25 Cdo 1060/2023-188
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem Sadová 171/40, 746 01 Opava, proti žalované: T. P., za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 500 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 260/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2022, č. j. 71 Co 247/2022-170, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2022, č. j. 71 Co 247/2022-170, se ve výroku I mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 21. 4. 2022, č. j. 116 C 260/2021-139, se v zamítavém výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 150 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky od 8. 6. 2021 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzuje; jinak se dovolání zamítá. II. Žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně v částce 46 822 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kanii. III. Žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem v částce 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kanii. IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné soudní poplatek 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
zaplatit soudní poplatek (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu újmy za duševní útrapy spojené s úmrtím jeho otce J. Š. podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 18. 6. 2019 jako řidička motorového vozidla BMW pojištěného pro případ újmy způsobené provozem vozidla u vedlejší účastnice způsobila dopravní nehodu tak, že při nezměněné rychlosti narazila do chodce J. Š., který přecházel po vyznačeném přechodu pro chodce, a způsobila mu tím těžká zranění, v důsledku nichž téhož dne zemřel.
Za toto jednání byla žalovaná rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 6. 2020, č. j. 102 T 213/2019-257, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2020, č. j. 6 To 228/2020-292, uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti. Žalovaná se po střetu podílela na poskytování první pomoci poškozenému a navštívila jej v nemocnici, avšak v té době již byl poškozený mrtev, svého jednání litovala. Žalobce byl jediný syn zemřelého J. Š. K trestnímu řízení se připojil s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 500 000 Kč, ale protože k prokázání nároku nebyly soudu předloženy žádné listinné důkazy a k hlavnímu líčení se žalobce bez omluvy nedostavil, a nebyl tak ani jeho výslechem objasněn jeho vztah se zemřelým, odkázal jej soud s jeho nárokem na řízení občanskoprávní.
Žalobce bydlel s otcem do svých 4 let, kdy se rodiče rozvedli, a poté až do své dospělosti bydlel u babičky ze strany matky. S poškozeným se stýkal při jeho návštěvě u babičky nebo s babičkou jezdili na zahradu do XY, kam otec rovněž přicházel. Žalobce otce v jeho domácnosti nenavštěvoval, otec si to nepřál. Dovolené spolu netrávili, pouze několikrát asi do věku žalobcových 12 let. Chodili spolu na houby a na ryby. Když byl žalobce starší, spíše si volali, a to i k příležitosti narozenin a svátků, někdy spolu zašli do restaurace.
Poté, kdy se v roce 2004 narodil syn žalobce (vnuk zemřelého), mu dědeček párkrát poslal nějaké peníze nebo koupil hračku, a když hrál fotbal (do 5. třídy), přišel se na něj podívat. Pokud byl čas, setkával se žalobce se svým synem s otcem i později, zejména v létě o prázdninách, chodili na ryby. Dokud žili prarodiče ze strany otce (babička zemřela v roce 2009 a dědeček v roce 2011), byly vztahy intenzivnější, neboť oni rodinu stmelovali, později už to tak časté nebylo. Asi v roce 2016 dal otec žalobci finanční dar ve výši 100 000 Kč. Za poskytnuté peníze si žalobce koupil auto, začal taxikařit, přičemž podle potřeby vozil i otce.
Žalobce Vánoce s poškozeným netrávil, sám je neslaví. V období dva až tři roky před smrtí býval žalobce s otcem od dubna do října většinou každých 14 dní, případně jednou měsíčně, chodili spolu na ryby. Rok před smrtí poškozeného s ním byl žalobce v kontaktu osobně asi jednou za půl roku, protože pracoval v zahraničí, v telefonickém kontaktu byli asi jednou měsíčně. Na otci nebyl finančně závislý.
Společné fotky s otcem nemá, vzájemně se nefotili (otec měl starý tlačítkový mobil bez fotoaparátu). SMS si nepsali, protože otec nebyl schopen SMS přečíst, napsat, vyzvednout, ale telefony bral, byl většinou kontaktní. Otec žalobce si spíše držel soukromí, moc kamarádů neměl, měl bratra a pár kamarádů rybářů, kteří se pravidelně stýkali, požíval alkoholické nápoje a žil sám. Naposledy žalobce s otcem mluvil někdy v červnu 2019, protože se chtěli sejít ke konci června, kdy měl otec narozeniny. Potom (v červnu) mu žalobce volal, ale nedovolal se.
O smrti otce se žalobce dozvěděl začátkem srpna 2019, kdy jej kontaktovala policie. Byl to pro něho šok. Pátral po jeho ostatcích a dozvěděl se, že otcův popel byl dán do společného hrobu v Opavě proto, že ve stanovené lhůtě se o urnu nikdo nepřihlásil. Žalobce úmrtí otce zasáhlo, litoval, že jej on ani jeho syn už nikdy neuvidí, otce měl rád, má ho v paměti a stále ho trápí, že nemohl svého otce pohřbít do hrobu prarodičů. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2959 o. z. Mezi účastníky byla sporná pouze výše kompenzace, jejíž základ stanovil soud ve výši 637 100 Kč. Uzavřel, že intenzita vztahu mezi žalobcem a poškozeným byla vyšší v době útlého věku žalobce a postupně se snižovala, v posledním roce před úmrtím se viděli pouze dvakrát.
O nízké intenzitě vztahu svědčí i to, že se o smrti otce dozvěděl až za dva a půl měsíce. Považuje-li žalobce za velmi traumatizující prožitek okolnosti, za jakých se dozvěděl o smrti otce a o tom, že byl rozprášen do společného hrobu, přihlédl soud k tomu, že žalobce svého otce nedostatečně kontaktoval a nepátral po tom, co je toho příčinou, což je v rámci běžných rodinných vazeb standardní. Soud zohlednil rovněž to, že žalobce nebyl na poškozeném finančně závislý, že s ním od svých 4 let nežil ve společné domácnosti, ale i poskytnutí morální satisfakce v podobě odsuzujícího trestního rozhodnutí a kajícný postoj žalované.
Za přiměřenou výši zadostiučinění považoval 250 000 Kč.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 71 Co 247/2022-170, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a výroku III potvrdil (výrok I), změnil ho ve výroku IV (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že vztah mezi poškozeným a žalobcem nebyl běžný a vyznačoval se nižší intenzitou citových vazeb. Žalobce se s poškozeným stýkal sporadicky, neposkytoval mu pomoc ve stáří, neprojevil zájem ani obavy o poškozeného, když byl nekontaktní, přestože žil sám a požíval alkoholické nápoje. Výši náhrady, kterou stanovil soud prvního stupně, považoval zjištěným okolnostem za přiměřenou.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 a sp. zn.
dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Zdůrazňuje, že s otcem neměl špatné vztahy, nebyli ve při, podporovali se. Otec ho významně obdaroval, trávili spolu čas na rybách. Dovolatel se intenzivně zajímal o to, co se s otcem stalo, aby jej mohl pohřbít a mít na něj památku. Okolnost, že otec upřednostňoval své soukromí a nepociťoval potřebu přítomnosti rodinných příslušníků ve standardní frekvenci, nemůže jakkoliv devalvovat vztah dovolatele k jeho otci ani míru újmy, která mu vznikla náhlou smrtí jeho otce.
Jedinými důvody ke snížení náhrady byla absence existenční závislosti dovolatele na otci a nižší intenzita vzájemného kontaktu. Soudy nezohlednily, jakým způsobem se dovolatel o smrti otce dozvěděl. Za neakceptovatelné považuje, pokud soudy uzavřely, že si za pochování otce bez pohřbu může dovolatel sám. Pominuly rovněž, že se žalovaná dovolateli za usmrcení jeho otce neomluvila. Za rozporné s principem proporcionality považuje, že přestože je synem zemřelého, považovaly soudy za přiměřenou náhradu 250 000 Kč, a v případě bratra poškozeného náhradu 400 000 Kč (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
2. 2020, č. j. 6 To 228/2020-292). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná i vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních k dovolání shodně uvedly, že dovolání považují za nedůvodné.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky přiměřené výše náhrady nemajetkové újmy druhotné oběti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je zčásti důvodné.
6. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
7. Při určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké ve smyslu § 2959 o. z. je podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která sice obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Při stanovení konkrétní výše náhrady lze za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, považovat v případě nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Takto nastavená základní částka je východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady zohledňující již konkrétní aspekty té které projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
8. Ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud je zjevně nepřiměřená (k aplikaci právní norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). O takový případ se jedná v dané věci, neboť odvolací soud nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, případně z nich nedovodil odpovídající právní závěry.
9. Odvolací soud postupoval v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí, jestliže vyšel ze základní výše náhrady v částce 637 100 Kč (k úmrtí došlo v roce 2019 a uvedená částka představuje dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy v roce 2018, která činila podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 31 885 Kč). Vzal správně rovněž v úvahu, že žalobce nežil s otcem ve společné domácnosti a nebyli na sobě navzájem finančně závislí. To je však u rodičů a dospělých dětí zcela běžné, a i v takovém případě je mezi nejbližšími rodinnými příslušníky (rodiči a dětmi) běžně přiznávána náhrada nemajetkové újmy v základní částce, pokud vztahy mezi nimi odpovídají běžnému standardu.
S právním závěrem odvolacího soudu lze souhlasit i v tom, že vztahy mezi žalobcem a jeho otcem nedosahovaly takové intenzity, jaká je u takto blízkých příbuzných běžná, neboť se stýkali nepravidelně, jejich kontakty byly častější spíše v minulosti, za života prarodičů žalobce, kteří rodinu stmelovali, anebo v době, kdy byl syn žalobce (vnuk zemřelého) malý. Odvolací soud ale zcela pominul, že vztahy mezi poškozeným a žalobcem nebyly narušené. Trávili spolu čas společným koníčkem – rybařením, a to v období dvou až tří let před smrtí poškozeného výrazně častěji.
Stýkali se (po celý společný život po rozvodu rodičů, tedy od 4 let žalobce) tak, jak to (oběma) vyhovovalo a jak to později zaměstnání žalobce, který pracoval i v zahraničí, umožňovalo. Jestliže žalobce poslední rok před smrtí svého otce pracoval v zahraničí, nelze jen z toho, že se v té době viděli dvakrát dovozovat nedostatek zájmu žalobce. O jejich dobrých vztazích svědčí i to, že otec daroval žalobci značnou finanční částku (100 000 Kč), aby mohl taxikařit, a žalobce jej, když to otec potřeboval, pak vozil.
Odvolací soud nezohlednil ani kritérium věku; poškozený zemřel v 64 letech (žalobci v té době bylo 41 let), což je v současné době poměrně brzo, a žalobce tak přišel o možnost kontaktu s otcem v dalších letech. Byť byla intenzita vzájemných kontaktů (a zřejmě i citových vztahů) žalobce a zemřelého nižší, než je běžné, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobce o otce neprojevoval zájem ani obavy a neposkytoval mu pomoc. Jednak to ze skutkových zjištění nevyplývá, a jednak to předpokládá zájem na případném poskytování pomoci, který však ze strany zemřelého prokázán nebyl.
Lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), že intenzita vztahů mezi otcem a synem byla ovlivněna tím, že od útlého dětství byl vychováván prarodiči, s otcem nebyli v denním kontaktu a vzhledem k této okolnosti se vyvíjel i jejich vzájemný vztah. To však neznamená, že duševní útrapy žalobce způsobené nečekanou smrtí otce by byly minimální nebo že by si je zavinil sám. Jak bylo prokázáno (např. svědeckou výpovědí svědkyně O.), zemřelý býval občas nekontaktní (nezvedal telefon) a v takovém případě bylo zvykem, že se čekalo, až se sám ozve.
Proto nelze shledat nedostatek zájmu žalobce o otce v tom, že se žalobce o jeho úmrtí dozvěděl až s 2,5měsíčním zpožděním od policie.
Není tím ani vyloučeno, že žalobce zprávu o úmrtí otce těžce nesl, zvlášť když po vlastním aktivním pátrání zjistil, že jeho popel byl dán do společného hrobu, a že proto jeho ostatky nebude moci pochovat do hrobu k prarodičům. Tato skutečnost nepochybně zvyšuje duševní útrapy žalobce, byť příslušné orgány nemohly postupovat jinak, pokud se nikdo ve stanovené lhůtě o urnu nepřihlásil.
10. Jak již bylo výše uvedeno, úroveň vzájemných vztahů představuje nejvýznamnější hledisko s nejvyšší váhou. Kvalita vzájemných vztahů je klíčovou okolností, jak plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1/17, byť se opírají o předchozí právní úpravu. Lze proto souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že v dané věci byly prokázány skutečnosti, které odůvodňují snížení základní náhrady nemajetkové újmy (podprůměrná intenzita vzájemných vztahů, absence finanční či existenční závislosti dovolatele na zemřelém a v menší míře poskytnutí morální satisfakce v podobě odsouzení žalované v trestním řízení a její kajícný přístup, který však projevila jen v rámci trestního řízení – žalobci se žalovaná přímo neomluvila).
11. Nicméně vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem hodnotí dovolací soud náhradu stanovenou ve výši necelých 40 % základní výše odškodnění jako nepřiměřeně nízkou a neodpovídající jiným obdobným případům. Nebylo dostatečně zohledněno, že žalobce je synem zemřelého, tedy nejbližším příbuzným, jejich vzájemné vztahy nebyly narušené, naopak byly dobré, dále že intenzita a charakter jejich vzájemných kontaktů (zejména trávení času společným koníčkem) odpovídal zvyklostem a způsobu života jich obou, ale ani okolnosti, za nichž se o smrti otce žalobce dozvěděl, a to, že přišel o možnost jeho ostatky pohřbít do rodinného hrobu. Při zvážení rozhodných skutečností lze považovat za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy žalobce jako druhotné oběti ve výši okolo 60 % základní náhrady, tedy 400 000 Kč. Náhradu v této výši lze považovat za souladnou například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3697/2021, v němž neshledal jako zjevně nepřiměřeně nízkou náhradu ve výši 54 % pro dospělé žalobce, kteří se svým zemřelým otcem měli nepříliš intenzivní vzájemný vztah, nenavštěvovali se, příp. se stýkali pouze pracovně, přestože se o sebe zajímali, neslavili společná jubilea ani svátky. Naproti tomu v posuzované věci se žalobce s otcem (byť nikoli intenzivně) stýkal, trávili spolu čas společným koníčkem a vztahy mezi nimi byly dobré, což odůvodňuje vyšší míru odškodnění než v odkazované věci. Značné oslabení vzájemných vztahů (v mnohem větší intenzitě než v posuzované věci) pak shledal soud i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2737/2018, kde zemřelý adoptivní syn a sourozenec byl dospělým člověkem s vlastním životem, který nežil se žalobci ve společné domácnosti, šest let před svou smrtí se s matkou ani sourozenci vůbec nestýkal, nevěděli, kde se zdržuje, nebyl mezi nimi ani žádný telefonický kontakt. I v takovém případě byla matce přiznána náhrada v základní (nesnížené) výši, šlo však o případ, kdy syn byl obětí vraždy, a bylo tak zohledněno ustanovení § 2957 o. z.
12. Z uvedeného plyne, že ohledně výše náhrady nemajetkové újmy za úmrtí osoby blízké jsou námitky dovolatele zčásti opodstatněné, neboť odvolací soud se při stanovení výše náhrady odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně změnil v zamítavé části tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 150 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku, na nějž má žalobce právo podle § 1970 o. z., neboť žalovaná je od 8. 6. 2021 s plněním v prodlení. Ohledně žalobcem požadovaných dalších 100 000 Kč s příslušenstvím dovolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jako správný potvrdil a ve zbývajícím rozsahu dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. Výrok, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci 250 000 Kč s příslušenstvím nabyl samostatně právní moci a zůstal rozhodnutím dovolacího soudu nedotčen.
14. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudů nižších stupňů změněn, rozhodl dovolací soud znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení má žalobce podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. V řízení před soudem prvního stupně jsou náklady řízení tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za 7 úkonů právní služby [převzetí zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzvy, vyjádření (č. l. 41) a dvakrát účast u jednání soudu z nichž každé trvalo více než 2 hodiny] po 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v době započetí příslušných úkonů právní služby (dále jen „advokátní tarif“)], paušální náhradou hotových výdajů za 7 úkonů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradou za promeškaný čas 3x po 400 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu], cestovným na 3 jednání soudu z Opavy do Ostravy a zpět (po 70 km) v celkové částce 2 322 Kč a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek (5 737,62 Kč). Celkem náklady vzniklé před soudem prvního stupně činí 33 059,62 Kč. V odvolacím řízení pak jsou náklady tvořeny odměnou za 3 úkony právní služby (porada s klientem, sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 3 100 Kč, 3 x náhradou hotových výdajů po 300 Kč, cestovným z Opavy do Ostravy a zpět (70 km), které podle podrobné specifikace činí 774 Kč, ztrátou času v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek (2 388,54 Kč); tedy 13 762,54 Kč. Žalobci v řízení před soudy nižších stupňů vznikly celkem náklady v částce 46 822 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny), kterou jsou žalovaná a vedlejší účastnice na její straně povinny zaplatit k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a rovněž o § 142 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 3 100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu ve znění ke dni podání dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu těchto částek (714 Kč), celkem tedy 4 114 Kč. Žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny i tuto částku zaplatit k rukám zástupce žalobce v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
16. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (nákladů zastoupení advokátem) se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, a setrval na závěru, že ve věcech osobnostních práv s náhradou nemajetkové újmy v penězích není tarifní hodnota sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby advokáta určována výší požadované či přisouzené částky, nýbrž podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu činí paušální částku 50 000 Kč. Uvedený výklad Nejvyšší soud uplatnil ve věcech peněžité náhrady za neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021), do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. i ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z. (srov. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, uveřejněná pod č. 2/2022 a 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní konformita výkladu Nejvyššího soudu nebyla zpochybněna usneseními různých senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24), a byla naopak potvrzena nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 19, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2334/23, bod 20. Důvody setrvání na tomto právním názoru i po vydání nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, byly vyloženy v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023, jehož závěry byly aprobovány nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 837/24, bod 56.
17. Vzhledem k tomu, že žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů od placení soudního poplatku za řízení osvobozen, jsou žalovaná a vedlejší účastnice na její straně podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích povinny zaplatit soudní poplatek ve výši 1 % z žalobci v dovolacím řízení přiznané částky 150 000 Kč (položka 3 sazebníku soudních poplatků), tedy 1 500 Kč v zákonné třídenní lhůtě. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu