23 Cdo 709/2024-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 1097/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 186/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2023, č. j. 61 Co 238/2023-186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení proti žalovanému domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě označeného motorového vozidla, které dostala darem ke svým narozeninám dne 30. 1. 2019 od svého dlouholetého partnera Z. S., zemřelého dne XY (dále jen „zůstavitel“). Žalovaný se bránil tvrzením, že usnesením soudní komisařky ze dne 29. 10. 2020, č. j. 11 D 659/2019-223, byla schválena dohoda dědiců, dle které se stal jediným vlastníkem předmětného vozidla.
2. Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 7. 2023, č. j. 15 C 186/2021-165, určil, že žalobkyně je vlastníkem
předmětného vozidla (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III).
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že řízení před odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud posoudil otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný proto s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že rozhodnutí dovolacího soudu, na něž žalovaný ve svém dovolání odkazuje, je zcela nepřiléhavé pro projednávanou věc, což činí jeho dovolání nepřípustným. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalovaný předně namítá, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 320/2019, podle níž je ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, věcně legitimován jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem. Jelikož žalobkyně nebyla dědičkou ani účastnicí řízení dědického řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 11 D 659/2019, nebyla žalobkyně ani v řízení o určení vlastnického práva k předmětnému osobnímu vozidlu aktivně věcně legitimována.
11. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97), a nemůže tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Odvolací soud totiž napadený rozsudek nezaložil na závěru, že zůstavitel byl v době své smrti vlastníkem předmětného motorového vozidla, nýbrž vycházel z toho, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k tomuto vozidlu na základě darovací smlouvy již před smrtí zůstavitele (srov. body 28 a 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 6, 8 a 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 320/2019 je tak v tomto ohledu (vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně neodvozovala svoji aktivní legitimaci od toho, že by měla být dědičkou zůstavitele) nepřiléhavý.
12. K argumentaci žalovaného výsledky řízení o dědictví se nadto patří připomenout, že podle ustálené praxe dovolacího soudu rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014), a tedy rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2823/2023).
13. Namítal-li dále žalovaný, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s nevěrohodností vyslechnutých svědků a jejich zcela nesourodými, rozpornými a nekonkrétními výpověďmi, pak tím zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů. Platí však, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022). Tato námitka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
14. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu