ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
J. D. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, PSČ 674 01, proti
žalovanému Výzkumnému ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví,
v. v. i., se sídlem v Průhonicích, Květnové náměstí 391, PSČ 252 43,
identifikační číslo osoby 00027073, zastoupenému JUDr. Adamem Batunou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o ochranu
autorského práva, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Co 36/2018-490, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti té části prvního výroku
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Co 36/2018-490,
kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11.
2017, č. j. 36 C 107/2011-423, odmítá.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 14.278 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k
rukám jeho zástupce.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 1. 3. 2011 a doplněnou
podáním ze dne 10. 10. 2013 se žalobce domáhá:
1) určení, že je autorem díla – architektonické a urbanistické studie
„Obnova zámeckého areálu v Děčíně“, tak jak je uvedena v registru předmětů
ochrany vedeném kolektivním správcem Ochrannou organizací autorskou-Sdružením
autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních
děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“), pod č. 8 s názvem „Obnova zámeckého areálu v
Děčíně – architektonicko-urbanistická studie“ a pod č. 9 s názvem „Obnova
zámeckého areálu v Děčíně – funkční analýza“ (dále též jen „Dílo“),
2) určení, že použitím Díla v „Krajinářsko-architektonické studii
rehabilitace areálu zámeckého parku a zahrad v Děčíně“ zpracované žalovaným
(dále též jen „Studie“) došlo k zásahu do autorského práva žalobce, a
3) zaplacení částky 750.000 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné
obohacení, které měl žalovaný získat tím, že bez řádného licenčního oprávnění
zpřístupnil Dílo třetím osobám.
[2] Žalobce tvrdí, že Dílo bylo v „neoprávněně rozpracované, upravené a
zkomolené podobě užito – zařazeno do Studie jako její zcela dominantní část“.
Studie poté podle žalobce byla neoprávněně užita dalšími zpracovateli pro účely
územních a stavebních řízení, která se vedla pro koncového klienta – statutární
město Děčín.
[3] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 36 C
107/2011-423, určil, že žalobce je autorem Díla (výrok I.), zamítl žalobu v
části, v níž se žalobce domáhal určení, že „použitím“ Díla ve Studii došlo k
zásahu do jeho autorského práva (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se
žalobce domáhal zaplacení částky 750.000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). [4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 30. 12. 2005 žalovaný jako objednatel a žalobce jako zhotovitel
uzavřeli smlouvu o dílo č. 01/2006 (dále též jen „Smlouva o dílo“), jejímž
předmětem byla „odborná spolupráce při pořádání odborných kurzů, školení a
jiných vzdělávacích akcích včetně lektorské činnosti a zpracování studií
architektonických návrhů“. 2) Dne 29. 1. 2007 statutární město Děčín jako objednatel a žalovaný
jako zhotovitel uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení
„Návrhu ideového prostorového řešení parku na Mariánské louce v Děčíně“ (dále
též jen „Návrh“) [I. etapa] a Studie (II. etapa). 3) Dne 19. 2. 2007 žalovaný jako objednatel a J. Š. jako zhotovitel
uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení Studie. 4) Žalobce na základě smlouvy o dílo vytvořil Dílo, které prezentoval
statutárnímu městu Děčín dne 17. 10. 2007. 5) Statutární město Děčín následně Návrh (I. etapa) a Studii (II. etapa)
realizovalo. 6) Fakturami vystavenými na vrub žalovaného žalobce v roce 2007
vyúčtoval celkem 132.000 Kč za svoji činnost na základě Smlouvy o dílo. V
označení předmětu fakturace bylo vždy uvedeno, že „zaplacením faktury nejsou
postoupena autorská práva vytvořeného díla“. 7) Podle potvrzení OOA-S žalobce dne 28. 12. 2012 ke svému jménu v
rejstříku předmětu ochrany zaregistroval Dílo, a to pod evidenčním číslem
100128. 8) Podle znaleckého posudku Ing. arch. Jana Sapáka ze dne 23. 12. 2016,
č. SZP CV III/16, se v Díle „objevují prvky tvůrčího procesu, sice základní
nerozvinuté, nicméně jsou zde přítomny“. Dílo má „větší část ústavních znaků
shodných s realizovanou skutečností (stále i přes částečné pozměnění). Realizovaná skutečnost má o něco více shodných prvků s Dílem než návrhové
projevy Š. a spol.“
[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že Dílo
splňuje pojmové znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000
Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (autorský zákon). Žalobce je podle § 6 autorského zákona
autorem Díla, neboť žalovanému se autorství žalobce nepodařilo vyvrátit. [6] Na požadovaném určení, že použitím Díla ve Studii došlo k zásahu do
jeho autorského práva, nemá žalobce podle soudu naléhavý právní zájem ve smyslu
§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
neboť „posouzení porušení autorských práv, tedy naplnění deliktní podmínky, je
součástí posouzení předběžné otázky pro vznik hmotněprávního nároku
vyplývajícího ze zvláštního předpisu – autorského zákona“. [7] Soud „navíc“ dospěl k závěru, podle něhož Smlouvou o dílo byla
žalovanému udělena „zákonná licence“ podle § 61 odst. 1 autorského zákona, a to
k účelu vyplývajícímu z této smlouvy. Podle soudu v sobě Dílo zahrnuje „celou
oblast architektonické tvorby a jeho účelem je zpracování návrhů do
realizačních dokumentů (např. projektové dokumentace, apod.), nabídek a je
realizováno v krajině“.
Jednalo se tak o „koncept – návrh řešení určitého
zadání s tím, že z logiky věci se předpokládalo, že Dílo bude na základě
požadavků a determinací zadavatele (města Děčín) měněno, doplňováno“. [8] Jelikož podle soudu žalovaný postupoval v intencích „zákonné
licence“ vyplývající ze Smlouvy o dílo a neporušil autorská práva žalobce,
nevznikl žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení. [9] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného v záhlaví
označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil, ve výroku IV. je změnil co do výše náhrady nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. [10] Odvolací soud se „plně ztotožnil“ se soudem prvního stupně v
závěru, podle něhož je Dílo autorským dílem, jehož autorem je žalobce, dále pak
v závěru, podle něhož „již skutečnost, že žalobce uplatnil nárok z porušení
svých autorských práv, vylučuje naléhavý právní zájem žalobce na určení
porušení svých autorských práv“, jakož i v závěru, že „žalovaný neporušil
autorská práva žalobce, neboť postupoval v intencích zákonné licence
vyplývající pro něho z uzavřené Smlouvy o dílo mezi účastníky, a to v souladu s
úpravou § 61 autorského zákona“. [11] Odvolací soud, odkazuje na komentářovou literaturu vztahující se k
§ 558 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), uvedl, že „pokud bylo předmětem smlouvy o
dílo zhotovení autorského díla, pak, byl-li ve smlouvě vyjádřen účel díla, byl
oprávněn je objednatel užívat v souladu s vyjádřeným účelem, pokud však účel
nebyl ve smlouvě vymezen, nebylo užívací právo objednatele jakkoli limitováno“. [12] Podle odvolacího soudu však účel zhotovení Díla plyne přímo ze
Smlouvy o dílo, jak to správně vyložil již soud prvního stupně. Odvolací soud
přitom nedovodil, že „by žalovaný užil (pokud zpracoval Dílo do Studie, předané
městu Děčín, byť i to žalovaný popírá) Dílo mimo účel plynoucí ze Smlouvy o
dílo a krytý zákonnou licencí“. [13] Obsahem „zákonné licence“ bylo podle odvolacího soudu právo Dílo
užívat, přičemž součástí tohoto práva bylo (tak, jak byl „účel Díla“ vyjádřen a
vyplynul z okolností jeho vytvoření) rovněž umožnit užívání Díla třetím osobám
(odkázal přitom na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 828/2008, a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2789/2013). Odvolací
soud přitom považoval výhrady žalobce ve fakturách za zcela nerozhodné a bez
jakéhokoli vlivu na vznik práva žalovaného užít žalobcem pro něho vytvořené
Dílo. [14] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu v rozsahu, v němž
odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III.)
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny, a to:
1) „Je možné v případě absence vymezení účelu užití díla ve smlouvě o
dílo dovodit, že užívací právo objednatele není jakkoli omezeno? 2) Vztahuje se omezení nabyvatele licence dle § 51 autorského zákona
[před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] a nově dle § 2375 o. z. i na objednatele využívající dílo na základě
smlouvy o dílo dle § 61 autorského zákona? 3) Je součástí zákonné licence o užití studie architektonického návrhu
dle § 61 autorského zákona dovozené z účelu smlouvy, který není ve smlouvě
přímo vymezen, zpracování studie architektonického návrhu a jejího zařazení do
podkladů pro vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, pokud autor na
fakturách vyúčtovávajících práci na těchto studiích dal jasně najevo, že
zaplacením faktury nejsou postoupena autorská práva? 4) Je povinností soudu v případě, že dovodí oprávněnost užití díla, ke
které dospěl dovozením licenčních oprávnění z účelu smlouvy o dílo, poučit
žalobce o svém předběžném názoru a poučit ho o možnosti domáhat se zaplacení
dodatečné autorské odměny dle § 49 odst. 6 autorského zákona před účinností
občanského zákoníku a nyní dle § 2374 o. z.? 5) Je součástí zákonné licence na užití díla dle § 61 autorského zákona
omezení osobnostních autorských práv dle § 11 autorského zákona? 6) Je součástí zákonné licence na užití díla dle § 61 autorského zákona
vyloučení autora z práva na autorský dohled?“
[15] Dovolatel se domnívá, že „bezbřehou“ licenci z § 61 autorského
zákona a z absence konkrétního ujednání ve smlouvě o dílo dovodit nelze. Opačný
závěr by odporoval autorskoprávní doktríně, podle níž je třeba vykládat rozsah
licenčních oprávnění restriktivně, neboť se jedná o užití cizího majetku, a
zásadě, podle níž je třeba chránit autora, jakožto slabší stranu. [16] Podle dovolatele „to je problematické“ zejména „při takovém užití
díla, pokud tímto užitím dochází rovněž k zásahu do osobnostních práv autora
(typicky zpracování a změna díla). To je přesně souzený případ, kdy bylo
porušeno právo na integritu díla, nebylo respektováno autorství autora a
autorské dílo bylo využito způsobem, kterým byla snížena jeho hodnota, neboť
bylo zpracováno způsobem značně necitlivým, kdy ve zkomolené podobě bylo
zpracováno do fáze dokumentace pro územní rozhodnutí (dále jen ‚DUR‘) a dále do
fáze dokumentace pro stavební povolení (dále jen ‚DSP‘). DUR i DSP byly
následně užity pro účely správního řízení, tedy územního rozhodnutí a dále pro
účely stavebního povolení a přípravy k realizaci stavby“. [17] Dovolatel namítá, že „soudy v zásadě vůbec nezkoumaly, zda v tomto
konkrétním případě při zařazení Díla do Studie a následně do fází DUR a DSP šlo
o takovou úpravu či jinou změnu autorského díla nebo jeho názvu, u které lze
spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil, což
by dle § 51 autorského zákona zkoumat měly“.
Navíc lze jen těžko dovodit, že by
dovolatel nebo jiný autor s výše uvedeným užitím díla souhlasil, když za ně
nebyl řádně odměněn. [18] Otázka výše odměny je přitom podle dovolatele klíčová. Je totiž
zřejmé, že výše plnění, které dovolatel za vytvoření Díla obdržel, je ve
zjevném nepoměru k zisku, který žalovaný inkasoval z užití Díla. Dovodil-li
soud, že „licence byla žalovanému udělena“, měl o tomto závěru „poučit v rámci
předvídatelnosti rozhodnutí dovolatele“. [19] Dovolatel je přesvědčen, že účelem vytvoření Díla bylo, aby se na
základě něho rozhodlo, zda se „případně dále využije“. Přitom „v době uzavírání
Smlouvy o dílo ani nemohlo být známo, zda se případně Dílo někdy použije pro
nějakou konkrétně realizovanou stavbu nebo úpravu krajiny. Předmětem smlouvy
ani nebylo, že by se měly připravovat podklady pro nějaké konkrétní územní
řízení nebo konkrétní stavební povolení“. [20] Dovolatel zdůrazňuje, že „součástí žalobního návrhu“ bylo rovněž
uplatnění satisfakčního nároku vycházejícího z toho, že jednáním žalovaného
nebylo zasaženo jenom do majetkových práv dovolatele, ale i do jeho
osobnostních práv. Soudy obou stupňů však podle dovolatele redukovaly
rozhodnutí o satisfakčním nároku na určení, že „použitím“ Díla ve Studii došlo
k zásahu do jeho autorského práva, toliko „na to, že žalovanému svědčila
licence podle § 61 autorského zákona, takže k porušení práv nemohlo dojít. Jenže tento závěr se týká pouze majetkových práv a nikoli osobnostních práv
dovolatele“. [21] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu,
jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. [22] Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce považuje dovolání za
nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání „jako nedůvodné zamítl“. [23] Dovolání není přípustné v části, v níž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že
„použitím“ Díla ve Studii došlo k zásahu do autorského práva dovolatele),
otevírajíc v této souvislosti k řešení otázky 5) a 6) týkající se tvrzeného
porušení dovolatelových osobnostních práv autorských. [24] V poměrech projednávané věci totiž odvolací soud dospěl k závěru,
podle něhož na určení, že „použitím“ Díla ve Studii došlo k zásahu do
autorského práva dovolatele, není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Dovolatel však tento závěr odvolacího soudu, jenž sám o sobě postačuje (v
případě jeho správnosti) k zamítnutí žaloby, nenapadá a dovolacímu přezkumu jej
tak neotevírá. [25] I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej např.
důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013). [26] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem
uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej ustanovení §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne
11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních
otázek předkládaných dovolatelem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek
sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejich vyřešení (ve smyslu § 237
o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej
obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [27] V této části tudíž Nejvyšší soud dovolání odmítl (srov. § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.). [28] Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem otevřená otázka 4),
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá; dovolatel
pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání
skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené
rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho
rozhodnutí určující (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání
není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). [29] Dovolatel se žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení
spočívajícího v užívání Díla bez právního důvodu podle § 40 odst. 4 autorského
zákona ve spojení s § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), nikoliv přiměřené
dodatečné odměny podle § 49 odst. 6 autorského zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013. [30] O tom, že se ze strany žalovaného mohlo jednat o užití Díla na
základě zákonem dispozitivně poskytnuté licence, se dovolatel dozvěděl
nejpozději již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V situaci, kdy se
uvedenou otázkou zabýval již soud prvního stupně, mohlo být rozhodnutí
odvolacího soudu „překvapivým“ jen pro účastníka řízení ochrany svých
procesních práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010,
uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotná
existence odlišného (míněno od dovolatele) právního názoru odvolacího soudu
nevyvolala potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení
důkazů je prokazujících), takže nebylo na místě ani poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. důvody shora citovaného rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 300/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2392/2017). K tvrzením vzneseným až v dovolání pak Nejvyšší soud
nemohl přihlížet, neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). [31] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky
výkladu § 61 odst. 1 autorského zákona, v rozhodování dovolacího soudu v
dovolatelem popsaných souvislostech dosud nevyřešené. [32] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 3 věty první o. z. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle autorského zákona a obchodního zákoníku
ve znění účinném do 31. 12. 2013. [33] Podle § 61 autorského zákona je-li dílo autorem vytvořené na
základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl
licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. K užití díla
nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční
smlouvy, nevyplývá-li z tohoto zákona jinak (odstavec 1). Není-li sjednáno
jinak, autor může dílo vytvořené na objednávku užít a poskytnout licenci
jinému, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele (odstavec 2). Ustanovení odstavců 1 a 2 platí obdobně pro dílo vytvořené autorem jako
soutěžícím ve veřejné soutěži (soutěžní dílo) [odstavec 3]. [34] Podle § 51 autorského zákona nabyvatel nesmí upravit či jinak měnit
dílo, jeho název nebo označení autora, ledaže bylo sjednáno jinak, nebo jde-li
o takovou úpravu či jinou změnu díla nebo jeho názvu, u které lze spravedlivě
očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil; ani v takovém
případě nabyvatel nesmí dílo nebo jeho název změnit, pokud si autor svolení
vyhradil i pro tyto změny a nabyvateli je taková výhrada známa. To platí
obdobně i při spojení díla s jiným dílem, jakož i při zařazení díla do díla
souborného. [35] Zaváže-li se autor jako zhotovitel ve smlouvě o dílo (srovnej § 631
a násl. obč. zák., resp. § 536 a násl. obch. zák.; v poměrech právní úpravy
účinné od 1. 1. 2014 srovnej § 2586 a násl. o. z.) vytvořit pro objednatele
autorské dílo, zpravidla strany zároveň uzavřou licenční smlouvu podle § 46 a
násl. autorského zákona (v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 podle §
2371 a násl. o. z.), kterou autor objednateli jako nabyvateli licence poskytne
oprávnění k výkonu práva autorské dílo užít způsoby a v rozsahu ve smlouvě
sjednanými a v níž dále případně podle potřeby sjednají i další práva a
povinnosti (např. právo nabyvatele poskytnout podlicenci, postoupit licenci
apod.). [36] Pro případ, že tak strany neučiní, stanoví § 61 odst.
1 autorského
zákona zákonnou domněnku, podle níž autor poskytl objednateli licenci k účelu
vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Jinými slovy řečeno, strany smlouvy o dílo
mezi sebou (kromě smlouvy o dílo) uzavírají též licenční smlouvu, kterou autor
jako zhotovitel díla poskytuje objednateli jako nabyvateli za úplatu (zahrnutou
již v ceně za dílo) nevýhradní licenci k takovým způsobům užití a v takovém
rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu vyplývajícího ze smlouvy o dílo. [37] Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že není-li účel ve smlouvě o
dílo výslovně ujednán, neznamená to, že by způsoby a rozsah užití díla
objednatelem nebyly jakkoli limitovány, neboť konkrétní účel ze smlouvy vyplývá
vždy (zpravidla hospodářský, ale i jiný). V takovém případě bude posouzení
účelu věcí úvahy soudu v řízení o ochranu autorského práva, neboť závisí na
konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Soud přitom musí vycházet
především z obsahu smlouvy, jenž zjistí za pomoci výkladových pravidel
uvedených v § 35 obč. zák., resp. v § 266 obch. zák. (v poměrech právní úpravy
účinné od 1. 1. 2014 srov. § 555 a násl. o. z.; k výkladovým pravidlům srovnej
též závěry přijaté například v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne
16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, a ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo
3759/2017). Břemeno tvrzení a důkazní přitom stíhá účastníka řízení, jemuž jde
tvrzení o účelu ku prospěchu (zpravidla objednateli díla jako žalovanému). [38] Při určení obsahu licence poskytnuté autorem jako zhotovitelem je
nutné vždy respektovat oprávněné zájmy objednatele. Účel vyplývající ze smlouvy
o dílo například může vyžadovat, aby objednatel disponoval oprávněním
poskytnout třetí osobě podlicenci, popřípadě též postoupit licenci na třetí
osobu (například je-li autorem vytvořené dílo svou povahou předlohou k dalšímu
zpracování). V takovém případě je nutné dovodit, že autor s podlicencí (s
postoupením licence) vyslovil souhlas (z povahy věci se v tomto případě
neprosadí zákonný požadavek na písemnou formu souhlasu uvedený v § 48 odst. 2
autorského zákona, resp. v § 2364 odst. 1 o. z.). [39] Stejně tak účel vyplývající ze smlouvy o dílo může vyžadovat úpravu
či jinou změnu díla nebo jeho názvu (srov. § 51 autorského zákona). I v takovém
případě je objednatel k potřebným úpravám nebo změnám oprávněn přistoupit,
nevyhradil-li si autor ve smlouvě o dílo své svolení. [40] Naopak autor se musí zdržet veškerého jednání, kterým by mohl
ohrozit či poškodit oprávněné zájmy objednatele podávající se z účelu
vyplývajícího ze smlouvy o dílo. Osobnostní autorská práva a majetková autorská
práva však zůstávají autorovi díla na objednávku zásadně zachována. [41] Z toho vyplývá zejména povinnost objednatele užívat dílo (v rámci
poskytnuté licence, zejména pak při jeho úpravě či jiné změně, je-li k nim
oprávněn) způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a povinnost umožnit autorovi výkon
práva autorského dohledu (§ 11 odst. 3 autorského zákona).
[42] Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje se závěry komentářové
literatury [TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. § 61 (Dílo vytvořené na objednávku a
soutěžní dílo). In: TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. Autorský zákon. 2. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 673 a 674], vztahujícími se na díla
stavební architektury vytvořená na objednávku, použitelnými jak pro poměry
právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tak i pro poměry právní úpravy účinné do
31. 12. 2013, z nichž se podává:
1) Obecně lze dovozovat, že hospodářským účelem závazku vytvoření
(stavebního) architektonického díla je zásadně následné zhotovení stavby
takového díla pro potřeby objednatele, jež je na objednávku objednatele autorem
původně vyjádřeno a odevzdáno zpravidla v podobě architektonické studie. Pouze
zcela výjimečně nastává situace, kdy architektonické dílo je objednáváno za
účelem jiným než stavebním (např. za účelem výstavním, sbírkovým apod.). 2) Proto platí, že součástí licence poskytnuté objednateli
architektonického stavebního díla podle zákonné dispozitivní úpravy
komentovaného ustanovení je vzhledem k pravidelnému účelu sjednané smlouvy
(není-li sjednáno jinak) zásadně i oprávnění k rozmnožení (popř. též i k jinému
účelově souvisejícímu užití) díla nejen stavbou, nýbrž i všemi ostatními
způsoby, jež jsou pro realizaci stavby vzhledem k její povaze obvyklé (nebo
dokonce vzhledem k úpravě veřejného práva stavebního i nutné). Součástí takové
licence je pak zásadně i právo podlicence v takovém rozsahu, aby pořízení
těchto rozmnoženin mohlo být zhotoveno na podnět objednatele třetími osobami,
jež jsou k tomu vzhledem k obvyklé hospodářské praxi (nebo dokonce právními
předpisy zejména z oboru veřejného práva stavebního) povolány. 3) Lze tedy uzavřít, že při obvyklém účelu uzavření smlouvy o vytvoření
architektonického stavebního díla není objednatel tohoto díla povinen vyžádat
si od autora jako zhotovitele díla (další) svolení (licenci) ani k pořízení (či
k objednání pořízení) rozmnoženin tohoto díla v podobě a rozsahu obvyklém před
zahájením realizace stavby (tj. zejména k pořízení projektové, prováděcí apod. dokumentace nebo ke zhotovení modelu stavby apod.), stejně jako ani ke
zhotovení stavby samotné, to i v podobě přiměřeně pozměněné či přetvořené,
zařazené do souboru či ve spojení s dílem jiným, pokud by se nejednalo o užití
díla způsobem snižujícím hodnotu díla ve smyslu § 11 odst. 3 autorského zákona. V tomto směru je pak v zásadě nerozhodné, zda autor při sjednání ceny za
vytvoření autorského díla právně neopodstatněně předpokládal další zisk v
důsledku uzavření (další) smlouvy o dílo na zhotovení obecného (neautorského)
díla v podobě projektové dokumentace či jiné přípravné rozmnoženiny svého
architektonického díla či snad dokonce na zhotovení stavby samotné.
[43] V poměrech projednávané věci se odvolací soud (i přes nesprávný
závěr o právu žalovaného na užití Díla bez jakékoli limitace) zabýval tím, jaký
účel vyplýval ze Smlouvy o dílo, přičemž jasně a srozumitelně, vycházeje z
konkrétních skutkových okolností projednávané věci, vysvětlil, že takovým
účelem bylo zpracování Díla do realizačních dokumentů (např. projektové
dokumentace), nabídek a jeho realizace v krajině. Odvolací soud tak při
posuzování účelu Smlouvy o dílo postupoval v souladu s výše uvedenými závěry. [44] Za této situace je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož
žalovanému v souladu s § 61 odst. 1 autorského zákona svědčila licence Dílo
užít, a proto se užitím Díla nemohl na úkor dovolatele bezdůvodně obohatit. Odvolací soud správně dovodil, že vzhledem k účelu Smlouvy o dílo bylo součástí
licence rovněž umožnit užití Díla třetím osobám, jakož i právo změnit a doplnit
Dílo na základě požadavků zadavatele (investora). [45] Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že dovolatel ve fakturách
uváděl výhrady, podle nichž zaplacením faktur nejsou postoupena autorská práva
vytvořeného Díla, neboť tak činil až po uzavření Smlouvy o dílo, a tudíž se
nejednalo o výhrady ve smyslu § 51 autorského zákona. [46] Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. [47] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání dovolatele bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto a žalovanému
vzniklo vůči dovolateli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny jeho zástupce za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 11.500 Kč a náhrady
hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s
náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.478 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele 14.278 Kč. [48] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či
právní moci je totiž závislé povahy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že zamítl-li (či
odmítl-li) dovolací soud dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti
bezpředmětným (obsoletním). Srovnej obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.