24 Cdo 719/2021-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Eukrate a. s., se sídlem v Praze, K učilišti č. 170, IČO: 06696244, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů č. 29/471, proti žalované CRUITHNE, a. s., se sídlem v Praze, náměstí 14. října č. 1307/2, IČO 06071228, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 152/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2018, č. j. 30 Co 321/2018-36, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2018, č. j. 30 Co 321/2018-36, podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“) odmítl, neboť, jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014 a ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014). Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (viz usnesení ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1732/2012 a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3931/2011 a usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 10.
12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 30 Co 321/2018-36, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2018, č. j. 15 C 152/2018-27, kterým soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání věci s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu místně příslušnému.
O věcné příslušnosti v řízení zahájením žalobou u Městského soudu v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2017, č. j. Ncp 185/2018-12, jímž zároveň postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když argumentoval zejména tím, že usnesením Vrchního soudu není dotčeno ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř., a proto mohl zkoumat svou místní příslušnost (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Nc 228/2002).
Jelikož věc se týká nemovitosti, pak v souladu s ustanovením § 88 písm. b) o. s. ř. soud prvního stupně dovodil, že místně příslušným soudem k projednání věci je Obvodní soud pro Prahu 10, v jehož obvodu se nemovitost nachází. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a odvolání žalované neshledal důvodným. Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V jeho rámci argumentovala nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Dle jejího názoru odvolací soud pochybil, když jestliže akceptoval možnost soudu prvního stupně zkoumat svou místní příslušnost po výše odkazovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutím o věcné příslušnosti Vrchní soud v Olomouci zároveň rozhodl i o příslušnosti místní.
Namítá dále, že se v tomto ohledu soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když údajně nepřípadně vycházely z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Nc 228/2002, které názoru dovolatelky není přiléhavé. Nejvyšší soud uvádí, že názor dovolatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je nesprávný. Dovolatelka neuvádí, se kterou předchozí judikaturou dovolacího soudu by se měl názor odvolacího soudu rozcházet.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Nc 228/2002 se sice zabývá případem v některých klíčových záležitostech odlišným, nicméně v otázce posouzení možnosti zkoumat místní příslušnost poté, co bylo rozhodnuto o příslušnosti věcné, je aplikovatelné. Ani soud prvního stupně, ani soud dovolací však při právním posouzení věci nevychází primárně z odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž z platné právní úpravy. Podle ustanovení § 104a odst. 6 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno.
Podle ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší.
Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem. Podle ustanovení § 105 odst. 3 o. s. ř. jestliže soud, jemuž byla věc postoupena, s postoupením nesouhlasí, předloží ji k rozhodnutí, pokud otázka příslušnosti nebyla již rozhodnuta soudem odvolacím, svému nadřízenému soudu; rozhodnutím tohoto soudu je vázán i soud, který věc postoupil. Podle ustanovení § 88 písm. b) o.
s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a). Odvolací soud správně vyhodnotil postup soudu prvního stupně jako korektní. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem vysloveným odvolacím soudem, že vymezení ve výše označeném rozhodnutí Vrchního soudu má pouze technickou povahu, a nepředurčuje místní příslušnost soudu. Pokud je navíc dána výlučná místní příslušnost dle ustanovení § 88 písm. b) o.
s.
ř., neboť věc se týká určení vlastnictví k pozemku, který se nachází v Praze 10, pak postoupení věci soudu místně příslušnému bylo krokem souladným s právními předpisy. Dovolací soud uzavírá, že uplatněnou dovolací argumentací (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) se dovolatelce přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nepodařilo založit. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Protože dovolání bylo v přiměřené lhůtě jako nepřípustné odmítnuto, nerozhodoval dovolací soud samostatně o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.