USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Tengostav s.r.o., IČO 05997763, se sídlem Otavská 85, Dražejov, 386 01 Strakonice, zastoupená Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Lidická 168, 386 01 Strakonice, proti žalovaným: 1) D. M., 2) K. P., oba zastoupeni JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1, o 1 902 741,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 265/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2023, č. j. 19 Co 974/2023-244, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 25 804 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Tomana, LL.M.
nerozdílně žalobkyni 1 902 741,78 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 19 Co 974/2023-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím jako ceny za dílo, které pro žalované provedla, včetně víceprací. Mezi účastníky bylo nesporné, že na základě cenové nabídky ze dne 7.
8. 2020 uzavřeli ústní smlouvu o dílo na provedení stavebních úprav rodinného domu v k. ú. XY za cenu 876 684 Kč bez DPH, přičemž práce měly být zahájeny 7. 1. 2021 a dílo dokončeno 14. 3. 2021. Z důvodu prodlení s dokončením prací a překročení rozpočtu o více než 10 % odstoupili žalovaní od smlouvy dopisem ze dne 8. 4. 2022 a následně u žalobkyně uplatňovali práva z odpovědnosti za vady díla. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že práce byly ve skutečnosti provedeny ve výrazně větším rozsahu, než bylo původně dohodnuto (náklady díla vyčíslila částkou 2 095 930 Kč), tyto vícepráce ústně domlouval se žalovanými J.
Č. Toto své obecné tvrzení dokládala cenovou nabídkou z 7. 8. 2020, z níž však není zřejmý žádný rozsah konkrétních prací, dále položkovými rozpočty z 22. 12. 2020 (označovaný jako „počáteční“ ve výši 975 659,58 Kč a s DPH ve výši 1 180 548,09 Kč), z 23. 12. 2020 (označovaný jako „původní“ – nabídka 876 683,62 Kč, s DPH 1 060 787,17 Kč) a ze dne 22. 3. 2022 (označovaný jako „konečný“ bez víceprací ve výši 1 153 088,48 Kč, s DPH ve výši 1 395 237,06 Kč), jež však popisují především materiál k realizaci stavebních prací.
K žalobě připojila i obsáhlou e-mailovou komunikaci probíhající zejména mezi J. Č. a žalovanými ohledně provádění konkrétních stavebních činností a mimo jiné navrhla i výslech svědka J. Č. ke zjištění, jaké vícepráce si žalovaní objednali. Žalobkyně rovněž tvrdila, že žalovaní zaplatili pouze fakturovaných 127 407,35 Kč a 523 614,34 Kč (dle tvrzení žalovaných zaplatili žalobkyni v hotovosti v roce 2021 dalších 1 110 000 Kč). Soud prvního stupně považoval tvrzení žalobkyně za nedostatečná, proto ji ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř. vyzval (písemně usneseními z 18. 1. 2023 a 23. 3. 2023 a při jednání dne 23. 2. 2023 a 26. 4. 2023) k doplnění obecných tvrzení o konkrétní údaje ohledně rozšíření smlouvy o dílo a skutečně provedených prací. Žalobkyně sice na tyto výzvy soudu reagovala, avšak ani poté nebyla tvrzení řádně doplněna. Soud věc právně posoudil podle § 79 odst. 1 a § 118a o. s. ř. a uzavřel, že žalobkyně přes opakované výzvy a poučení soudu řádně nedoplnila svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, a neunesla tak břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.
Nelze totiž odlišit práce sjednané, které odpovídají nesporné ceně 876 684 bez DPH (které lze dovodit z položkového rozpočtu), a práce navíc, o které se původní ústní smlouva o dílo měla rozšířit ve smyslu doplněné e-mailové komunikace, z níž některé druhy prací dovodit lze.
Rozsah rozšířených prací nelze zjistit ani porovnáním se soupisem skutečných prací v celkovém rozsahu 2 095 930 Kč vzhledem k odlišnosti popisu specifikace těchto nákladů. Doplněná tvrzení žalobkyně jsou obecná, neobsahují žádná data, částky, termíny potvrzení dohod o čemkoliv, platební podmínky apod. Nevylíčila nic konkrétního ohledně navýšení ceny díla za tvrzené vícepráce, co přesně, kdy, jak, kým a za kolik bylo žalovanými objednáno, žalobkyní či jinou osobou potvrzeno, dodáno, instalováno, ani co, mezi kým, bylo dále dohodnuto (termíny dodání, platební podmínky), zda, kdy a jak (kvalita) to bylo provedeno, ani kdy a komu mělo být za co placeno.
Soudy uzavřely, že na základě takto neúplných tvrzení není možné se žalobním nárokem zabývat ani z titulu smlouvy o dílo podle § 2586 a násl. o. z. ani z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. V poměrech projednávané věci, kdy neexistuje písemná smlouva o dílo ani jiná obdobná listina, která by souhrnně a jednoznačně definovala dohodnutý předmět díla, bylo třeba, aby žalobkyně konkrétně specifikovala rozsah dohodnutých prací a specifikovala dohodnuté odchylky od původní cenové nabídky, na níž byla shoda.
Soud připustil možnost nahradit konkrétní skutkové tvrzení odkazem na předloženou listinu, žalobkyně však tuto možnost realizovala zcela extrémním způsobem, když v otázce rozsahu dohody o předmětu díla odkázala na celý soubor e-mailové komunikace stran, který není způsobilý podat jednoznačnou a přehlednou informaci o konkrétních závěrech údajných ústních dohod rozšiřujících předmět díla, a v případě otázky rozsahu provedených prací odkázala na veškeré listinné důkazy, které k žalobě připojila.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, zejména ve vztahu k rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1370/2004, 33 Cdo 2259/2008, 26 Cdo 2017/2011, 32 Cdo 2921/2015 a 23 Cdo 3817/2019“. K řešení předkládá otázky, zda je přípustné, aby byly veškeré účastníkem navržené důkazy zamítnuty jako nadbytečné a následně žaloba zamítnuta na neunesení důkazního břemene, aby při smlouvě o dílo uzavřené ústně nebyly prováděny důkazy k jejímu obsahu (výslech svědka Č., rozpočty, e-mailová korespondence), aby soud uzavřel, že účastník neunesl břemeno tvrzení a důkazní, ač je ve výjimečných případech přípustný i odkaz na označené nebo připojené listiny a aby byl žalobce soudem opakovaně vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, přestože tak vyčerpávajícím způsobem již učinil.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 pak obsáhle cituje z rozsudků soudů obou stupňů a polemizuje s jejich závěry. Pochybení spatřuje v tom, že přestože soud neprovedl dovolatelkou navržené důkazy (výslech svědka, rozpočty, e-mailová korespondence, vypracování znaleckého posudku), odvolací soud uzavřel, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní. Zdůraznila, že skutková tvrzení doplnila, když přesně specifikovala okolnosti uzavření smlouvy o dílo, konečný rozsah díla, jak a v jakém časovém úseku docházelo k uzavírání ústních dodatků a mezi kým, že byly práce provedeny v řádné kvalitě.
Její žaloba byla určitá již při jejím podání, tím spíše po jejím doplnění písemnými podáními a při soudním jednání. Zejména podrobným rozborem e-mailové korespondence bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaní si objednali výrazně rozsáhlejší dílo, než bylo původně dohodnuto. Namítala, že soud prvního stupně avizoval složité dokazování, aby následně zcela změnil názor, nic v tomto ohledu nezjišťoval a navržené důkazy jako nadbytečné zamítl. Poukázala na to, že po provedení prací podle původně sjednaného rozpočtu docházelo ze strany žalovaných k řadě dílčích objednávek dalších stavebních prací, které žalobkyně na svůj náklad realizovala, což mělo vliv na prodloužení termínu pro dokončení díla.
Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaní ve vyjádření navrhli odmítnutí nedůvodného dovolání (případně jeho zamítnutí), které nesplňuje náležitosti § 237 a § 241a o. s. ř., neboť žalobkyně neuvádí žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, o které by odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nebo která by dovolacím soudem měla být vyřešena jinak. Dovolání označila za kompilát již dříve uvedeného.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od jí označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení v dovolání formulovaných otázek. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup spočívající v tom, že dovolatelkou navržené důkazy nebyly provedeny a žaloba byla následně zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení a důkazního, a to přesto, že žalobkyně odkázala na listiny, což je podle judikatury přípustné, a dále, že přestože výzvě soudu na doplnění skutkových tvrzení a důkazů zcela vyhověla, byla k témuž opakovaně vyzývána.
7. Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1370/2004, 33 Cdo 2259/2008 a 26 Cdo 2017/2011, nejsou tato rozhodnutí na danou věc přiléhavá. Šlo o případy, kdy soudy odmítly žalobu jako neprojednatelnou podle § 43 o. s. ř., naproti tomu v dané věci byla projednatelná žaloba (bylo z ní zřejmé, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o dílo, že žalobkyně alespoň částečně dílo provedla a že se domáhá zaplacení ceny za toto dílo) zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení. V odkazovaných rozhodnutích byla tudíž řešena zcela jiná právní otázka než v posuzované věci.
8. Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení. Platí, že ve sporném řízení má žalobce povinnost tvrzení, tedy povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, od nichž odvozuje své žalovaným porušené nebo ohrožené právo, a ve stejném rozsahu jej tíží břemeno tvrzení. Nejsou-li tvrzení dostatečná pro posouzení věci a ani po řádném poučení soudem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce žalobu nedoplní, může být žaloba zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení; k neexistujícím tvrzením totiž nelze provádět dokazování, neboť není zřejmé, jaká konkrétní skutečnost má být navrženým důkazem prokázána. V dané věci, kde se žalobkyně domáhala zaplacení ceny za dílo realizované na základě ústně uzavřené smlouvy, jehož rozsah byl posléze rozšiřován, bylo nezbytné tvrdit (a posléze prokázat), jaké bylo smluvní ujednání mezi účastníky ohledně žalobkyní tvrzených víceprací, konkrétně o jaké vícepráce se jednalo, zda, kdy a jak byly dohodnuty, provedeny a předány. Přestože byla žalobkyně písemně i ústně řádně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. poučena o tom, jak má být žaloba doplněna, nestalo se tak.
9. Námitka, že odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil listinné důkazy, které žalobkyně předložila, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (jako důkaz) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, přičemž tento závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Uvedený závěr je však nutno aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002 a ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením, odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2259/2008, ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3817/2019).
10. Soudy nižších stupňů se od citované judikatury neodchýlily, pokud s ohledem na okolnosti věci dospěly k závěru, že dovolatelka nesplnila svoji povinnost tvrzení, jestliže po poučení podle § 118a o. s. ř. místo doplnění tvrzení o rozhodných skutkových okolnostech odkazovala na předložené listiny. Jednalo se totiž právě o případ, kdy žalobní tvrzení byla nekonkrétní a nebylo zřejmé, které rozhodné skutečnosti mají vyplývat z té které předložené listiny. Jinak řečeno, žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní činnosti (dílo) prováděla jako vícepráce nad rozsah díla původně dohodnutého a jaké byly dohodnuty smluvní podmínky ohledně těchto víceprací.
Připojenými listinami pouze neupřesňovala svá konkrétní tvrzení, ale předložila je soudu s tím, aby si z nich sám vybral, co bylo vlastně dohodnuto a vykonáno, ať již ve vztahu k původní ústní dohodě či jako vícepráce. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, právě tím žalobkyně nepřípustným způsobem přenášela aktivitu a odpovědnost příslušející jí samé na soud. O stejném přístupu svědčí i výtka dovolatelky, že soud pochybil, pokud nevyslechl svědka Č., z jehož výpovědi měl zjistit obsah smluvních ujednání ohledně víceprací.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že za daných okolností soud nepochybil, jestliže výslech svědka neprovedl, neboť důkaz svědeckou výpovědí slouží k prokázání již tvrzených skutečností a nikoli k tomu, aby se soud teprve od svědka dozvídal rozhodné skutečnosti, jež měl tvrdit žalobce; svědecká výpověď nemůže nahrazovat nedostatečná tvrzení žalobce.
11. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 12. Námitky, že nebyly provedeny veškeré žalobkyní navržené důkazy (e-mailová komunikace, položkové rozpočty, výslech svědků), a že nebylo zadáno vypracování znaleckého posudku, představují námitky vad řízení (jež jsou zčásti zjevně nedůvodné, neboť důkaz listinami proveden byl), k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že vymezila-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) výslovně též tak, že jde o otázky hmotného a procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a zároveň mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak (bod 6 dovolání), má dovolání v této části vady, pro které by jinak (nebýt odkazu na rozpor s judikaturou dovolacího soudu – viz shora bod 6 a 7 odůvodnění) nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř.) Dovolatelka totiž neuvedla, v čem by měla být ustálená praxe dovolacího soudu nejednotná, přičemž označená rozhodnutí jsou ve vzájemném souladu. Namítá-li, že by právní otázky měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak (zřejmě poslední ze čtyř v § 237 o. s. ř. taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti), není tím míněno, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím, ale to, že otázku dovolacím soudem již vyřešenou má dovolací soud vyřešit jinak, kde dovolání postrádá označení konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož dosavadního řešení by se měl odchýlit. 13. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu