23 Cdo 624/2022-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem Roháčova 1095/77, 130 00 Praha 3, proti žalované N. Ž., IČO: XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, 170 00 Praha 7, o zaplacení 1 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 267/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. 19 Co 332/2021-176, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovanou za podané odvolání a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení; výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvod pro zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání podané žalovanou dne 23. 8. 2021 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 7. 2021, č. j. 12 C 267/2020-129, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 1 340 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto rozsudku.
Odvolací soud uvedený závěr učinil na základě zjištění, že žalovaná při podání odvolání soudní poplatek nezaplatila, a to ani v soudem prvního stupně určené lhůtě pro zaplacení soudního poplatku za odvolání, která s ohledem na doručení soudní výzvy skončila dne 14. 9. 2021. Odvolací soud zdůraznil, že soudní poplatek je splatný již podáním odvolání [ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ZoSP“)], a jestliže žalovaná soudní poplatek ani po výzvě soudu prvního stupně v jím určené lhůtě nezaplatila, správně soud prvního stupně podle ustanovení § 9 odst. 1 ZoSP řízení zastavil.
Soud prvního stupně podle odvolacího soudu rovněž nepochybil, pokud nevyhověl žádosti žalované o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání do 30. 9. 2021, doručené soudu dne 13. 9. 2021, těsně před skončením lhůty určené k zaplacení soudního poplatku (14. 9. 2021), a to ani pokud tak učinil pouze mlčky, bez tohoto, aby o žádosti výslovně rozhodoval, jelikož je na úvaze soudu, zda shledá důvody pro prodloužení lhůty. Neobdržela-li žalovaná od soudu do konce lhůty určené k zaplacení soudního poplatku žádné rozhodnutí o své žádosti, nebylo z její strany namístě bez dalšího vycházet z toho, že lhůta je prodloužena.
Odvolací soud ani neshledal, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která vychází z toho, že lhůta určená soudem k zaplacení soudního poplatku má charakter tzv. soudcovské lhůty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018), kterou může soud na základě žádosti účastníka prodloužit, ale pokud soud žádosti o prodloužení soudcovské lhůty výslovně nevyhoví a ani o ní jinak nerozhodne, nastanou účinky spojené s marným uplynutím lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014 nebo usnesení ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016). Odvolací soud na závěr uvedl, že lze souhlasit se soudem prvního stupně i v jeho hodnocení žalovanou uvedených důvodů pro prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že pracovní pobyt jednatele žalované v zahraničí nelze mít za objektivní překážku zabraňující uhrazení soudního poplatku, jelikož jeho zaplacení lze provést i bezhotovostním bankovním převodem, a navíc bylo na jednateli, aby zajistil po dobu jeho pobytu v zahraničí fungování společnosti.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení jako věcně správné. Proti všem výrokům cit. usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, když soud prvního stupně se vůbec nezabýval žádostí žalované o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku.
Pokud měl soud prvního stupně za to, že žádost je nedostatečná, měl podle dovolatelky vyzvat žalovanou k doplnění žádosti. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku lze nevyhovět soudem pouze mlčky, bez toho, že by o ní výslovně rozhodoval. Žalovaná rovněž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně charakteru lhůty určené k zaplacení soudního poplatku. Podle názoru dovolatelky se nejedná o lhůtu soudcovskou, jak uvedl odvolací soud, ale jedná se o lhůtu zákonnou, proto považuje odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se soudcovské lhůty, za nepřiléhavý.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně jeho hodnocení objektivních důvodů, které bránily žalované uhradit soudní poplatek. Namítla rovněž, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Společně s dovoláním podala žalovaná i návrh na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení.
Návrh odůvodnila tím, že realizací napadeného rozhodnutí by ji mohla být způsobena závažná újma. Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalovaná nijak konkrétně nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v § 237 o. s. ř., spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29.
10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žalovaná v dovolání pouze projevila nesouhlas s právním posouzením učiněným odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí. Námitkami k nesprávnému právnímu posouzení je však vymezen jen důvod dovolání, nikoliv přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014- dostupné na www.nsoud.cz).
Námitka dovolatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Směřuje do vad řízení, nezahrnuje však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Taková námitka neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 12. 9. 2018. sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 23 Cdo 3370/2021 – dostupných na www.nsoud.cz). Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tzn. I ve výroku o nákladech řízení, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatnila; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal projednatelným návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu