23 Cdo 684/2022-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce CHANCE 4 CHILDREN, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 29022398, zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) HOP ON - HOP OFF s.r.o., se sídlem v Praze 8, Voctářova 261, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 24793523, 2) DATA AUTOTRANS s.r.o., se sídlem v Praze 10, Dvouletky 405/26, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27192873, 3) PREMIANT CITY TOUR s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 941/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26726815, všem zastoupeným Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, PSČ 186 00, 4) Martin Tour s.r.o., se sídlem v Praze 5, Hoškova 1092/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 48586081, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 20/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, č. j. 3 Cmo 182/2020-81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek Městského soud v Praze ze dne 15. 7. 2020, č. j. 21 Cm 20/2019-63, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2020, č. j. 21 Cm 20/2019-67, ve výrocích III, IV a VI, přičemž ve výroku III v tom správném znění, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně doručit žalobci písemnou omluvu za to, že a) v dopise ze dne 29. 3. 2019, adresovaném společnosti CSP2 events s.r.o. uvedli, že způsob prodeje vstupenek na akci Bus Tour 4 Charity je v rozporu s povinnostmi stanovenými v souvislosti s pořádáním veřejných sbírek, b) že v dopise ze dne 4.
9. 2018, adresovaném spolku Chance 4 Children, z.s. uvedli, že z některých jízdenek, prodávaných zákazníkům v rámci veřejné sbírky Bus Tour 4 Charity, ve skutečnosti příspěvek na charitativní účely odváděn není, c) v soudním sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 1 Cm 33/2018 proti společnostem City Sightseeing Prague s.r.o., Vega Tour s.r.o., CSP2 events s.r.o. v písemných podáních opakovaně uvedli, že z prodeje vstupenek v rámci výše uvedené veřejné sbírky se žádný příspěvek na charitativní účely neodvádí, a kopii omluvy s průvodním dopisem ve znění „V příloze Vám zasíláme kopii dopisu, který jsme doručili nadačnímu fondu CHANCE 4 CHILDREN“ doručit CSP2 events s.r.o., Chance 4 Children, z.s., hlavnímu městu Praha, paní A.
U. a Ústavu nezávislé žurnalistiky, ve výroku V jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit každému ze žalovaných 1) až 3) na náhradu nákladů řízení částku 43 216,36 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež považoval za dostatečná a jež v odvolacím řízení nedoznala změn, a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že vytýkané jednání žalovaných není neoprávněným zásahem do pověsti žalobce ve smyslu ustanovení § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o.
z.“), jakož i s jeho právní argumentací. Podle tvrzení žalobce měl zásah do jeho pověsti spočívat v obsahu dvou dopisů žalovaných ze dne 29. 3. 2019 a ze dne 4. 9. 2018 a v tom, že o něm žalovaní šířili nepravdivé informace v občanském soudním řízení, přičemž závadné informace se měly dostat na veřejnost, resp. k představitelům hlavního města Prahy. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že vytýkané jednání není projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobce, neboť při něm žalovaní nevybočili z rámce práv a povinností v souvisejícím sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 33/2018.
Za přiléhavý měl odkaz soudu prvního stupně na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze dovozovat exces v žalobním tvrzení žalovaných o tom, že žalobce neodvádí z jízdenek prodaných v rámci veřejné sbírky žádný příspěvek na charitativní účely, když mj.
takové jednání má být projevem zakázané nekalé soutěže, jemuž se žalovaní v označeném souvisejícím řízení vůči žalobci (a dalším subjektům) brání. Stejně tak se ztotožnil s tím, že ani dopis ze dne 29. 3. 2019 adresovaný společnosti CSP2 events s.r.o., formulovaný jako předžalobní výzva, nelze považovat za exces při plnění procesních povinností v souběžně vedeném řízení. Shodně se soudem prvního stupně pak měl dále za to, že ani dopis ze dne 4. 9. 2018 adresovaný spolku Chance 4 Children, z.s., s přihlédnutím k jeho formě a obsahu a s ohledem na vzájemnou personální propojenost žalobce a tohoto spolku nebyl vůbec způsobilým negativně zasáhnout do pověsti žalobce.
Zcela tak přitakal závěru soudu prvního stupně, že souběžně probíhající soudní řízení, ani s ním související dopisy nejsou neoprávněným zásahem do žalobcovy pověsti. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně do všech jeho výroků) podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III až V, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zároveň navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu. Žalovaní se dle obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřili. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobce v dovolání předestřel otázku, „jestli osobě, jež sice vystupuje v určitém soudním (popřípadě správním) řízení, svědčí z této účasti právo oslovovat další osoby vně tohoto řízení a tvrdit před nimi o jiném účastníkovi řízení nepravdivá tvrzení s negativním dopadem na jeho pověst, tedy jestli původně judikaturou naznačená priorita práva účastníka soudního řízení při střetu s právem na dobrou pověst (popř. ochranu osobnosti fyzické osoby) má jít tak daleko, že přesáhne rámec osob zúčastněných na tomto řízení, respektive mimo úkony prováděné v takovém řízení“, kterou považuje za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou.
Takto formulovaná otázka přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nezaložil. Nejvyšší soud zde připomíná, že např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Na řešení dovolatelem předestřené otázky vycházející z předpokladu, že žalovaní (jako účastníci soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 33/2018, zde na straně žalující) tvrdili před osobami nezúčastněnými na tomto řízení o žalobci (který je rovněž účastníkem zmiňovaného soudního řízení, zde na straně žalované) nepravdivá tvrzení s negativním dopadem na jeho pověst, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť takový závěr odvolací soud (ani soud prvního stupně) v projednávané věci neučinil.
Naopak, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutečnosti tvrzené žalovanými a probírané ve zmiňovaném soudním řízení (potřebné k posouzení jejich nároku uplatněného z titulu nekalé soutěže) nejsou zcela smyšlené či zcela nepravdivé, že namítaná žalobní tvrzení nevybočují z rámce jejich práva domáhat se ochrany u soudu a současně jejich procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, a nejedná se tak o neoprávněný zásah do žalobcovy pověsti. K dopisu ze dne 29. 3. 2019 adresovanému společnosti CSP2 events s.r.o.
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ani tento dopis, formulovaný jako předžalobní výzva, není možno považovat za exces žalovaných při plnění jejich procesních povinností ve zmiňovaném souběžně vedeném soudním řízení (kde je společnost CSP2 events s.r.o. druhým v pořadí žalovaným), že předžalobní výzva je dokonce jedním z nástrojů, jak předcházet soudním sporům, a že obsah tohoto dopisu se nemohl jakkoli negativně odrazit v žalobcově pověsti. Ohledně dopisu ze dne 4. 9. 2018, který je adresovaný spolku Chance 4 Children, z.s., v němž žalovaní mimo jiné upozorňovali na soudem vydané předběžné opatření ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
1 Cm 33/2018, odvolací soud (opět ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že v tomto dopise nejsou uvedeny žádné hanlivé výrazy, které by žalobce urážely, dopis je formulovaný advokátem, forma dopisu odpovídá jeho obsahu, je tudíž vyloučeno, aby takto formulovaný dopis, a to i s ohledem na vzájemnou personální propojenost žalobce a spolku Chance 4 Children, z.s., byl způsobilý zasáhnout žalobcovu pověst. Dovolatel tak při vymezení dovolací otázky vychází z vlastních skutkových závěrů, předkládá vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu a právní závěry na ní založené.
Od 1. 1. 2013 nicméně nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Rovněž skutečnost, že má dovolatel jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1232/2019). Pro úplnost dovolací soud podotýká, že odvolací soud v projednávané věci postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když posuzoval (stejně jako soud prvního stupně), zda v rámci vytýkaného jednání žalovaní nevybočili z mezí svých práv a povinností v souvisejícím soudním řízení o ochranu před nekalou soutěží vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 33/2018, zda se při realizaci svých zákonem předpokládaných oprávnění, resp. při plnění svých zákonem stanovených povinností nedopustili excesu z takovýchto možností, zda jejich žalobní tvrzení nevybočila z procesního a tedy zákonem aprobovaného uplatňování práv účastníků řízení, a v kontextu se zmiňovaným souběžně probíhajícím soudním řízením poměřoval i namítané dopisy žalovaných s přihlédnutím k jejich účelu, obsahu a formě (k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobcem tak, že rozsudek odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Kromě toho by proti těmto výrokům nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. K návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti výroků o náhradě nákladů řízení dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Nejvyšší soud se proto návrhem žalobce na odklad vykonatelnosti nákladových výroků dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.