23 Cdo 90/2022-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované A. O., narozené XY, bytem v XY, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 12 C 73/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 8. 2021, č. j. 27 Co 121/2021-290, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 12. 2. 2021, č. j. 12 C 73/2020-259, kterým Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ideální ? pozemku parcelní číslo st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemků parcelní číslo XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. XY pro obec a k. ú. XY u katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, a uložil žalobci povinnost zaplatit státu a žalované náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalobce
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „a) otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a současně též proto, že „c) právní otázka má být dovolacím soudem vyřešená posouzena jinak“. Napadené rozhodnutí podle něj spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Navrhl, aby jej dovolací soud změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, nebo aby napadené rozhodnutí, resp. i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Konečně požadoval, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a též rozsudku soudu prvního stupně do právní moci rozhodnutí o dovolání. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Současně platí, že ve vztahu k jedné právní otázce (dovolacímu důvodu) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné).
Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika (více) alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). V posuzované věci žalobce citoval celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. [výše označené pod písmeny a), b) a c)], k nimž toliko uvedl, že „každý z uváděných důvodů je přípustný k podání dovolání, a to i pokud by byl uváděn samostatně“.
Z takového vylíčení lze usuzovat, že žalobce primárně uplatňuje současně všechny tři z jím zmíněných předpokladů přípustnosti dovolání a teprve alternativně uplatňuje každý jeden z těchto předpokladů samostatně. Pokud žalobce zamýšlel uplatnit současně všechny jím zmíněné předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k jedné otázce, pak nedostál shora vylíčeným požadavkům na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť uplatnil současně více předpokladů přípustnosti, které se vzájemně vylučují.
Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ovšem není řádné ani v případě, že žalobce takto uplatňoval samostatně předpoklady přípustnosti dovolání způsobem shora označeným pod písmeny a) a c). V dovolání neformuloval žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se podle něj měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nevymezil ani žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Z obsahu dovolání též nevyplývá žádná právní otázka již řešená Nejvyšším soudem (včetně označení rozhodnutí, v němž měla být řešena), která by podle názoru žalobce nyní měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
V této části proto dovolání trpí vadami, které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. V další části dovolání žalobce formuloval otázku „zda porušení účelu darování zavdává titul k vrácení daru, respektive, zda toto jednání je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy“, přičemž uvedl, že „soudy, potažmo vyšší soudy, se touto otázkou dosud nezabývaly“.
Patrně tak měl na mysli, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Pro řešení této otázky však dovolání není přípustné, neboť žalobce při její formulaci vychází z vlastního skutkového závěru, že žalovaná svým jednáním porušila jím tvrzený účel darování.
Takové skutkové zjištění však odvolací soud neučinil, neměl za prokázané, že by účel darování spočíval v tom, že žalobce a žalovaná budou „užívat nemovitost společně (tedy jejich práva k nemovitosti budou shodná), a to i za situace, kdy výlučným vlastníkem nemovitostí bude pouze žalovaná“, jak
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu