23 Cdo 692/2020-515
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Univerzity Karlovy, se sídlem v Praze 1, Ovocný
trh 560/5, identifikační číslo osoby 00216208, zastoupené JUDr. Ondřejem
Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované ATIP,
a.s., se sídlem v Trutnově, Pražská 169, identifikační číslo osoby 25261568,
zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15,
o zaplacení částky 4 598 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 90
400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 106 C
7/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 3. 12. 2019, č. j. 47 Co 168/2019-484, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2019, č. j.
47 Co 168/2019-484, se ve výroku I v části, ve které bylo rozhodnuto o částce
2 359 500 Kč s příslušenstvím, včetně navazujícího nákladového výroku II,
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhá jednak vrácení
peněžitého plnění v celkové výši 4 598 000 Kč s příslušenstvím, které žalované
zaplatila na základě dvou smluv o dílo, od kterých později pro vady odstoupila,
jednak smluvní pokuty v celkové výši 90 400 Kč s příslušenstvím za dobu od
uplynutí lhůty pro odstranění vad díla do doby odstoupení od obou smluv.
Konkrétně žalobkyně tvrdila, že s žalovanou dne 10. 10. 2014 uzavřela smlouvu o
dílo na vytvoření projektové dokumentace – aktualizaci
urbanisticko-architektonické studie „Kampus UK v Hradci Králové“ za sjednanou
cenu 2 359 500 Kč (dále také „Smlouva č. 1“), a dále dne 14. 11. 2015 smlouvu o
dílo na vytvoření projektové dokumentace pro změnu územního rozhodnutí o
umístění stavby „Kampus UK v Hradci Králové“ za dohodnutou cenu 2 238 500 Kč
(dále také „Smlouva č. 2“). Žalovanou zpracovaná dokumentace však podle
žalobkyně trpěla vadami, které žalovaná ve lhůtě neodstranila, a žalobkyně
proto dne 28. 8. 2017 od obou smluv odstoupila. Za dobu od uplynutí lhůty k
odstranění vad do dne odstoupení od smlouvy žalobkyně požadovala na žalované
zaplacení smluvní pokuty ve výši 15 600 Kč s příslušenstvím na základě Smlouvy
č. 1 a smluvní pokuty ve výši 74 800 Kč s příslušenstvím na základě Smlouvy č.
2. Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.
7. 2019, č. j. 106 C 7/2018-356, zamítl žalobu na zaplacení celkové částky 4
688 400 Kč s příslušenstvím (výrok I) a přiznal žalované právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně zjistil, že předmětem Smlouvy č. 1 byla
aktualizace urbanisticko-architektonické studie, která byla žalovanou
zpracována na základě předchozí smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne
25. 5. 2009. Na základě Smlouvy č. 2 se žalovaná zavázala vytvořit pro
žalobkyni projektovou dokumentaci pro změnu již dříve vydaného územního
rozhodnutí. Soud měl dále za prokázané, že žalobkyně zaplatila žalované částku
2 359 500 Kč podle Smlouvy č. 1 a částku 2 238 500 v souladu se Smlouvu č. 2 a
že žalobkyně následně žalované vytkla vady, které jak v případě
urbanisticko-architektonické studie, tak projektové dokumentace měly spočívat v
polohové kolizi umístění poslucháren na pozemku parc. č. 725/180 a parkovacího
domu na pozemku par. č. 730/2, vše k.ú. Nový Hradec Králové, s plánovaným
vedením pozemní komunikace VPS I/3 a VPS I/4 podle platného a účinného Územního
plánu města Hradec Králové. Jelikož žalovaná vady neodstranila, žalobkyně od
Smlouvy č. 1 a od Smlouvy č. 2 odstoupila a vyzvala žalovanou k vrácení
poskytnutého peněžitého plnění, a následně také k zaplacení smluvní pokuty ve
výši 15 600 Kč s příslušenstvím podle Smlouvy č. 1 a ve výši 74 800 Kč s
příslušenstvím podle Smlouvy č. 2, na kterou jí vznikl nárok v důsledku
neodstranění vad díla ve sjednané lhůtě. Soud prvního stupně dále zjistil, že v
územním řízení vedeném na základě projektové dokumentace zpracované žalovanou
podle Smlouvy č. 2 stavební odbor Magistrátu města Hradec Králové rozhodnutím
ze dne 30. 6. 2016, č. j. MMHK/122022/2016/ST3/Ža, vydal územní rozhodnutí,
kterým se částečně mění výrok původního územního rozhodnutí č. 333. Z
provedeného dokazování dále vyplynulo, že v průběhu odvolacího správního
řízení, které bylo vedeno k odvolání osoby zúčastněné na řízení proti vydanému
územnímu rozhodnutí, vzala žalobkyně žádost o vydání územního rozhodnutí zpět,
neboť jí bylo sděleno pracovnicí stavebního úřadu K., že zpracovaná projektová
dokumentace je v rozporu s Územním plánem města Hradec Králové, a tudíž
stanovisko Krajského úřadu Královéhradeckého kraje jako odvolacího orgánu ke
stavebnímu záměru bude negativní. Ke zpětvzetí návrhu na vydání změny územního
rozhodnutí žalobkyní Krajský úřad Královehradeckého kraje vydané územní
rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Soud rovněž zjistil, že rozpor projektové
dokumentace, tedy umístění objektu poslucháren a parkovacího domu na pozemcích
parc. č. 725/180 a 730/2, k.ú. Nový Hradec Králové, s Územním plánem města
Hradec Králové byl shledán ve znaleckém posudku č. 7/2/2018 ze dne 1. 3. 2018
zpracovaném Ing. Petrem Prýmkem na základě požadavku žalobkyně, jakož i ve
znaleckém posudku č. 003-05/2018 ze dne 23. 5. 2018 znalce Ing. arch. Martina
Ondroucha, Ph.D., zadaném žalovanou.
4. Po stránce právní soud prvního stupně nejprve konstatoval, že
žalobkyní namítanou polohovou kolizi spočívající v umístění poslucháren a
parkovacího domu na pozemcích parc. č. 725/180 a 730/2, k.ú. Nový Hradec
Králové, a plánovaného dopravního řešení pozemní komunikace VPS I/3 a VPS I/4
nelze hodnotit jako vadu díla, neboť soulad projektové dokumentace s Územním
plánem města Hradce Králové byl aprobován v rozhodnutí stavebního odboru
Magistrátu města Hradec Králové o změně umístění stavby ze dne 30. 6. 2016, č.
j. MMHK/122022/2016/ST3/Ža. Soud rovněž uzavřel, že pokud žalobkyně vzala zpět
svou žádost o vydání územního rozhodnutí v průběhu odvolacího řízení před
správním orgánem, pak sama zapříčinila, že ve věci nemohlo dojít k pravomocnému
rozhodnutí, zda stavební záměr podle projektové dokumentace byl v souladu s
Územním plánem města Hradec Králové, či nikoliv. S ohledem na výše uvedené soud
prvního stupně dospěl k závěru, že předmět a účel Smlouvy č. 2 byl splněn,
neboť žalovaná jednak zpracovala a předala žalobkyni projektovou dokumentaci,
jednak na jejím podkladě dosáhla vydání rozhodnutí o změně umístění stavby
„Kampus UK v Hradci Králové“, a to mimo jiné i na dotčených pozemcích parc. č.
725/180 a 730/2, k.ú. Nový Hradec Králové. K odstoupení od Smlouvy č. 2 tudíž
žalobkyně neměla důvod, a nutno je posoudit jako neplatné. Ve vztahu k
urbanisticko-architektonické studii zpracované podle Smlouvy č. 1 soud prvního
stupně uzavřel, že jde svým charakterem o koncepční materiál, kterým se
posuzuje možnost využití určitého území do budoucna, a není tudíž vázán
aktuálním územním plánem města, se kterým nemusí být ani v souladu. Soud s
ohledem na výše uvedené neshledal důvody pro odstoupení žalobkyně ani od
Smlouvy č. 2, a žalobu proto jako celek zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni částku 4 688 400 Kč s příslušenstvím (výrok I
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce odvolací soud nesouhlasil s posouzením věci soudem
prvního stupně, který považoval za rozhodující, že ve správním řízení bylo
správním orgánem prvního stupně vydáno na základě posuzované projektové
dokumentace územní rozhodnutí. Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně v
podstatě rezignoval na vlastní posouzení vad díla, neboť otázku, zda dílo vady
má, či nikoliv, učinil zcela závislou na výsledku územního řízení. Soud prvního
stupně měl ovšem nezávisle na výsledku vedeného územního řízení zkoumat, zda
rozpor vyhotovené projektové dokumentace s Územním plánem města Hradec Králové
představuje vadu díla. Ve vztahu k účelu Smlouvy č. 2 pak odvolací soud
konstatoval, že ten nebyl naplněn již z toho důvodu, že rozhodnutí o změně
umístění stavby ze dne 30. 6. 2016, č. j. MMHK/122022/2016/ST3/Ža, bylo v
konečném důsledku, a to bez ohledu na to z jakých důvodů, zrušeno a územní
řízení bylo zastaveno. Odvolací soud následně hodnotil, zda nesoulad projektové
dokumentace, vyhotovené žalovanou, s Územním plánem města Hradec Králové
představuje vadu díla sjednaného ve Smlouvě č. 2. V této souvislosti uvedl, že
pokud projektová dokumentace měla být vypracována za účelem vydání územního
rozhodnutí, pak tím, že byla zpracována v rozporu s platným územním plánem
města, žalovaná porušila ustanovení § 43 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb.,
stavební zákon (dále jen „stavební zákon“). Odvolací soud přitom odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009, ze
kterého vyplývá, že za vadu díla je nutné považovat i rozpor díla se stavebním
zákonem, tedy s předpisem veřejného práva. Ohledně urbanisticko-architektonické
studie zpracované žalovanou na základě Smlouvy č. 1 pak odvolací soud uzavřel,
že pro ni platí stejné závěry jako pro zpracování projektové dokumentace. Také
urbanisticko-architektonickou studii bylo podle odvolacího soudu nutné
vyhotovit v souladu s Územním plánem města Hradec Králové, a jestliže tomu tak
nebylo, pak jde rovněž o dílo vadné. Odvolací soud v souladu s výše uvedenými
závěry na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvody, pro které žalobkyně
mohla od Smlouvy č. 1 a Smlouvy č. 2 odstoupit, za naplněné, a rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná
dovoláním, v němž klade tři otázky, které podle jejího názoru dovolací soud ve
své rozhodovací praxi dosud neřešil. Konkrétně jde o otázky: 1) zda případný
nesoulad urbanisticko-architektonické studie s územním plánem města představuje
vadu díla, 2) zda kladné stanovisko odboru hlavního architekta Magistrátu města
Hradec Králové ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 086341/15/HA/MT, představuje
rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, z něhož měl odvolací soud vycházet, 3) zda při posuzování
souladu stavebního záměru s územním plánem má být zohledněno také účelné
využití území a koordinace veřejných a soukromých zájmů, když skutečná trasa
VPS I/3 nemusí zasahovat do objektů kampusu UK a VPS I/4 nebude v navržené
podobě nikdy realizována.
9. Žalovaná následně rozvedla k otázce ad 1), že požadavek na soulad
urbanisticko-architektonické studie s územním plánem nevyplývá ani z právních
předpisů, ani nebyl součástí Smlouvy č. 1. V daném případě žalovaná po dohodě s
žalobkyní zpracovávala různé varianty možného umístění stavebního záměru
žalobkyně tak, aby žalobkyně měla co nejširší možnosti pro své budoucí úvahy a
rozhodování. Urbanisticko-architektonická studie nemůže podle žalované
nahrazovat projektovou dokumentaci, neboť jde o koncepční dokument, jehož
účelem je analýza možností výstavby v dané lokalitě, přičemž konečná podoba
projektu se může od studie lišit. Případný nesoulad studie s územním plánem tak
podle žalované nemůže představovat vadu díla provedeného podle Smlouvy č. 1. Ve
vztahu k otázce ad 2) žalovaná doplnila, že při zpracování projektové
dokumentace podle Smlouvy č. 2 vycházela z kladného vyjádření odboru hlavního
architekta Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 5. 2018, sp. zn.
086341/15/HA/MT, které bylo podle žalované vydáno jako závazné stanovisko v
rámci vedeného územního řízení. V souvislosti s otázkou 3) žalovaná uvedla, že
posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem nelze redukovat na pouhé
porovnání umístění pozemní silnice navržené v územním plánu s obrysy objektů v
projektové dokumentaci, ale vyžaduje komplexní zhodnocení stavu území za účelem
dosažení účelného využití předmětného území.
10. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání především konstatovala, že
žalovaná nepředložila dovolacímu soudu žádné právní otázky, čímž podle ní
nebyla splněna podmínka přípustnosti dovolání. Následně žalobkyně ve stručnosti
zrekapitulovala skutkové okolnosti projednávané věci a vyjádřila se k
jednotlivým otázkám položeným žalovanou v dovolání. Konkrétně uvedla, že
žalovaná nepostupovala podle čl. 5.3 Smlouvy č. 1 a neupozornila žalobkyni na
rozpor zpracované urbanisticko-architektonické studie s územním plánem. Takové
jednání považuje žalobkyně v rozporu jednak s § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, jednak se standardy profesních výkonů a souvisejících
činností vypracované Českou komorou architektů. V souvislosti s vyjádřením
odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 5. 2018,
sp. zn. 086341/15/HA/MT, poukázala žalobkyně na to, že šlo o jeden z podkladů
pro vydání správního rozhodnutí, proto nemůže jít o rozhodnutí o předběžné
otázce dle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., a nadto jde o podklad zjevně
nesprávný, neboť žalovaná svévolně a zcela v rozporu s územním plánem pozměnila
vedení pozemních komunikací přes dotčené pozemky tak, aby se navržený záměr
opticky jevil jako souladný s územním plánem. To samé měla žalovaná podle
žalobkyně učinit také v projektové dokumentaci. Ve vztahu k třetí otázce
žalobkyně ve vyjádření uvedla, že ustanovení § 90 stavebního zákona neumožňuje
jakkoliv relativizovat nutnost souladu stavebního záměru s územním plánem, a to
ani s odkazem na „komplexní zhodnocení stavu území“. Žalobkyně proto navrhla,
aby dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl, případně aby jej zamítl.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění
účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání
obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
16. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
17. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o
žalobou uplatněných nárocích jednak na vrácení plnění ve výši 2 359 500 Kč s
příslušenstvím poskytnutého na základě Smlouvy č. 1 a ve výši 2 238 500 Kč s
příslušenstvím na základě Smlouvy č. 2, jednak o nárocích na zaplacení smluvní
pokuty za neodstranění vad díla ve sjednané lhůtě v částce 15 600 Kč s
příslušenstvím podle Smlouvy č. 1 a v částce 74 800 Kč s příslušenstvím dle
Smlouvy č. 2.
18. Dovolání v rozsahu uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty v
částce 15 600 Kč s příslušenstvím podle Smlouvy č. 1, o kterém rozhodoval
odvolací soud, není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku
nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč.
19. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností podaného dovolání v
rozsahu uplatněného nároku na vrácení plnění ve výši 2 359 500 Kč s
příslušenstvím poskytnutého podle Smlouvy č. 1, jakož i v rozsahu uplatněných
nároků ve výši 2 238 500 Kč s příslušenstvím a ve výši 74 800 Kč s
příslušenstvím souvisejících se Smlouvou č. 2.
20. Otázka ad 2), zda kladné stanovisko odboru hlavního architekta
Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 086341/15/HA/MT,
představuje rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř.,
nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se odvolací
soud při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud
v usnesení ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1358/2020, shrnul dosavadní
judikaturu k uvedené otázce a vysvětlil, že jedná-li se o rozhodnutí správního
orgánu (tedy úkon správního orgánu, jímž jsou zakládána, měněna, rušena či
deklarována práva či povinnosti určité osoby, případně je jím negativně
zasaženo do právní sféry určité osoby, a k jeho případnému přezkumu jsou proto
pravomocné soudy v rámci správního soudnictví), soud není oprávněn přezkoumávat
věcnou správnost takového rozhodnutí a nelze důkazem opaku vyvrátit správnost
obsahu listiny. Jedná-li se však o jiný úkon správního orgánu, který není
(správním) rozhodnutím ať již ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, části páté o. s. ř. nebo zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„s. ř.“), je připuštěn důkaz opaku ohledně správnosti obsahu listiny. Takovými
úkony mohou být též osvědčení, vyjádření, stanoviska, potvrzení a další úkony
ve smyslu části čtvrté správního řádu.
21. Žalovanou namítané vyjádření odboru hlavního architekta Magistrátu
města Hradec Králové ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 086341/15/HA/MT, nemá povahu
rozhodnutí správního orgánu, jímž by byla zakládána, měněna, rušena či
deklarována práva a povinnosti určité osoby a k jehož případnému přezkumu by
byly povolány soudy ve správním soudnictví. Svou povahou jde pouze o vyjádření
správního orgánu ve smyslu § 154 s. ř., z něhož soud není povinen ve smyslu §
135 odst. 2 o. s. ř. vycházet a jehož obsahovou správnost je oprávněn v řízení
samostatně posoudit. Odvolací soud tak postupoval v projednávané věci zcela v
souladu s výše uvedenými judikaturními závěry, jestliže soulad projektové
dokumentace s územním plánem města posuzoval i na základě jiných v řízení
provedených důkazů, včetně znaleckých posudků Ing. Prýmka ze dne 1. 3. 2018 a
Ing. arch. Ondroucha, Ph.D., ze dne 23. 5. 2018, přičemž dospěl k závěru o
kolizi projektové dokumentace, zpracované žalobkyní, s Územním plánem města
Hradec Králové (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka ad 3)
týkající se posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem města, neboť
jejím prostřednictvím žalovaná pouze zpochybňuje skutkový závěr odvolacího
soudu o polohové kolizi navržených objektů poslucháren a parkovacího domu na
pozemcích parc. č. 725/180 a 730/2, k.ú. Nový Hradec Králové, s plánovaným
vedením pozemní komunikace VPS I/3 a VPS I/4 podle platného Územního plánu
města Hradec Králové.
23. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). K tomu dovolací soud znovu opakuje, že k
závěru o nesouladu projektové dokumentace s územním plánem města dospěl soud na
základě provedeného dokazování, vedeného též znaleckými posudky, přičemž v
odůvodnění napadeného rozsudku neopomněl zdůraznit, že o existenci této kolize
nebylo sporu ani mezi účastníky (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
24. Na základě výše uvedeného dovolacímu soudu nezbylo než dovolání v
rozsahu nároku na vrácení částky 2 238 500 Kč s příslušenstvím zaplacené
žalobkyní podle Smlouvy č. 2 a v rozsahu nároku na zaplacení částky 74 800 Kč s
příslušenstvím jako uplatněné smluvní pokuty podle této smlouvy odmítnout podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
25. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné v rozsahu nároku na
vrácení částky 2 359 500 Kč s příslušenstvím, zaplacené žalobkyní žalované na
základě Smlouvy č. 1, ohledně otázky, zda nesoulad urbanisticko-architektonické
studie s platným územním plánem obce představuje vadu díla, neboť uvedená
otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle § 1914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), kdo plní za úplatu jinému, je zavázán plnit bez vad s vlastnostmi
vymíněnými nebo obvyklými tak, aby bylo možné použít předmět plnění podle
smlouvy, a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy (odstavec 1). Je-li
splněno vadně, má příjemce práva z vadného plnění (odstavec 2).
28. Podle § 2615 odst. 1 o. z., dílo má vadu, neodpovídá-li smlouvě.
29. Podle § 169 stavebního zákona právnické osoby, fyzické osoby a
příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové
činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat
záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e)]
stanovené prováděcími právními předpisy (odstavec 1). Výjimku z obecných
požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu
odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch
ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení
výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana
zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené
výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu
(odstavec 2). O výjimce z obecných požadavků na využívání území při pořizování
územního plánu a regulačního plánu rozhoduje příslušný pořizovatel. O výjimce z
obecných požadavků na využívání území při stanovení požadavků na vymezování
pozemků a umisťování staveb na nich rozhoduje stavební úřad příslušný
rozhodnout ve věci (odstavec 3).
30. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo
5117/2009, v poměrech zákona č. 50/1976 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, vyslovil, že ustanovení § 138a zákona č. 50/1976 Sb.
stanovilo povinnost postupovat při navrhování, umísťování a projektování staveb
podle obecných technických požadavků stanovených prováděcími předpisy, ledaže v
případech, v nichž to tyto předpisy výslovně umožňují, a za splnění stanovených
obecných předpokladů, stavební úřad svým rozhodnutím povolil výjimku z obecných
technických požadavků. Nebyla-li tedy povolena výjimka, vyplývala přímo ze
zákona povinnost zhotovitele vypracovat projektovou dokumentaci pro územní
rozhodnutí tak, aby ve všem všudy vyhověla obecným technickým požadavkům na
výstavbu, stanoveným příslušným prováděcím předpisem. Jestliže projektová
dokumentace pro územní rozhodnutí nevyhovuje obecným technickým požadavkům na
výstavbu, z nichž nebyla stavebním úřadem povolena výjimka, jde o dílo, které
má vady.
31. K výše předestřenému normativnímu a judikaturnímu rámci je ve vztahu
k projednávané zapotřebí uvést, že
a) ustanovení § 138a zákona č. 50/1976 Sb., zrušeného ke dni 1. 7. 2006,
bylo nahrazeno ustanovením § 169 stavebního zákona, který právnickým a fyzickým
osobám stanoví povinnosti při územně plánovací a projektové činnosti, jakož i
při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb;
b) předmětem Smlouvy č. 1 uzavřené mezi stranami dne 10. 10. 2014 nebylo
zpracování projektové dokumentace (jako v případě řešeném v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009), nýbrž aktualizace
urbanisticko-architektonické studie, kterou žalovaná vypracovala již na základě
předchozí smlouvy o dílo uzavřené mezi stranami dne 25. 5. 2009.
32. Odvolací soud, vycházeje z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu,
založil své rozhodnutí na tom, že požadavky předpisů veřejného práva vztahující
se na projektování staveb (projektovou dokumentaci) se uplatní rovněž ve vztahu
ke zpracování urbanisticko-architektonické studie. Jestliže
urbanisticko-architektonická studie byla vypracována v rozporu s územním plánem
obce, jde podle odvolacího soudu o dílo, které má vady. S uvedeným závěrem
odvolacího soudu však nelze bez dalšího souhlasit.
33. Pojem „urbanisticko-architektonická studie“, sjednaný jako předmět
díla podle Smlouvy č. 1, není v platných právních předpisech nijak vymezen. Již
z toho důvodu na urbanisticko-architektonickou studii nelze bez dalšího
aplikovat požadavky stanovené veřejným právem pro územní plánování a výstavbu
(včetně požadavků stanovených ustanovením § 169 stavebního zákona), nýbrž je
nejdříve třeba zjišťovat, jaký je obsah stranami smlouvy sjednaného závazku
spočívajícího ve zpracování urbanisticko-architektonické studie.
34. V odborné literatuře je poukazováno na to, že architektonický návrh
stavby (architektonická studie) je prvotním graficky znázorněným prostorovým
vyjádřením stavebního záměru; jedná se obvykle o tvůrčí (kreativní, uměleckou)
činnost architekta, která se tím odlišuje od projektování, jež je činností
odbornou (technickou), která zpravidla na architektonickou studii navazuje
(srov. TELEC, I. Zakázková díla architektonická. Právní rozhledy, 2010, č. 19,
s. 681 a násl.; BÁNYAIOVÁ, A. Zhotovení architektonického a projektového řešení
stavby a práva k němu. Stavební právo – Bulletin, 2016, č. 2, s. 39; MAREK, K.
Ke smlouvě o dílo podle nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2013,
č. 10, s. 28 a násl.; HNILIČKA, P. (eds.) Standard služeb architekta a jeho
dokumentace pro navrhování staveb. Česká komora architektů: Praha, 2018, s. 6).
35. Z uvedeného je patrné, že pro posouzení, zda zpracovaná
urbanisticko-architektonická studie má vady, je rozhodující konkrétní obsah
stranami uzavřené smlouvy o dílo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017).
36. Dílo má vadu, je-li zhotovitelem plněno něco odlišného, než plněno
být mělo (srov. § 2615 odst. 1 o. z.). Při posuzování vadnosti zpracované
urbanisticko-architektonické studie je třeba vycházet i z toho, že vlastnosti
dluhovaného plnění mohou být ve smyslu § 1914 odst. 1 o. z. stranami nejen
výslovně vymíněny, ale mohou též vyplývat z obvyklého funkčního určení předmětu
plnění, případně z účelu smlouvy, je-li stranám znám (ve vztahu k projektové
dokumentaci srov. ČERNOHLÁVEK, J. Vady projektové dokumentace, jejich právní
následky a odpovědnost projektanta. Stavební právo – Bulletin, 2019, č. 1, s.
14). Strany smlouvy o dílo tak nejsou nuceny vlastnosti předmětu plnění vždy
výslovně vymínit, ale mohou je sjednat i jen tím, že vycházejí z jeho zamýšlené
funkce či účelu použití. Buď určité plnění sjednají s tím, že se k němu určitá
funkce nebo účel váže obecně z povahy věci (a kdy konkludentně vycházejí z
obvyklého způsobu užívání daného typu věci), anebo vymezí (nikoliv nutně
výslovně) určitý specifický účel plnění, který se vztahuje jen k danému závazku
(srov. ŠILHÁN, J. In: HULMÁK, M. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná
část (§ 1721-2054). 1. vydání, 2014, s. 873, marg. č. 12). Uvedeným přímým či
nepřímým způsobem mohou strany ve smlouvě o dílo sjednat i to, že zpracovávaná
„urbanisticko-architektonické studie“ má splňovat (určité) vlastnosti
vyplývající z požadavků stanovených právními předpisy veřejného práva o územním
plánování a výstavbě.
37. K tomu je vhodné poznamenat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6.
4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2857/2019, vyslovil, že „[o]becně lze dovozovat, že
hospodářským účelem závazku vytvoření (stavebního) architektonického díla je
zásadně následné zhotovení stavby takového díla pro potřeby objednatele, jež je
na objednávku objednatele autorem původně vyjádřeno a odevzdáno zpravidla v
podobě architektonické studie. Pouze zcela výjimečně nastává situace, kdy
architektonické dílo je objednáváno za účelem jiným než stavebním (např. za
účelem výstavním, sbírkovým apod.)“.
38. Pro posouzení, zda dílo označené stranami smlouvy o dílo jako
zpracování „urbanisticko-architektonické studie“ má splňovat (určité)
vlastnosti vyplývající z požadavků stanovených právními předpisy veřejného
práva o územním plánování a výstavbě (včetně požadavků stanovených ustanovením
§ 169 stavebního zákona), je tak třeba zohlednit, jaké vlastnosti díla si
strany smlouvy vymínily, popř. jaké mají být obvyklé vlastnosti tohoto díla,
aby bylo možné dílo použít podle smlouvy, a podle stranám známého účelu
smlouvy. Nezbytnou součástí takového posouzení proto bude rovněž výklad projevu
vůle stran smlouvy o dílo o vlastnostech sjednaného díla a účelu smlouvy podle
§ 555 a násl. o. z.
39. Výklad právních jednání upravují (zejména) ustanovení § 555 až § 558
o. z.
40. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odstavec 2).
41. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je citované pravidlo
vykládáno v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných
právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud
nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to
při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou
vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle
učinil (kdy se stal perfektním) [srov. MELZER, F. In: MELZER, F., TÉGL, P. a
kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654. Praha: Leges,
2014, s. 594 a 595, nebo HANDLAR, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I.
Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989].
Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta
první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle
takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při
zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem,
které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit
skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v
§ 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí
demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání
přihlíží. Patří mezi ně nejen praxe zavedená mezi stranami v právním styku, ale
i to, co právnímu jednání předcházelo, jakož i následné jednání stran, kterým
strany daly najevo, jaký obsah a význam přikládají učiněnému právnímu jednání,
je jedním z hledisek, jímž se soudy mají řídit při zjišťování úmyslu (záměru)
stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo
3359/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo
2442/2018). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná
právní jednání.
42. V projednávané věci se však odvolací soud otázkou, jaké konkrétní
vlastnosti díla si strany Smlouvy č. 1 vymínily, případně jaká byla stranami
zamýšlená funkce zpracovávané urbanisticko-architektonické studie či účel
jejího použití, jenž byl stranám smlouvy znám, blíže nezabýval. Přitom nelze
přehlížet, že sjednání Smlouvy č. 1 předcházely dřívější závazky ze smluv o
dílo mezi stranami (dle skutkových zjištění soudu prvního stupně mělo mít
zpracování urbanisticko-architektonické studie podobu „aktualizace“ předchozí
studie), jakož i nechat bez hodnocení okolnost, že strany následně (dne 14. 11.
2015) uzavřely Smlouvu č. 2, jejímž předmětem bylo vytvoření projektové
dokumentace pro změnu již dříve vydaného územního rozhodnutí. Bez uvedeného
posouzení však nelze uzavřít, zda požadovanou vlastností předmětu plnění podle
Smlouvy č. 1, tj. urbanisticko-architektonické studie, byl rovněž soulad s
územním plánem města, a tudíž ani to, zda poskytnuté plnění mělo vady, pro
které byla žalobkyně oprávněna od smlouvy odstoupit. Nelze proto uzavřít jinak,
než že právní posouzení odvolacího soudu je ve vztahu k závěru o vadách
zpracované urbanisticko-architektonické studie neúplné, a proto nesprávné.
43. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před odvolacím soudem takovými vadami
zatíženo nebylo.
VI. Závěr
44. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu ve výroku I v části, ve které bylo rozhodnuto o částce 2 359 500 Kč s
příslušenstvím, včetně navazujícího nákladového výroku II, podle ustanovení §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím
rozsahu dovolání odmítl, jak již odůvodněno výše (viz body 18 a 24 odůvodnění
tohoto rozsudku).
45. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu