24 Cdo 2698/2024-149
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně CZECH RESEARCH CORPATION LIMITED, zahraniční osoba registrovaná pod č. 07895780, se sídlem Kington, Bridge Street 61, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalované Maestoso Advanced Materials a.s., identifikační číslo osoby 01893475, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 41/562, zastoupené Mgr. Pavlou Javorskou (dříve Ježákovou), advokátkou, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 16/29, o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 42/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 25 Co 37/2024-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 25 Co 37/2024-129, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2023, č. j. 10 C 42/2023-110, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I rozsudku ze dne 16. 10. 2023, č. j. 10 C 42/2023-110, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je osobou, které mají být dle ustanovení čl. 3 písm. d) protokolu č. N 185/2020, sepsaného dne 27. 8. 2020 notářkou JUDr. Janou Kurkovou (dále jen „protokol č. N 185/2020“, resp. „notářka“), vydány listinné akcie na jméno emitované společností Vítkovice – výzkum a vývoj – technické aplikace a.s., identifikační číslo osoby 27677257, převzaté do notářské úschovy, a výrokem II uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala výše uvedeného určení s tvrzením, že je vlastníkem předmětných akcií. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odkázal na ně. Dne 27. 8. 2020 uzavřela žalobkyně se společností Kaprona Capital AG novaci původní smlouvy o převodu cenných papírů z 2. 7. 2020, kterou převedla 14 ks listinných akcií společnosti Vítkovice – výzkum a vývoj – technické aplikace a.s. na Kaprona Capital AG. Doplatek kupní ceny za tento převod měl být uhrazen do 15.
12. 2020. Téhož dne 27. 8. 2020 byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, kterou společnost Kaprona Capital AG převedla vlastnické právo k akciím zpět na žalobkyni s odkládací podmínkou, že tento převod nabude účinnosti, pokud do 15. 12. 2020 nebude doplatek kupní ceny ve výši 1 300 000 EUR uhrazen. Téhož dne (27. 8. 2020) uzavřela smlouvu o převodu stejných cenných papírů Kaprona Capital AG a žalovaná, kterou došlo k převodu vlastnictví těchto cenných papírů na žalovanou za částku 3 001 600 EUR s tím, že má být zaplacena do 30.
11. 2020. Téhož dne pak byla rovněž uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu cenných papírů mezi žalovanou a Kaprona Capital AG, kterou je převáděno vlastnické právo k akciím zpět na Kaprona Capital AG s odkládací podmínkou, že tento převod nabude účinnosti, nebude-li uhrazena kupní cena dle převodní smlouvy. Dne 27. 8. 2020 byly předmětné listinné akcie převzaty do notářské úschovy na základě protokolu č. N 185/2020, žalobkyní jakožto příjemcem a žalovanou jakožto složitelem, přičemž v tomto protokolu strany projevily vůli, jaké závazky mají být zajištěny a za jakých podmínek má notářka listiny, které jsou předmětem úschovy, kterému ze subjektů vydat.
4. Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku věcné legitimace účastníků řízení, neboť to, že účastníky řízení o určení právního poměru nebo práva musí být všichni ti, o jejichž práva či povinnosti v řízení jde, nelze vztahovat na notářku, protože v tomto řízení se požadované určení netýká přímo práv a povinností notářky. Odvolací soud proto nedostatek věcné legitimace účastníků neshledal. Ztotožnil se však s navazujícím závěrem soudu prvního stupně, že s otázkou věcné legitimace rovněž úzce souvisí i posouzení otázky naléhavého právního zájmu. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že mezi účastníky je/byla vedena řada
sporů: 1) o žalobě proti žalované na vydání předmětných akcií, vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 47 Cm 110/2020, o níž bylo řízení pravomocně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, 2) o žalobě proti notářce JUDr. Janě Kurkové na vydání předmětných akcií, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn.
46 C 253/2022, která byla zamítnuta protože sporný obsah protokolu nelze nahradit výkladem soudu v řízení vedeném proti notářce, a tím nahradit vůli všech tří subjektů, které se na celkové transakci podílely, 3) o žalobě proti žalované na nahrazení projevu vůle a uložení povinnosti vyznačit rubopisy na cenných papírech, vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 13 Cm 162/2021, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, 4) o žalobě proti žalované a společnosti Vítkovice – výzkum a vývoj – technické aplikace, a.s., na určení, že žalobkyně je akcionářem druhé žalované a o uložení povinnosti zapsat žalobkyni na seznam akcionářů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 32/2022.
Ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu odvolací soud shledal, že v daném případě není pochyb o tom, že konečným zájmem žalobkyně je určení jejího vlastnictví předmětných akcií, jejich vydání z notářské úschovy a současně provedení rubopisu na těchto akciích v její prospěch. Nic z toho však podaná žaloba neřeší, pouhý rozsudek o vyhovění či zamítnutí žaloby na určení osoby oprávněné dle čl. 3 písm. d) protokolu č. N 185/2020 nepostačuje k tomu, aby žalobkyně byla zapsána jako vlastník akcií, aby na ni akcie byly převedeny rubopisem a ani k jejich vydání z úschovy.
Jinak řečeno, deklaratorní rozhodnutí o určení osoby oprávněné dle čl. 3 písm. d) protokolu č. N 185/2020 ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, není s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně toho, zda někomu z nich budou akcie z úschovy vydány a ani ohledně toho, kdo je jejich vlastník. Již z toho je tak zřejmé, že projednávaná žaloba je zcela zbytečným množením soudních řízení bez jakéhokoliv praktického dopadu. Pro úvahy odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu je určující též to, že notářka odmítla akcie žalobkyni vydat a žalobkyně se domáhá svých práv u soudu nejen v tomto řízení, ale i v žalobě na nahrazení projevu vůle žalované souhlasit s vydáním úschovy, povinnosti vyplnit rubopis a určit ji jako akcionáře.
Tvrzené právo žalobkyně je již tedy porušeno, proto prevence (v podobě určování právního vztahu) ztrácí jakýkoliv smysl a žalobkyně již nemůže mít žádný právní zájem na určování daného práva, nýbrž má už jedině zájem na odstranění následků porušení práva, tedy určení jí jako akcionáře, převodu akcií rubopisem a vydání akcií z notářské úschovy na základě (byť i jen nahrazeného) souhlasu žalované. Odvolací soud proto uzavřel, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení žaloba nesplňuje, a to právě proto, že již v roce 2021 bylo zahájeno řízení o žalobě na plnění, která může všechny sporné otázky vyřešit, zatímco ani věcné rozhodnutí o žalobě na určení v tomto řízení neodstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně má dovolatelka za to, že dovolání by mělo být připuštěno pro řešení otázky: „zda naléhavý právní zájem na určení, že žalobkyně je osobou oprávněnou k vydání akcií z notářské úschovy, vylučuje řízení, kterým se žalobkyně domáhá nahrazení souhlasu žalované s uzavřením dohody o odstranění sporného stavu“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ve svých závěrech přehlíží, že žalobkyně může být osobou oprávněnou k převzetí akcií z úschovy, aniž by zároveň byla povinna uzavřít s žalovanou dohodu o odstranění sporného stavu. Dovolatelka se nedomáhala určení platnosti smlouvy o úschově (protokolu č. N 185/2020) v tomto řízení, ale domáhala se závazného určovacího výroku, stanovujícího, které z účastnic protokolu č. N 185/2020 mají být vydány uschované akcie, aby tento výrok mohl být předložen notářce, která jeho předložení vyžaduje. Paralelní řešení některých předběžných otázek v jiném řízení nemůže být žalobě na určení samo o sobě překážkou. Skutečný přínos na požadovaném určení a zlepšení svého postavení spatřuje dovolatelka právě v určení, že je osobou oprávněnou k převzetí akcií z úschovy. Dále dovolatelka namítá, že notářka JUDr. Jana Kurková před soudem jednoznačně prohlásila, že jako podklad pro vydání akcií z úschovy bude akceptovat jen takové soudní rozhodnutí ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou, ve kterém bude uvedeno, komu mají být akcie vydány. Dle dovolatelky existence žaloby na plnění není bez dalšího překážkou přípustnosti žaloby na určení, neboť žaloba na nahrazení projevu vůle – uzavření dohody o odstranění sporného stavu není žalobou, která by směřovala přímo ke splnění povinnosti – vydání akcií z úschovy. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II odvolacího soudu (resp. výrok I v rozsahu, jímž potvrdil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně), jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení.
12. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda žalobkyně s ohledem na zjištěné okolnosti věci i průběh navazujících soudních sporů (dosud vedených i ukončených) ať už ve vztahu k žalované či k notářce, disponuje naléhavým právním zájmem na požadovaném určení /§ 80 o. s. ř/ jako jedním z předpokladů úspěchu v daném sporu. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (respektive Ústavního soudu). IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
16. Soudní praxe – jak ostatně již správně zdůraznily v této věci soudy obou stupňů - je ustálena v názoru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde by bez uvedeného určení bylo vlastnické právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95].
17. V rozsudcích ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Soud, který o určovací žalobě rozhoduje, musí mít vždy při posuzování existence naléhavého právního zájmu uvedené obecné závěry soudní praxe na paměti. To tedy také znamená, že se vždy s touto otázkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádá. Dospěje-li k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, je již vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumával po věcné stránce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011)].
18. Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1627/2009, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1760/2020).
19. Závěr soudů vycházející z toho, že žalovat na určení nelze, je-li přípustná žaloba na plnění, však není bezvýjimečný. Starší judikaturou byla vyloučena možnost podat určovací žalobu v případech, kdy bylo možné podat žalobu na plnění. Toto stanovisko však bylo postupem času novější judikaturou změněno (či spíše rozvolněno) a bylo konstatováno, že žaloba na určení a žaloba na plnění se nevylučují v případech, kdy je určovací žaloba účelná a v její prospěch svědčí i hledisko hospodárnosti. I v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení dán, jestliže je rozhodnutí o určovací žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní poměry účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního poměru nebo práva, a naopak určovací žaloba je k tomu způsobilejší než jiné procesní prostředky.
Řečeno jinak: určovací žaloba obstojí vedle možné žaloby na plnění tehdy, jestliže určovací žaloba lépe řeší daný právní spor co do jeho obsahu a povahy (srov. SVOBODA, Karel, Renáta ŠÍNOVÁ a Klára HAMUĽÁKOVÁ. Civilní proces. V Praze: C.H. Beck, 2014. Academia iuris (C.H. Beck), s. 165.). Nauka upřesňuje výše uvedené judikatorní závěry s tím, že „naléhavý právní zájem na konkrétním určení je dán tehdy, když je právní problém (…) požadovaným určením přímo vyřešen, nikoliv tehdy, když se požadovaným určením řeší jen předběžná otázka, jejíž rozřešení však samo o sobě neznamená, že by právní spor mezi účastníky byl vyřešen (viz SVOBODA, Karel.
Žaloba v civilním řízení. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Právní monografie (Wolters Kluwer ČR), s. 191.). Určovacími žalobami je uplatňován jiný procesní nárok, řízení mají jiný předmět. Než žaloby na plnění (srov. Winterová, A. Žaloba v občanském právu procesním. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 1977, s. 59; nebo Dvořák, B. Právní moc civilních
soudních rozhodnutí: procesní studie. Praha: C. H. Beck, s. 105) a rozhodnutí nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění. To však nevylučuje existenci naléhavého právního zájmu, resp. preventivní funkci žaloby určovací. Například prof. Hora vidí význam určovacích žalob i v tom, že se jimi zpravidla vůbec předejde žalobám o plnění. ,,Vedla-li kladná určovací žaloba k příznivému výsledku, splní poctivý žalovaný svůj závazek bez další žaloby; a bylo-li zápornou žalobou určovací vysloveno, že jisté právo nebo právní poměry neexistuje, upustí poctivý žalobce od toho, aby se nicméně domáhal splnění jeho." [Hora, V.
Československé civilní právo procesní: I.-III. díl (edit. Spáčil, J.). Praha: Wolters Kluwer, 2010, díl II., s. 159]. Za nedovolenou – při možnosti žaloby o plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
Nelze rovněž pominout, že určovací žaloba je soudu podávána v okamžiku, kdy se samotná existence nějakého subjektivního práva či právního poměru jeví býti spornou. Žalobce se tak obrací na soud s žádostí o vydání autoritativního, ale pouhého deklaratorního, rozhodnutí o tom, zda právo či právní poměr objektivně existují či nikoliv.
20. Současně nepochybně nadále platí i závěr připomínaný odvolacím soudem, že nejde o určovací žalobu jako takovou, nýbrž o to, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a z jakých konkrétních právních poměrů žalobce vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001).
21. Právě uvedené judikatorní a doktrinární závěry, vztažené do skutkových poměrů zjištěných v této věci soudy nižších stupňů, vedly Nejvyšší soud k odchýlení se od úvahy odvolacího soudu (soudu prvního stupně) ústící v závěr o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
22. Předně nutno uvést, že (bez ohledu na další podané žaloby mezi účastníky, popř. směřující proti notářce), z obsahu podané žaloby je zřejmé, že poměrech právě projednávané věci jde žalobkyni prvoplánově o to, aby jí byly z „úschovy“ u notářky vydány výše popsané cenné papíry (akcie).
23. Z „protokolu o úschově“ ze dne 27. 8. 2020 (ve skutečnosti jde o písemné zachycení tzv. svěřenské smlouvy) plyne, že notářka a účastníci – žalovaný jako složitel a žalobkyně jako příjemce, ujednali, že předmětem protokolu je přijetí akcií „do notářské úschovy dle § 86 a následující zákona č. 358/1992 Sb. notářského řádu (dále jen „not. řád“)“, ve znění pozdějších předpisů. Příjemce a složitel prohlásili, že jejich vzájemný závazek vyplývá z
ujednání obsažených: a) ve smlouvě nazvané Novace smlouvy o převodu listinných cenných papírů ze dne 2. 7. 2020; b) ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k akciím ze dne 27. 8. 2020, uzavřené mezi společností Kaprona Capital AG jako převodcem a „Složitelem, jako nabyvatelem, jejím předmětem je zajištění pohledávky Nabyvatele ze Smlouvy o převodu listinných cenných papírů“; c) a ve smlouvě o převodu listinných papírů, ze dne 27. 8. 2020, uzavřené mezi společností Kaprona Capital AG, jako prodávajícím a žalovanou jako kupujícím, jejímž předmětem je převod akcií. Žalovaný jako složitel za účelem zajištění závazků ze smluv výše uvedených ukládá do notářské úschovy 14 kusů akcií s vyznačeným rubopisem ve prospěch „Složitele, společnosti Maestoso Advanced materials, a.s.“, a notářka dne 27. 8. 2020 akcie do notářské úschovy přijímá. Notářka se zavázala s akciemi přijatými do notářské úschovy nakládat v souladu s níže uvedenými podmínkami uvedenými v čl. 3:
a) Notářka vydá akcie na žádost nabyvatele za předpokladu, že bude ve lhůtě do 18. 12. 2020 předloženo souhlasné prohlášení nabyvatele, složitele a společnosti Kaprona Capital AG, opatřené úředně ověřeným podpisem osoby oprávněné zastupovat každou ze společností o tom, že nabyvatel uhradil celou kupní cenu za akcie, tedy částku ve výši 3 001 600 EUR. b) V případě, že notářce nebude předmětná listina předložena ve lhůtě do 18. 12. 2020, vydá notářka akcie složiteli.
c) V případě, že notářce kdykoliv po dobu trvání notářské úschovy, tj. do 18. 12. 2020, bude předloženo jedno vyhotovení odstoupení nabyvatele od smlouvy o převodu cenných papírů, a zároveň potvrzení o doručení tohoto odstoupení převodci, vrátí notářka akcie zpět složiteli. d) V případě, že v průběhu doby trvání notářské úschovy dojde mezi složitelem a příjemcem k jakémukoliv sporu, odstoupení, zpochybnění některého dokumentu či výkladovému problému, na základě nichž bude požadovat některých z účastníků úschovy vydání akcií, aniž by došlo ke splnění podmínky uvedené pod písmenem a) tohoto bodu, mají být akcie vydány buď na základě mimosoudní dohody, nebo pravomocného rozsudku soudu, v nichž bude uvedeno, komu mají být akcie vydány.
24. Nejvyšší soud se prioritně zabýval obsahem daného „protokolu o úschově“. V dané věci nejde o smlouvu o úschově ve smyslu § 2402 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), která je svým charakterem výlučně dvoustrannou smlouvou mezi schovatelem a uschovatelem a pojmově nemůže zakládat práva ve prospěch osob třetích. Obsah smluvního vztahu, jak jej uzavřeli účastníci, je tradičně označována jako tzv. „svěřenská smlouva“ (v rakouské a německé nauce historicky označovaná jako Treuhand nebo Treuhandschaft, která však není v občanském zákoníku výslovně kodifikována). Jde o smlouvu nepojmenovanou (tzv. inominát ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z.), která představuje formu správy cizího majetku, jejíž podmínky a případná dispozice s tímto majetkem jsou upraveny smluvním vztahem. Na základě uzavřené svěřenské smlouvy přejímá do své správy (někdy nepřesně nazývané jako „úschova“) svěřenský správce (jímž je nejčastěji notář či advokát) určité majetkové hodnoty; práva nebo listiny a jako svěřenský správce přejímá osobní závazek vůči jednomu, dvěma nebo více svěřitelům, že vlastním jménem a při zachování vlastní odpovědnosti splní a provede určitá právní jednání (nejčastěji vyplatí peníze nebo vydá listiny či jiné hodnoty), a to za podmínek sjednaných ve svěřenské smlouvě, činí tak vždy v zájmu a na náklady svěřitelů. Je-li svěřenským správcem notář, vychází při své činnosti z § 3 odst. 2 a za přiměřeného použití § 85 a násl. not. řádu, když svěřenskou smlouvu nepřímo předvídá § 89b téhož předpisu).
25. Nejvyšší soud se za účinnosti občanského zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) k danému smluvnímu typu vyjádřil s tím, že soudní praxe připustila trojstranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou. Jde o inominátní kontrakt ve smyslu § 51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta (notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli. Právo věřitele na plnění tak vyplývá ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, nebo usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1095/2014).
26. Pokud by byla platně uzavřena daná svěřenská smlouva („protokol o úschově“), která měla buď žalobkyni či žalované garantovat za tam sjednaných podmínek vydání předmětných akcií, nelze shledat absenci naléhavého právního zájmu žalobkyni na žalobě [jíž se, při tvrzení, že nebyly splněny jiné podmínky, za nichž akcie měla notářka (coby svěřenský správce) prioritně vydat buď žalobkyni (jako označenému složiteli) nebo žalované (jako označenému příjemci)], pokud se jí – zcela v intencích ujednání účastnic - domáhá určení, že je to právě ona, komu ve smyslu čl. 3 písmeno d) dané smlouvy (protokolu) má tvrzeně náležet právo na vydání notářkou deponovaných akcií.
27. Lze zopakovat, že zkoumané smluvní ujednání stanovilo, že v případě, že v průběhu doby trvání notářské úschovy dojde mezi složitelem a příjemcem k jakémukoliv sporu, odstoupení, zpochybnění některého dokumentu či výkladovému problému, na základě nichž bude požadovat některých z účastníků úschovy vydání akcií, aniž by došlo ke splnění podmínky uvedené pod písmenem a) daného bodu, mají být akcie „vydány buď na základě mimosoudní dohody, nebo pravomocného rozsudku soudu, v nichž bude uvedeno, komu mají být akcie vydány“.
28. Žalobkyně tvrdí, že po dobu trvání notářské úschovy došlo mezi účastnicemi ke sporu /což žalovaná popírá, aniž by ovšem bylo zjištěno, že by akcie byly do té doby notářkou vydány/ a obě účastnice si přitom nárokují vydání akcí, v důsledku čehož mělo dojít k prodloužení doby trvání „úschovy“, což mělo podle protokolu vést k tomu, že akcie budou vydány na základě mimosoudní dohody (k jejímuž uzavření nedošlo – poznámka Nejvyššího soudu), nebo pravomocného rozsudku soudu, v nichž bude uvedeno, komu mají být akcie vydány“. Dožaduje-li se zcela v intencích smluvního ujedná ní žalobkyně u soudu vůči žalované požadovaného určení, nelze činit závěr, že by nebyla vybavena naléhavým právním zájmem. Dlužno dodat, že obligační nárok na vydání akcií byl sjednán v protokole o úschově, přičemž ve vztahu ke svěřenskému správci (notářce) jsou, byla-li svěřenská smlouva uzavřena platně, vcelku nerozhodná ujednání účastníků, jež uzavření této smlouvy předcházela. Posouzení daného „protokolu o úschově“ se tak neobejde bez aplikace odpovídajícího výkladu vůle zúčastněných stran při uzavírání zpochybňovaného právního jednání (§ 555 a násl. o. z.), zejména co se týče posouzení vzájemného vztahu ujednání bodu 3 písmeno d) k ujednání zakotveným v písmenech a) až c).
29. Nejvyšší soud se odchýlil od úvah odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o absenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení, jež kladly nepřiměřený důraz na obsah dalších mezi účastníky (notářkou) vedených sporů. Z obsahu protokolu o úschově totiž plyne, že nárok na vydání akcií nebyl závislý ani na rubopisu cenných papírů, ani na jejich vlastnictví, nýbrž výlučně na buď doložení listiny o zaplacení kupní ceny akcií ve stanovené lhůtě, resp. na marném uplynutí této lhůty, popřípadě na doložení odstoupení „nabyvatelem“ (zřejmě příjemcem – poznámka Nejvyššího soudu) a doručení odstoupení složiteli.
Jestliže již žaloba na vydání akcií směřovaná proti notářce byla v době rozhodování odvolacího soudu pravomocně zamítnuta (viz odstavec 21 napadeného rozsudku odvolacího soudu), pak nelze, než přisvědčit dovolací argumentaci žalobkyně, že nemůže být úspěšná se žalobou na vydání akcií vůči žalované, která je v době rozhodování odvolacího soudu v této věci ve své držbě (na rozdíl od notářky) neměla. Rovněž žaloba na nahrazení souhlasu žalované s vydáním akcií nevylučuje existenci naléhavého právního zájmu, zvláště, jestliže žalovaná se k tomu, že takovou vůli projeví, podle dosavadních skutkových zjištění soudů (hmotněprávně) nezavázala a ani není prozatím tvrzeno, že by šlo o její právní povinnost plynoucí ze zákona.
Ani pouhá okolnost, že v případných dalších řízení bude posuzována platnost svěřenské smlouvy coby otázka předběžná nemůže mít v relaci k žalobnímu petitu, jak je formulován v této věci ten účinek, že by žalobkyně pozbyla naléhavého právního zájmu. Řečeno slovy odvolacího soudu: „hmatatelný výsledek ochrany, který spočívá buď v jakési bezprostřední (přímé) konkrétní ochraně či zlepšení postavení žalobkyně, nebo v založení nové možnosti žalobkyně domáhat se (na základě tohoto výsledku) dalšími právními postupy své ochrany svého postavení“ tu podle přesvědčení Nejvyššího soudu spočívá v tom, že pokud by žalobě bylo vyhověno, žalobkyně by se na základě pravomocného rozsudku vůči notářce domohla vydání sporných akcií, což lze za dostatečně hmatatelný výsledek považovat (a to i když žalobkyně uplatňuje v souvislosti s danými akciemi další nároky).
Rozhodnutí soudů o dalších podaných žalobách v dosud neskončených řízeních zmiňovaných odvolacím soudem, by evidentně nesplňovala parametry nastavené v čl. 3 písm. d) protokolu o notářské úschově k tomu, aby představovala smlouvou předjímaný právní důvod pro vydání akcií ať už složiteli nebo příjemci.
30. Přisvědčit nelze konečně ani závěru odvolacího soudu, že žaloba na určení neobstojí již jen proto, že se řízení (zřejmě jako žalovaná) neúčastní též notářka. Bez ohledu na subjektivní závaznost navrženého výroku rozhodnutí takový závěr se ocitá v rozporu s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2 vtěleným do jeho rozsudku ze dne 12. 4. 2023, č. j. 46 C 253/2022-160 (srov. jeho odstavec 15, předposlední věta), kterýmžto závěrům přisvědčil i Městský soud v Praze, jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 12 Co 209/2023-186, rozsudek soudu prvního stupně z věcně správných důvodů v něm uvedených potvrdil, když dospěl v otázce kdo má být účastníkem sporu o splnění podmínek pro vydání akcií ke stejnému závěru, jako soud prvního stupně, tedy, že jde pouze o spor mezi složitelem a příjemcem (odstavec 44 posledně označeného rozsudku odvolacího soudu). Bez povšimnutí neměla zůstat ani výpověď notářky při jednání konaném dne 10. 1. 2023 před Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 162/2021, v němž notářka uvedla, že by (jako důvod k vydání akcií) „akceptovala /pravomocné/ rozhodnutí soudu, ve kterém bude napsáno, komu mají mít /správně být – poznámka Nejvyššího soudu/ akcie vydány. (což podle notářky platí „pořád“ – viz č. l. 100 pag. ver. procesního spisu/. Lze tak k dané dílčí otázce shrnout, že právní posouzení odvolacího soudu se v tomto řízení jednak bez náležitého vysvětlení dané odchylky zásadně odlišuje posouzení, jež bylo učiněno týmž soudem v řízení vedeném proti notářce a ani notářka, tím méně obsah protokolu o úschově nepředpokládají, že by právě notářka měla být účastníkem řízení, jak je na ně pamatováno v čl. 3 písm. d/ onoho protokolu; ba právě naopak: v případě předložení žalobě vyhovujícího rozsudku v této věci je notářka připravena v souladu s ním akcie vydat.
31. Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že žalobkyně neměla naléhavý právní zájem na určení, které osobě mají být dle čl. 3 písm. d) protokolu č. N 185/2020 vydány uschované akcie, jelikož v této věci již podala žalobu na plnění. Lapidárně řečeno, jiný rozsudek, než o nyní požadovaném žalobním petitu, nemůže být podkladem pro vydání sporných akcií z „úschovy“ notářky.
32. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem je nesprávné.
33. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal a takové vady nebyly ohlašovány ani v podaném dovolání
34. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
35. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
37. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se zabýval uplatněným nárokem věcně, zejména posoudil, komu podle protokolu o úschově [případně s přihlédnutím k dalším ujednáním a skutečné vůli účastníků překonal nejasná či pochybná smluvní ujednání, to však s přihlédnutím k tomu, že notářka obsah dalších smluv mezi účastnicemi neznala /č. l. 98 pag. ver. procesního spisu/] náleželo právo na vydání sporných akcií.
38. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu