24 Cdo 2292/2024-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci posuzované J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, zastoupené procesním opatrovníkem v osobě L. S., za účasti 1) J. O., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, 2) E. V., 3) E. O., 4) Městské části Praha 12, se sídlem v Praze 4, Generála Šišky 2375/6 a 5) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1533/29b, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 311/2023, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 20 Co 176/2023-280, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 14 Nc 3064/2021-245, omezil posuzovanou ve svéprávnosti (způsobem ve výroku I uvedeného rozsudku vymezeným) na dobu pěti let, ustanovil jí hmotněprávního opatrovníka v osobě městské části Praha 12, rozhodl o přiznání odměny procesnímu opatrovníkovi, České republice nepřiznal náklady daného řízení a rozhodl o nákladech řízení jeho účastníků.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně (v jeho výroku I) změnil jen tak, že posuzovaná je oprávněna udělit plnou moc při zastupování ve věci své svéprávnosti a přebírat zásilky určené do jejích vlastních rukou, jinak jej v uvedeném výroku a ve výrocích navazujících potvrdil (výrok I rozsudku
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví posuzované, které bylo zahájeno na návrh dcery posuzované J. O.
4. Rozsudek odvolacího soudu posuzovaná napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud [jemuž byl spis k rozhodnutí o dovolání předložen 13. 8. 2024] podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel vymezí právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z řečeného plyne, že jednou z obsahových náležitostí řádného dovolání je též tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z platné právní úpravy dovolání vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti: 1. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, 2.
nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, 3. nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, 4. anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3045/17].
7. Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání, v němž jsou
jinak obsaženy kvalifikovaně odůvodněné námitky proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nebylo (a to ani implicitně) vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (nebyl označen žádný z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. jak jsou vypočteny výše). Problematice přípustnosti je v dovolání věnována jen okrajová pozornost (na jeho předposlední straně) s tím, že odvolací soud „vyřešil nesprávně otázky hmotného i procesního práva“. Takové vymezení je ovšem nedostatečné, protože nesplňuje kritéria § 237 o. s. ř. a nejde o zákonu známý důvod přípustnosti dovolání. Dovolatelka tu evidentně zaměnila dovolací důvod za důvod přípustnosti dovolání.
8. V dovolání je pouze uváděno, že rozhodnutí odvolacího soudu není v právním posouzení řešených otázek správné a že řízení bylo zatíženo mnohými „neodstranitelnými vadami“, které ani odvolací soud podle posuzované „neodstranil“, k žádné z otázek (námitek) nebylo konkretizováno, který ze zákonem taxativně určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatelka pro ni za splněný.
9. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje dokonce ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
10. Pokud se snad posuzovaná domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
11. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či – jako v projednávané věci - procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
12. Dovolání je tak v poměrech právě projednávané věci spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Uvedený závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15.
9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že zákonný požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je srozumitelný, přiměřený a sleduje legitimní účel – směřuje ke zvýšení kvality podaných dovolání, a tím i ke zrychlení, zkvalitnění a zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a k filtraci jeho nápadu. Od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch.
Obligatorní právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení podle § 241 o. s. ř. by přitom mělo být garancí vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. To platí nepochybně i pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví, tradičně vnímané jako řízení tzv. nesporné (slovy nynějšího zákona řízení „zvláštní“), neboť bez ohledu na mnohé jiné procesní úlevy i nižší míru jeho formálnosti, uvedené výhody neplatí pro dovolací řízení, jež se i v tomto typu řízení řídí s drobnou odchylkou důsledně pravidly pro řízení sporné (§ 1 a § 30 z opaku z.
ř.
13. K případným v dovolání namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Poukaz na vady řízení tak sám o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
14. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatelky v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu