ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1,
Letenská č. 15, IČO 00006947, proti žalované A. V., narozené dne XY, bytem v
XY, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č.
222/5, o zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 97/2017, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022, č. j. 70 Co
129/2021-243, se v dovoláním napadené části výroku I. mění tak, že se žaloba
ohledně úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 1 228 320,30 Kč od 6. 5.
2018 do zaplacení zamítá; jinak se dovolání žalované proti rozsudku odvolacího
soudu (výroku IV.) odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 45
C 97/2017-190, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala
zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
částky 1 376 200,30 Kč od 23. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.), a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 167 500 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalovaná částka měla představovat
dlužnou část kupní ceny za věci prodané žalobkyní N. G. a N. B. na základě
privatizačního projektu č. 21076 dohodou o vydání a převodu majetku ze dne 1.
6. 1993, za kterou po smrti N. G. (6. 5. 2003) odpovídá žalovaná jako její
dědička, do výše nabytého dědictví.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29.
6. 2022, č. j. 70 Co 129/2021-243, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně
v části výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1
228 320,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 6. 5. 2018 do zaplacení
(výrok I.), že ohledně zaplacení částky 147 880 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení
od 23. 1. 2016 do zaplacení se řízení zastavuje (výrok II.), že v části výroku
I., kterou soud zamítl žalobu ohledně 8,05 % úroku z prodlení z částky 1 228
320,30 Kč od 23. 1. 2016 do 5. 5. 2018 a ohledně 5,05 % úroku z prodlení z
částky 1 228 320,30 Kč od 6. 5. 2018 do zaplacení, se rozsudek soudu prvního
stupně potvrzuje (výrok III.), a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni
náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 359 030,43 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku (výrok IV.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
vycházel z názoru, že na straně kupujících N. G. a N. B. nebyla dána
solidarita, a měly proto za předmětné nemovitosti zaplatit žalobkyni každá
polovinu kupní ceny, na rozdíl od soudu prvního stupně však na základě
zhodnocení provedených důkazů dovodil, že za N. G. nebyla celá na ni
připadající část kupní ceny zaplacena a že za tento její dluh odpovídá nyní
její dědička (žalovaná) s omezením vyplývajícím z ustanovení § 470 občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb., tj. do výše ceny nabytého dědictví (1 376 20,30 Kč) po
odečtení z dědictví uhrazených pohledávek Finančního úřadu Brno I. (27 880 Kč)
a Krajského soudu v Brně (120 000 Kč), tedy ve výši 1 228 320,30 Kč. S odkazem
na ustanovení § 3032 nynějšího občanského zákoníku pak aplikoval ustanovení §
110 odst. 3 věty první občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož se úroky
promlčují ve třech letech, a uzavřel, že úroky z prodlení jsou tak promlčeny od
6. 5. 2018 zpět, když byly uplatněny 6. 5. 2021, a proto rozhodl o povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni částku 1 228 320,30 Kč i s úrokem z prodlení od 6.
5. 2018 do zaplacení, jehož výši (3% ročně) stanovil podle nařízení vlády č.
142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že v otázce posouzení její námitky promlčení nároku žalobkyně
na úhradu úroků z prodlení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a že při řešení otázky, nakolik odpovídá jako dědička po
původní dlužnici N. G. za náklady řízení vzniklé žalobkyni před tím, než
vstoupila do řízení, nerespektoval ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb. o
omezené odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, přičemž se jedná o otázku,
která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Poukazuje na to, že žalobkyně
původně žalovanou částku po smrti původní žalované N. G. omezila pouze na 1 376
200,30 Kč a až dne 6. 5. 2021 žalobu rozšířila o požadavek na zaplacení úroků z
prodlení. Odvolací soud učinil závěr, že požadavek na úhradu úroků z prodlení
za dobu po smrti dlužníka je oprávněný a není dotčen omezením vyplývajícím z
ustanovení § 470 obč. zák., a pokud byl nárok na zaplacení úroků uplatněn u
soudu dne 6. 5. 2021, jsou promlčeny úroky z prodlení za dobu od 6. 5. 2018
zpět, neboť promlčecí doba je tříletá. Do tohoto závěru však odvolací soud
nepromítl judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo
4291/2009, sp. zn. 31 Cdo 60/2012 nebo sp. zn. 26 Cdo 3296/2016), která otázku
běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení řešila tak, že právo věřitele
na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení s plněním
závazku, od tohoto dne počíná běžet promlčecí doba nároku na úhradu úroků z
prodlení a po jejím uplynutí se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek.
Jestliže tedy žalovaná jako dědička po N. G. odpovídá za její dluhy ode dne
jejího úmrtí, do prodlení s plněním jejího dluhu se dostala dnem následujícím,
tedy 7. 5. 2003, uplynutím tříleté promlčecí doby dnem 6. 5. 2006 došlo k
promlčení nároku na úhradu úroků z prodlení jako celku, a pokud po rozšíření
žaloby o úroky z prodlení vznesla námitku promlčení tohoto nároku, není možné
ani částečně nároku na úhradu úroku z prodlení vyhovět. Za zjevně nespravedlivé
a porušující ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb. Pak žalovaná považuje
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které jí ukládá i
povinnost zaplatit žalobkyni celý zaplacený soudní poplatek ve výši 346 548 Kč
(vyměřený z celé žalobkyní původně žalované částky 8 663 637 Kč), což
neodpovídá částce 1 376 200,30 Kč, která byla předmětem řízení v okamžiku, kdy
do něho vstoupila žalovaná, ani částce 1 228 320,30 Kč, která byla odvolacím
soudem žalobkyni přisouzena, a také povinnost nahradit náklady spojené se
soudními jednáními ještě před úmrtím původní žalované. Z uvedených důvodů
navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že vzhledem k tomu, že
dovolání směřuje především proti rozhodnutí o nákladech řízení, je podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné. I pokud by dovolání přípustné bylo, je
nedůvodné, neboť žalovaná jako univerzální sukcesor nastoupila do řízení na
místo své právní předchůdkyně a nabyla všechna její práva, včetně těch
procesních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo
3/2001), stejně tak jsou pro ni závazné i všechny procesní úkony učiněné její
právní předchůdkyní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1597/2000), a měla by tedy odpovídat za náklady vzniklé během celého
řízení. Ke stejnému názoru dospěl dovolací soud v usnesení ze dne 19. 2. 2020
sp. zn. 20 Cdo 3997/2019. Je tak zřejmé, že je-li soudem rozhodnuto o
povinnosti uhradit náklady řízení v neprospěch procesního nástupce v době, kdy
již bylo pravomocně rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví, jedná se o
výlučnou povinnost procesního nástupce (nikoli zůstavitele). Žalobkyně proto
navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popř. zamítl, a přiznal
žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k
tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyl vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodován rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaná namítá nesprávnost rozsudku odvolacího
soudu v části, která žalobkyni přiznává nárok na zaplacení úroků z prodlení za
dobu od 6. 5.
2018 do zaplacení jistiny 1 228 320,30 Kč, a dále nesouhlasí s
tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyně před soudy
obou stupňů, a to včetně nákladů vzniklých v době, kdy účastnicí řízení byla
její procesní předchůdkyně. Ve zbývající části (včetně rozhodnutí o jistině)
rozsudek odvolacího soudu dovoláním dotčen není. Z hlediska uvedených dovolacích důvodů shledal Nejvyšší soud ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání zčásti přípustným, neboť napadené rozhodnutí
závisí i na vyřešení otázky hmotného práva (počátku a běhu promlčecí doby), při
jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Podle odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu (který přezkumu dovolacím
soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) bylo
žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 1. 4. 1994 žalobcem Fondem
národního majetku ČR proti žalovaným 1) N. G. a 2) N. B. požadováno zaplacení
částky 8 663 637 Kč s úrokem z prodlení od 17. 10. 1993. Usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 36 Cm 486/1995-74, ve spojení s
usnesením (odvolacího) Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 1
Cmo 821/2016-99, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno na straně
žalobce s Českou republikou – Ministerstvem financí, na straně žalované s 1) A. V., nar. XY, a to pouze do výše 1 376 200,30 Kč (tj. do výše nabytého dědictví
po N. G.), a proti žalované 2) N. B. bylo řízení zastaveno. Po postoupení věci
Městskému soudu v Brně žalobkyně při jednání dne 9. 1.2 018 uvedla, že její
nárok činí 1 376 200,30 Kč a že příslušenství v podobě sankčního úroku, jak
bylo původně žalováno, nepožaduje. Při jednání dne 6. 5. 2021 pak žalobkyně
navrhla rozšíření žaloby tak, že se domáhá toho, aby žalovaná byla povinna
zaplatit jí částku 1 376 200,30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky za období od 23. 1. 2016 do zaplacení; rozšíření žaloby
soud prvního stupně usnesením připustil a o žalobě v tomto znění soudy obou
stupňů rozhodly. Především je třeba předeslat, že bylo-li v projednávané věci rozhodováno o
žalobě podané dne 1. 4. 1994 na zaplacení částky 8 663 637 Kč s úroky z
prodlení od 17. 10. 1993 do zaplacení, bylo zcela na místě (prostřednictvím
ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) posuzovat všechny lhůty a
doby, které začaly běžet před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (účinný do 31. 12. 2013 Sb., dále jen „obč. zák.“). Pro rozhodnutí o
úrocích z prodlení se tak uplatní zejména ustanovení § 101 obč. zák. (podle
něhož, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba
tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé), ustanovení § 110
odst. 3 obč. zák. (podle něhož se úroky promlčují ve třech letech) a ustanovení
§ 112 obč. zák. (podle něhož, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu
nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.)
Odvolací soud přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne
28. 6. 2011, sp.
zn. 33 Cdo 2409/2009), která dovodila, že dědici dlužníka jsou
povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu,
v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého
dědictví, avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za
prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na
ně přešel, proto jsou povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z
ustanovení § 470 obč. zák. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že žalovaná A. V. nebyla povinnou k
zaplacení úroků z prodlení (které byly žalobou ze dne 1. 4. 1994 uplatněny) za
dobu do smrti původní žalované N. G. (t. j do 6.5.2003), když samotný žalobou
uplatněný dluh převyšoval cenu dědictví, které A. V. podle rozhodnutí Městského
soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. 85 D 437/2003-602, po N. G. nabyla. Tuto
skutečnost ostatně potvrzuje již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 1 Cmo 82/2016, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení bude místo
zemřelé N. G. pokračováno s A. V. jen do výše 1 376 200,30 Kč. Vzhledem k tomu,
že uvedená částka se rovná soudem v řízení o dědictví určené ceně majetku
zůstavitelky, nebyl již žádný prostor k tomu, aby mohla žalovaná částka
zahrnovat i úroky z prodlení za dobu do smrti zůstavitelky, když i bez nich
uvedená částka nedosahovala výše původně žalobou uplatněného dluhu. Po smrti
zůstavitelky prodlení s plněním jejího dluhu, za který se stala (do výše
nabytého dědictví) odpovědnou nynější žalovaná, bylo již jejím prodlením, bez
omezení výší ceny nabytého dědictví. Při rozhodování o úrocích z prodlení za nesplnění dluhu žalovanou odvolací soud
sice z názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2409/2009
vycházel, nesprávně však posoudil běh tříleté promlčecí doby. K této otázce se
Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. V usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo
572/2013, s odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, usnesení ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010)
shrnul, že byl přijat závěr, že jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k
uplatnění práva žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla
žaloba soudu podána (§ 112 obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl
nárok uplatněn; dojde-li k uplatnění pouze části pohledávky, staví se běh
promlčecí doby pouze u této části; jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá
takové rozšíření zpětné účinky. V konkrétně projednávané věci pak dovolací soud
uzavřel, že z uvedeného je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby může dojít
jen ohledně práva na úhradu smluvních úroků a úroků z prodlení v té výši (resp. za takové období), v jakém bylo uplatněno včas; v rozsahu, v jakém je žaloba
rozšířena až po skončení běhu promlčecí doby k uplatnění práva, nelze právo
(je-li vznesena námitka promlčení) v rozsahu tohoto rozšíření přiznat. Dovolací
soud také opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil, že pro promlčecí dobu podle
ustanovení § 101 obč. zák.
platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé, tj. kdy by obecně každý mohl právo uplatnit – podat žalobu, a
že jde o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od
právních skutečností, popř. událostí, není rozhodné z jakého důvodu věřitel své
právo neuplatnil (srov. např. rozsudek ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo
918/2006, rozsudek ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, usnesení ze
dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016). Podle ustanovení § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Žalovaná
A. V., jako dědička N. G. vstoupila tedy do práv i povinností zůstavitelky dnem
její smrti 6. 5. 2003. I když princip ingerence státu při nabývání dědictví
znamená, že dědictví musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto usnesením,
má toto usnesení účinky ke dni smrti zůstavitele (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013). Pokud A. V. po
dni 6. 5. 2003 žalobkyní u soudu uplatněný dluh zůstavitelky neplnila, začala
dnem následujícím běžet tříletá promlčecí doba, ve které mohl být nárok
žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení proti ní uplatněn u soudu. Požadavek na
zaplacení úroků z prodlení, za které odpovídala již samotná žalovaná, uplatnila
žalobkyně u soudu teprve dne 6. 5. 2021, formou návrhu na rozšíření žaloby na
zaplacení částky 1 376 200,30 Kč o úroky z prodlení od 23. 1. 2016 do
zaplacením (když ještě 9. 1. 2018 u soudu výslovně uvedla, že příslušenství
nároku 1 376 200,30 Kč v podobě sankčního úroku tak, jak bylo původně žalováno,
nepožaduje), tedy po uplynutí promlčecí doby, která začala běžet 7. 5. 2003. Vzhledem k tomu, že na tuto část celkové pohledávky žalobkyně vůči žalované se
nevztahuje stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 112 odst. 3 obč. zák., které nastalo podáním žaloby ohledně samotné dlužné částky dne 1. 4. 1994, nelze žalobkyni v rozsahu, v jakém žalobu dne 6. 5. 2021 rozšířila, právo
na zaplacení úroků z prodlení přiznat, když tak učinila až po uplynutí tříleté
promlčecí doby a žalovaná vznesla námitku promlčení. Lze dodat, že úroky z
prodlení by nebylo možné soudem přiznat ani v případě, že by za první možnost
uplatnění práva u soudu byl považován až den 23. 1. 2016 (kdy nabylo právní
moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. 85 D
437/2003-602, kterým bylo A. V. potvrzeno nabytí dědictví po zůstavitelce N. G.), od něhož žalobkyně v rozšíření žaloby úroky požadovala, neboť i od tohoto
dne počítaná tříletá promlčecí doba by uplynula dříve, než nárok na zaplacení
úroků z prodlení u soudu uplatnila (6. 5. 2021). Vzhledem k tomu, že odvolací soud o úroku z prodlení, v rozsahu uvedeném ve
výroku I. dovoláním napadeného rozsudku, rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky
řízení umožňují, aby v tomto rozsahu o věci rozhodl dovolací soud, Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s
.ř. změnil tak, jak je shora ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s .ř. není přípustné dovolání proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto
dovolání žalované proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §
243b, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná
měla úspěch jen částečný, bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.