl, že zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jestliže
neposoudil jeho námitky, že „uzavřením dodatku ke kupní smlouvě, jímž byl …
vymezen předmět převodu kupní smlouvy …, je prokázáno, že původní smlouva byla
neurčitá, tedy neplatná“, a že „na dodatku ke kupní smlouvě nebyly úředně
ověřeny podpisy účastníků“. Ve vztahu k otázce platnosti kupní smlouvy poukázal
též na to, že byl-li předmět koupě (budova) vymezen až dodatkem ke kupní
smlouvě, pak kupní smlouva není zaznamenána na téže listině, což je v rozporu s
právní úpravou (konkrétně s ustanovením § 46 odst. 2 obč. zák.) i s judikaturou
Nejvyššího soudu (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června
2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008). Dále vyjádřil nesouhlas s názorem, že smlouva
o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák. nemůže být sjednána bez určení doby
trvání výpůjčky. V dané souvislosti nejprve citoval ustanovení § 659 obč. zák. definující smlouvu o výpůjčce a ustanovení § 663 obč. zák. definující smlouvu o
nájmu a zdůraznil, že obě tyto smlouvy jsou smlouvami dočasnými a že
„podstatnou odlišností obou smluv je, že smlouva o výpůjčce je – na rozdíl od
smlouvy nájemní – bezúplatná“. Poté uvedl, že „není pochyb o tom, že nájemní
smlouvu lze uzavřít i bez sjednání doby nájmu; jde pak o smlouvu na dobu
neurčitou“. Podle jeho názoru tak „není důvodu, aby smlouvu o výpůjčce nebylo
možno též uzavřít bez určení doby trvání…“. Na podporu tohoto názoru uvedl, že
ostatně i podle odborné literatury, konkrétně publikace Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1114 s.
(dále jen „Komentář“), platí, že
„dobu, po kterou je vypůjčitel oprávněn věc užívat, lze dohodnout při uzavření
smlouvy nebo dodatečně, případně nemusí být dohodnuta vůbec“ (srov. Komentář,
str. 1859), že „pokud ve smlouvě o výpůjčce nebyla doba trvání výpůjčky
sjednána, … vypůjčitel je povinen vrátit věc prvního dne poté, kdy byl
půjčitelem k vrácení vyzván“ (srov. Komentář, str. 1863), a že smlouva uzavřená
„na dobu, o níž není jisto, zda vůbec nastane …, má být … považována za smlouvu
na dobu určitou, neboť její časové omezení je zjevné“ (srov. Komentář, str. 1879). Měl též za to, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že ujednání obsažené
v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích nelze považovat ani za
platnou nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák., nezohlednil dostatečně
zásadu, že při posuzování smlouvy je rozhodný její obsah a že pokud smlouva
neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených zákonem, není stižena
neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou. Současně také opomenul, že
právní režim nepojmenované smlouvy se řídí samotnou smlouvou a dále pak těmi
ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy svým obsahem a účelem
nejbližší. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1604/2010, a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. „28 Cdo
2929/2007“ (správně zřejmě sp. zn. 28 Cdo 2919/2007). S odkazem na posléze
uvedené rozhodnutí zároveň poznamenal, že (obdobnou) dohodu o dočasném
bezplatném užívání části pozemku uzavřenou na dobu „do okamžiku, než bude
zřízena nová přístupová komunikace k pozemkům ve vlastnictví žalobců“, v něm
Nejvyšší soud posoudil právě jako platnou smlouvu nepojmenovanou. Odvolacímu
soudu rovněž vytkl, že „naprosto ignoroval zásadu smluvní volnosti … zásadu
autonomie vůle účastníků občanskoprávních vztahů … dal přednost formální
stránce věci před skutečnou vůlí účastníků … porušil též princip priority
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá … pravidlo, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby
platily a byly plněny a aby jimi strany byly vázány … zásadu, že při výkladu
smluv je nutno vycházet z předpokladu, že účastníci chtěli dosáhnout rozumného
řešení“. Dodal, že navíc odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť při posuzování této věci bez dostatečného
zdůvodnění změnil svůj právní názor a přehlédl judikaturu Nejvyššího soudu i
Ústavního soudu, aniž zdůvodnil, proč má odlišný právní názor; takovýmto
postupem porušil „zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a zásadu
legitimního očekávání účastníků právních vztahů“. Podle jeho přesvědčení je
však napadené vyhovující rozhodnutí nesprávné též proto, že odvolací soud
nezohlednil skutečnost, že „dohoda účastníků o dočasném užívání 4. NP žalovaným
a 1. podzemního podlaží žalobcem je vzájemným závazkem spočívajícím v dočasné
výměně užívacího práva“ a že tedy „jde o vzájemná plnění ve smyslu § 560 OZ,
jejichž vzájemnost a závislost se musí projevit i při jejich ukončení“.
Dále
měl za to, že požadavek žalobce na vyklizení nebytových prostor odporuje – z
příčin specifikovaných v dovolání – dobrým mravům, a proto nemůže požívat
soudní ochrany; dospěl-li tedy odvolací soud k opačnému závěru, pak „problém
rozporu žaloby s dobrými mravy posoudil nesprávně a v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu“. Za nesprávný označil též „závěr odvolacího soudu týkající se
lhůty k vyklizení“. Zde odvolacímu soudu zejména vytkl, že jeho návrh na určení
lhůty k vyklizení nebytových prostor „posuzoval nesprávně, resp. posuzoval něco
jiného, než co … navrhl“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky (dále opět jen „dovolací soud“) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§
236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost
napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Při
řešení otázky přípustnosti dovolání sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že
dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovému výroku
nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této
souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/
a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů
podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z
roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým
výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Současně
nepřehlédl, že dovolání (opět s přihlédnutím k jeho obsahu) směřuje též proti
části měnícího výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud určil žalovanému
šestiměsíční lhůtu ke splnění vyklizovací povinnosti. K tomu je zapotřebí
dodat, že rozhodnutí o lhůtě k plnění není rozhodnutím o věci samé a má proto,
jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 ve spojení s ustanovením §
152 odst. 1 o.s.ř.).
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., která upravují
přípustnost dovolání proti nemeritorním usnesením odvolacího soudu, přitom
přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí nezakládají, neboť
rozhodnutí o lhůtě k plnění není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Se zřetelem
k uvedenému lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněném pod C 1928 ve svazku
25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – uzavřít, že není přípustné dovolání
proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterou byla v souvislosti s
uložením povinnosti k plnění ve věci samé určena lhůta k tomuto plnění. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly
tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil námitkou, že při posuzování věci
odvolací soud bez dostatečného zdůvodnění změnil svůj právní názor a přehlédl
judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, aniž zdůvodnil, proč má odlišný
právní názor; takovýmto postupem porušil „zásadu předvídatelnosti soudního
rozhodování a zásadu legitimního očekávání účastníků právních vztahů“. Uvedená dovolací námitka je však zjevně bezdůvodná. Dovolatel totiž přehlédl,
že změna právního náhledu odvolacího soudu, jež se projevila v napadeném
rozsudku, byla „vynucena“ závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným
v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011. Zároveň opomenul, že při odvolacím jednání dne 13. ledna 2012 odvolací soud
předestřel účastníkům – právě proto, aby zabránil vydání (pro ně) překvapivého
rozhodnutí – svůj změněný právní náhled na věc a rovněž jim umožnil se k němu
vyjádřit (viz protokol o odvolacím jednání na č. l. 332 – 333 spisu). Vytýkaným
postupem tak nemohla být dovolateli způsobena žádná újma na jeho procesních
právech. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tedy nebyl užit
opodstatněně. Jde-li o ostatní dovolací námitky, zastává dovolací soud názor, že z obsahového
hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jsou podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Při úvaze o naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. se dovolací soud předně zabýval právním názorem vztahujícím se
k aktivní věcné legitimaci žalobkyně v daném sporu, jehož správnost dovolatel
zpochybnil dovolacími námitkami, že kupní smlouva ze dne 27. července 1993 je –
z hlediska identifikace prodávajícího a vymezení předmětu koupě – absolutně
neplatná pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a že navíc není – v
rozporu s ustanovením § 46 odst. 2 obč. zák. – zaznamenána na “téže listině”. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 6 z
roku 1998 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že vada v označení osoby, která
je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud
lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.),
popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn,
zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Ustálená soudní praxe zastává rovněž
názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest když se
nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný,
jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření
této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani
jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co
chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony
vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle
toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s
jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev
vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod C 1627 ve
svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu
zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice
srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah
vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy,
není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je
objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně
pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod C 1108 ve
svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V projednávané věci byl v kupní smlouvě ze dne 27.
července 1993 označen za
prodávajícího „Řád svaté Voršily Římské unie, se sídlem v Praze 1, Ostrovní
139/11“. V kupní smlouvě bylo rovněž uvedeno, že prodávající je vlastníkem
předmětné budovy na základě zákona č. 298/1990 Sb. Přitom tímto zákonem byl za
vlastníka budovy prohlášen opět „Řád svaté Voršily Římské unie“, byť s dovětkem
„Klášter Praha“ (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 298/1990 Sb. ve spojení s přílohou
č. 1 uvedeného zákona). Za tohoto stavu dovolací soud sdílí názor, že z obsahu
kupní smlouvy bylo možné jejím výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jednoznačně
zjistit, kdo byl prodávajícím (Řád svaté Voršily Římské unie). Na uvedeném
závěru nic nemění ani okolnost, že podpisy osob jednajících za prodávajícího
byly opatřeny otiskem razítka obsahujícího texty “Římská unie řádu sv. Voršily
komunita Praha“ a “V_PROVINCIA UNIO ROMANA ORDINIS S. URSULAE”. Z obsahu kupní
smlouvy, konkrétně z její úvodní pasáže týkající se identifikace smluvních
stran, totiž jednoznačně vyplývá, že osoby, které za prodávajícího kupní
smlouvu podepsaly (V. R. Š. a E. M. P.), jednaly právě jménem Řádu svaté
Voršily Římské unie, a nikoli snad jménem někoho jiného (od prodávajícího
odlišného) označeného jako “Římská unie řádu sv. Voršily komunita Praha“ a
“V_PROVINCIA UNIO ROMANA ORDINIS S. URSULAE”. Kupní smlouva ze dne 27. července
1993 tedy není neurčitá v důsledku vady v označení osoby prodávajícího. Podle
názoru odvolacího soudu není kupní smlouva neurčitá ani co do vymezení jejího
předmětu. Za souladný s výše citovanou judikaturou lze totiž označit názor, že
(nepřímý) předmět kupní smlouvy (budova, v níž se nacházejí nebytové prostory)
v ní byl dostatečně vymezen (již) údaji, že předmětem prodeje je „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec P. a kat. území N.“. Je tomu tak proto, že
uvedené údaje nepochybně byly způsobilé jednoznačně identifikovat předmětnou
budovu tak, aby byla nezaměnitelná s jinou stavbou. Okolnost, že vymezení
předmětu koupě bylo smluvními stranami ještě upřesňováno pozdějším dodatkem ke
kupní smlouvě, je v tomto směru bez právního významu. Na splnění základních
náležitostí právního úkonu, jakým je i určitost projevu vůle, totiž lze
usuzovat jen podle okolností, za nichž byl aktuálně učiněn (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99,
ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4575/2009, a ze dne 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 3396/2010). Pozdější dodatek ke kupní smlouvě tudíž – objektivně
posuzováno – nemá ve vztahu k určitosti kupní smlouvy žádnou vypovídací
hodnotu, třebaže smluvními stranami mohl být subjektivně vnímán jako potřebný k
náležité specifikaci předmětu koupě. Zbývá dodat, že bylo-li účelem dodatku ke
kupní smlouvě upřesnit označení předmětu koupě (podle dovolání vyjasnit, co se
míní „budovou čp. 1435“, resp. „co se skrývá pod tím číslem popisným 1435“),
jenž byl dostatečně určitě specifikován již v kupní smlouvě ze dne 27. července
1993, která sama o sobě byla v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 věty druhé
obč. zák.
zaznamenána na “téže listině” (na stejné listině byly zachyceny jak
oferta /návrh na uzavření smlouvy/ tak její akceptace /přijetí návrhu/), jeví
se z tohoto úhlu pohledu – z hlediska zákonných požadavků na určitost a formu
smlouvy o převodu nemovitosti – uzavření zmíněného dodatku jako zcela
nadbytečné. Vzhledem k tomu nemohly být dovolatelovy námitky odvolávající se na
uvedený dodatek právně relevantní (jak správně konstatoval už odvolací soud),
neboť co bylo učiněno na rámec zákonem stanovených požadavků, nemůže být –
logicky vzato – splnění těchto požadavků na škodu. Následně se dovolací soud zabýval správností právního názoru, že dovolatel – s
přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – užívá předmětné nebytové prostory
bez právního důvodu. Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po
dohodnutou dobu bezplatně užívat. Dovolací soud se ani v současné fázi řízení neodklání od právních názorů
(vyslovených ve zrušujícím rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo
35/2011), že smlouva o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli
kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci (viz § 662 odst. 1 a 2 obč. zák. vymezující předpoklady vrácení věci), nemůže být sjednána bez určení doby
trvání výpůjčky (alespoň patřičným /o skončení výpůjčky pochybnosti
nevzbuzujícím/ vymezením účelu užívání zapůjčené věci); sjednání doby trvání
výpůjčky je proto podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce. Ostatně proti
uvedeným právním názorům dovolatel ve skutečnosti nebrojil, jestliže v dovolání
– s odkazem na Komentář – dospěl k obsahově shodnému závěru, že „pokud ve
smlouvě o výpůjčce nebyla doba trvání výpůjčky sjednána, … vypůjčitel je
povinen vrátit věc prvního dne poté, kdy byl půjčitelem k vrácení vyzván“. Dovolací soud současně nemá důvodu cokoli měnit ani na názorech, že byť smlouva
o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle bezplatnosti vyplývat
dočasnost užívání věci. Právě z tohoto důvodu nelze dohodnutou dobu zapůjčení
(§ 659 ve spojení s ustanovením 662 obč. zák.) – vzhledem k předpokladu
určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) – vázat na okolnost, o níž
není jisté, zda vůbec nastane (v tomto případě na vybudování nové výdejny jídel
a jídelny). Nesdílí tedy názor dovolatele, že smlouva (o výpůjčce) uzavřená „na
dobu, o níž není jisto, zda vůbec nastane …, má být … považována za smlouvu na
dobu určitou, neboť její časové omezení je zjevné“. Naopak setrvává na názoru,
že ujednání, jímž se účinky právního úkonu činí závislými na skutečnosti, o níž
jednající nevědí, zda se splní, je (vždy) podmínkou ve smyslu § 36 obč. zák., a
to i když se váže ke smlouvě o výpůjčce. Je tomu tak jednoduše proto, že
ustanovení § 36 obč. zák. jiný výklad nepřipouští. Kromě toho pokud by zmíněné
ujednání mělo být považováno za ujednání o době trvání výpůjčky, nevyplývala by
z ní – logicky vzato – ani dočasnost užívání zapůjčené věci (dotčená okolnost
/a zánik výpůjčky/ nemusí nastat) ani jeho časová neomezenost (dotčená okolnost
/a zánik výpůjčky/ může nastat).
Výpůjčka však musí být už z povahy věci
dočasná, spočívá-li v přenechání věci do (bezplatného) užívání vypůjčiteli,
aniž by se mu převádělo též vlastnické právo k věci, s nímž je oprávnění věc
užívat natrvalo spjato (kdežto vypůjčiteli se jen na omezenou dobu
„propůjčuje“). Byl-li tedy ve Smlouvě o smlouvách budoucích – podle ničím nezpochybněného
skutkového stavu – vázán konec bezplatného užívání nebytových prostor na
„okamžik vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží …
objektu", tj. na okolnost, o níž nemohlo být jisté, zda vůbec nastane, měly
jednající subjekty v úmyslu sjednat si rozvazovací podmínku (§ 36 odst. 2 věta
druhá obč. zák.) k zamýšlenému právnímu úkonu, jenž vykazoval pojmové znaky
smlouvy o výpůjčce (dohody o přenechání věci k dočasnému bezplatnému užívání). Neshodly se však ani na minimálním obsahu tohoto smluvního typu (předepsaném
ustanovením § 659 obč. zák.), konkrétně na určení doby trvání výpůjčky, která
nebyla náležitě sjednána ani patřičným (o skončení výpůjčky pochybnosti
nevzbuzujícím) vymezením účelu užívání zapůjčené věci (z toho, že nebytové
prostory měly být dovolateli poskytnuty „pro účely výdejny jídel, jídelny a
klubu“, nelze konec výpůjčky spolehlivě stanovit). Nevznikla proto skutečná
smlouva o výpůjčce (bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené
věci) a v důsledku toho ani ujednání o rozvazovací podmínce, jež se k ní mělo
připínat. Podmínky totiž patří k vedlejším ustanovením smlouvy (accidentalia
negotii) a sdílejí osud právního úkonu (který jinak vznikl), s nímž jsou
spojeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001,
sp. zn. 26 Cdo 1368/99). Zbývá dodat, že odpovídá-li ujednání obsažené v části
VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích pojmovým znakům smlouvy o výpůjčce,
je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat citované ujednání jako smlouvu jiného
smluvního typu, resp. jako smlouvu nepojmenovanou. Bylo-li v této souvislosti
dovolatelem poukazováno na rozsudek ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo
2919/2007, s tím, že (obdobnou) dohodu o dočasném bezplatném užívání části
pozemku uzavřenou na dobu „do okamžiku, než bude zřízena nová přístupová
komunikace k pozemkům ve vlastnictví žalobců“, v něm Nejvyšší soud posoudil
jako platnou smlouvu nepojmenovanou, nelze přehlédnout, že žádný takový závěr
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí nepřijal. Naopak dovodil, že nelze
považovat za správnou právní kvalifikaci zmíněné dohody jako „inominátní
smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák. …“. Z řečeného vyplývá, že žalobkyně mohla kdykoliv žádat vrácení předmětných
nebytových prostor do té doby (bezplatně) užívaných dovolatelem s jejím
souhlasem, přičemž poté, co požádala o jejich vrácení (nejpozději žalobou
podanou v této věci), již dovolateli žádný právní důvod k užívání nebytových
prostor nesvědčil.
Závěr odvolacího soudu, že dovolatel užívá předmětné
nebytové prostory bez právního důvodu, je tak v konečném důsledku správný, a
nic na tom nemohou změnit ani námitky, jimiž dovolatel brojil proti způsobu,
jakým k uvedenému závěru odvolací soud dospěl („naprosto ignoroval zásadu
smluvní volnosti … zásadu autonomie vůle účastníků občanskoprávních vztahů …
dal přednost formální stránce věci před skutečnou vůlí účastníků … porušil též
princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá … pravidlo, že smlouvy jsou stranami uzavírány
proto, aby platily a byly plněny a aby jimi strany byly vázány … zásadu, že při
výkladu smluv je nutno vycházet z předpokladu, že účastníci chtěli dosáhnout
rozumného řešení“). Odvolacímu soudu rovněž nelze v tomto případě úspěšně vytýkat, že na zjištěný
skutkový stav neaplikoval ustanovení § 560 obč. zák. První věta citovaného
ustanovení, jejíž aplikace se dovolatel v souzené věci dožaduje, poukazuje-li v
dovolání na vzájemnost dohod týkajících se užívání nebytových prostor ve 4. nadzemním podlaží budovy a v 1. podzemním podlaží objektu, totiž míří na
případy, kdy jsou práva a povinnosti smluvních stran nejen vzájemná, nýbrž též
vzájemně podmíněná, tj. kdy povinnost jedné strany je vázána na splnění
vzájemné povinnosti druhé strany a jde tedy o tzv. synallagma (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98,
a dále např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2169/99, uveřejněného pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 2001 časopisu
Soudní judikatura, a z 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, uveřejněného
pod C 951 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V posuzovaném
případě ovšem nevyšlo najevo, že by si účastníci řízení (resp. strany Smlouvy)
sjednali jakékoliv vzájemně podmíněné závazky. Konečně zpochybnil-li dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání,
jimž navíc přikládal jiný právní význam – rovněž správnost závěru, který
odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze k tomu
uvést následující. Soudní praxe je při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jednotná potud, že
na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy
nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku
4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě § 3 odst. 1
obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je
smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod
číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné
uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem
(spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové
prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho
nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva,
který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura,
pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k
užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost,
jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k
jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena,
svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z
roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní
judikatura), a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní
stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České
republiky usnesením ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), z 18. září
2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, a z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Přitom jde-li, jako v tomto případě, o vyklizení nebytových prostor, judikatura
Nejvyššího soudu se od uvedených právních názorů neodklání ani v současné době
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo
3195/2008, z 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. prosince 2009,
sp. zn. 30 Cdo 179/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010). Jestliže tedy odvolací soud vyhověl žalobě na vyklizení nebytových prostor
užívaných dovolatelem bez právního důvodu, nemůže být – se zřetelem k citované
judikatuře – opodstatněná dovolací námitka, že „problém rozporu žaloby s
dobrými mravy posoudil nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“;
specifické okolnosti daného sporu odvolací soud zohlednil určením delší než
zákonné lhůty k vyklizení nebytových prostor (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tedy dovolatel
použil neopodstatněně. Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a
jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před
středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o.s.ř. a žalobkyni náhradu
nákladů dovolacího řízení nepřiznal vzhledem k tomu, že za náklady potřebné k
účelnému uplatňování nebo bránění práva nelze pokládat náklady vzniklé v
souvislosti se sepsáním stručného a obecného vyjádření k dovolání, v němž
žalobkyně nereagovala na konkrétní dovolací námitky a ve skutečnosti pouze
odkázala na správné závěry odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu