24 Cdo 25/2025-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzované
E. H., o návrhu navrhovatelky (vnučky posuzované) K. D., zastoupené JUDr. Vítem
Nevařilem, LL.M. advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o omezení
svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 39 Nc 1610/2023, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 7. 2024, č. j. 70 Co
131/2024-63, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 7. 2024, č.
j. 70 Co 131/2024-63, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2024,
č. j. 39 Nc 1610/2023-38, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci
k dalšímu řízení.
1. Navrhovatelka se návrhem ze dne 20. 11. 2023 domáhala, aby po
proběhnuvším řízení soud zvážil, zda není namístě omezení svéprávnosti její
babičky E. H. (dále též „posuzovaná“), a jmenování opatrovníka. Uvedla, že s
babičkou a jejím manželem měla od dětství hezký vztah, byla s nimi v těsném
kontaktu, o posuzovanou se dlouhodobě staral její otec (syn posuzované) P. H.,
který také zajistil pro posuzovanou vhodné sociální zařízení. V posledních
letech byla posuzovaná opakovaně hospitalizována v nemocničním zařízení a při
pravidelných návštěvách navrhovatelka začala vnímat (jak zdůraznila – ze svého
subjektivního, laického pohledu) u své babičky známky počínající senility. O
posuzovanou se již nemohl postarat ani syn (otec navrhovatelky), který 17. 6.
2023 zemřel, tak ani manžel posuzované P. H., který zemřel nedlouho poté dne
15. 11. 2023. Navrhovatelka uvedla, že posuzovaná je prakticky hluchá, není
schopna řešit komplexnější a složitější otázky, pokud odpovídá na položené
otázky, tak spíše jednoslovně. Podle navrhovatelky posuzovaná není schopna
jednat s úřady a porozumět či i jen sepsat složitější text. V průběhu řízení
navrhovatelka doložila fotokopie listin, podle nichž posuzovaná v posledním
období činila právní jednání o svém hodnotnějším nemovitém majetku.
2. Soud prvního stupně v průběhu řízení s odkazem na znění § 35 odst. 2
věta druhá zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.
ř. s.“) navrhovatelku vyzval k předložení lékařské zprávy o duševním stavu
posuzované. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka soudu logicky vysvětlila
nemožnost získat lékařskou zprávu o duševním stavu posuzované, soud prvního
stupně sám činil kroky ke zjištění, jaký je duševní stav posuzované a zda jsou
dány důvody pro vedení řízení o její svéprávnosti a opatrovnictví; uvedený soud
tak provedl lustraci řízení vedených u něj ohledně posuzované, přičemž zjistil,
že tato byla celkem 3x bez svého souhlasu převzata do zdravotního ústavu, kdy
její stav vyžadoval poskytnutí neodkladné péče a neumožňoval, aby umístěná
osoba vyslovila s hospitalizací souhlas. Takto zjistil, že ani jedno z tzv.
detenčních řízení se netýkalo duševního stavu posuzované. Okresní soud oslovil
Odborný léčebný ústav P. a rovněž Domov seniorů P. Ch., jehož klientkou je
posuzovaná již od 12. 8. 2021. Z lékařské zprávy MUDr. Marie Terrichové,
praktické lékařky pro dospělé, vypracované dne 19. 3. 2024, soud prvního stupně
rovněž zjistil, že posuzovaná je psychicky dobře kompenzovaná, je schopna
chápat obsah jednání, trpí pouze lehkou kognitivní poruchou. Limitace domluvy
je způsobena pouze silnou nedoslýchavostí. Ze sdělení Domova seniorů P. ze dne
7. 3. 2024 soud prvního stupně zjistil, že za posuzovanou E. H. dochází
pravidelně 1x až 2x týdně její dcera I. Ž. Pobude u maminky asi hodinu či
hodinu a půl, přinese jí občerstvení, velice hezky se o ni stará. Komunikuje
ohledně maminky s personálem oddělení, předala sestrám své telefonní číslo s
prosbou, kdyby se mamince kdykoliv (i v noci) cokoli stalo, aby jí volali. Dále
za posuzovanou dochází její vnučka s přítelem. Péče rodiny je výborná. Na tomto
základě soud prvního stupně uzavřel, že „výše uvedená zjištění (…) neprokázala,
že by posuzovaná trpěla duševní poruchou“, která by byla důvodem pro další
vedení řízení, a proto usnesením ze dne 2. 4. 2024, č. j. 39 Nc 1610/2023-38,
řízení o návrhu navrhovatelky na úpravu svéprávnosti a o opatrovnictví
posuzované E. H. zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací
soud“) na základě navrhovatelkou podaného odvolání v záhlaví označeným
rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení
odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze „skutkových zjištění“
soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
4. Zdůraznil závažnost řízení o omezení svéprávnosti, kdy již samotné
zahájení a vedení řízení se stává pro dotčenou osobu velmi nepříjemnou
okolností, a tudíž i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany
třetích osob. Zákonodárce proto v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podání
takového návrhu podmínil splněním několika náležitostí. Podá-li návrh na
zahájení řízení jiný navrhovatel než zdravotní ústav či státní orgán, může soud
požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o
duševním stavu posuzovaného, což u soukromých osob může být, vzhledem k
povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými, velmi obtížně
splnitelné. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může dokonce vyústit v
zastavení řízení (§ 35 odst. 2 z. ř. s.). Řízení je však ovládáno zásadou
vyšetřovací, proto soud prvního stupně provedl z vlastní iniciativy dostatečná
šetření, včetně vyžádání lékařské zprávy o duševním stavu posuzované. Striktní
přístup ze strany soudu by – jak dále uvedl odvolací soud – byl totiž
ospravedlnitelný pouze v případech, kdy je zřejmé, že se jedná právě o návrh
šikanózní a zcela nedůvodný, což ovšem nelze říci o nyní projednávaném návrhu.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně postupoval v dané věci v
souladu se zásadou oficiality a vyšetřovací tak, aby byl naplněn účel a smysl
daného řízení. Zastavení řízení se opírá o správný přístup soudu prvního stupně
k podání navrhovatelky, který po důkladně provedeném vlastním šetření řízení
podle § 35 odst. 2 z. ř. s. zastavil. Nadto odvolací soud zdůraznil, že omezení
svéprávnosti je podle právní úpravy v občanském zákoníku nejzazším řešením, lze
k němu přistoupit pouze tam, kde by posuzované osobě hrozila závažná újma v
důsledku její duševní poruchy. Ani existence duševní poruchy totiž není
automaticky důvodem pro omezení svéprávnosti, neboť právní úprava vyžaduje, aby
k omezení svéprávnosti člověka bylo přistoupeno pouze v jeho zájmu, a to jen
tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačují-li vzhledem k jeho
zájmům mírnější a méně omezující opatření. Ani podle odvolacího soudu u
posuzované tyto předpoklady pro zásah do její svéprávnosti splněny nejsou, a to
při zdůraznění omezení svéprávnosti coby nejzazšího řešení. Rovněž ze
skutečností, které jsou uvedeny či osvědčeny v návrhu, ani ze skutečností,
které okresní soud zjistil z úřední činnosti, neplyne, že řízení o svéprávnosti
by bylo na místě zahájit z moci úřední a jsou tak dány důvody pro zastavení
řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu navrhovatelka (dále též „dovolatelka“)
napadla v rozsahu výroku I dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací
soud věc nesprávně právně posoudil (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), když hodnotil v
praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky a zčásti se též odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu (§ 237a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolatelka předkládá otázku 1), zda v případě formálně bezvadného návrhu,
který soud nevyhodnotí jako šikanózní či zjevně nedůvodný, je plně vázán
vyšetřovací zásadou a je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro
rozhodnutí, jakož se i řádně vypořádat s tvrzeními navrhovatele a jeho
důkazními návrhy. K jejímu odůvodnění odkazuje na princip předpokládaného
výslechu posuzovaného, znalce a ošetřujícího lékaře posuzovaného (§ 38 odst. 1
a 2 z. ř. s.). Odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4260/16, který spojuje možnost vyzvat navrhovatele k předložení
lékařské zprávy (s navazující možností zastavení řízení) jen v případě, že
návrh se jeví soudu jako šikanózní. Z uvedeného dovolatelka dedukuje, že není-
li její návrh hodnocen jako šikanózní, mělo být o něm provedeno řízení v
rozsahu, v němž by byl náležitě a úplně zjištěn skutkový stav. Měla být alespoň
soudem vyslechnuta (shlédnuta) posuzovaná, ze zpráv vyžádaných soudem prvního
stupně vyplynulo, že má posuzovaná (přinejmenším) mírnou kognitivní poruchu, že
na položené otázky odpovídá ne vždy přiléhavě, což navrhovatelku umocňuje v
pochybnosti o schopnosti posuzované reagovat ve věcech složitějších právních
jednání. Rovněž v řízení najevo vyšlá nesoběstačnost bývá jedním z
charakteristických vnějších znaků přítomnosti duševní poruchy. Přestože je v
praxi občas zdůrazňováním negativní dopad řízení o svéprávnosti do poměrů
posuzovaného, je třeba podle navrhovatelky vycházet i ze závěrů plynoucích z
nálezové judikatury Ústavního soudu, podle níž je třeba odmítnout premisu,
podle níž je zájmem dotčené (posuzované) osoby, aby byla ve svéprávnosti
omezena v co nejmenším rozsahu. Obecné soudy jsou povinny posuzovat dané otázky
důsledně a v pochybnostech meritorně (zde navrhovatelka odkázala na nález
Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16). Navrhovatelka se v
žádném případě nedomáhá toho, aby posuzovaná byla za každou cenu omezena ve
svéprávnosti, ale toho, aby byla tato její způsobilost náležitě přezkoumána. S
tím obsahově souvisí i další dovolací otázka 2), zda v případě návrhu, který
nebyl posouzen jako zjevně nedůvodný ani šikanózní je soud vázán rozsahem
dokazování stanoveným v § 38 odst. 1 z. ř. s., tedy zda má vyslechnout
posuzovaného, ošetřujícího lékaře, nařídit podání znaleckého posudku a
vyslechnout jeho zpracovatele, a to i v případě, že „rozhodne o zastavení
řízení či meritorně, že se posuzovaný nezbavuje svéprávnosti“. Ve vztahu k této
otázce se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
9. 2. 2021, sp. zn.
24 Cdo 585/2015, v němž s odkazem na publikovanou odbornou
literaturu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovolací soud zaujal
názor, že je povinností soudu v řízení o svéprávnosti se alespoň pokusit
vyslechnout posuzovaného. Otázka 3), pod bodem III/c dovolání, směřuje k tomu,
zda je soud povinen ustanovit posuzovanému opatrovníka v situaci, kdy návrh na
zahájení řízení není hodnocen ani jako šikanózní, ani jako zjevně nedůvodný,
kterážto problematika (tedy výklad § 37 odst. 1 z. ř. s.) dosud v judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena nebyla a podle mínění dovolatelky by tu mělo být v
každé fázi řízení osoby, která bude chránit a prosazovat oprávněné zájmy
posuzovaného. Pokud nebyl posuzované v tomto řízení opatrovník ustanoven, je to
třeba vnímat jako vadu řízení. Konečně dovolatelka 4) poukazuje na tvrzené
porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 Listiny
základních práv a svobod, a to ve formě opomenutých důkazů a
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, když odvolací soud (ani soud prvního
stupně) podrobněji nehodnotily předložené listiny a nevypořádaly se s rozpory,
které plynou z jejich obsahu na straně jedné a závěry, k nimž soudy dospěly, na
straně druhé. Odvolací soud pak nijak podrobněji nereagoval na konkrétní
odvolací výtky navrhovatelky a jen povšechně převzal závěry soudu prvního
stupně. Tím se podle dovolatelky dostal do kolize se závěry plynoucími ze
nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23 (jakož i s
dalšími rozhodnutími, na něž je v odůvodnění označeného nálezu odkazováno). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem
na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1,
3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen
„z. ř. s.“).
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I
odvolacího soudu, v té jeho části, jíž byl potvrzen výrok II usnesení soudu
prvního stupně, o náhradě nákladů řízení.
12. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu –
mimo jiné – na vyřešení právní otázky za jakých okolností může soud přistoupit
k zastavení řízení o svéprávnosti, nepředloží-li navrhovatel vyžádanou
lékařskou zprávu a dále na související otázce, kdy je třeba posuzovanému
ustanovit opatrovníka pro dané řízení a jakým způsobem má být prováděno
dokazování. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
v uvedeném rozsahu přípustným, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním
nastolených otázek odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil,
případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle § 35 z. ř. s. platí, že návrh na zahájení řízení o omezení
nebo vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav (odst. 1). Z návrhu
musí vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh
za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné.
Nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může
soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o
duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“);
není-li v této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení (odst. 2).
16. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo
2412/2020, vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení
svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která
má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci
řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je
řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak
soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na
zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a
citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu
stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi
závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem
k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se
nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v
ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení
svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí
tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení
svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou,
pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně
omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či
státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel
předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této
povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské
zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci
důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na
předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za
ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh
šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která
umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od
počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní (srov. za obsahově totožné předešlé
právní úpravy rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963, sp. zn. 2 Cz 29/1969, uveřejněné pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1970). Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál
podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti
nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam,
kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965).
Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se
podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před
šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží
navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny
podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží,
zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti
předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se
tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně
neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“ (k tomu srov. nález Ústavního soudu
ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16, ze kterého přiléhavě cituje i sama
dovolatelka). Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný
navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně
neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této
úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném
návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou
(mohou být) z tohoto hlediska podstatné.
17. Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost
zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z
pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z
§ 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy,
je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za
šikanózní. Jde navíc – jak právě vyloženo – o výjimku v právu, pročež je jí
třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem
(princip „singularia non sunt extendenda“). V případě, že na základě pouhého
neformálního šetření soudu, nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti
(šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních) preferovat
rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování
předvídané ustanovením § 38 o odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout buď meritorně
(rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 40 z. ř.
s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je
možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř.
s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2179/2022). „Věcné“ zastavení řízení v
nesporném řízení tu plní obdobný účel jako zamítnutí návrhu v řízení sporném.
18. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pochybnosti o důvodnosti podaného
návrhu (učiněné navíc nikoliv na základě dokazování provedeného procesně
korektním způsobem při jednání [srov. § 122 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1
odst. 1 z. ř. s. ], nýbrž toliko na základě neformálních zjištění) nemohou
vyústit v zastavení řízení pro nepředložení soudem vyžádané lékařské zprávy
podle § 35 odst. 2 z. ř. s. odpovídá úvahám obsaženým v precedenčně závazném
(čl. 89 odst. 2 Ústavy) nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 5.12.2016, sp. zn.
IV. ÚS 1580/16, podle něhož jsou obecné soudy povinny posuzovat věci tohoto
druhu důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného
skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od (jejího plného)
přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení
způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal
skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka,
který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve
svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
19. Lze doplnit, že tvrzení navrhovatelky obsažená v návrhu na zahájení
řízení o tom, že ze svého (byť jistě subjektivního a laického) úhlu pohledu
shledává u posuzované projevy senility nelze mít ani za šikanózní (na čemž se v
poměrech projednávané věci shodly i oba soudy nižších stupňů), ale ani za
zjevně bezdůvodná. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že na jedné straně zcela
správně zdůraznil oficialitu daného typu řízení, aby na straně druhé potvrdil
zastavení řízení pro nepředložení vyžádané lékařské zprávy, třebaže současně
uzavřel, že „nešlo o návrh zcela bezdůvodný“ (odstavec 5 odůvodnění napadeného
usnesení). Nejvyšší soud se ovšem ani neztotožňuje s tím, že by soudem prvního
stupně vyžádané listiny (a zčásti i zjištění čerpaná jako soudní notoriety o
proběhnuvších detenčních řízeních) nějak významně vyvracely tvrzení obsažená v
návrhu. Nebylo možno přehlédnout, že posuzovaná je osobou vyššího věku (v době
rozhodování soudů zhruba 85 let), že je trvale upoutána na lůžko, komunikuje
jen omezeně a odpovídá na dotazy převážně jednoslovně. Navrhovatelce lze
přisvědčit v tom, že může jít o jeden z vnějších projevu přítomnosti duševní
poruchy, dané např. zmiňovaným vyšším věkem. Rovněž mělo být vzato na zřetel,
že o posuzovanou je sice velmi dobře postaráno a těší se podpoře a tolik
potřebnému a chvályhodnému zájmu svých nejbližších, zejména dcery I. Ž., ale i
navrhovatelka, která podle výsledků šetření za posuzovanou pravidelně dochází a
je tak zřejmě konfrontována s jejím zdravotním stavem, nepochybně disponuje
informacemi o tvrzené psychické indispozici své babičky.
20. Soudy nižších stupňů rovněž přecenily zjištění čerpaná (navíc jen
velmi omezeně) z průběhu detenčních řízeních vedených ve vztahu k posuzované u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 39 L 100/20023, 41 L 149/2023 a 35 L 186/2023
(viz č. l. 20 a 21 procesního spisu), která potvrzují tvrzení navrhovatelky, že
posuzovaná byla v nedávné době opakovaně hospitalizována ve zdravotnickém
zařízení – Fakultní nemocnici v Olomouci, přičemž v prvém případě se tak mělo
stát z důvodu sepse, v druhém, je uvedena diagnóza „zvracení“, v případě třetí
nedobrovolné hospitalizace žádná zjištění o její příčině soud prvního stupně
ani odvolací soud neučinil. I ve vztahu k diagnóze „zvracení“ je jen stěží
představitelné, že by ta – sama o sobě – představovala skutečný důvod pro
zahájení detenčního řízení, jestliže zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách ve svém ustanovení § 38 odst. 1 písm. c/ umožňuje nedobrovolnou
hospitalizaci (podmíněnou dodatečným souhlasem soudu s převzetím umístněného)
tím, že jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň
neumožňuje, aby vyslovil souhlas. Tedy přinejmenším u dvou ze tří řízení nebyl
důvod nedobrovolné hospitalizace nijak ověřován, ani nebyla vyžádána zpráva
Fakultní nemocnice v Olomouci ohledně zdravotního stavu posuzované v průběhu
léčení a při propuštění (přeložení do jiného zařízení). Bez povšimnutí nemělo
zůstat ani sdělení Domova seniorů P. Ch. ze dne 25. 1. 2024, podle něhož
posuzovaná, která je zcela imobilní a silně nedoslýchavá odpovídá na dotazy
okolí „většinou přiléhavě“ (č. l. 26 procesního spisu). Přestože ze zprávy
praktické lékařky posuzované MUDr. Marie Terrichové ze dne 19. 3. 2024
vyplynulo, že posuzovaná je „psychicky dobře kompenzovaná“, pak ani uvedená
zpráva a priori nevylučuje opačné přesvědčení navrhovatelky, uvádí-li současně,
že posuzovaná „trpí lehkou kognitivní poruchou“.
21. Odtud plyne, že podaný návrh nebyl ani šikanózní, ale ani zjevně
nedůvodný, nebylo proto namístě (nadto v rozporu se smyslem právní úpravy
preventivně) vyzývat navrhovatelku k předložení lékařské zprávy, tím méně z
procesních důvodů zastavovat řízení, když neformálně soudem prvního stupně
zjištěné skutečnosti tvrzení obsažená v návrhu jednoznačně nevyvrátila.
Zastavení řízení podle § 35 odst. 2 z. ř. s., které z hlediska své dispozice
nedopadá na situace, v nichž je i po šetření soudu situace posuzovaného sporná
či nejednoznačná, totiž nelze odůvodnit jen obecným poukazem o dopadech řízení
o svéprávnosti do poměrů posuzovaného, tím méně pak je vhodné v této fázi
řízení argumentovat zásadami, jimiž se spravuje až vlastní (meritorní)
rozhodování o tom, zda je posuzovaného vůbec namístě omezit ve svéprávnosti,
případně v jakém rozsahu. Tyto závěry lze totiž činit až po náležitě provedeném
dokazování, které se provádí zásadně při jednání, a to s plným respektem k
procesním právům všech účastníků řízení. Ve vztahu ke vzájemně provázaným
otázkám pod bodem 1) a 2) bylo dovolání uplatněno opodstatněně, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nim není ve výsledku správné.
22. Dovolání je však důvodné i ve vztahu k otázce třetí, vytýkající
soudům nižších stupňů, že posuzované neustanovily ihned v počátku řízení
opatrovníka. Nejvyšší soud se danou otázkou již zabýval, a to ve svém usnesení
ze dne 7. 3.2023, sp. zn. 24 Cdo 650/2023, v němž při posouzení povinnosti
soudu směřující v rámci řízení o svéprávnosti k ustanovení (tzv. procesního)
opatrovníka uvedl, že ze znění § 37 odst. 1 věta prvá z. ř. s. je bez rozumných
pochybností zřejmé, že soud obligatorně přistoupí k ustanovení procesního
opatrovníka posuzovanému bez prodlení, jakmile bylo zahájeno řízení o
svéprávnosti (§ 34 a násl. z. ř. s.), a to zcela bez ohledu na to, bylo-li
takové řízení zahájeno bez návrhu (tzv. z moci úřední - usnesením soudu vydaným
dle § 13 odst. 1 z. ř. s.) nebo – jako v poměrech právě projednávané věci – na
návrh účastníka řízení (§ 1 odst. 1 až 4, § 35 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Není
přitom samozřejmě určující, zda je podaný návrh důvodný nebo má-li být řízení o
něm zastaveno, neboť posuzovaný musí být procesním opatrovníkem zastoupen po
celou dobu řízení. Takto jmenovaný opatrovník je subjektivně oprávněn
samostatně podat jménem posuzovaného odvolání do všech navazujících rozhodnutí,
pokud to zákon připouští, usnesení o zastavení řízení (pro nepředložení
lékařské zprávy navrhovatelem) nevyjímaje (posuzovaný totiž není vyloučen z
okruh osob, které mohou podat návrh na zahájení řízení a může se dožadovat, aby
byla jeho svéprávnost přezkoumána a přijato vhodné opatření). Řečeno jinak: z
hlediska nutnosti ustanovení procesního opatrovníka jsou bezvýznamné výhrady (v
tehdy judikované věci posuzovaného), že řízení nemělo být zahájeno, popř. má
být zastaveno. Nejvyšší soud současně odkázal na usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 2016, nebo na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2497/2019. Rovněž Ústavní
soud se k předestřené otázce vyslovil v nálezu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II.
ÚS 866/16, kde uvedl: "Jmenování opatrovníka je úkonem soudu, jenž je podmíněn
splněním zákonem stanovených předpokladů. Z ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s.
plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze
dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již
opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má“. Možnost
volby zmocněnce posuzovaným i v takovém řízení rovněž zůstane nedotčena.
23. I ve vztahu k otázce obligatorního ustanovení opatrovníka
posuzovanému nebyl postup odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně)
správný, přičemž vedle naplnění dovolacího důvodu tkvícího v nesprávném právním
posouzení věci představuje uvedený nedostatek současně i tzv. jinou vadu
řízení, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), k níž by musel Nejvyšší soud u jinak přípustného dovolání
přihlédnout z úřední povinnosti, i kdyby nebyla dovolatelkou uplatněna.
24. Za nastalé procesní situace, kdy bude na soudu prvního stupně, aby
ve věci dále jednal a znovu rozhodl, je nadbytečné, aby se Nejvyšší soud
zabýval důvodností dovolání též ve vztahu k námitkám pod bodem 4) dovolání.
Zdůrazňuje však, že postup odvolacího soudu byl nepochybně ovlivněn jeho
odlišným právním názorem k výkladu § 35 odst. 2 z. ř. s. a prvoplánovitě
nesměřoval ke krácení práva účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu
článku 36 Listiny základních práv a svobod.
25. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřených
otázek ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné.
26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci
zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou
správnost napadeného usnesení (nad rámec vytýkaného neustanovení procesního
opatrovníka) neshledal.
27. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním
posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než
usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
28. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom
přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
29. Ve zbývající části (týkající se nákladů řízení) nebylo dovolání z
výše naznačených uvedených důvodů shledáno přípustným, Nejvyšší soud je však
neodmítl, protože i tato část, vztahující se k nákladům řízení, sdílela, pro
svou akcesorickou povahu, osud výroku o věci samé.
30. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu