24 Cdo 591/2025-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po K. T., zemřelému 24. 4. 2022, za účasti 1) pozůstalé manželky I. T. B., zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, 2) pozůstalé vnučky K. T. a 3) pozůstalého vnuka J. T., obou zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1339/2022, o dovolání K. T. a J. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 29 Co 101/2024-312, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 prostřednictvím pověřené soudní komisařky Mgr. Šárky Sýkorové, notářky v Praze (dále jen „soud prvního stupně“), usnesením ze dne 15. 2. 2024, č. j. 34 D 1339/2022-271, určil obvyklou cenu majetku v pozůstalosti částkou 1 452 313,22 Kč, výši dluhů částkou 32 801 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 1 419 512,22 Kč (výrok I), rozdělil pozůstalost mezi více závětních dědiců dle nařízení zůstavitele obsaženého v závěti ze dne 11. 4. 2007 a potvrdil dědicům nabytí dědictví dle tohoto rozdělení (výrok II). Dále rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty notářky Mgr. Šárky Sýkorové (výrok IV, jelikož výrok III usnesení soudu prvního stupně neobsahuje – poznámka Nejvyššího soudu) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně k odvolání pozůstalých vnuků K. T. a
3. Takto soudy rozhodly v řízení o pozůstalosti po K. T. s tím, že rozsah projednávaného majetku byl mezi účastníky v zásadně nesporný (na základě účastníky vymíněné výhrady soupisu pozůstalosti byl za souhlasu soudu prvního stupně zamýšlený soupis pozůstalosti nahrazen souhlasným prohlášením účastníků), až na částky, které měly být vybrány manželkou zůstavitele z účtů vedených Komerční bankou, a.s., na jméno zůstavitele č. XY a č. XY, a to za poslední tři roky před zůstavitelovou smrtí a též dispozicemi učiněnými k tíži oněch účtů až po smrti zůstavitele.
Podle pozůstalých vnuků K. T. a J. T. takto mělo docházet k neobvyklým transakcím s prostředky na účtech zůstavitele v řádu zhruba 40 000 Kč měsíčně. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že přes odpovídající poučení nebylo prokázáno, že by uvedené částky představovaly dary zůstavitele ve prospěch manželky (ta naopak tvrdila, že ony prostředky představovaly obvyklou spotřebu zůstavitele, umocněnou jeho vážnou zdravotní indispozicí a nepřetržitou péčí o něj i nezájmem ostatních příbuzných). Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že není důvod k tzv. započtení daru na dědický podíl některého z dědiců (zde pozůstalé manželky) ve smyslu § 1664 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), a to nejen z důvodu, že zůstavitel ve svém pořízení pro případ smrti a ani kdykoliv později takový postup nepřikázal /tedy sám neshledal důvod k „započtení“/, ale současně nebylo prokázáno, že by došlo k darování ve prospěch manželky zůstavitele, tím méně, že by jeho prostřednictvím byli K. T. a J. T. „neodůvodněně znevýhodněni“. Soud prvního stupně k domu doplnil, že částky v rozmezí 40 000 Kč až 60 000 Kč měsíčně jsou částkami, které zpravidla mohou odpovídat výdajům na obživu, zdravotní péči a vedení domácnosti jedné až dvou dospělých osob, i bez zahrnutí zvýšených nákladů na zdravotní péči, když pomoc a péči zůstaviteli ve stáří a nemoci poskytovala zůstaviteli prakticky výlučně pozůstalá manželka, a proto vyjádření K.
a J. T. k životnímu standardu zůstavitele a hospodaření s jeho prostředky nemohou být založená na objektivních skutečnostech, protože s největší pravděpodobností neudržovali se zůstavitelem žádný kontakt a tyto skutečnosti jim nemohly být známy. Uskutečnění tvrzeného daru ve výši 1 060 000 Kč manželce zůstavitele vnuci zůstavitele neprokázali a manželka zůstavitele I. T. B. přijetí jakéhokoliv daru popřela.
4. Odvolací soud úvahy soudu prvního stupně doplnil s tím, že v poměrech současného občanského zákoníku i při dědění ze zákonné dědické posloupnosti je s přihlédnutím ke znění § 1664 o. z. nutné omezit započtení daru bez příkazu zůstavitele na zcela výjimečné případy neodůvodněného zvýhodnění obdarovaného dědice. V posuzovaném případě nelze po manželce zůstavitele spravedlivě požadovat, aby tvrdila a prokazovala, že nevybírala finanční prostředky z účtu zůstavitele pro svou vlastní potřebu a že tyto prostředky byly darem. Naopak vnuk a vnučka zůstavitele jsou povinni tvrdit a prokazovat, že uvedenými výběry došlo k obdarování manželky zůstavitele a tím ke zvýhodnění pozůstalé manželky darem a že toto obdarování bylo nedůvodné. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o neodůvodněném znevýhodnění dědiců je tudíž na pozůstalém vnukovi a vnučce, kteří se dovolávají toho, aby plnění pokynů zůstavitele manželkou na základě jeho zmocnění bylo bez příkazu zůstavitele k započtení výjimečně a proti vůli zůstavitele popřeno započtením na dědický podíl podle § 1664 o. z. Pozůstalý vnuk s vnučkou ovšem byli soudem prvního stupně řádně vyzváni k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, že byli jako neopominutelní dědicové neodůvodněně znevýhodněni. Tito dědicové však žádné relevantní důkazy k prokázání skutečnosti, že se jednalo o darování zůstavitele manželce, nenavrhli. Odvolací soud navíc akceptoval obranu pozůstalé manželky, že tyto prostředky byly pravidelně spotřebovávány v rámci zajišťování chodu domácnosti zůstavitele, který byl zdravotně indisponován a byl odkázán na pomoc třetích osob. Toto vysvětlení se i odvolacímu soudu jevilo jako logické, zejména když zmiňované výběry nebyly za dané časové období se zřetelem na okolnosti nijak extenzivní.
5. Usnesení odvolacího soudu napadli pozůstalá vnučka K. T. a pozůstalý vnuk J. T. (patrně) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
6. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V projednávané věci se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) oproti mínění dovolatelů od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 222/2019, bylo vysloveno, že při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti (§ 1663 o. z.). Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží (§ 1664 o. z.).
8. Účel „započtení“ [tzv. „kolace“] je v zásadě stejný jako za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 484 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy, že má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců, cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele, tak, aby bylo dosaženo alespoň částečného srovnání hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak i bezplatným nabytím za života zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, ze dne 24.4.2015, sp. zn. 21 Cdo 2860/2013, ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4079/2015, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1531/2016). Na rozdíl od předcházející úpravy současná právní úprava, jak uvádí důvodová zpráva k návrhu o. z., znamená citlivější postup tím, že z bezplatných plnění byla ve prospěch povinného dílu započtena jen ta, která nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, bezplatná plnění učiněná zůstavitelem dříve mají být započtena, jen přikáže-li to zůstavitel (ke vzájemnému vztahu započtení na povinný díl a započtení na dědický podíl srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3365/2022). Rovněž nauka uvádí, že započtení v dědickém právu představuje institut, jenž vede ke zohlednění bezúplatných plnění ze zůstavitelova majetku při určování výše dědických podílů či povinných dílů (srov. DRACHOVSKÝ, Ondřej. Úvodní výklad k § 1658 a násl. ObčZ. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1061, marg. č. 1.).
9. Zákonodárce na škodu věci podrobněji v partiích věnovaných započtení na dědický podíl či na povinný díl nespecifikuje, co považuje za „bezplatná nabytí“, resp. „bezplatné obdržení“, současně však výslovně hovoří o tom, že se nepřihlíží „k obvyklým darováním“. Bezplatná plnění jsou v nyní účinném občanském zákoníku představována především darovací smlouvou (§ 2055 a násl. o. z.), dále výprosou (§ 2189 o. z.), výpůjčkou (§ 2193 o. z.), bezúplatnou zápůjčkou (§ 2390o.z.), bezúplatnou úschovou (§ 2402 o. z.) a též bezúplatným příkazem (§ 2430 o. z.). Bezplatným plněním se obvykle rozumí nabytí věci bez poskytnutí adekvátní protihodnoty. Jde tedy především o plnění ze smlouvy darovací (srov. SVOBODA, Jiří. § 1661 [Povinný díl potomka]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 436, marg. č. 8., v judikatuře srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007).
10. Aby vůbec mohlo dojít k započtení na dědický podíl, musí ten z dědiců, kdo se ve svůj prospěch zvýhodnění na úkor jiného dědice dovolává, mimo jiné tvrdit a prokazovat, že tu je pro započtení zákonný důvod, především, že jiný dědic od zůstavitele za jeho života obdržel nějaké „bezplatné plnění“ (mimo obvyklého darování). Z toho úhlu pohledu soudy obou stupňů vycházely z toho, že dovolatelé přes poskytnuté poučení nic konkrétního o uzavření darovací či jiné obdobné (bezúplatné) smlouvy mezi zůstavitelem a jeho manželkou netvrdili, tím méně uvedenou skutečnost mohli prokázat (a to zcela bez ohledu na to, že manželé měli sjednán režim odděleného jmění manželů na základě notářského zápisu sepsaného dne 10.
4. 2007, JUDr. Ivanou Kruškovou, notářkou v Praze pod č. NZ 100/2007, N 112/2007, v tom smyslu, že společné jmění budoucích manželů bude tvořit pouze obvyklé vybavení rodinné domácnosti). Soud prvního stupně správně vyzval nynější dovolatele, kteří ve svůj prospěch žádali na úkor pozůstalé manželky o započtení na dědický podíl, k označení tvrzení a důkazů, a odvolací soud rovněž bezchybně jeho postup aproboval. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021) vyložil, že při řešení otázky důkazního břemene se vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném o. s. ř. (viz též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV.ÚS 3559/15). Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy.
Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Řečeno jinak: aby mohlo dojít k započtení, museli by dovolatelé nejprve prokázat, že zůstavitel svou manželku sporným plněním obdaroval.
11. Jak již bylo uvedeno, darovací smlouva je upravena v § 2055 odst. 1 o. z. tak, že darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Stále platí, že darování (tzv. donatio) je dvoustranným právním jednáním, na nějž se vztahují pravidla o právním jednání (§ 545 a násl. o. z.). Aby mohlo být prokázáno darování (či jiný srovnatelný bezúplatný kontrakt), je třeba, aby tu bylo na straně jedné nabídky dárce (§ 1731 o.
z.) a na straně druhé od obdarovaného souhlasné akceptace (§ 1740 o. z.) darování. Dovolatelé však žádné konkrétní okolnosti (kdy, jak a mezi kým byla uzavřena konkrétní darovací smlouva či darovací smlouvy, čeho se týkala) netvrdili, pozůstalá manželka jakékoliv darování ze strany zůstavitele nepotvrdila, přičemž i v obsahu dovolání jsou o účelu, k jakému měly být použity sporné prostředky na účtech zůstavitele (ať už před jeho smrtí či po ní) uváděny zcela protichůdné údaje: tak např. v článku V dovolání se tvrdí (citováno doslovně): „Nebyla to pozůstalá vnučka a vnuk, stejně jako to nebyla pozůstalá manželka, kdo tvrdil, že zůstavitel pozůstalé manželce sporné finanční prostředky daroval a tímto darováním pozůstalou manželku neodůvodněně zvýhodnil“…..
„za této situace je pak nesporné, že k žádnému darování pozůstalé manželce nedošlo“. Předpokládá-li proto zákon v průběhu pozůstalostního řízení možné započtení na dědický podíl, činí tak jen pro případ spolehlivě prokázaného bezplatného plnění zůstavitelem některému z více v úvahu přicházejících dědiců, pak již jen na základě dovolací argumentace pozůstalých vnuků je zřejmé, že zákonné předpoklady pro zmiňovanou kolaci v poměrech projednávané věci nebyly dány a odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve svých právních úvahách nikterak neodchýlil.
12. Je-li potom tvrzeno, že soudy obou stupňů na dovolatele nesprávně přenesly důkazní břemeno, pak uvedená námitka je mimoběžná k právě řešené situaci. Ve vztahu ke spornému plnění vztahujícímu se k dispozici s účty zůstavitele za jeho života ze strany manželky, jde nikoliv o prokázané darování, ale o sporné aktivum pozůstalosti (podle dovolatelů jde o pohledávku dědiců za manželkou zůstavitele, podle manželky zůstavitele naopak o žádnou pohledávku nejde, neboť uvedené částky byly spotřebovány za života zůstavitele v jeho prospěch či alespoň s jeho souhlasem). Ke sporným aktivům (jak tuto svou tvrzenou pohledávku nakonec přiléhavě označují i samotní dovolatelé) se však v pozůstalostním řízení zásadně nepřihlíží (§ 172 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních) a spory o ně se mezi dědici i po skončení pozůstalostního řízení (po právní moci rozhodnutí o dědickém právu) řeší mimo jeho rámec, tedy výhradně v řízení sporném (žalobou podle části třetí o. s. ř). Šlo-li také o dispozice s účtem po smrti zůstavitele, nemohly se vztahovat ke jmění zůstavitele, jež mu náleželo ke dni jeho smrti (viz též § 185 návětí odstavce 1 z. ř. s.), nýbrž šlo již o nakládání s majetkem dědiců, kdy spory z toho plynoucí se pojmově netýkají pozůstalostního řízení. Ze všech právě uvedených důvodů nebyl povinen soud v pozůstalostním řízení posuzovat mezi dědici spornou otázku, jaký (jiný) charakter mělo nakládání s prostředky na účtu zůstavitele a není třeba v pozůstalostním řízení zkoumat, kterého z účastníků a o čem zatěžuje povinnost tvrzení a důkazní v případném sporném řízení.
13. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 3. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu