USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) R. M., narozený XY, bytem XY, b) V. S., narozená XY, bytem XY, c) L. M., narozený XY, bytem XY a d) E. P., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Petrem Zíkou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov, proti žalovanému: J. B., narozený XY, IČO XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, 150 00 Praha 5, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 36/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 25 Co 106/2021-257, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 12 C 36/2020-187, uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců a) a b) 551 780 Kč s příslušenstvím, žalobci c) 751 780 Kč s příslušenstvím a žalobkyni d) 851 780 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení dalších 448 220 Kč s příslušenstvím každému z žalobců a) a b), 248 220 Kč s příslušenstvím žalobci
c) a 148 220 Kč s příslušenstvím žalobkyni d) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o žalobě na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením J. M. (dále též jen „poškozený“), otce žalobců a), b), c) a druha žalobkyně d). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 25 Co 106/2021-257, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se každý z žalobců a) a b) domáhal zaplacení 251 780 Kč s příslušenstvím, zamítl, jinak rozsudek ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Vyšel ze zjištění, že dne 11. 8. 2017 přivezl poškozený v rámci plnění svých pracovních povinností pro VOSA-MVS, s.r.o., stavební materiál na pozemek u rodinného domu č. p. XY, v obci XY. Při vykládce tohoto stavebního materiálu, kterou prováděl zaměstnanec žalovaného P. B. pomocí kolového bagru XY, opatřeného přední lžící s vidlicemi, spadla z korby vozidla jedna paleta tvárnic Ytong na poškozeného J. M. a způsobila mu těžká zranění, jejichž následkům na místě podlehl. P. B. porušil své povinnosti při vykládání stavebního materiálu tím, že nezajistil bezpečný prostor okolo vykládaného nákladního vozidla a bagru, přestože tato jeho povinnost vyplývá z materiálů, kterými se měl při práci s bagrem řídit, a neměl přehled o pohybu poškozeného.
Za své jednání byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 9. 2018, č. j. 1 T 65/2018-313, odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti; žalobci byli se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobci a) a b) se svým otcem J. M. po rozvodu rodičů nevyrůstali, jejich vztah se začal zlepšovat až v dospělosti, nebyl však příliš intenzivní, oba mají vlastní rodiny, byli na poškozeném finančně nezávislí. Vztah mezi poškozeným a žalobcem c) byl velmi intenzivní, jezdili spolu na výlety a dovolené, trávili spolu volný čas, obden se navštěvovali a vypomáhali si s běžnými záležitostmi.
Jejich vztah se ještě zintenzivnil po narození dcery žalobce c), které se poškozený věnoval. Žalobkyně d) žila přes 30 let s poškozeným v harmonickém vztahu, jeho smrt ji zasáhla ze všech žalobců nejpodstatněji, ovlivnila její každodenní život i budoucnost. Přišla o životní perspektivu, neboť se s poškozeným těšili na klidné stáří, cestování a věnování se vnoučatům. Nyní se cítí osamocena, po smrti poškozeného musela užívat uklidňující léky. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně podle § 2924 ve spojení s § 2914 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“). K úmrtí poškozeného došlo při výkonu pracovní činnosti P. B. pro žalovaného. P. B. porušil svou povinnost zabezpečit řádně prostor vykládky a v důsledku toho došlo ke smrtelnému zranění poškozeného. Soudy shodně dovodily, že věc není na místě posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zákoník práce“), neboť mezi poškozeným a žalovaným nebyl žádný pracovněprávní vztah (ten existoval pouze mezi škůdcem P. B.
jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem). Bylo pouze na žalobcích, zda podají žalobu proti zaměstnavateli škůdce či zaměstnavateli poškozeného, a proto ustanovení § 271i zákoníku práce, účinné do 31. 12. 2020, jakož i stejné ustanovení ve znění zákona č. 285/2020 Sb., účinného od 1. 1. 2021, na danou věc nedopadají. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu i Soudního dvora Evropské unie neshledal odvolací soud důvodnou ani aplikaci § 2927 o. z., neboť k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pádu palety při výkonu pracovní činnosti zaměstnance žalovaného (podnikajícího ve stavebnictví), který k vykládce palet použil kolový bagr, který v uvedený okamžik sloužil jako pracovní stroj, nikoliv jako dopravní prostředek.
Je proto dána objektivní odpovědnost žalovaného za újmu z provozní činnosti (§ 2924 o. z.), když v řízení nebyl prokázán žádný liberační důvod na jeho straně. Soudy rovněž uzavřely, že poškozený ani stavebník se na vzniku újmy nespolupodíleli, neboť porušení povinnosti, která vedla ke vzniku újmy, lze přičítat výhradně pracovníku žalovaného. Dovodily, že žalovaný jakožto zaměstnavatel škůdce odpovídá za vzniklou újmu (škodu) jako by ji způsobil sám. Odvolací soud se dále s odkazem na judikaturu dovolacího soudu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně výše přiznaného zadostiučinění žalobcům c) a d), u nichž vzhledem k nadstandardně intenzivním vztahům s poškozeným je na místě navýšit základní částku náhrady (551 780 Kč), přičemž za všem okolnostem (věk, finanční nezávislost, určité morální zadostiučinění, jež se jim dostalo odsouzením přímého škůdce, u syna poškozeného i to, že nežili ve společné domácnosti a měl již vlastní rodinu) přiměřenou shledaly soudy částku 751 780 Kč v případě žalobce c) a 851 780 Kč v případě žalobkyně d), jejíž duševní útrapy způsobené úmrtím poškozeného jsou ze všech žalobců nejintenzivnější vzhledem k dlouhodobému partnerskému soužití i ztrátě životní perspektivy.
U žalobců a) a b) však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl (po doplnění dokazování) odvolací soud k závěru, že okolnosti na jejich straně (nepříliš intenzivní vzájemný vztah, kdy žalobce a) se s poškozeným stýkal spíše pracovně a s žalobkyní b) se nenavštěvovali, neslavili společná jubilea ani svátky, avšak jeden o druhého se zajímali) s přihlédnutím k dalším kritériím (věk, ekonomická nezávislost na poškozeném, neexistence společné domácnosti s poškozeným), odůvodňují snížení náhrady na částku 300 000 Kč u každého z nich.
Závěr o možném budoucím zlepšování jejich vzájemných vztahů, na základě něhož soud prvního stupně každému z žalobců a) a b) přiznal náhradu v základní výši, považoval odvolací soud za spekulativní. Při určení celkové výše náhrady soudy zohlednily i majetkové a jiné okolnosti na straně žalovaného, který úmrtí poškozeného přímo nezavinil a uhradil žalobci c) náklady spojené s vypravením pohřbu, jakož i k tomu, že omluva a lítost nad celou událostí byla pozůstalým vyjádřena až pod tíhou trestního řízení.
Dovodil rovněž, že přiznané zadostiučinění není pro žalovaného likvidační, neboť pobírá starobní důchod a má příjmy z podnikání i nemovitý majetek. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal dovolání žalovaný. Přípustnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení dovolatelem specifikovaných právních otázek, které by měl dovolací soud posoudit jinak. Namítá nesprávné posouzení své pasivní legitimace [zejména vůči žalobkyni d)], neboť škoda na zdraví poškozeného nastala v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů.
Jelikož šlo o pracovní úraz, měly být nároky žalobců uplatněny vůči zaměstnavateli poškozeného podle zákoníku práce. Soud nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 710/2019, svým rozhodnutím popřel ochrannou funkci zákoníku práce a pominul jeho prioritní aplikaci na vztahy vzniklé v souvislosti s výkonem pracovní činnosti, včetně deliktů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3073/2020 namítá, že v případě posouzení věci podle občanského zákoníku jde o odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, neboť škoda byla způsobena motorovým vozidlem při činnosti, ke které je určeno, která je obsažena v jeho osvědčení o registraci vozidla a která je tím pádem kryta pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla.
Poukazuje na to, že odvolací soud postupoval podle již překonané
judikatury a jeho nesprávné právní posouzení má mimo jiné za následek zmenšenou ochranu účastníků řízení. Dovolatel dále předkládá vlastní verzi skutkového děje předcházejícího nehodě a v souvislosti s tím namítá nesprávné posouzení spoluzavinění poškozeného (odkazuje na znalecký posudek i protokol Oblastního inspektorátu práce) a jiných osob (stavebníka a zaměstnavatele poškozeného, který jej neproškolil). Nesprávné právní posouzení spatřuje i ve stanovení výše náhrady, neboť odvolací soud dostatečně nezohlednil nízkou intenzitu rodinné vazby mezi poškozeným a žalobci a) a b), kdy o rodinném vztahu mezi nimi není možné hovořit a přiznat jim finanční odškodnění, neboť postačuje morální zadostiučinění ve formě pravomocného odsouzení škůdce v trestním řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4431/2007).
Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně se závazným pokynem k zamítnutí žaloby, případně aby dovolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Především je nutno zdůraznit, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které ze čtyř hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), přičemž přípustnost dovolání nezakládá pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod č. 4/2014]. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Tyto zákonem požadované údaje dovolání žalobce v podstatě neobsahuje.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že právní otázky dále dovolatelem specifikované byly odvolacím soudem posouzeny nesprávně a dovolací soud by je měl posoudit jinak. Má zřejmě na mysli v pořadí poslední ze čtyř taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", jež však míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Navíc by v takovém případě musel dovolatel označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak, což se nestalo. Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán.
Zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Dovolatel v dovolání podle něj nesprávně vyřešené právní otázky vymezil, specifikoval tak dovolací důvody, proto lze uzavřít, že dovolání tuto nezbytnou náležitost obsahuje.
Je však třeba připomenout, že skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Přesto, že dovolatel výslovně v dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, u některých dovolacích důvodů lze z obsahu dovolání dovodit, že namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o námitku, že dovolatel není ve věci pasivně legitimován, neboť soud nesprávně věc posuzoval podle občanského zákoníku, přestože měl správně aplikovat ustanovení zákoníku práce, a odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 710/2019.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že je-li z téže škodní události dána odpovědnost dvou subjektů, jednak zaměstnavatele podle zákoníku práce a jednak škůdce, který za škodu odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu (újmu), oba tyto nároky vedle sebe obstojí a poškozený je může uplatnit proti tomu odpovědnému subjektu, který si sám vybere (rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 25. 6. 1979, sp. zn. 1 Cz 85/79, uveřejněný pod č. 11/1982 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, nebo ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021). V projednávané věci měli žalobci na vybranou, zda nárok na nemajetkovou újmu uplatní vůči zaměstnavateli poškozeného, anebo vůči zaměstnavateli škůdce, který při plnění svých pracovních povinností újmu způsobil (případně i přímo proti škůdci). Jestliže žalobci požadovali náhradu újmy po zaměstnavateli škůdce, potom se soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže věc posuzovaly podle občanského zákoníku a dovodily ve věci pasivní legitimaci žalovaného.
Tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatelem odkazované rozhodnutí není na projednávanou věc přiléhavé, neboť v ní se druhotné oběti domáhaly náhrady škody po zaměstnavateli zemřelého pracovníka, zatímco v projednávané věci se druhotné oběti domáhají náhrady újmy po subjektu, který za vzniklou újmu odpovídá podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Obsahově lze dále dovodit, že dovolatel namítá, že byla-li by věc řešena podle občanského zákoníku, odchýlil se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe, jestliže po právní stránce dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu z provozní činnosti (§ 2924 o.
z.), zatímco jde o škodu z provozu dopravních prostředků (§ 2927 o. z.). Pojem provozu je třeba vykládat jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí zpravidla opakovaně za užití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti vybaveno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006). Pro posouzení, zda jde o škodu z provozní činnosti, je klíčové, jak k újmě došlo, zda v souvislosti s technickou složitostí či náročností provozní činnosti, nebo nikoli.
O škodu způsobenou provozní činností nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo- li ke škodě v důsledku porušení právní povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1552/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, odkazující na dosavadní judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, publikovaný pod č. 101/2010 Sb. rozh.
obč.). V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3125/2002, publikovaném pod č. 77/2007 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vyslovil, že byla-li škoda způsobena pracovním strojem při činnosti, k níž slouží, a nikoliv při jeho přepravě vlastní motorickou silou, nejde o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a o odpovědnost provozovatele stroje podle § 427 obč. zák. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že k poškození palet, za něž je požadována náhrada, nedošlo při provozu dopravního prostředku, nýbrž při nakládání a manipulaci s paletou dlažby na stavbě.
Pracovní stroj (rypadlo - nakladač) byl tedy použit k činnostem, ke kterým slouží, a neplnil tak funkci dopravního prostředku. Pracovní stroj má totiž povahu motorového vozidla pouze v případě, že je vlastní motorickou silou přemisťován z jednoho místa na druhé. Nejedná se proto v daném případě o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu, tedy určitou okolností, která je vlastní právě provozu dopravního prostředku. Tyto závěry jsou plně použitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. V posuzované věci došlo k pádu palety na poškozeného při vykládce stavebního materiálu pomocí kolového bagru opatřeného přední lžící manipulací s vykládanou paletou.
V té době byl tedy stavební stroj použit k činnosti, ke které jako stavební stroj slouží a neplnil funkci dopravního prostředku. Rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3073/2020 není na posuzovanou věc pro skutkovou odlišnost přiléhavé, neboť v té věci škoda vznikla v důsledku způsobu jízdy řidiče tahače s připojeným návěsem, který zapříčinil střet s vlakem. Škoda byla tedy zjevně vyvolána zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, na rozdíl od projednávané věci. Závěr odvolacího soudu, že na projednávanou věc ustanovení § 2927 o.
z. nedopadá, se proto od judikatury Nejvyššího soudu neodchyluje a předložená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu namítá dovolatel i v otázce náhrady nemajetkové újmy přiznané žalobcům a) a b) s tím, že vztahy mezi nimi a poškozeným nebyly takové intenzity, aby odůvodňovaly jakoukoli náhradu v penězích. Odvolací soud při určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z rozsudku sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23.
4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18) a na něj navazujících dalších rozhodnutí.
Zohlednil, že žalobci a) a b) jsou dětmi poškozeného, proto vyšel ze základní částky náhrady, kterou však podstatně snížil vzhledem k tomu, že vztahy mezi poškozeným a žalobci a) a b) nebyly příliš intenzivní vzhledem k jejich narušení v minulosti. Důvod k nepřiznání jakékoli finanční náhrady pak nebyl v řízení prokázán. Dovolatelem odkazované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 (kde se jednalo o náhradu nemajetkové újmy za diskriminační jednání žalovaného) se zabývá především obecnými východisky pro stanovení náhrady, která však odvolací soud respektoval.
V souvislosti s argumentací dovolatele je na místě připomenout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2737/2018, kde dovolací soud uzavřel, že případ, kdy se poškozený s nevlastní matkou ani sourozenci šest let před svou smrtí vůbec nestýkal, nevěděli kde se zdržuje, nebyl mezi nimi ani žádný telefonický kontakt, svědčí o značném oslabení vzájemných vztahů, které zakládá důvod ke snížení náhrady za usmrcení osoby blízké pod obvyklou výši. Nicméně i v takovém případě byla nevlastní matce přiznána náhrada ve výši 500 000 Kč, dvojčeti poškozeného 400 000 Kč a dalším sourozencům po 200 000 Kč. Ustanovení § 2959 o.
z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se ale v případě žalobců a) a b) nejedná. Odvolací soud pro své rozhodnutí vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor.
Dospěl-li k závěru, že přiměřená je náhrada ve výši 300 000 Kč každému z žalobců a) a b), nelze mu vytknout žádné pochybení a jeho právní závěry jsou v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu. U ostatních otázek předložených dovolatelem není vymezeno v čem dovolatel spatřuje přípustnost odvolání, proto trpí dovolání vadou, pro kterou nelze ohledně těchto otázek v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalovaného věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalobců na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.