24 Cdo 2380/2023-903
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. N., zemřelé 28. 3. 2018, za účasti pozůstalé dcery 1) M. R. zastoupené JUDr. Terezou Večeře Chadimovou, advokátkou, se sídlem ve Velké Bíteši, Karlov 254, a pozůstalého syna 2) J. N. zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 31 D 180/2018, o dovolání M. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2023, č. j. 18 Co 59/2023-860, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 1. 2023, č. j. 31 D 180/2018-831, rozhodl, že „odvolací řízení zahájené odvoláním pozůstalé dcery M. R. podaným k poštovní přepravě dne 8. 12. 2022 (notářce jako soudní komisařce doručené dne 12. 12. 2022) proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 31 D 180/2018–808, ze dne 18. 11. 2022, se zastavuje“ (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně k odvolání
poz. dcery M. R. potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly za situace, kdy pozůstalá dcera M. R. spolu s podáním odvolání proti rozhodnutí ve věci samé nezaplatila soudní poplatek tak, jak jí to ukládá § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, v nyní účinném znění [dále jen „ZoSP“]. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 12. 2022, č.j. 31 D 180/2018–820, proto byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč, a to ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení.
Zároveň byla poučena, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Usnesení bylo pozůstalé dceři M. R. doručeno dne 19. 12. 2022, ani v dodatečně stanovené lhůtě však soudní poplatek neuhradila. Usnesení odvolacího soudu napadla poz. dcera M. R. [dále též „dovolatelka“] v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nezaplatila-li dovolatelka soudní poplatek – splatný podáním odvolání – současně s podáním odvolání a ani v dodatečné 20 denní lhůtě stanovené jí za tím účelem soudem (soudním komisařem), je dán důvod pro zastavení odvolacího řízení podle § 9 odst. 1 ZoSP, přičemž k soudnímu poplatku zaplacenému případně po takto stanovené lhůtě nelze přihlížet, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 162/2018, ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 156/2018, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2870/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) v usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 120/2019, vyložil a odůvodnil právní názor, že „nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 ZoSP), a soud ho proto musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2 ZoSP), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu.
K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže podle § 9 odst. 1 a 2 ZoSP, ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinným od 30. 9. 2017, přihlédnout. Přestože (ne)zaplacení soudního poplatku má tak nesporně i procesněprávní důsledky, není (ne)zaplacení poplatku procesním úkonem. Lhůta podle § 9 odst. 1, 2 (dříve odst. 7) ZoSP je založena přímo tímto zákonem, a má tak charakter jiný“. Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst.
1 a 2 zákona je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 32, nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 49/01, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55 o.
s. ř. věta druhá, § 9 odst. 1 a 2 ZoSP), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) ZoSP včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1335/18, bod 9). Doplnit lze, že prominutí zmeškání lhůty s účinky podle § 58 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle § 55 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4629/2018). Namítá-li dovolatelka, že byla zdravotně indisponována, pak jednak své dovolání konstruuje na skutkových zjištěních, které soudy nižších stupňů neučinily (což jej bez dalšího diskvalifikuje z jeho přípustnosti, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a jednak přehlíží, že u propadné soudcovské lhůty podle § 9 odst. 1 a 2 ZoSP nepřichází prominutí jejího zmeškání v úvahu (srov. judikaturu reprodukovanou v předchozím odstavci).
Navíc je třeba uvést, že dovolatelka podle obsahu spisového materiálu požádala o prodloužení lhůty stanovené ji původně k doplnění (obsahových náležitostí) odvolání, avšak včas nepožádala o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku (tedy ve lhůtě stanovené k jeho úhradě, viz již zmiňovaný § 9 odst. 4 písm. c/ ZoSP), natož aby v téže (tzv. propadné) lhůtě vyjevila tak zásadní a vskutku vážné důvody, pro něž by nemohla v době jejího běhu soudní poplatek buď sama nebo prostřednictvím jiné osoby zaplatit.
Soudy nižších stupňů proto nechybovaly, pokud se argumentací upínající se k údajně zhoršenému zdravotnímu stavu dovolatelky nezabývaly. Neodklonily se tím ani od závěrů dovolatelkou připomínaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1422/2021, neboť ty nelze, s ohledem na zvláštní povahu lhůty určené k úhradě soudního poplatku a zákonem jasně stanoveným následkům spojeným s jejím nedodržením, uplatnit. Nadto soud prvního stupně o navíc evidentně opožděně podaném návrhu na dodatečné „prodloužení“ soudcovské lhůty k úhradě soudního poplatku negativně rozhodl svým pravomocným usnesením ze dne 15.
2. 2023, č. j. 31 D 180/2018-852. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě ze zákona splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby, odvolání či dovolání.
Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho vlastní pasivity (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 3192/2020). Lze proto shrnout, že soudy nižších stupňů se od ustálené judikatury dovolacího soudu při postupu ústícím v zastavení odvolacího řízení pro včasné nezaplacení soudního poplatku neodchýlily a dovolání tak není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.