23 Cdo 915/2025-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ŘEHÁK, stavebně-inženýrská společnost, spol. s r.o., se sídlem v Úněticích, Kozí 63/11, identifikační číslo osoby 26435489, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému Družstvu JEN, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Jenštejnská 1777/4, identifikační číslo osoby 61862991, zastoupenému JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o zaplacení 349 035 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 254/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 36 Co 285/2024-87, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 314 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 349 035 Kč s příslušenstvím jako doplatek ceny za práce provedené na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 27. 3. 2023, spočívající ve zhotovení kanalizačního a vodovodního potrubí v domě žalovaného. Tvrdila, že dílo bylo řádně a včas dokončeno, předáno jako bezvadné a plně funkční, o čemž byl učiněn zápis ve stavebním deníku. Přestože žalovaný dílo užívá, nezaplatil žalobkyni doplatek ve výši 349 035 Kč, představující podle jejího tvrzení cenu za práce provedené nad rámec původního rozsahu smlouvy (tzv. vícepráce), které byly mezi účastníky průběžně odsouhlasovány prostřednictvím e-mailové komunikace a stavebního deníku. Podáním ze dne 11. 3. 2024 žalobkyně žalobu rozšířila o nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 349 035 Kč od 15. 7. 2023 do zaplacení, neboť žalovaný závazek nesplnil ani po doručení předžalobní výzvy k plnění.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 28 C 254/2023-52, zamítl žalobu o zaplacení 349 035 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 349 035 Kč od 15.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v řešení otázky hmotného práva, dosud podle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené, a to „zda pro dovolání se neplatnosti právního jednání pro nedostatek písemné formy vymíněné stranami postačí právní jednání činit písemně, při současném požadování, aby bylo splněno ujednání dohodnuté písemně“. Podle žalobkyně k dovolání se neplatnosti právního jednání z důvodu nedostatku písemné formy nestačí pouhé připomenutí povinnosti dodržet písemnou formu, ale z projevu vůle jednajícího musí být zřejmý nesouhlas s ústně učiněným právním jednáním a úmysl se jím nadále neřídit. Měla totiž za to, že z e-mailu žalovaného ze dne 27. 7. 2023 (včetně přílohy) takový projev vůle nevyplývá, neboť z jeho obsahu je naopak patrná snaha postupovat podle ústní dohody.
5. Žalobkyně dále namítla, že se odvolací soud odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022, podle něhož, nebyla-li dlužníkovi doručena jiná výzva k plnění, považuje se za kvalifikovanou výzvu žaloba. Podle žalobkyně tak byla podmínka splatnosti pevně ujednané části ceny díla, sjednané tak, že její splatnost nastane po vystavení a doručení faktury, naplněna již tím, že žalovanému byla doručena žaloba na zaplacení této ceny.
6. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože měla za to, že uplatněný dovolací důvod dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně, ponechala na úvaze dovolacího soudu, zda zruší i toto rozhodnutí a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Dovolání označil za nepřípustné s odůvodněním, že žalobkyně v něm nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by mohla založit přípustnost dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalobkyní vymezená otázka, zda pouhé poukázání jednajícího na existující dohodu o nutnosti písemné formy může být dostatečné pro dovolání se neplatnosti právního jednání, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud takto formulovanou otázku neřešil; uvedená námitka se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2653/2024).
13. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se uvedenou otázkou nezabýval, neboť soudy nižších stupňů vůbec neřešily otázku dovolání se neplatnosti právního jednání pro nedostatek formy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi účastníky nevznikla žádná dohoda o změně rozsahu díla ani o změně formy uzavírání dodatků ke smlouvě. Soud prvního stupně výslovně uzavřel, a odvolací soud tento závěr převzal, že tvrzení žalobkyně o údajné ústní dohodě nebylo prokázáno a z následného chování stran nevyplývala vůle od sjednaného požadavku písemné formy upustit (viz body 17 a 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 11 až 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalovaný tedy v řízení nebrojil proti platnosti jakékoli dohody, jak se žalobkyně mylně domnívá, nýbrž po celou dobu tvrdil, že k žádné dohodě vůbec nedošlo.
14. Mínila-li snad žalobkyně namítat, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily projev vůle žalovaného obsažený v jeho e-mailu ze dne 27. 7. 2023 (viz bod 4 odůvodnění shora), pak ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť jejím prostřednictvím žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu právního jednání.
15. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a při použití zákonných interpretačních pravidel k odstranění pochybností o obsahu právního jednání, tedy o skutečné vůli stran jím projevené, nepředstavuje řešení otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by bylo možno poměřovat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze tehdy, pokud by byl vadný samotný postup, jímž k závěru o obsahu právního jednání dospěl – například pokud by nevyužil příslušné výkladové metody nebo by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy logickou chybou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci.
16. Namítá-li dále žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022, podle něhož, nebyla-li dlužníkovi doručena jiná výzva k plnění, považuje se za kvalifikovanou výzvu žaloba, dovolací soud uvádí, že ani jejím prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založena. Odvolací soud totiž svůj právní závěr nezaložil na tom, že by žalovaná nebyla vyzvána k plnění, nýbrž na zjištění, že splatnost doplatku ujednané ceny díla byla smluvně podmíněna doručením řádně vystavené faktury obsahující vyúčtování. Žalobkyní předložená faktura však podle odvolacího soudu nebyla způsobilá vyvolat účinky sjednané výzvy k plnění, neboť nesplňovala požadavek určitosti a srozumitelnosti právního jednání – žalobkyně v ní účtovala jinou než smluvenou cenu díla (srov. body 15 a 16 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. judikaturu citovanou v bodu 12 odůvodnění shora).
17. V poměrech projednávané věci pak není přiléhavý ani odkaz žalobkyně na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022, neboť uvedené rozhodnutí se zabývalo vznikem a splatností nároku na zaplacení odměny advokáta v situaci, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o odměně a nebyla sjednána forma výzvy k plnění. V takovém případě Nejvyšší soud dovodil, že nebyl-li dlužník vyzván jinak, lze za výzvu k plnění považovat i doručení žaloby. V posuzovaném případě však byla splatnost ceny díla výslovně smluvně vázána na doručení řádné faktury (se zohledněním méně/ víceprací), přičemž v daném případě zůstala tato smluvně stanovená podmínka splatnosti díla podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nenaplněna.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu