23 Cdo 88/2020-938
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu, z. s.,
se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1608/15, identifikační číslo osoby 00552518,
zastoupeného JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Havlíčkova 1043/11, proti žalované MEDIACLOUD s.r.o., se sídlem v Praze 5,
Holečkova 789/49, identifikační číslo osoby 03846288, zastoupené JUDr. Milanem
Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalované I&Q GROUP, spol. s r.o., se sídlem
v Praze 10, Nepravidelná 329/9, identifikační číslo osoby 27488268, zastoupené
JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127,
o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15
Cm 2/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
9. 2019, č. j. 3 Cmo 3/2019-916, t a k t o :
Dovolání se zamítá.
1. Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Cm 2/2013-907, jímž soud prvního stupně
rozhodl, že v řízení bude pokračováno se žalovanou.
2. Žalobce se svou žalobou domáhá ochrany proti nekalé soutěži s
odůvodněním, že původní žalovaná, Enix Technologies s.r.o., se sídlem v Praze
9, Martinická 987/3, identifikační číslo osoby 28307704, provozovala
internetové stránky pod adresou https://sdilej.cz, přičemž hlavním účelem
tohoto serveru je sdílení souborů porušujících práva duševního vlastnictví
třetími osobami.
3. Žalobce svojí žalobou navrhuje, aby byla žalované uložena povinnost
odstranit z předmětných internetových stránek funkci vyhledávání, která
umožňuje uživatelům stránek vyhledávat podle zadaného kritéria v digitálních
souborech umístěných na serveru těchto stránek, aby byla žalované uložena
povinnost doplnit do smluvních podmínek s uživateli předmětných internetových
stránek v žalobě blíže specifikované ustanovení podmiňující poskytnutí odměny
uživatelům za stažení jimi nahraných souborů prokázáním oprávnění ke sdělování
souborů veřejnosti a aby byla žalované uložena povinnost neposkytnout odměnu
uživateli předmětných internetových stránek v případě nesplnění uvedené
povinnosti prokázat oprávnění ke sdělování souborů veřejnosti.
4. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce navrhl vstup
žalované do řízení z důvodu, že po zahájení řízení došlo ke změně osoby, jež
provozuje předmětné internetové úložiště.
5. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil své
rozhodnutí tím, že na základě uzavřené smlouvy ze dne 21. 5. 2018 došlo k
převodu předmětného doménového jména mezi původní žalovanou a společností
Fusion Media, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Holečkova 789/49, identifikační
číslo osoby 24236144. Tato společnost dala předmětné doménové jméno do užívání
žalované, která v současnosti provozuje internetové stránky pod tímto doménovým
jménem. Jelikož žalovaná pokračuje v provozování služby, aniž by došlo ke změně
obsahu a struktury poskytovaných služeb, když právě „provozování služby
Sdílej.cz“ má být podstatou žalobou napadeného nekalosoutěžního jednání, pak
nastala dle odvolacího soudu skutečnost, s níž podle § 107a zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, na
čemž nic nemění skutečnost, že samotným držitelem předmětného doménového jména
je osoba odlišná od provozovatele vlastní služby a webových stránek. Otázkou,
zda účastník je skutečně nositelem tvrzeného práva či povinnosti, popřípadě zda
takové právo či povinnost přešly na jiného, se soud zabývá až v rozhodnutí ve
věci samé.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje
za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky příčinné souvislosti
mezi právní skutečností a převodem či přechodem povinnosti na straně žalované,
o níž v řízení jde, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalované od
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
7. Odkazujíc na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2016, sp. zn. III. ÚS 2242/15, spatřuje žalovaná nesprávnost právního posouzení
věci odvolacím soudem v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu neoznačuje žádnou
právní skutečnost mezi původní žalovanou a žalovanou, ani nevymezuje, co je
právem nebo povinností účastníka řízení, o něž v řízení jde, a jejichž přechod
má za následek záměnu účastníků řízení. Tím, že žalovaná podniká
prostřednictvím předmětné internetové domény, nemůže být založena jakákoliv
návaznost mezi původní žalovanou a žalovanou. Ve vztahu k původní žalované nemá
žalovaná žádné vztahy týkající se převodu nebo přechodu práv či povinností, v
důsledku čehož zde nejsou žádné právní vztahy mezi původní žalovanou a
žalovanou, které by odůvodňovaly procesní nástupnictví. Za daného skutkového
stavu tak nelze učinit závěr, že došlo k právnímu jednání mezi původní
žalovanou a žalovanou, které by mělo za následek přechod práv a povinností, o
něž v řízení jde.
8. Kromě toho shledává žalovaná své dovolání přípustným pro absenci
řádného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, čímž odvolací soud
zasáhl do ústavního práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu závěrů
vyjádřených v nálezech Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS
1457/13, a ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2603/13.
9. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení
odvolacího soudu tak, že návrh žalobce na procesní nástupnictví na straně
žalované se zamítá, popř. aby napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání
žalované nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem
(§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
15. Dovolací soud shledává dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou
předložené otázky, jež je otázkou procesního práva, týkající se vymezení právní
skutečnosti, se kterou právní předpisy ve smyslu § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř.
spojují převod nebo přechod povinnosti na straně žalované v řízení o žalobě na
ochranu proti nekalé soutěži, je-li žalobou uplatňován tzv. zápůrčí a tzv.
odstraňovací nárok (resp. pro řešení žalovanou vytýkané otázky „příčinné
souvislosti“ mezi právní skutečností a převodem či přechodem povinnosti
účastníka řízení), a jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání není důvodné.
17. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
18. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
19. Řešení předmětné otázky odvolacím soudem nespočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud věc
posoudil podle správně určené právní normy, již správně vyložil a na zjištěný
skutkový stav správně aplikoval.
20. Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve,
než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti,
popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení
jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107.
21. Podle § 107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže
se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci
1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
22. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že při posouzení
návrhu žalobce na vstup nabyvatele práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde,
do řízení podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. (slovy právní teorie tzv.
singulární sukcese) soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti
zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní
skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, zda označená právní skutečnost
opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod tohoto
práva nebo povinnosti. Otázkou, zda tvrzené právo nebo povinnost, které měly
být převedeny nebo které měly přejít na jiného, tu vskutku jsou, nebo zda podle
žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešly nebo byly
převedeny, se soud v rozhodnutí podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. nezabývá
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
306/2003, či ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002).
23. Předmětem řízení v projednávané věci je jednak tzv. zápůrčí
(zdržovací či negatorní) nárok žalobce, jímž se domáhá, aby žalované byla
uložena povinnost zdržet se tvrzeného závadného nekalosoutěžního jednání v
podobě poskytování odměny uživatelům předmětných internetových stránek za
stahování jimi nahraných souborů bez prokázání oprávnění ke sdělování těchto
souborů veřejnosti. A rovněž tzv. odstraňovací (restituční) nárok, jímž se
žalobce domáhá, aby byla žalované uložena povinnost odklidit tvrzený závadný
nekalosoutěžní stav odstraněním příslušného vyhledavače souborů z předmětných
internetových stránek a vložením žalobou specifikovaného ustanovení do jejích
smluvních podmínek s uživateli předmětných internetových stránek.
24. Ve vztahu k povaze těchto nároků dospěl dovolací soud ve své
rozhodovací praxi k závěru, že tzv. zápůrčí nárok na zdržení se protiprávního
jednání (a tomu odpovídající povinnost žalovaného se takového jednání zdržet)
má preventivní povahu, jelikož tímto nárokem se žalobce brání proti tomu, aby
se jednání, jímž jsou poškozena jeho práva, opakovalo, nebo aby bylo
pokračováno v jednání, které představuje zásah do jeho práv, popř. odvrací
hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Proto lze tuto povinnost uložit
pouze tehdy, pokud se žalovaný protiprávního jednání stále dopouští, resp.
hrozí pokračování či opakování tohoto jednání (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 3. 1939, sp. zn. Rv I
662/38, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
25. Obdobně pak ve vztahu k tzv. odstraňovacímu nároku na odklizení
protiprávního stavu (a k tomu odpovídající povinnosti žalovaného tento stav
odklidit) dovolací soud uvedl, že směřuje k odstranění následků, které porušení
(či ohrožení) cizího práva přivodilo, a tuto povinnost lze uložit pouze tehdy,
pokud protiprávní stav již nastal a nadále trvá (srov. obdobně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005).
26. Zároveň ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. nikterak nevyžaduje,
aby právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva
nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, musela spočívat výhradně
v právním jednání (tj. slovy právní teorie v tomto typu subjektivní právní
skutečnosti), natož pouze v právním jednání zavazujícím (původního) žalovaného
a osobu, jejíž vstup do řízení na straně žalované je navrhován, nýbrž může se
jednat rovněž o (jakoukoli) jinou právní skutečnost (tj. i právní událost či
stav, popř. jiný druh právní skutečnosti), s níž právní předpisy tento následek
spojují.
27. Z uvedeného proto plyne, že v řízení, jehož předmětem je tzv.
zápůrčí nárok vyplývající z tvrzeného nekalosoutěžního jednání (tj. z existence
soukromoprávního delilktu), je změna osoby, jež v tomtéž nekalosoutěžním
jednání pokračuje či hrozí jeho opakováním, právní skutečností, s níž právní
předpisy spojují na straně žalované přechod povinnosti, o níž v řízení jde.
28. Obdobně pak v řízení, jehož předmětem je tzv. odstraňovací nárok
vyplývající z tvrzeného nekalosoutěžního jednání (tj. z existence následků
soukromoprávního deliktu), je změna osoby, jež tytéž protiprávní následky
nekalosoutěžního jednání udržuje, právní skutečností, s níž právní předpisy
spojují na straně žalované přechod povinnosti, o níž v řízení jde.
29. Názor dovolatelky není správný již proto, že předmětem řízení v
projednávané věci není plnění smluvního závazku mezi účastníky řízení, kdy by
bylo případně možno dovolatelce přisvědčit, že právní skutečnost, s níž právní
předpisy v takovém případě spojují převod či přechod povinnosti na straně
žalované, by mohla spočívat v právním jednání zavazujícím původní žalovanou a
žalovanou, jehož obsahem by byla změna obsahu původní smlouvy mezi účastníky.
30. Důvod, pro který se žalobce v projednávané věci svých nároků domáhá,
je však založen na jeho tvrzení o existenci deliktu nekalé soutěže a s tím
souvisejícího deliktního závazku objektivní povahy (tj. bez ohledu na zavinění
žalované) mezi účastníky řízení (resp. o existenci nepeněžité pohledávky
žalobce a tomu odpovídajícího nepeněžitého dluhu žalované spočívajícího jednak
ve zdržení se tvrzeného závadného jednání, jednak v konání směřujícím k
odstranění následků tohoto jednání). Proto právní skutečnost, s níž právní
předpisy spojují přechod povinností na straně žalované, o něž v řízení jde,
vyplývá ze samotné existence tvrzeného trvajícího či hrozícího deliktu
(nekalosoutěžního jednání) a samotného udržování z něj vzniklého protiprávního
stavu určitou osobou.
31. Proto dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, jež
sama dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu
první o. s. ř.), k závěru, že v důsledku změny provozovatele předmětných
internetových stránek pokračuje žalovaná nadále v poskytování tvrzené
nekalosoutěžně závadné služby provozované předtím původní žalovanou, aniž by
došlo ke změně obsahu a struktury této služby, čímž nastala právní skutečnost,
s níž právní předpisy (obecně vzato) spojují ve smyslu § 107a odst. 1 a 2 o. s.
ř. na straně žalované přechod povinností, o něž v řízení jde, je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné.
32. Přitom otázkou, zda povinnosti z žalobcem uplatněného tzv. zápůrčího
nároku a z tzv. odstraňovacího nároku tu skutečně jsou nebo zda opravdu přešly
na žalovanou, se soud, jak zdůvodněno shora, v rozhodnutí podle § 107a odst. 1
a 2 o. s. ř. nezabývá.
33. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil ani od
dovolatelkou citovaných závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2016, sp. zn. III. ÚS 2242/15, neboť právní skutečnost, s níž právní předpisy
spojují ve smyslu § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. přechod povinností, o něž v
řízení jde (resp. nepeněžitých dluhů z tvrzeného deliktu), byla odvolacím
soudem zjištěna a důsledky z ní vyplývající byly odvolacím soudem správně
právně posouzeny.
34. Vzhledem k přípustnosti dovolání posoudil dovolací soud rovněž
námitku dovolatelky týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, jež sama o sobě přípustnost jejího dovolání založit nemůže,
neboť dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí jinou vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud
přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
35. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího
soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a
rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda
lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání
jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu
dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči
němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat
důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá
náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné
takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo
rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3814/2015).
36. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
37. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dospěl k závěru, že je
věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde.
Odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu
prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené
argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo
1353/2016, či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze
dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008).
38. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí
bylo zřejmé, že odvolací soud na základě skutkových zjištění shledal důvod pro
procesní nástupnictví na straně žalované ve skutečnosti, že žalovaná pokračuje
v provozování předmětné služby, aniž by došlo ke změně obsahu a struktury této
služby.
39. Byť tedy dovolatelka ve svém dovolání namítá nepřezkoumatelnost
dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, přesto je z obsahu jejího
dovolání zřejmé, že věděla, jak odvolací soud rozhodl a z jakého důvodu.
Protože ani případné nedostatky odůvodnění usnesení odvolacího soudu nemohly
být na újmu práv dovolatelky, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí
odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
40. Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu je v tomto smyslu srozumitelné a dostatečné, a řízení v projednávané věci
vytýkanou vadou netrpí.
V. Závěr
41. Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího
soudu správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s.
ř. zamítl.
42. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v
rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu