23 Cdo 766/2024-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Františka Krištiaka, se sídlem v Klokočově, Hlavice 1152, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 40139859, zastoupeného Mgr. Milošem Chrásteckým, advokátem se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Za Potokem 314, proti žalované HARVEST Real s. r. o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 145/14, identifikační číslo osoby 07101040, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, o zaplacení částky 271.560 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 20/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 5. 2023, č. j. 8 C 20/2022-235, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 39 Co 266/2023-284, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 5. 2023, č. j. 8 C 20/2022-235, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 39 Co 266/2023-284, se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil jen tak, že náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta Mgr. Miloše Chrásteckého, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), když soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné, když napadené rozhodnutí je zákonné, správné, přezkoumatelné a netrpí vadami. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o.
s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov.
§ 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že v rámci své procesní obrany uplatnila námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce, kterou vznesla po výslechu syna žalobce, jelikož do té doby neměla z důvodu shody jmen těchto osob pochybnosti. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že tato námitka byla vznesena až po poučení o koncentraci řízení.
Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když námitku nedostatku aktivní legitimace posuzoval optikou koncentrace řízení, jelikož tato námitka se nevztahovala na skutkovou stránku věci, ani na označení důkazů. Dovolatelka však přehlíží, že námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce z důvodu, že smluvním partnerem žalované nebyl žalobce, nýbrž syn žalobce, se soud prvního stupně zabýval, přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že smlouvy uzavřel se žalovanou žalobce.
Rovněž odvolací soud konstatoval, že nemá pochybnosti o tom, že i smlouva pro měsíc červenec byla uzavřena mezi účastníky tohoto řízení. Dovolatelkou namítaný závěr o vznesení námitky až po nastalé koncentraci řízení se vztahuje k tvrzení dovolatelky, že práci vyúčtovanou žalobcem pro ni ve skutečnosti provedli jiní dodavatelé, k čemuž žalovaná v řízení před soudem prvního stupně učinila důkazní návrhy. Argumentace dovolatelky, že tato námitka se nevztahovala na skutkovou stránku věci, ani na označení důkazů, je tak zcela nepřípadná, a jestliže odvolací soud toliko konstatoval, že žalovaná tvrdila, že těžbu provedl někdo jiný, a navrhla k tomu důkazy, až po koncentraci řízení, nikterak se neodchýlil od dovolatelkou odkazovaných závěrů dovolacího soudu (srov. například rozsudek ze dne 27.
2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013), dle nichž od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta.
Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení. Přípustnost dovolání pak nezakládají prosté odkazy dovolatelky bez bližší argumentace na obecné závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu vymezující, co se rozumí pojmem věcná legitimace, s tím, že následkem nedostatku této legitimace je zamítnutí žaloby (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sen. zn. 29 NSČR 4/2016). Od těchto obecných závěrů se odvolací soud v dané věci rovněž neodchýlil.
Pokud dovolatelka v dovolání předestírá vlastní náhled na to, co dle jejího názoru bylo v řízení prokázáno a co nikoliv, a brojí proti hodnocení důkazů, pomíjí, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj
vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů je v dané věci v extrémním rozporu se soudy vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Rovněž námitkou, že žalobce neunesl své důkazní břemeno „stran sjednaného nároku s žalovanou“, jakož i „pokud se týče provedených prací v uvedeném množství“, když „prokázání, že se plnění uskutečnilo, jakož i že se uskutečnilo v tvrzeném a posléze fakturovaném množství, je ryze záležitostí důkazního břemene žalobce“, dovolatelka zpochybňuje zjištěný skutkový stav v dané věci. Jestliže dovolatelka dále namítá narušení zásady rovnosti stran, nesprávné nepřipuštění důkazních návrhů soudem prvního stupně a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jedná se o námitky směřující do vad řízení, avšak nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu. Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích. Proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu