USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci
nezletilých 1) AAAAA (pseudonym) a 2) AAAAA (pseudonym), zastoupených kolizním
opatrovníkem Úřadem městské části Praha 18, se sídlem městského úřadu v Praze
9, Bechyňská č. 639, dětí matky R. T., zastoupené Mgr. Martinem Švehlíkem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Braunerova č. 514/1, a otce K. T., o návrhu otce
na změnu výchovy a snížení výživného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 6 P 315/2017, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Co 241/2024-711, takto:
I. Dovolání otce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Co
241/2024-711, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2024,
č. j. 6 P 315/2017-642, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 16. 7. 2024, č. j. 6 P a Nc 315/2017-678, ve výrocích I. až III. [jimiž
soud prvního stupně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6.
2017, č. j. 61 Nc 2546/2017-19, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
23. 11. 2018, č. j. 6 P 315/2017-72, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 14 Co 45/2019-131, tak, že svěřil nezletilé
děti do symetrické střídavé péče a rozhodl o vyživovací povinnosti obou rodičů]
tak, že návrh otce na změnu úpravy péče o nezletilé zamítl, ve výroku IV.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zejména konstatoval,
že „soud prvního stupně nevysvětlil, proč právě symetrická střídavá péče má být
v nejlepším zájmu dětí, když proti ní stojí přání dětí, stanovisko jejich
opatrovníka i závěry znaleckého posudku“, že „vnímání dosavadní úpravy styku
jako nepřehledné a skutečnost, že střídání sudých a lichých týdnů v měsíci s
sebou několikrát do roku nese propady ve styku, žádnou změnu poměrů ve smyslu §
909 o. z. nepředstavují“, že „trvá-li tedy nadále konflikt mezi rodiči,
přetrvává-li jejich neschopnost vzájemné kooperace v zájmu nezletilých, rodiče
spolu stále bojují, dehonestují se, pak nejenže v těchto poměrech k žádné změně
od předchozího rozhodnutí nedošlo, ale navíc za jejich existence nelze ani
dovodit, že by otcem navrhované uspořádání bylo v souladu s nejlepšími zájmy
nezletilých“, a proto uzavřel, že „neshledává, že by od poslední úpravy poměrů
nezletilých došlo k takové podstatné změně ve smyslu § 909 o. z., pro niž by
bylo možné přistoupit ke změně úpravy poměrů nezletilých, tj. změnit pravomocná
rozhodnutí o péči matky se zakotvením širokého styku nezletilých s otcem“.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec nezletilých dětí
včasné dovolání, přičemž, vědom si nepřípustnosti dovolání v opatrovnických
věcech, považuje současnou právní úpravu za protiústavní – v rozporu s právem
na spravedlivý proces a se zásadou rovnosti. Dovolatel namítá, že odvolací soud
v rozporu zejména s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS
2611/20, a ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 773/18, dovodil, že jakýkoli
názorový nesoulad mezi rodiči je překážkou pro střídavou péči, aniž by skutečně
posoudil intenzitu sporů mezi rodiči a jejich příčinu. Dále spatřuje postup
odvolacího soudu rozporným s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp.
zn. I. ÚS 2482/13, jestliže neposoudil komplexně přání dětí, co do jejich
skutečné vůle, a zejména zda je taková vůle dětí překážkou pro střídavou péči,
když dovolatel má za to, že „přání nezletilého není jediným kritériem při
rozhodování soudů o poměrech nezletilého dítěte“. Nadto předkládá dovolacímu
soudu k posouzení otázku, zda soudy při zjišťování skutkového stavu
respektovaly procesní zásady ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, když podle dovolatele bylo postupem
odvolacího soudu zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že nebyl v
odvolacím řízení poučen o změně právního názoru odvolacího soudu dle § 118a
odst. 2 o. s. ř., že oproti obvodnímu soudu odvolací soud nalézá překážky pro
nařízení symetrické střídavé péče. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutím
odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na rodinný život (i na spravedlivý
proces), když soudy nerespektovaly zásadu, dle které naplňují-li oba rodiče
všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního
předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte být svěřen do péče obou rodičů
(např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod
14, a další dovolatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu), a dovozuje, že
„jde ze strany soudu o účelové vyhledávání překážek pro nařízení střídavé péče
představující nepatrnou změnu faktického stavu již s takovou intenzitou, že
prokazuje svévoli odvolacího soudu“. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud rozhodl, že „rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11.
2024, č. j. 14 Co 241/2024-711, se ruší. Podle § 243e odst. 3 o. s. ř. o
odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2024, č. j. 6
P 385/2017-642, rozhodne jiný senát Městského soudu v Praze než 14 Co“.
3. K dovolání otce se matka i kolizní opatrovník nezletilých vyjádřili
tak, že navrhují odmítnout dovolání pro nepřípustnost.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst.
1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241
odst. 2 písm. a) o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 1 odst. 1 z. ř. s. projednávají a rozhodují soudy
podle tohoto zákona právní věci stanovené v tomto zákoně. Nestanoví-li tento
zákon jinak, použije se občanský soudní řád (§ 1 odst. 3 z. ř. s.).
8. Podle ustanovení § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti
rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího
výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
9. Protože se v dané věci jedná o dovolání směřující proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci péče o nezletilé děti podle §
466 písm. b) z. ř. s. (výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně) a o výživě
nezletilých dětí podle § 466 písm. c) z. ř. s. (výroky II. a III. rozhodnutí
soudu prvního stupně), tedy proti rozhodnutí ve věci upravené v části páté z.
ř. s., a nejedná se přitom o žádnou z taxativně vymezených výjimek uvedených v
ustanovení § 30 z. ř. s., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání otce proti
rozsudku odvolacího soudu není přípustné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1049/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 938/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2023, sp. zn. 24 Cdo 2247/2023).
10. Rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS
1731/22, kterým rozhodoval o ústavní stížnosti dovolatele, mimo jiné dovodil,
že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má
ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost
se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného
občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu
přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
11. K výtce dovolatele, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že ačkoliv
k takové vadě řízení dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je tomu tak
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.); o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
12. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání otce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Co 241/2024-711, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 1 odst. 3 a § 30
z. ř. s. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu