23 Cdo 5281/2009

23 Cdo 5281/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci

žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140

00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem,

advokátem, se sídlem v Praze 1, Krakovská 24, proti žalovanému A. H.,

zastoupenému JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou, se sídlem v Tachově, nám.

Republiky 87, o zaplacení částky 531.694,51 Kč s příslušenstvím, vedené u

Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 1/2006, o dovolání žalovaného proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2009, č. j. 2 Cmo

318/2008-130, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2009, č. j. 2

Cmo 318/2008-130, se v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-97, ve znění

opravného usnesení ze dne 24. července 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-106, v té

části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 346.598,- Kč a

smluvní úrok (úrok z prodlení) ve výši 0,15% denně z částky 262.371,- Kč od 29.

1. 2004 do zaplacení a z částky 269.323,51 Kč od 14. 12. 2002 do zaplacení a

nahradit jí náklady řízení, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod

bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k

dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-97,

ve znění opravného usnesení ze dne 24. července 2008, č. j. 48 Cm 1/2006-106,

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 531.694,51 Kč s 0,15%

úrokem z prodlení denně z částky 262.371,- Kč od 15. ledna 2003 do zaplacení a

z částky 269.323,51 Kč od 14. prosince 2002 do zaplacení a přiznal žalobkyni

náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako leasingový pronajímatel uzavřela

s žalovaným jako leasingovým nájemcem dne 12. ledna 2001 leasingovou smlouvu č. 2140005 (dále též jen „první leasingová smlouva“), jejímž předmětem byl

plachtový návěs TRAILOR MAXICUBE. Dne 25. září 2001 pak uzavřela s žalovaným

leasingovou smlouvu č. 2140490 (dále též jen „druhá leasingová smlouva“),

jejímž předmětem bylo vozidlo Renault Premium 420. Jelikož žalovaný neplnil

řádně svou povinnost platit leasingové splátky, žalobkyně s odkazem na čl. 4.4.1 písm. a) svých všeobecných smluvních podmínek (dále též jen „VSP“), které

byly součástí smluv, obě leasingové smlouvy ke dni 30. ledna 2002 vypověděla (u

první leasingové smlouvy šlo o prodlení se splátkami č. 12 a 13 splatnými 12. prosince 2001 a 12. ledna 2002, u druhé o prodlení se splátkami č. 02, 03 a 04,

splatnými 25. října, 25. listopadu a 25. prosince 2001). Konečným vyrovnáním

první leasingové smlouvy ze dne 31. prosince 2002, doplněným dodatkem č. 1 ze

dne 29. prosince 2003, žalobkyně vyúčtovala žalovanému jednotlivé nároky

vycházející z čl. 4.4.4 VSP, a to dlužné leasingové splátky ve výši 60.196,-

Kč, úroky z prodlení ve výši 2.982,- Kč, škodní nároky z prodeje vozidla ve

výši 194.135,- Kč, škody vzniklé odkladem splátek ve výši 43.167,74 Kč a

náklady spojené se zajištěním a prodejem předmětu leasingu ve výši

7.000,- Kč; ve prospěch žalovaného byla započtena částka 45.110,- Kč a jeho

celkový dluh z první leasingové smlouvy byl vyčíslen na částku 262.371,- Kč, s

úhradou do 28. ledna 2004. Konečným vyrovnáním druhé leasingové smlouvy ze dne

29. listopadu 2002 žalobkyně vyúčtovala žalovanému dlužné leasingové splátky ve

výši 263.740,- Kč, smluvní úroky z prodlení ve výši 19.680,- Kč, nedoplatek

pojistného ve výši 5.103,35 Kč a náklady spojené s prodejem předmětu leasingu

ve výši 2.604,- Kč, tj. celkem částku 269.323,51 Kč, s úhradou do 13. prosince

2002. Soud prvního stupně dovodil, že na základě uvedených smluv vznikl mezi

účastníky jako podnikateli závazkový vztah podle ustanovení § 269 odst. 2

obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), že žalobkyně od obou

leasingových smluv odstoupila v souladu s čl. 4.4.1 písm. a) VSP, neboť

žalovaný v obou závazkových vztazích neplnil svou povinnost platit sjednané

leasingové splátky, a že žalobkyně vyúčtovala žalovanému jednotlivé

nevypořádané nároky v souladu s čl. 4.4.4 VSP. K námitce žalovaného, že od

leasingové smlouvy odstoupil, soud prvního stupně uzavřel, že podle čl. 4.6.2

VSP je vyloučeno, aby žalovaný jakkoli účinným způsobem leasingovou smlouvu

vypověděl nebo od ní odstoupil. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2009,

č. j.

2 Cmo 318/2008-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod

bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se v

podstatě i s jeho závěry právními, dovodil však, že leasingovému nájemci nelze

upřít možnost odstoupit od smlouvy a smluvní ustanovení, podle něhož

leasingový nájemce nemůže od leasingové smlouvy odstoupit, je třeba chápat tak,

že nejsou smluvně dohodnuty podmínky odstoupení nad rámec podmínek, které pro

odstoupení stanoví zákon v § 345 a násl. obch. zák. K tomu odvolací soud

uzavřel, že žalovaný splnění žádné ze zákonem stanovených podmínek pro

odstoupení od smlouvy netvrdil a neprokazoval; odstoupil pouze od druhé

leasingové smlouvy a jako důvod uvedl faktické vady předmětu leasingu, vycházel

tedy z chybného hodnocení charakteru leasingové smlouvy a jeho důsledkům ve

vztahu k vadám předmětu leasingu. Odvolací soud poukázal na ustanovení článků

1.1.5, 1.1.6, 1.2.3, 1.3.1, 1.4.2 a 1.5.6 VSP, podle nichž leasingový nájemce

nese rizika mimo jiné též výskytu vad a jejich výskyt jej nezbavuje povinnosti

platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu. Zdůraznil v článku 1.1.6 VSP zakotvenou povinnost leasingového nájemce uplatnit

jménem leasingového pronajímatele u dodavatele předmětu leasingu veškerá práva

kupujícího spojená s odpovědností za vady, s výjimkou práva na odstoupení od

kupní smlouvy, argumentoval, že předložení takových dokladů žalobkyni, které by

zakládaly její právo odstoupit od kupní smlouvy, žalovaný netvrdil a tím spíše

neprokázal, a uzavřel, že zákonná možnost žalovaného odstoupit od leasingové

smlouvy dána nebyla. Námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou. Dovodil, že žalobkyně své

nároky (přes označení některých z nich) neuplatňuje z titulu náhrady škody,

nýbrž jde o nároky vzniklé předčasným ukončením leasingových smluv výpovědí,

vyplývající z článku 4.4.4 VSP, a promlčecí doba k uplatnění jednotlivých

nároků běží ode dne následujícího po dni splatnosti vyúčtování vypořádání, tj. od 31. prosince 2002 u první leasingové smlouvy a od 29. listopadu 2002 u

smlouvy druhé. Byla-li žaloba podána u soudu dne 13. září 2005, stalo se tak

před uplynutím promlčecí doby. Provedení dalších důkazů navržených žalovaným

ve věci druhé leasingové smlouvy (znaleckým posudkem o ceně předmětu leasingu,

kupní smlouvou) odvolací soud shledal nadbytečným; vzhledem k tomu, že u této

leasingové smlouvy žalobkyně neúčtovala v konečném vypořádání „škodu“ spojenou

s prodejem vozidla ve smyslu rozdílu mezi zůstatkovou účetní výší jeho hodnoty

a získanou kupní cenou, nebylo podle jeho názoru těchto důkazů zapotřebí. I

kdyby totiž žalobkyně získala kupní cenu vyšší, je třeba vycházet z toho, že

předmět leasingu byl v jejím vlastnictví, a vyšší prodejní cena tak nemohla

představovat její majetkový prospěch získaný na úkor žalovaného.

S námitkou

rozporu výše ceny finančních služeb zahrnuté v leasingových splátkách (která

měla představovat cca 50% navýšení) a výše smluvního úroku z prodlení ve výši

0,15% denně (to jest 54,75% ročně) s dobrými mravy se odvolací soud vypořádal

poukazem na skutečnost, že šlo o ujednání smluvní a že v obchodních závazkových

vztazích obecně panuje větší smluvní volnost a nikoliv taková přísnost, jaká

platí např. ve vztahu ke spotřebitelům. Bylo tak na žalovaném jako podnikateli,

aby podnikatelská rizika vyplývající z uzavření leasingových smluv odpovědně

zvážil a v případě, že jsou pro něj neúnosná, smluvní vztah nezakládal. Označení sjednaných smluvních podmínek za podmínky odporující dobrým mravům či

zásadám poctivého obchodního styku až v době, kdy je některá ze stran nemůže

plnit, nemůže být podle názoru odvolacího osudu akceptováno. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam zakládající přípustnost dovolání dovolatel spatřoval v

otázkách podle jeho mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud

neřešených, v posouzení platnosti odstoupení leasingového nájemce od leasingové

smlouvy a posouzení platnosti ujednání ohledně „úroků“ ve výši 0,15 % denně. Dovolatel podrobil kritice závěr soudu prvního stupně, že podle leasingové

smlouvy je vyloučeno, aby leasingový nájemce od smlouvy odstoupil; namítal, že

smlouvou, která jednomu z účastníků odstoupení zakazuje, je zvýhodněna pouze

druhá smluvní strana. Odvolací soud sice připustil jeho oprávnění od smlouvy

odstoupit, ale pouze za podmínek stanovených v § 345 a násl. obch. zák. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že od smlouvy odstoupil po právu a platně; on

sám podle VSP od kupní smlouvy s dodavatelem předmětu leasingu odstoupit

nemohl, odstoupil tedy od leasingové smlouvy poté, co žalobkyni informoval o

„závadách“ vozidla, aby mohla uplatnit vůči dodavateli předmětu leasingu nároky

z odpovědnosti za vady. Podle jeho názoru jsou proto jakékoliv finanční nároky

ze strany žalobkyně promlčeny. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že nevyhověly jeho návrhu na provedení

důkazu znaleckým posudkem k „ocenění převodu“ vozidla Renault Premium a

příslušnou kupní smlouvou. Vyjádřil domněnku, že vozidlo bylo prodáno za vyšší

než účetní cenu, a zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož kdyby

žalobkyně získala prodejem předmětu leasingu kupní cenu vyšší, než kolik činila

jeho účetní hodnota, nešlo by na její straně o majetkový prospěch získaný na

jeho úkor. Odvolací soud měl pochybit též tím, že se nezabýval dovolatelem namítaným

„neúměrně vysokým úrokem z finančních služeb leasingové společnosti

zakomponovaných do jednotlivých leasingových splátek, což představovalo 54,75%

navýšení“. Dovolatel má za to, že „úrok ve výši 0,15 % denně stanovený

leasingovou smlouvou je v rozporu s dobrými mravy a proto by měl být neplatný

nad úrok obvyklý“.

Argumentoval, že výše smluvních úroků byla sice sjednána v

leasingové smlouvě, resp. stanovena leasingovou společností, avšak s roční výší

úroků 54,75% seznámen nebyl a má za to, že takový úrok je „nemorální“. Závěrem dovolatel vyjádřil přesvědčení, že po něm nelze spravedlivě požadovat,

aby hradil leasingové nájemné za nefunkční vozidlo, Argumentoval, že předmět

leasingu byl od počátku poruchový, měl proto značné výdaje s jeho opravami a

jako autodopravce si nemohl dovolit financovat auto, které nebylo možno

provozovat. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto

soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo

dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud

dovolací (§ 10a o. s. ř.) zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci

přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu

je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně

nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo

zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění

předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V části, jíž byly žalobkyni přisouzeny nároky na zaplacení leasingových splátek

splatných do dne odstoupení od leasingových smluv a nároky na zaplacení

smluvních úroků z prodlení, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném řešení

dovoláním předložené právní otázky, než jak tuto otázku řeší ve své judikatuře

Nejvyšší soud; právní názor, na jehož základě se odvolací soud vypořádal s

námitkami dovolatele v otázce (ne)souladu výše ceny finančních služeb zahrnuté

ve sjednaných leasingových splátkách a výše smluveného úroku z prodlení s

dobrými mravy, se výrazně odklání od ustálené rozhodovací praxe a je tedy

opodstatněn závěr, že v této části má napadené rozhodnutí po právní stránce

zásadní význam. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo

1583/2000, uveřejněném pod č. C 403 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, svazek 4 (ve sporu o zaplacení úroku z prodlení sjednaného

podnikateli podle § 369 obch. zák.), že i smluvní volnost vyjádřená v právním

úkonu podléhá posouzení podle ustanovení § 39 obč. zák.

a proto nelze dospět k

závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto,

že byl výsledkem konsensu smluvních stran. V rozsudku ze dne 20. února 2008,

sp. zn. 32 Cdo 5492/2007, in www.nsoud.cz, pak Nejvyšší soud (též ve sporu o

smluvní úrok z prodlení) vytkl odvolacímu soudu, že neaplikoval ustanovení § 39

obč. zák., a vyjádřil názor, že toto ustanovení je použitelné obecně, tedy i

pro obchodní závazkový vztah mezi podnikateli. V celé řadě svých rozhodnutí ve

sporech z obchodních závazkových vztahů mezi podnikateli se pak Nejvyšší soud

zabýval předpoklady, za nichž lze dospět k závěru o neplatnosti právního úkonu

pro rozpor s dobrými mravy (z poslední doby srov. např. rozsudek ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2185/2008, uveřejněný pod č. C 7672 v Souboru

civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-10). Otázku, zda

ustanovení § 39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který se příčí

dobrým mravům, lze aplikovat též v obchodních závazkových vztazích, jejichž

účastníky jsou toliko podnikatelé, tedy odvolací soud posoudil jinak, než je

řešena v konstantní judikatuře dovolacího soudu. Z toho pak vyplývá nejen závěr

o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, zakládajícím

přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nýbrž

též závěr o tom, že dovolání je v této části důvodné; Nejvyšší soud neshledal

důvod, pro nějž by se měl od dosavadní rozhodovací praxe odchýlit, a rozhodnutí

odvolacího soudu v této části posoudil jako nesprávné. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal. Kritikou

závěru, že podle leasingových smluv nebyl vůbec (z jakýchkoliv důvodů) oprávněn

od těchto smluv odstoupit, dovolatel zpochybňuje závěr, který odvolací soud (na

rozdíl od soudu prvního stupně) nezaujal a napadené rozhodnutí na něm tedy

nespočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3050/2007, www.nsoud.cz). Dovolatel patrně přehlédl, že předmětem

dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu

prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Ostatní dovoláním zpochybněné právní

závěry vyplývají z konkrétních, jedinečných okolností projednávané věci, od

ustálené judikatury se neodchylují a jsou v souladu s právními předpisy,

zásadní význam napadeného rozhodnutí z hlediska právního tedy nezakládají. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že sice připustil jeho oprávnění od

smlouvy odstoupit, leč pouze za podmínek stanovených v § 345 a násl. obch. zák., pak není zřejmé, proti čemu vlastně brojí; podle ustanovení § 344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo

tento zákon. Nejsou-li důvody odstoupení ze strany leasingového nájemce

sjednány ve smlouvě, pak dovolatel mohl od smlouvy odstoupit pouze z těch

důvodů, které stanoví obchodní zákoník. Ten sice upravuje možnost odstoupit od

smlouvy i v jiných ustanoveních než v § 345 (srov. např. § 352 odst. 3 či §

356), avšak důvod, který použil dovolatel, tj.

aby žalobkyně mohla uplatnit

vůči dodavateli předmětu leasingu své nároky z odpovědnosti za vady předmětu

leasingu (srov. též tvrzení dovolatele ve vyjádření k žalobě na č. l. 30

spisu), nelze podřadit pod žádné ze zákonných ustanovení. Zejména pak, jak

správně dovodil odvolací soud, nelze použitý důvod výpovědi podřadit ani pod

ustanovení § 345 odst. 1, popř. § 346 obch. zák., upravující odstoupení od

smlouvy pro prodlení dlužníka, neboť neobsahuje tvrzení o tom, že žalobkyně

porušila některou ze svých povinností. K tomu lze pro úplnost dodat, že ani z

obsahu spisu poznatek o porušení smluvních povinností žalobkyní nevyplývá. Podle článku 1.3.1 VSP leasingový nájemce (který si sám zvolil předmět leasingu

i jeho dodavatele – srov. čl. 1.4.1 VSP) nese rizika výskytu vad předmětu

leasingu, i když na tom nenese vinu, a podle článků 1.1.6 a 1.4.3 VSP je

povinen jménem leasingového pronajímatele uplatnit všechna práva vyplývající z

odpovědnosti za vady a ze záručních a servisních podmínek přímo u dodavatele

předmětu leasingu, vyjma odstoupení od kupní smlouvy. Povinnost odstoupit od

kupní smlouvy pak pro žalobkyni z leasingových smluv, resp. z VSP, za žádných

okolností nevyplývá (srov. obdobně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 111/2005, in www.nsoud.cz). K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, jejímž

prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost právního názoru, na jehož

základě odvolací soud posoudil kupní cenu vozidla Renault Premium a jeho

obvyklou cenu jako skutečnosti v tomto sporu právně nevýznamné a neprovedl

tudíž důkazy navržené k jejich zjištění. Podle ustanovení § 351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva

a povinnosti stran ze smlouvy (odstavec 1, věta první). Strana, které bylo před

odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u

peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ,

jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila

od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2). Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010,

Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových

smluv v případě finančního leasingu, jež je veřejnosti k dispozici na

www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyložil, že obsahuje-li leasingová smlouva

zakládající obchodní závazkový vztah úpravu nároků stran při odstoupení od

smlouvy, je ji třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle ustanovení

§ 351 odst. 2 obch. zák. Tak je tomu též v posuzované věci; konkretizace těchto

nároků je upravena v článku 4.4.4 VSP (byť je ve VSP užit pojem „výpověď“, jde

podle obsahu o odstoupení od smlouvy, srov. výklad obsažený v citovaném

stanovisku).

V tomto článku je stanoveno, že leasingový nájemce je povinen

zaplatit leasingovému pronajímateli ztrátu z prodeje ve výši rozdílu mezi

účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy

a dosaženou prodejní cenou; povinnost leasingového pronajímatele zaplatit

leasingovému nájemci peněžní částku, o niž dosažená kupní cena předmětu

leasingu, popřípadě jeho cena obvyklá, převyšuje jeho zůstatkovou cenu určenou

podle zákona o dani z příjmu (srov. § 29 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb.),

naproti tomu sjednána nebyla. Dovolatel se neplatnosti tohoto ujednání

nedovolal, a protože v tomto případě by šlo o neplatnost právního úkonu (jeho

části) stanovenou pouze na jeho ochranu a tedy o případ neplatnosti relativní

(srov. § 267 odst. 1 obch. zák.), pohlíží se na ustanovení článku 4.4.4 jako na

platné a je třeba z něho při posouzení nároků účastníků vycházet. Dovolatelem

prosazovaný závěr, že prodejem vráceného předmětu leasingu za vyšší kupní cenu,

než kolik činila jeho cena zůstatková, by žalobkyně získala bezdůvodné

obohacení na jeho úkor, postrádá proto oporu. Lze přisvědčit odvolacímu soudu,

že pokud žalobkyně jako vlastník předmětu leasingu získala jeho prodejem

majetkový prospěch, nestalo se tak za okolností opodstatňujících závěr o

naplnění některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení taxativně

stanovených v § 451 odst. 2 obč. zák. (majetkový prospěch získaný plněním bez

právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního

důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů)

a § 454 obč. zák. (obohacení toho, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit

sám), a zejména se tak nestalo na úkor žalovaného (srov. § 456, větu první,

obč. zák.). Odvolací soud tedy správně dovodil, že v projednávané věci není

kupní cena předmětu leasingu z druhé leasingové smlouvy, popřípadě jeho cena

obvyklá, skutečností právně významnou. Též v otázce promlčení žalobou uplatněných nároků jsou závěry odvolacího soudu

ve výsledku správné. Co se týče práva na zaplacení leasingových splátek splatných do dne odstoupení

od smlouvy, z ustanovení článku 4.4.4 VSP vyplývá, že strany projevily ve

smyslu ustanovení § 351 odst. 1, věty druhé, obch. zák. vůli, aby v případě

odstoupení od smlouvy právo na zaplacení leasingových splátek splatných do dne

odstoupení od smlouvy trvalo i po ukončení smlouvy. Běh promlčecí doby práva na

zaplacení těchto leasingových splátek se řídí ustanovením § 392 odst. 1 a 2

obch. zák., čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.) tedy počala běžet od

splatnosti jednotlivých splátek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007, in www.nsoud.cz). Splatnost nejdříve

dospělé splátky nastala dne 25. října 2001 a žaloba byla podána dne 13. září

2005 (srov. § 402 obch. zák.), tedy ještě před uplynutím promlčecí doby. Ostatní žalobou uplatněná práva jsou smluvně konkretizovanými nároky podle

ustanovení § 351 odst. 2 obch.

zák., jedná se tedy o práva, jež vznikla

odstoupením od smlouvy a u nichž promlčecí doba (i v tomto případě čtyřletá)

běží podle ustanovení § 394 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy žalobkyně od

leasingové smlouvy odstoupila (srov. citované stanovisko Cpjn 207/2007). I tyto

nároky byly tedy uplatněny před uplynutím promlčecí doby. Namítá-li dovolatel, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby hradil

leasingové nájemné za nefunkční vozidlo, pak – jak správně dovodil odvolací

soud - pomíjí podstatu finančního leasingu; jeho smyslem je zajistit s využitím

cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele leasingu za úplatu financování předmětu

leasingu pro nájemce, podle jeho potřeb, výběru a určení, přičemž nájemce se k

předmětu leasingu od jeho převzetí chová jako k věci vlastní se všemi riziky na

jeho straně, tj. nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s

jeho provozem, údržbou a opravami. Leasingový pronajímatel sice zůstává po

celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a

povinnosti související s vlastnictvím (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit

právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je tedy

na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním

spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (srov. závěry shora citovaného stanoviska Cpjn 204/2007). Tomu v poměrech projednávané

věci plně odpovídají ustanovení VSP, podle nichž leasingový nájemce nese (mimo

jiné) též rizika výskytu vad předmětu leasingu, a vyskytnou-li se, je i nadále

povinen platit leasingové splátky v plné výši (srov. čl. 1.3.1). Protože v části, jíž byly žalobkyni přisouzeny nároky na zaplacení leasingových

splátek splatných do dne odstoupení od obou leasingových smluv (ve výši

60.196,- Kč a 263.740,- Kč) a nároky na zaplacení smluvních úroků z prodlení

(částky 2.982,- Kč a 19.680,- Kč a 0,15% denně z částky 262.371,- Kč od 29. 1. 2004 do zaplacení a z částky 269.323,51 Kč od 14. 12. 2002 do zaplacení ),

není rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání

(§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené rozhodnutí v této části podle

ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně

závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení

§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. ledna 2011

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu