23 Cdo 832/2019-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně České národní banky, se sídlem Na Příkopě 864/28,
Praha 1 – Nové Město, IČ 48136450, proti žalované MULTIMA a.s., se sídlem
Karlovarská 814/115, Řepy, 161 00 Praha 6, IČO 25056051, zastoupené JUDr.
Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, 269 01 Rakovník, o zaplacení 3
219 350,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31
Cm 169/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 174/2017-97, t a k t o:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č.
j. 4 Cmo 174/2017-97, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 7. 2017, č. j. 31 Cm 169/2013-75,
kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3 219 350,40 Kč s
obvyklými úroky ve výši 4,54 % p.a. z částky 3 219 350,40 Kč od 4. 1. 2013 do
8. 6. 2013 a se zákonnými úroky z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 3 219
350,40 Kč od 9. 6. 2013 do 30. 6. 2013 a úroky z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z
částky 3 219 350,40 Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení a zaplatit na náhradě nákladů
řízení částku 160 970 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně má nárok
podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12.
2013 (dále jen „obč. zák.“) na vrácení bezdůvodného obohacení v částce
požadované žalobou. Oba soudy právní závěr učinily na základě zjištění, že
účastnice spolu uzavřely 10. 8. 2012 smlouvu o dílo, v níž bylo mimo jiné
ujednáno právo odstoupit od smlouvy i v případě nedodržení kterékoliv lhůty
dohodnuté ve smlouvě druhou smluvní stranou, které se současně považuje za
podstatné porušení smlouvy. Uvedenou smlouvou včetně dodatků bylo dohodnuto, že
celé plnění bude ze strany žalované dokončeno k 17. 5. 2013, přičemž za okamžik
dokončení plnění byl považován podle smlouvy okamžik přijetí třetího dílčího
plnění žalobkyní v rámci tzv. akceptačního řízení zahájeného na výzvu žalované.
Vzhledem k tomu, že do 17. 5. 2013 nebylo plnění žalovanou dokončeno, resp. ze
strany žalované nebylo ani zahájeno tzv. akceptační řízení pro převzetí třetího
dílčího plnění, ač ji tuto povinnost ukládala smlouva (učinila tak, až dopisem
datovaným 4. 6. 2013, tj. po uplynutí sjednané lhůty pro dokončení celého
díla), žalobkyně dopisem ze dne 20. 5. 2013, doručeným žalované 24. 5. 2013, od
smlouvy odstoupila. Oba soudy s ohledem na tato skutková zjištění posoudily
odstoupení od smlouvy jako platné. Jelikož žalobkyně poskytla žalované ve
smlouvě dohodnutou zálohu ve výši 3 219 350,40 Kč, odvolací soud uzavřel, že
žalovaná je povinna po zániku smlouvy odstoupením vrátit žalobkyni podle § 351
odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“) toto poskytnuté plnění, a ve
spojení s § 502 obch. zák. společně s úroky z této částky a i úroky z prodlení
pro prodlení se zaplacením této částky. Odvolací soud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, jimiž se vypořádal s námitkami žalované tak, že nebylo z
důvodu hospodárnosti třeba se zabývat tím, zda k datu odstoupení od smlouvy
byly dány faktické důvody odstoupení, tedy zda dílo bylo dokončeno a zda
případně mělo dílo vady opravňující žalobkyni k odstoupení, jestliže pro platné
odstoupení od smlouvy stačilo již pouhé nedodržení dohodnuté lhůty pro
dokončení třetí etapy sjednaného díla, a bylo proto nadbytečné zkoumat, zda
jsou dány i další důvody, pro které žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje
za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, tj. otázky, zda
v případě, že žalovaný svou obranu staví na dvou vzájemně souvisejících
tvrzeních a soud se jedním z nich vůbec nezabývá, je řízení stiženo vadou
způsobující nesprávnost rozsudku, resp. zda je po právu, aby soud, když dospěje
k závěru, že odstoupení od smlouvy je oprávněné proto, že uplynula lhůta k
předání bezvadného plnění, odmítl dokazování ohledně toho, zda v okamžiku
odstoupení od smlouvy plnění odpovídalo smlouvě, resp., zda se má soud zabývat
všemi tvrzenými důvody odstoupení. Dovolatelka má dále za to, že dovolání je
přípustné i proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, když neodůvodnil, z jakého důvodu se ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně. Podle dovolatelky bylo povinností soudu
při posouzení podmínek pro odstoupení od smlouvy zkoumat obě podmínky dokončení
díla, tedy nejen uplynutí lhůty k protokolárnímu předání a převzetí, ale i
faktický stav díla. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 32 Cdo 3458/2016, sp. zn. 29 Odo
11/2011 a sp. zn. 32 Odo 1751/2006, zabývajících se otázkou splnění povinnosti
provést dílo jeho řádným ukončením a předáním objednateli. Podle dovolatelky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3450/2011) i tím, že rozhodnutí náležitě neodůvodnil
a též při posouzení soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci a
zanedbání povinnosti opakovat důkazy ve smyslu § 213 o. s. ř. – viz rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2014. Námitku, že v rozhodnutí chybí
zjištění toho, v jakém stavu bylo plnění poskytnuto, resp. zda jeho případné
vady odůvodňovaly odstoupení, podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelky nesplňuje
též požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení, tj. zásady citované např. v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 500/2007.
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, ke kterému dospěl odvolací
soud ohledně termínu dokončení díla v posuzované věci a posouzení platnosti
odstoupení od smlouvy, aniž by odvolací soudu zkoumal všechny důvody
odstoupení. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba zamítá a
„žalobkyni“ (dovolatelka zřejmě omylem uvedla „žalobkyni“ místo „žalované“) byl
přiznán nárok na náhradu řízení před soudy obou stupňů a dovolacím soudem.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předestřenou otázku, kterou považuje za otázku v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou, tj. otázku, zda v případě, že žalovaný svou
obranu staví na dvou vzájemně souvisejících tvrzeních a soud se jedním z nich
vůbec nezabývá, je řízení stiženo vadou způsobující nesprávnost rozsudku, resp.
zda je po právu, aby soud, když dospěje k závěru, že odstoupení od smlouvy je
oprávněné proto, že uplynula lhůta k předání bezvadného plnění, odmítl
dokazování ohledně toho, zda v okamžiku odstoupení od smlouvy plnění odpovídalo
smlouvě, staví na kritice hodnocení důkazů a námitkách ke skutkovým závěrům
odvolacího soudu, které považuje zároveň za nedostatečné. Nejvyšší soud je však
nucen konstatovat, že námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu a námitky
k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a
nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání založit
nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího
soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014). Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení podmínek pro
odstoupení od smlouvy s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu zabývajících se
otázkou splnění povinnosti provést dílo jeho řádným ukončením a předáním
objednateli, Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.
pro řešení této otázky, neboť odvolací soud při řešení této otázky vyšel z
odlišných skutkových zjištění, kdy z obsahu smlouvy vyplynulo, že v případě
nedodržení kterékoliv lhůty dohodnuté ve smlouvě, mohla druhá smluvní strana od
smlouvy odstoupit. Dovolatelka však zakládá svoji úvahu o rozporu právního
závěru odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu na
vlastním skutkovém závěru o stavu dokončení díla a na vlastních právních
závěrech o posouzení odstoupení od smlouvy, od nichž dovozuje rozpor s
judikaturou Nejvyššího soudu. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud
odchýlil od poukazovaných rozhodnutí, zabývajících se otázkou splnění
povinnosti provést dílo jeho řádným ukončením. Tuto otázku odvolací soud
neřešil, a to s ohledem na skutková zjištění učiněná z obsahu smlouvy, podle
níž mohla smluvní strana od smlouvy odstoupit v případě nedodržení kterékoliv
lhůty dohodnuté ve smlouvě druhou smluvní stranou. Do sjednané lhůty - do 17.
5. 2013 přitom nebylo plnění žalovanou dokončeno, resp. ze strany žalované
nebylo ani do tohoto termínu zahájeno tzv. akceptační řízení pro převzetí
třetího dílčího plnění, ač ji tuto povinnost ukládala smlouva. Dovolací soud
proto neshledal, že by se odvolací soud při řešení dané věci za daného
skutkového stavu, který nepodléhá dovolacímu přezkumu, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
něž dovolatelka poukázala. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní
závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky, že v rozhodnutí chybí zjištění toho, v jakém stavu bylo
plnění poskytnuto, resp. zjištění, zda jeho případné vady odůvodňovaly
odstoupení, tedy námitky k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a
námitky, a že odvolací soud postupoval procesně vadně, pokud nesplnil řádně
povinnost opakovat důkazy ve smyslu § 213 o. s. ř., a že odvolací soud
rozhodnutí náležitě neodůvodnil, kdy rozhodnutí je podle dovolatelky
nepřezkoumatelné, jsou námitkami do konkrétních vad řízení, nezahrnují však
otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky
neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát
judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu
soudu, tedy do vad řízení, stejně tak jako námitky k nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k §
241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost
dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení
dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp.
zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 –
veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání
žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr,
než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr.
Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu