USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilých 1) AAAAA (pseudonym) a 2) AAAAA (pseudonym), zastoupených kolizním opatrovníkem Úřadem městské části Praha 18, se sídlem městského úřadu v Praze 9, Bechyňská č. 639, dětí matky R. T., zastoupené Mgr. Martinem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Braunerova č. 514/1, a otce K. T., o návrhu otce na změnu výchovy a snížení výživného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 P 315/2017, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Co 241/2024-711, takto:
I. Dovolání otce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Co 241/2024-711, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2024, č. j. 6 P 315/2017-642, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 7. 2024, č. j. 6 P a Nc 315/2017-678, ve výrocích I. až III. [jimiž soud prvního stupně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2017, č. j. 61 Nc 2546/2017-19, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 11. 2018, č. j. 6 P 315/2017-72, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12.
3. 2019, č. j. 14 Co 45/2019-131, tak, že svěřil nezletilé děti do symetrické střídavé péče a rozhodl o vyživovací povinnosti obou rodičů] tak, že návrh otce na změnu úpravy péče o nezletilé zamítl, ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zejména konstatoval, že „soud prvního stupně nevysvětlil, proč právě symetrická střídavá péče má být v nejlepším zájmu dětí, když proti ní stojí přání dětí, stanovisko jejich opatrovníka i závěry znaleckého posudku“, že „vnímání dosavadní úpravy styku jako nepřehledné a skutečnost, že střídání sudých a lichých týdnů v měsíci s sebou několikrát do roku nese propady ve styku, žádnou změnu poměrů ve smyslu § 909 o.
z. nepředstavují“, že „trvá-li tedy nadále konflikt mezi rodiči, přetrvává-li jejich neschopnost vzájemné kooperace v zájmu nezletilých, rodiče spolu stále bojují, dehonestují se, pak nejenže v těchto poměrech k žádné změně od předchozího rozhodnutí nedošlo, ale navíc za jejich existence nelze ani dovodit, že by otcem navrhované uspořádání bylo v souladu s nejlepšími zájmy nezletilých“, a proto uzavřel, že „neshledává, že by od poslední úpravy poměrů nezletilých došlo k takové podstatné změně ve smyslu § 909 o.
z., pro niž by bylo možné přistoupit ke změně úpravy poměrů nezletilých, tj. změnit pravomocná rozhodnutí o péči matky se zakotvením širokého styku nezletilých s otcem“.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec nezletilých dětí včasné dovolání, přičemž, vědom si nepřípustnosti dovolání v opatrovnických věcech, považuje současnou právní úpravu za protiústavní – v rozporu s právem na spravedlivý proces a se zásadou rovnosti. Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu zejména s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2611/20, a ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 773/18, dovodil, že jakýkoli názorový nesoulad mezi rodiči je překážkou pro střídavou péči, aniž by skutečně posoudil intenzitu sporů mezi rodiči a jejich příčinu. Dále spatřuje postup odvolacího soudu rozporným s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, jestliže neposoudil komplexně přání dětí, co do jejich skutečné vůle, a zejména zda je taková vůle dětí překážkou pro střídavou péči, když dovolatel má za to, že „přání nezletilého není jediným kritériem při rozhodování soudů o poměrech nezletilého dítěte“. Nadto předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, když podle dovolatele bylo postupem odvolacího soudu zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že nebyl v odvolacím řízení poučen o změně právního názoru odvolacího soudu dle § 118a odst. 2 o. s. ř., že oproti obvodnímu soudu odvolací soud nalézá překážky pro nařízení symetrické střídavé péče. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na rodinný život (i na spravedlivý proces), když soudy nerespektovaly zásadu, dle které naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte být svěřen do péče obou rodičů (např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14, a další dovolatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu), a dovozuje, že „jde ze strany soudu o účelové vyhledávání překážek pro nařízení střídavé péče představující nepatrnou změnu faktického stavu již s takovou intenzitou, že prokazuje svévoli odvolacího soudu“. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že „rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Co 241/2024-711, se ruší. Podle § 243e odst. 3 o. s. ř. o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2024, č. j. 6 P 385/2017-642, rozhodne jiný senát Městského soudu v Praze než 14 Co“.
3. K dovolání otce se matka i kolizní opatrovník nezletilých vyjádřili tak, že navrhují odmítnout dovolání pro nepřípustnost.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 1 odst. 1 z. ř. s. projednávají a rozhodují soudy podle tohoto zákona právní věci stanovené v tomto zákoně. Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád (§ 1 odst. 3 z. ř. s.).
8. Podle ustanovení § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
9. Protože se v dané věci jedná o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci péče o nezletilé děti podle § 466 písm. b) z. ř. s. (výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně) a o výživě nezletilých dětí podle § 466 písm. c) z. ř. s. (výroky II. a III. rozhodnutí soudu prvního stupně), tedy proti rozhodnutí ve věci upravené v části páté z. ř. s., a nejedná se přitom o žádnou z taxativně vymezených výjimek uvedených v ustanovení § 30 z. ř. s., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání otce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1049/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 938/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2247/2023).
10. Rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 1731/22, kterým rozhodoval o ústavní stížnosti dovolatele, mimo jiné dovodil, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
11. K výtce dovolatele, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že ačkoliv k takové vadě řízení dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je tomu tak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
12. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Co 241/2024-711, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 1 odst. 3 a § 30 z. ř. s. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu