24 Cdo 2858/2025

Judikát 24 Cdo 2858/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:24 Cdo 2858/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.2858.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Přípustnost dovolání

Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 24 Cdo 2858/2025-1785

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. N., advokáta se sídlem v XY, jako správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19. dubna 2020, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků jako přiměřené pozemkové náhrady podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 191/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2025, č. j. 95 Co 177/2025-1733, takto: Dovolání žalované se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 27. 2. 2025, č. j. 20 C 191/2019-1702, rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalobce, kterým byl správce pozůstalosti, jenž zemřel, pokračováno s L. N., který byl v pozůstalostním řízení následně pravomocně jmenován správcem pozůstalosti.

2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 95 Co 177/2025-1733, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a zamítl návrh žalované na přerušení odvolacího řízení. Odvolací soud vyložil, že předmětná žaloba na nahrazení projevů vůle žalované slouží k zachování (již přiznaných) nároků původní žalobkyně, a představuje proto prostou správu pozůstalosti, k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1660/2021. Skutečnost, že původní žalobkyně zemřela a katastrální úřad proto nebude mít možnost zapsat pozemky na původní žalobkyni, není rozhodná pro závěr, zda lze nyní pokračovat v řízení se správcem pozůstalosti jako s procesním nástupcem původní žalobkyně. Nově jmenovaný správce pozůstalosti je procesním nástupcem původní žalobkyně a odpadla proto překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno.

3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání uvádí, že dovolací soud dosud nevyřešil otázku procesního práva, „zda v případě úmrtí jediného žalobce žaloby o nahrazení projevu vůle v rámci restitučních sporů lze pokračovat v soudním řízení se správcem pozůstalosti v rámci tzv.

prosté správy pozůstalosti, a to navzdory tomu, že právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě není možné realizovat, a to z důvodu nemožnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na oprávněnou osobu z důvodu její neexistence“, když je žalovaná „přesvědčena, že v takovém případě by mělo být soudní řízení přerušeno a soud by měl vyčkat pravomocného skončení dědického řízení a jmenování zákonných dědiců, kteří potom nastoupí na místo žalobce“, a že by soud měl „správně postupovat tak, že nového správce pozůstalosti nejmenuje a řízení přeruší“.

Podle názoru žalované dosavadní judikatura dovolacího soudu tuto otázku dosud neřešila, když vycházela z toho, že „náhradu za odňaté a nevydané pozemky lze realizovat již jen samotným prostřednictvím pravomocných rozsudků obecných soudů o nahrazení projevu vůle“, zatímco podle nyní platné právní úpravy se náhrada realizuje až vkladem do katastru nemovitostí, k němuž „však v období správy pozůstalosti nikdy nedojde a nemůže dojít“. V obsáhlém podání (argumentujícím též četnými citáty názorů Nejvyššího soudu, nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí katastrálních úřadů) v první řadě dovozuje, že došlo ke změně „judikaturního přístupu ke konstitutivnosti soudních rozhodnutí“ o nabytí vlastnického práva k nemovitostem, a že proto bez vkladu do katastru nemovitostí se správce pozůstalosti jako žalobce (úspěšný v soudním řízení) nemůže stát vlastníkem vydaných náhradních pozemků, neboť katastrální úřady toto vlastnické právo pro takového žalobce „nikdy nevloží bez pravomocného skončení dědického řízení a stanovení okruhu zákonných dědiců“.

Vyslovuje se dále k hypotetickým důsledkům, kdyby teoreticky bylo vlastnické právo v katastru zavkladováno na správce pozůstalosti. Žalovaná současně uvádí příklady přerušení vkladového řízení u katastrálních úřadů v Ústí nad Orlicí a v Opavě, v nichž byl vysloven názor, že řízení u katastrálního úřadu ve věci navrhovaného vkladu vlastnického práva k pozemkům představující náhradu za nevydané pozemky přiznanou rozhodnutím soudu musí být přerušeno a „neběží do pravomocného skončení dědického řízení“ jakožto „řízení o předběžné otázce“.

Žalovaná rovněž vyslovila názor, že „výběr náhradních pozemků správcem pozůstalosti“ představuje kolizi „se stávající právní úpravou správy pozůstalosti tím, že dojde minimálně ke změně účelu spravovaného majetku“. Žalovaná dále soudům vytýká, že se v průběhu řízení „nikdy neptaly potencionálních dědiců v rámci dědického řízení“ na jejich názor „k postupu pokračování v soudním řízení“, když jen „mechanicky rozhodly o pokračování v soudním řízení s novým správcem pozůstalosti“. Žalovaná navrhla, aby bylo napadené usnesení změněno tak, že se mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se v soudním řízení se správcem pozůstalosti L.

N. nepokračuje a řízení se přerušuje do pravomocného skončení pozůstalostního řízení.

4. Žalobce jako správce pozůstalosti se k dovolání žalované vyjádřil tak, že navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto. Uvedl, že podmínky pro pokračování v řízení s ním na místě původní žalobkyně byly splněny podle rozhodnutí soudů (včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, sp.

zn. 24 Cdo 1976/2025) i v jiných věcech projednávaných mezi stejnými účastníky ve skutkově téměř totožných případech, kdy bylo uzavřeno, že se jedná o prostou správu pozůstalosti. Vytýká současně dovolatelce, že přehlíží osobu správce pozůstalosti, který je v rozsahu své funkce procesním nástupcem zůstavitelky a upozorňuje, že dříve vydávaná usnesení Nejvyššího soudu se otázkou charakteru soudních rozhodnutí nahrazujících projev vůle (zda jsou deklaratorní nebo konstitutivní) vůbec nezabývala. Případné přerušení vkladového řízení nemá vliv na posouzení otázky procesního nástupnictví.

Množství vhodných pozemků ve vlastnictví žalované ubývá, v případě přerušeného řízení hrozí, že zvolené pozemky budou vydány jiným restituentům a nebudou již ve vlastnictví žalované. Katastrální úřady řízení ve věcech zůstavitelky přerušují, není tedy důvod vyčkávat s meritorním rozhodnutím v této věci. Až bude skončeno pozůstalostní řízení, může být vklad vlastnického práva do katastru proveden. Soudy mají postupovat tak, aby byla restituční řízení co nejrychleji završena.

5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání žalované není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

7. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že činnost správce pozůstalosti vedoucí k dovršení přiznaného restitučního nároku je činností naplňující prostou správu podle ustanovení § 1405 o. z. (činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku), tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu přiznaného restitučního nároku zejména tím, že se vlivem času (kdy převod pozemků uplatňují i další restituenti) zmenší výběr vhodných náhradních pozemků ve vlastnictví státu (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021, sp. zn. 24 Cdo 1660/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021, sp. zn. 24 Cdo 2238/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021).

8. Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2780/2025 a ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2973/2025, dále vysvětlil, že procesním nástupcem na místě zemřelého účastníka občanského soudního řízení podle ustanovení § 107 odst. 1 věty třetí o. s. ř. nemůže být dědic jen z toho důvodu, že je pokládán (ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř.

s.) za účastníka řízení o pozůstalosti; tímto procesním nástupcem (ohledně jmění patřícího do pozůstalosti) je vždy ten, komu přísluší vykonávat správu pozůstalosti, tedy rovněž správce pozůstalosti jmenovaným soudem. I když je procesním nástupcem zůstavitele (a má tedy všechna práva a všechny povinnosti, které mu náleží jako účastníku řízení) a i když vystupuje v právních (hmotněprávních i procesních) vztazích vlastním jménem (samozřejmě s dodatkem, že tak činí jako správce pozůstalosti nebo jiná osoba spravující pozůstalost po zůstaviteli označeném alespoň jménem a datem úmrtí), nelze z toho úspěšně dovozovat také to, že by správce pozůstalosti (nebo jiná osoba spravující pozůstalost) byl (mohl být) rovněž nositelem práv a povinností, která měl (do své smrti) zůstavitel nebo která děděním přecházejí na jeho dědice.

Osoba spravující pozůstalost vykonává všechna právní jednání „na účet“ dědiců (do právní moci usnesení o dědictví) ještě neznámých. Na základě jednání osoby spravující pozůstalost samozřejmě nic z pozůstalosti nepřipadne jí, neboť vše, co ohledně jmění pozůstalosti osoba spravující pozůstalost až do skončení řízení o pozůstalosti vykonala („na účet dědiců“), patří do pozůstalosti, jako takové náleží zůstavitelovým dědicům.

9. Nejvyšší soud též v citovaných usneseních vyložil, že okolnost, zda rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem má či nemá konstitutivní povahu, nemá pro rozhodnutí v projednávané věci význam. Kdyby žalované bylo pravomocným soudním rozhodnutím uloženo (v době do skončení pozůstalostního řízení) uzavřít se správcem pozůstalosti smlouvu o převodu (vydání) náhradního pozemku za účelem uspokojení restitučního nároku oprávněné původní žalobkyně, znamená to, že převáděné pozemky nenabývá do vlastnictví správce pozůstalosti, ale že jde o aktivum pozůstalosti (k tomu, co tvoří aktiva pozůstalosti, srov. § 171 odst. 1 z.

ř. s.) náležející zůstavitelovým dědicům. V usnesení o dědictví pak bude určeno, kterému z dědiců, popřípadě v jakém rozsahu, bude potvrzeno nabytí dědictví tohoto majetku. Stanovení toho, co z pozůstalosti připadne (jednotlivým) dědicům, přísluší výlučně pozůstalostnímu soudu, a nemůže být „nahrazováno“ úvahou správního úřadu. Podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch dědiců či jen některého z nich pak bude pravomocný rozsudek soudu nahrazující projev vůle ve prospěch osoby spravující pozůstalost jednající na účet „pozůstalosti“ (dědiců), a to ve spojení s pravomocným usnesením o dědickém právu, z něhož by mělo být zřejmé, kdo je jako dědic nabyvatelem převáděného práva.

10. Pouze pro úplnost lze doplnit, že poukazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 164/24, Nejvyšší soud se proti závěrům tohoto nálezu vymezil v rozsudku ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1825/2025.

Nicméně pro otázku možnosti pokračování v řízení se správcem pozůstalosti je podstatné, že projednáním věci může být přiznaný restituční nárok realizován (vymožen), přičemž pro vymezení rozsahu prosté správy pozůstalosti není významné, zda bude realizace restitučního nároku fakticky dokončena již právní mocí rozsudku, nebo až vkladem do katastru nemovitostí na základě takového rozsudku. Významné totiž je, že se jedná o činnost potřebnou k realizaci (vymožení) restitučního nároku.

11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

12. Rozhodnutím o dovolání žalované je zároveň konzumován její návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu.

13. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto řízení bude rozhodnuto v rámci rozhodnutí o věci samé (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu