23 Cdo 702/2023

23 Cdo 702/2023-711

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce A. M. – Ch., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalovanému městu Kralupy nad Vltavou, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Palackého nám. 1, PSČ 278 01, IČO 00236977, zastoupenému Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, PSČ 612 00, o zaplacení částky 7 002 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 122/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 21 Co 203/2022-689, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobce žalobu odůvodnil tím, že dne 13. 9. 2011 uzavřel žalovaný se společností Druhá pražská stavební, spol. s.r.o. (dále též jen „zhotovitel“ či „právní předchůdce žalobce“), smlouvu o dílo na rekonstrukci tělocvičny v ZŠ Generála Klapálka, Kralupy nad Vltavou. Zhotovitel vyúčtoval žalovanému cenu díla ve výši 7 002 006 Kč, kterou žalovaný nezaplatil. Dne 8. 2. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení proti zhotoviteli, které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS XY a v rámci kterého byl dne 20.

1. 2014 prohlášen na majetek zhotovitele konkurs. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2017 postoupila insolvenční správkyně zhotovitele pohledávku na žalobce. Žalovaný namítl, že ve dnech 26. 4. 2012, 21. 5. 2012 a 30. 7. 2012 provedl jednostranné zápočty svých pohledávek za společností Druhá pražská stavební, spol. s r.o., vůči pohledávkám uvedené společnosti za žalovaným na doplacení ceny díla. Jedná se o pohledávky žalovaného ze smluvních pokut za prodlení s provedením díla ve výši 5 709 409 Kč. Dne 30.7.2012 byla žalovaným vůči společnosti Druhá pražská stavební, spol.

s r.o., jednostranně započtena pohledávka ve výši 1 346 861,20 Kč, která byla na žalovaného postoupena společností Izolprag – střešní systémy spol s r.o., tato pohledávka byla jednostranně započtena vůči pohledávce společnosti na uhrazení ceny díla do výše 1 346 861,20 Kč. Pohledávka společnosti Druhá pražská stavební, spol. s r.o., vůči žalovanému tak zanikla v důsledku provedených zápočtů pohledávek žalovaného v celkové výši 7 056 270 Kč. Soud prvního stupně vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a datu uzavření smlouvy o dílo (13.

9. 2011) věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný uzavřel s Druhou pražskou stavební, spol. s r.o., smlouvu o dílo na rekonstrukci shora uvedené tělocvičny. V článku III odst. 2 smlouvy byl sjednán termín dokončení stavby (díla) 20. 12. 2011. Podle článku III odst. 4 a 5 smlouvy se realizace díla bude řídit odsouhlaseným harmonogramem průběhu prací (časovým plánem), který je nedílnou součástí smlouvy, přičemž termíny plnění uzlových bodů díla uvedené v harmonogramu jsou pro zhotovitele závazné.

Uvedeným harmonogramem byl, mimo jiné, sjednán závazný termín pro dokončení střešní krytiny na 19. 11. 2011 a závazný termín na dokončení zateplení fasády na 1. 12. 2011. Zhotovitel a žalovaný jako objednatel v článku XII odst. 2 písm. a) smlouvy sjednali smluvní pokutu za prodlení s termínem ukončení stavebních prací (díla) - čl. III bod 1 - ve výši 50 000 Kč za každý den prodlení a v článku XII odst. 2 písm. h) sjednali smluvní pokutu za prodlení s předáním uzlových bodů díla v termínu dle harmonogramu ve výši 50 000 Kč za každý den prodlení.

V článku XII odst. 2. písm.

i) smlouvy sjednali smluvní pokutu v plné výši nákladů uhrazených objednatelem na činnost externího koordinátora BOZP a na činnost externího TDI, vzniklých v období od překročení smluvního termínu dokončení díla do doby faktického dokončení díla (předání díla, vč. průvodní technické dokumentace objednateli) při zavinění prodloužení lhůty dokončení díla ze strany zhotovitele. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce namítal, že ujednání o smluvních pokutách je neurčité. Smluvní pokuta podle článku XII odst. 2 písm. a) smlouvy o dílo byla ujednána za prodlení s termínem ukončení stavebních prací podle článku III smlouvy.

Žádný termín ukončení stavebních prací smluvně sjednán nebyl, v článku III je uveden termín dokončení stavby, tyto termíny nejsou totožné, není proto možné stanovit počátek prodlení rozhodný pro výpočet smluvní pokuty. Podle soudu lze souhlasit s názorem žalobce, že termíny zvolené v uvedených článcích smlouvy o dílo jsou odlišné, nicméně nelze přehlédnout skutečnost, že článek XII o smluvní pokutě výslovně odkazuje na článek III smlouvy, kde je stanoveno datum dokončení stavby dne 20. 12. 2011, a tento odkaz stanoví vzájemnou souvislost a provázanost uvedených termínů a ustanovení smlouvy.

Tím je dle názoru soudu zcela jasně dán počátek prodlení zhotovitele s dokončením díla, kdy ve smyslu § 544 obchodního zákoníku zhotovitel splní svou povinnost dílo provést jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Takový výklad uvedených ustanovení smlouvy odpovídá i úpravě obsažené v občanském zákoníku v § 34 a § 35, kdy právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Ani jedna ze stran smlouvy o dílo neurčitost termínů uvedených ve smlouvě nenamítala a podpisem smlouvy projevila vůli být smlouvou vázána. Zhotovitel tuto obranu vznesl až poté, kdy objednatel smluvní pokutu uplatnil. Dílo nebylo k 20. 12. 2011 dokončeno, s převzetím díla bylo započato dne 15. 2. 2012, dílo bylo převzato a dokončeno dne 8. 3. 2012, jak vyplývá z předávacího protokolu. Ohledně smluvní pokuty vyčíslené za prodlení s termínem předání uzlových bodů díla žalobce uváděl, že ani zde není možné stanovit počátek prodlení, když tyto termíny byly jen předpokládané, harmonogram prací nebyl součástí smlouvy, měl být dopracován dodatkem, přičemž žádný dodatek ke smlouvě uzavřen nebyl.

Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že harmonogram prací součástí smlouvy o dílo byl, a to již při jejím podpisu. Ve smlouvě je uvedeno, že je nedílnou součástí této smlouvy, a že termíny v něm stanovené jsou pro zhotovitele závazné. Podle připojeného harmonogramu byl termín dokončení střešní krytiny stanoven na 19. 11. 2011, termín uzlového bodu dokončení zateplení fasády byl stanoven na 1. 12. 2011. Termín dokončení střešní krytiny nebyl zhotovitelem splněn, dne 22. 11. 2011 byl zhotovitel požádán o výzvu k přejímce střešní krytiny, která k 22.

11.

2011 nebyla schopna přejímacího řízení, k převzetí střechy žalovaným jako objednatelem došlo dne 29. 11. 2011. Žalovaný vyúčtoval dne 19. 1. 2012 právnímu předchůdci žalobce smluvní pokutu za prodlení s dokončením střešní krytiny za dobu od 19. 11. 2011 do 29. 11. 2011 ve výši 500 000 Kč. Uzlový bod zateplení fasády měl být dokončen do 1. 12. 2011, dokončen nebyl ani do 31. 12. 2011; dne 3. 1. 2012 bylo do stavebního deníku zapsáno, že z důvodu prodlení se splněním tohoto uzlového bodu uplatňuje objednatel smluvní pokutu ve výši 1 500 000 Kč. Žalovaný jako objednatel následně dne 1.

2. 2012 vystavil fakturu č. 1220500002 na zaplacení smluvní pokuty v uvedené výši a zaslal ji zhotoviteli. Jelikož zateplení fasády nebylo dokončeno ani k 31. 1. 2012, vystavil žalovaný dne 20. 3. 2012 jako objednatel fakturu č. 1220500006 na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 550 000 Kč za období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2012 a zaslal ji zhotoviteli. Pokud jde o prodlení právního předchůdce žalobce s dokončením celého díla (stavby), nebyla stavba dokončena 3. 1. 2012, proto byl zhotovitel ve stavebním deníku upozorněn na vyúčtování „penále“ za období do 31.

12. 2011 ve výši 550 000 Kč, což žalovaný učinil dne 1. 2. 2012. Ze stavebního deníku vyplývá, že stavba nebyla dokončena ani do 31. 1. 2012. Přejímací řízení stavby bylo zahájeno dne 15. 2. 2012 a ukončeno 8. 3. 2012. S ohledem na další prodlení zhotovitele v období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2012 vystavil žalovaný dne 20. 3. 2012 fakturu č. 1220500007 na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 550 000 Kč a tuto fakturu zaslal právnímu předchůdci žalobce. Žalovaný jako objednatel dále uplatnil vůči zhotoviteli náklady na činnost externího koordinátora BOZP a na činnost externího TDI, vzniklé v období od překročení smluvního termínu dokončení díla do doby faktického dokončení díla podle článku XII odst. 2 písm. i) smlouvy z důvodu prodlení zhotovitele s dokončením stavby (díla).

Jednalo se o přefakturaci nákladů vyúčtovaných žalovanému jako objednateli TDI a koordinátorem BOZP. Na základě tohoto vyúčtování uvedených nákladů vystavil objednatel faktury na zaplacení smluvních pokut podle článku XII odst. 2 písm. i) smlouvy, dne 15. 2. 2012 fakturu č. 1220500004 znějící na částku 26 013 Kč, dne 7. 3. 2012 fakturu č. 1220500005 znějící na částku 18 000 Kč a dne 11. 4. 2012 fakturu č. 1220500010 znějící na částku 15 396 Kč. Ohledně žalovaným uplatněných smluvních pokut soud uzavřel, že žalovanému vznikl nárok na jejich zaplacení, neboť žalovaný je uplatnil v souladu s ustanovením článku XII smlouvy o dílo z důvodu prodlení zhotovitele s dokončením jednotlivých etap díla i s prodlením zhotovitele s dokončením díla jako celku.

Počátek prodlení u jednotlivých uzlových bodů je stanoven časovým harmonogramem, který byl nedílnou součástí díla již při podpisu smlouvy o dílo. Termín dokončení díla byl stanoven datem 20.12.2011, pokud tedy do této doby nebylo dílo ukončeno a předáno žalovanému jako objednateli, dostal se zhotovitel do prodlení.

Zhotovitel namítal, že toto prodlení vzniklo i z důvodu zavinění ze strany žalovaného, neboť na stavbě byly prováděny vícepráce, které byly důvodem časového posunu dalších prací. K tomu soud uvedl, že vícepráce prováděny byly, nicméně v samotné smlouvě o dílo je upraveno, že veškeré vícepráce měly být odsouhlaseny a upraveny písemným dodatkem ke smlouvě. Žádný dodatek ke smlouvě o dílo však uzavřen nebyl. Ani argument žalobce ohledně nedostatečné spolupráce ze strany žalovaného nebyl opodstatněný, neboť např. jím namítané pozdní stanovení odstínu malby nemohlo mít na dokončení zateplení fasády vliv, neboť malby a nátěry měly být dle časového harmonogramu prováděny až po ukončení termínu tohoto uzlového bodu.

Prodlení žalovaného tedy nebylo prokázáno. Soud vzal dále za prokázané, že žalovaný se na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 7. 2012 stal vlastníkem pohledávky ve výši 1 346 861,20 Kč. Právní předchůdce žalobce Druhá pražská stavební, spol. s.r.o., uzavřel jako objednatel se společností Izolprag – střešní systémy spol. s.r.o. jako zhotovitelem dne 14. 10. 2011 smlouvu o dílo na provedení tepelné izolace a střešního pláště tělocvičny objektu ZŠ Generálka Klapálka, Kralupy nad Vltavou.

Cena za dílo byla sjednána ve výši 1 528 165,20 Kč včetně DPH, tato cena nebyla právním předchůdcem žalobce zcela uhrazena. Právním předchůdcem žalobce byla zaplacena Izolpragu na dluh 1 516 860,80 Kč částka 170 000 Kč. Žalovaný odeslal právnímu předchůdci žalobce oznámení o postoupení pohledávky a výzvu k zaplacení, jehož součástí byla kopie smlouvy o postoupení pohledávky, doručeno bylo 23. 7. 2012. Vzhledem ke shora uvedenému pak nesouhlas právního předchůdce žalobce s postoupením pohledávky nemá žádnou relevanci, pohledávka byla postoupena platně s dodržením postupu, který stanoví zákon č. 128/2000 Sb., o obcích.

Ve smlouvě o postoupení pohledávky jsou jak pohledávka, tak i postupitel označeni zcela přesně a určitě. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný měl za právním předchůdcem žalobce jako zhotovitelem pohledávky z titulu vyúčtovaných smluvních pokut a dále disponoval pohledávkou na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze společnosti Izolprag – střešní systémy spol. s.r.o. Tyto své pohledávky žalovaný vůči právnímu předchůdci žalobce řádně a v souladu se zákonem jednostranně započetl, když jednotlivé zápočty právnímu předchůdci žalobce doručil a pohledávky, které byly započítávány, přesně a určitě specifikoval.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 21 Co 203/2022-689, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že harmonogram prací byl součástí smlouvy o dílo. Toto skutkové zjištění není vyloučeno ani ujednáním stran v článku II odst. 9 smlouvy, podle něhož zhotovitel vypracuje a předá objednateli podrobný časový harmonogram prací do 15 dnů od podpisu smlouvy.

Uvedené ujednání mělo dát možnost zhotoviteli, aby mohl harmonogram připojený ke smlouvě podrobněji rozpracovat. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při výkladu vůle účastníků s ohledem na obsah smlouvy o dílo i na následné chování a jednání účastníků se termínem „dokončení stavby“ rozumí dokončení díla a stejný význam má i formulace „ukončení stavebních prací“. To, že se jedná o stejný význam, vyplývá i z odkazu v ujednání článku XII bodu 2 písm. a) na článek III smlouvy, stejně tak, jako že vůlí účastníků bylo sjednat smluvní pokutu za porušení termínu dokončení stavby (díla) v článku III.

Smluvní pokuta tak byla mezi stranami platně a určitě sjednána. Dílo nebylo k 20. 12. 2011 dokončeno, s převzetím díla bylo započato dne 15. 2. 2012, dílo bylo převzato a dokončeno dne 8. 3. 2012, jak vyplývá z předávacího protokolu. Stejně tak platně byla ujednána i smluvní pokuta v článku XII bodu 2 písm. h) smlouvy o dílo. Podle harmonogramu byl termín dokončení střešní krytiny stanoven na 19. 11. 2011, termín uzlového bodu dokončení zateplení fasády byl stanoven na 1. 12. 2011. Právní předchůdce žalobce byl v prodlení s prováděním díla v termínech stanovených ve smlouvě o dílo včetně termínů pro splnění uzlových bodů díla (termínu dokončení střešní krytiny a termínu dokončení zateplení fasády) podle uvedeného časového harmonogramu připojeného ke smlouvě o dílo.

Platně byl sjednán ve smlouvě o dílo rovněž závazek zhotovitele v článku XII bodu 2 písm. i), kterým se zhotovitel zavázal uhradit objednateli jeho náklady na činnost externího koordinátora BOZP a na činnost externího TDI, vzniklé v období od překročení sjednaného termínu dokončení díla. Objednatel fakticky přefakturoval zhotoviteli náklady vyúčtované žalovanému jako objednateli TDI a koordinátorem BOZP. Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně správné závěry rovněž v otázce platnosti postoupení pohledávky ze strany společnosti Izolprag – střešní systémy spol.

s r.o. (subdodavatele právního předchůdce žalobce) na žalovaného. Z provedených důkazů, zejména ze zápisu rady města Kralupy nad Vltavou a z podkladů, na jejichž základě bylo orgány města Kralupy nad Vltavou rozhodováno, a které byly předloženy zastupitelstvu města, bylo zřejmé, o jakou pohledávku (její část) se jednalo a že se jednalo o pohledávku společnosti Izolprag – střešní systémy spol. s r.o. za právním předchůdcem žalobce vzniklé ze smlouvy o dílo ze dne 14. 10. 2011. Ve smlouvě o postoupení pohledávky jsou jak pohledávka, tak i postupitel označeni zcela přesně a určitě.

Zastupitelstvo města Kralupy nad Vltavou tak dne 2. 5. 2012 schválilo odkoupení pohledávky, která pak byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalovaným a společností Izolprag – střešní systémy spol. s r.o.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle žalobce je dovolání přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (dovolacího soudu). Žalobce považuje za zásadní otázky, že soud shledal ujednání o smluvních pokutách jako určité, ačkoliv jazykovým výkladem nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru o povinnosti, která byla smluvní pokutou utvrzena, a dále taktéž otázku závaznosti uzlových bodů, které byly ujednány pouze jako předpokládané.

Žalobce namítl, že závěr rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 1172/2003, ve kterém soud vysvětlil, že „byla-li povinnost zaplatit smluvní pokutu vázána na prodlení zhotovitele v plnění termínu předání díla, t. j. do 30. 11. 1994, a přitom ve smlouvě nebyla sjednána povinnost předat dílo do 30. 11. 1994, když termín listopad 1994 se váže jen k dokončení stavby, nebyl sjednán počátek prodlení rozhodný pro výpočet smluvní pokuty určitě“.

Žalobce uvádí, že ve smlouvě byla ujednána smluvní pokuta za prodlení s termínem ukončení stavebních prací podle článku III smlouvy [viz článek XII odst. 2 písm. a)]. Nicméně žádný termín ukončení stavebních prací nebyl smluvně ujednán. Pokud nebyl ujednán termín, do kdy mělo dojít k ukončení stavebních prací, nelze po právním předchůdci žalobce požadovat pokuty, že takto „nedohodnutý“ termín nedodržel. Obdobným způsobem Nejvyšší soud postupoval v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 69/2013. Ze závěru soudu lze zobecnit, že smluvní pokutu lze aplikovat toliko na porušení povinnosti, k jejímuž utvrzení byla sjednána.

V daném případě by tedy musel být sjednán termín ukončení stavebních prací, což se však nestalo. Žalobce je přesvědčen, že tento závěr je naprosto logický a nezpochybnitelný a nelze jej výkladem překonat. Výklad soudu vychází z aplikace „starého občanského zákoníku“, když právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ani jedna ze stran smlouvy o dílo podle soudů neurčitost termínů uvedených ve smlouvě nenamítala a podpisem smlouvy projevila vůli být smlouvou vázána.

Soudy obou stupňů však pochybily, když k prokázání vůle stran při uzavírání smlouvy nebyl proveden jakýkoliv důkaz. Závěr rozsudku odvolacího soudu je tedy v této části naprosto nepřezkoumatelný, když není patrné, z jakého důkazu soudy usuzovaly na vůli stran. Chybný je také závěr soudu, že vůle stran je patrná z toho, že strany smlouvu s nejednotnými termíny uzavřely. Skutečnost, že smlouva byla uzavřena, nemůže vypovídat o tom, jak jednotlivá ustanovení smlouvy strany vykládaly. Naopak z následného jednání právního předchůdce žalobce je patrné, že on jí přikládal význam, že pokuta za prodlení s dokončením stavebních prací nebyla ujednána.

Veškeré faktury za smluvní pokuty byly žalovanému vráceny jako neoprávněné a ohledně pokuty za prodlení s dokončením stavby bylo konzistentně namítáno, že žádná takováto pokuta ujednána nebyla. Soud taktéž nedbal výtky žalobce, že obsah smlouvy připravoval žalovaný, a proto v případě sporu o výklad ustanovení smlouvy či její části by výklad měl jít k tíži té strany, která výraz jako první užila. Byl to žalovaný, který smlouvu znepřehlednil nejednotnou terminologií a nyní není možné jeho nedbalému přístupu poskytnout právní ochranu.

Soud se nezabýval ani námitkou žalobce, že soud zcela nerozlišoval termíny „stavba“ a „dílo“ podle uzavřené smlouvy. V článku II odst. 1 je dílo definováno jako „Rekonstrukce tělocvičny v ZŠ Generála Klapálka, Kralupy nad Vltavou“. V odstavci 2 je poté uvedeno, že dodávkou stavebních a montážních prací se pro účely této smlouvy rozumí dodávka všech prací, konstrukcí a materiálů nutných k řádnému provedení díla, provedení všech předepsaných zkoušek a revizí a zpracování dokumentace skutečného provedení díla.

Podle § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Je tedy patrné, že termín dokončení stavby není totožný s termínem dokončení díla, neboť součástí díla bylo taktéž provedení zkoušek, revizí a zpracování dokumentace skutečného provedení díla, což nepochybně nelze považovat za stavbu.

I v tomto ohledu tedy soud pochybil, když směšuje termín dokončení stavby s termínem dokončení díla. Termín dokončení díla smluvně stanoven nebyl a taktéž nebyl smluvně upraven ani termín ukončení stavebních prací. Z výše uvedeného výkladu je taktéž patrné, že nelze ani směšovat termín ukončení stavebních prací a dokončení stavby. Jak bylo uvedeno výše, tak stavba je definována jako stavební dílo, které vzniká stavební nebo montážní technologií. Ze smlouvy je patrné, že součástí díla byla dodávka stavebních a montážních prací.

Pokud tedy součástí díla byla taktéž dodávka montážních prací, nemohlo dojít k dokončení díla dříve, než došlo k dokončení montážních prací a samozřejmě taktéž stavebních prací. Je tedy patrné, že stavební práce tvořily pouze část díla a termín jejich ukončení nespadal v jedno s termínem dokončení stavby. Nesprávný je podle dovolatele i závěr odvolacího soudu, pokud se týká smluvní pokuty za prodlení s předáním uzlových bodů, neboť harmonogram obsahuje pouze předpokládaný termín jejich realizace, na rozdíl od termínů plnění harmonogramu pro jednotlivé stavební díly, u nichž bylo uvedeno, že tyto termíny jsou závazné Dovolatel rovněž namítl, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená se společností Izolprag – střešní systémy spol.

s r.o. byla uzavřena bez požadovaného souhlasu zastupitelstva města. Vůle zastupitelstva totiž směřovala k odkupu pohledávky od společnosti IZOLPRAG s.r.o. Zastupitelstvo schválilo odkoupení pohledávky od společnosti IZOLPRAG s.r.o.

za cenu 1 416 860,80 Kč. Společnost IZOLPRAG s.r.o. je však odlišnou společností od společnosti Izolprag – střešní systémy spol. s r.o. a ani částka pohledávky neodpovídá výši postoupené pohledávky. Postoupení pohledávky na žalovaného je v důsledku této skutečnosti absolutně neplatné, neboť žalovaný nenabyl platně pohledávku za právním předchůdcem žalobce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné náležitosti a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9.

2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.

Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět usnesení ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Žalobce v prvé řadě namítá, že odvolací soud shledal ujednání o smluvních pokutách jako určité, ačkoliv jazykovým výkladem nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru o povinnosti, která byla smluvní pokutou utvrzena. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1172/2003 (jde o rozsudek ze dne 9. 3. 2004) a sp. zn. 33 Cdo 69/2013 (jde o rozsudek ze dne 16. 12. 2014). Tato námitka se obsahově týká smluvní pokuty podle článku XII odst. 2 písm. a) smlouvy o dílo.

Uvedená námitka však přípustnost dovolání nezakládá. K výkladovým pravidlům o obsahu právních úkonů se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, kdy judikoval, že ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob a musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.

7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017). Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že zjišťování vůle účastníků smlouvy je vždy individuální a záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení, přičemž dovolací soud tuto úvahu může zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřenou, nebo byla-li porušena výkladová pravidla stanovená v zákoně (srov.

například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3445/2012, či ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1586/2014). V souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu postupovaly jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud. Oba soudy provedly nejen jazykový výklad, ale provedly též logický a systematický výklad smlouvy. Odvolací soud při výkladu vůle účastníků s ohledem na obsah smlouvy o dílo i na následné chování a jednání účastníků dovodil, že termínem „dokončení stavby“ rozumí dokončení díla a stejný význam má i formulace „ukončení stavebních prací“.

Tento závěr a v důsledku toho i závěr o určitosti ujednání o smluvní pokutě nelze považovat za zjevně nepřiměřený a nelze tudíž dovodit, že by odvolací soud řešil otázku určitosti ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě o dílo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013, je nepřípadný, neboť v uvedených rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že objednateli nevzniklo právo na smluvní pokutu za prodlení s předáním díla, neboť takový termín ve smlouvě sjednán nebyl a byl sjednán pouze termín dokončení stavby.

V posuzované věci však šlo o výklad, zda termíny dokončení stavby, resp. ukončení stavebních prací, jsou rovnocenné s termínem dokončení díla. Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky závaznosti uzlových bodů, které byly podle dovolatele ujednány pouze jako předpokládané. Dovolatele však u této otázky nevymezil, s jakou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rozhodnutí dovolacího soudu rozporné. Dovolání tudíž v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolatel navíc u této otázky činí vlastní skutkové závěry odlišné od skutkových závěrů soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil, učinil skutkový závěr, že ve smlouvě je uvedeno, že harmonogram prací je nedílnou součástí této smlouvy, a že termíny v něm stanovené jsou pro zhotovitele závazné. Touto argumentací však žalobce přípustnost dovolání nezakládá, neboť Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.

s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Dovolatel své námitky zakládá na vlastních skutkových tvrzeních, jež nenacházejí svůj odraz ve zjištěném skutkovém stavu, přičemž právě na těchto

tvrzených okolnostech buduje odlišné právní posouzení předestřené otázky. Rovněž ohledně námitky, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalovaným a Izolprag – střešní systémy spol. s r.o. byla uzavřena bez požadovaného souhlasu zastupitelstva, žalobce nevymezil, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Navíc i u této námitky žalobce konstruuje vlastní skutkový stav odlišný od skutkového zjištění odvolacího soudu, že zastupitelstvo žalovaného schválilo odkoupení pohledávky od společnosti Izolprag – střešní systémy spol. s r.o. Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání žalobce jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu