USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Rumika restaurant s.r.o., se sídlem Jateční 540/4, 170 00 Praha 7, IČO 27406300, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 727/39, 110 00 Praha 1, proti žalované Palladium Praha s.r.o., se sídlem Na Poříčí 1079/3a, 110 00 Praha 1, IČO 28452704, zastoupené Mgr. Alenou Houskovou, advokátkou se sídlem Meduňková 593/13, 103 00 Praha 10, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 30/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 59/2022-75, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rsp 9956/10 ze dne 26. 2. 2021 vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. V rozhodčím řízení se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 7 940 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku v důsledku předčasného ukončení nájmu z důvodu porušení povinností žalovanou, jakožto pronajímatelky; žalovaná se protižalobou domáhala zaplacení částek 5 475,25 EUR, 66 118,14 EUR, 664 519,26 Kč a 96 638,57 Kč, vše s příslušenstvím. Rozhodčí soud žalobu i protižalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 32 Cm 30/2021-32, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. Rsp 9956/10, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky; výrokem II
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 59/2022-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po zopakování dokazování obsahem rozhodčího nálezu a obsahem zápisu z jednání rozhodčího soudu ze dne 13. 6. 2018 konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, že žalobkyně nebyla v rozhodčím řízení poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského řádu (dále jen „o. s. ř.“), když podle rozhodčího soudu nebylo další poučování žalobkyně třeba, neboť žalobkyně byla obeznámena s výsledky znaleckých posudků, k nimž se mohla vyjádřit a z nichž vyplynulo, že pro znalecké zkoumání požadovaného ušlého zisku za předčasné ukončení nájmu jsou rozhodující údaje z pokladen v provozovně žalobkyně, a že rozhodčí soud nemohl ze znaleckých posudků vycházet, jelikož dva znalci měli k dispozici pro vypracování znaleckých posudků odlišná data, a dokonce i rozhodčím soudem ustanovený znalec k vypracování revizního znaleckého posudku nebyl schopen správnost vstupních dat ověřit.
Žalobkyně pak přesto při jednání rozhodčího soudu dne 13. 6. 2018 výslovně uvedla, že další listinné důkazy nemá k dispozici. Odvolací soud s ohledem na tyto skutečnosti shledal správným právní závěr soudu prvního stupně, že žalobkyní požadované poučení nebylo třeba vzhledem k důvodům, pro které byla žaloba zamítnuta, nepodařilo-li se v řízení prokázat škodu, která jí měla vzniknout ve formě ušlého zisku, pokud i po znaleckém zkoumání trvaly pochybnosti o vzniku tvrzené škody (její výši). Odvolací soud konstatoval, že uvedený závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že pokud byla žaloba zamítnuta, respektive obrana proti ní neobstála na základě zjištěného skutkového stavu, tak postup podle § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř. nepřichází v úvahu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a ve vztahu k obdobné poučovací povinnosti v rozhodčím řízení srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5728/2015). Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně proto potvrdil jako věcně správné, neboť shledal, že soud prvního stupně učinil správný závěr, že v dané věci není dán žalobkyní uplatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), který míří na situace, kdy účastník rozhodčího řízení je krácen na svých základních procesních právech vycházejících ze zásady rovnosti účastníků rozhodčího řízení (§ 18 ZRŘ), nebyla-li v posuzované věci pravidla spravedlivého procesu v rozhodčím řízení v neprospěch žalobkyně porušena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda rozhodčí soud porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neposkytl-li žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 30 ZRŘ, čímž se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně se jedná o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
V dané souvislosti dovolatelka poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3365/2011, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, a též ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4260/2015, z nichž dovozuje, že rozhodčí soud porušil ustanovení § 30 ZRŘ a § 118a o. s. ř. a byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. Odvolacím soudem uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu, o níž opřel odvolací soudu své rozhodnutí, považuje za nepřiléhavou na řešení dané věci.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se nevyjádřila. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení dovolatelkou nastolené otázky, zda rozhodčí soud pochybil, neposkytl-li žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 30 ZRŘ, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nedošlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, porušení zásady rovnosti stran a tím i spravedlivého procesu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.
s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2013, sp. zn.
23 Cdo 2251/2011, dostupném na www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, nebo v usnesení ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016, dostupných též na www.nsoud.cz, zároveň však Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. namístě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout). V usnesení ze dne 27.
9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3206/2014, dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyložil, že důvodem pro aplikaci § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení je prevence nepředvídatelnosti rozhodování rozhodce, a že z toho lze vyvodit závěr, že je-li rozhodnutí rozhodce předvídatelné i bez poučení podle § 118a o. s. ř. (přičemž není rozhodné, podle kterého odstavce) a je-li tedy materiálně zachována úroveň ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním, odpadá s ohledem na menší formálnost rozhodčího řízení důvod pro přiměřené použití tohoto ustanovení podle § 30 ZRŘ.
Namístě je poukázat v této souvislosti i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1766/2020, dostupném na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud podpořil své závěry i odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3673/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, že i v rozhodčím řízení musí být zachována zásada předvídatelnosti rozhodnutí, a pokud není poučovací povinnost upravena v zákoně o rozhodčím řízení, je nutno aplikovat úpravu občanského soudního řádu, avšak tato aplikace má být pouze přiměřená, a že v poučovací povinnosti soudu nelze spatřovat povinnost, aby soud strany poučoval v tom směru, jak konkrétně doplnit další skutková tvrzení, případně důkazy, aby byly ve sporu úspěšné.
Takové poučení je naopak nepřípustné pro rozpor se zásadou rovnosti „zbraní“. A právě o takový případ se v nyní řešené věci jednalo, kdy žalobkyně věděla, jaký je po mnoha jednáních rozhodčího soudu dosavadní skutkový stav věci po znaleckém zkoumání, z něhož vyplynulo, že pro znalecké zkoumání výše požadovaného ušlého zisku za předčasné ukončení nájmu jsou rozhodující údaje z pokladen v provozovně žalobkyně, a že dva znalci měli k dispozici pro vypracování znaleckých posudků odlišná data, přičemž ani znalec ustanovený rozhodčím soudem k vypracování revizního posudku nebyl schopen správnost vstupních dat ověřit, ale i přesto žalobkyně poté při jednání dne 13.
6. 2018 výslovně uvedla, že další listinné důkazy nemá k dispozici. S ohledem na výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a též podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1841/2021, dostupného na www.nsoud.cz, v němž byla shrnuta dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k řešení dané otázky pro rozhodčí řízení, by tak bylo další poučení žalobkyně ve smyslu § 118a odst.
1 a 3 nepřípustné, neboť by bylo v rozporu se zásadou rovnosti stran, aby rozhodčí soud poučil účastnici řízení, jak konkrétně doplnit další skutková tvrzení, případně navrhnout důkazy, aby měla ve sporu úspěch. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předestřené otázky, neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu § 31 písm. e) ZRŘ, nebylo-li shledáno namítané porušení pravidel spravedlivého procesu v rozhodčím řízení v neprospěch žalobkyně, a nejedná se ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné, nemohl Nejvyšší soud učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.