25 Cdo 1113/2020-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. K.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem
Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti žalované: A. B., narozená XY, bytem
XY, zastoupená JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem Řetězová 195/2,
Děčín, o zaplacení 811 460 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8
C 94/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 14. 11. 2019, č. j. 9 Co 24/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 211 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Otakara Pazdziory, advokáta.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 8 C 94/2014-126,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 811 460 Kč, uložil
žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 73 589 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o vrácení části nespotřebované zálohy na
znalecký posudek žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 9 Co
24/2019-152, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s
výjimkou výroku o nákladech řízení, ve kterém změnil pariční lhůtu na 3 měsíce,
a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 818
Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v extrémním rozporu mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho
základní práva, soudy obou stupňů nesprávně zjistily informovaný souhlas a
pochybily, když dovolateli neustanovily zástupce z řad advokátů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukazy dovolatele na rozsudky
dovolacího soudu jsou nepřípadné. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval
jeho přípustností.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní
judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze
dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp.
zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně
formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od
30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely
bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení
přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne
12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně v
částce 811 460 Kč sestávající z částky 1 060 Kč jako majetkové újmy, 730 400 Kč
jako nemajetkové újmy vzniklé v důsledku tělesného a duševního strádání a
ztížení společenského uplatnění ve výši 80 000 Kč. Jelikož tyto dílčí nároky
mají odlišnou povahu (jde o nároky se samostatným skutkovým základem), přičemž
náhrada škody spočívající v telefonátech na kliniku, nákladech na dopravu,
ztrátě na výdělku a nákupu vitaminu B nepřevyšuje 50 000 Kč, je přípustnost
dovolání v této části vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na závěru, že není splněn
základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to protiprávní jednání žalované.
Ze znaleckého posudku i dalších důkazů odvolací soud zjistil, že žalovaná
neporušila žádnou svou povinnost a její postup při chirurgickém ošetření byl
lege artis. Dovolatel uvádí, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda
žalované udělil informovaný souhlas s operačním zákrokem. Žalovaná ho nepoučila
o možných rizicích spojených se zákrokem, a proto nemohl posoudit, zda operaci
podstoupí či nikoliv. Dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na řešení právní
otázky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou dovolateli v důsledku údajného
neudělení informovaného souhlasu s provedením chirurgického zákroku, když
žalobce od této skutečnosti svůj nárok neodvozoval. Během řízení netvrdil, tím
spíše neprokazoval, že ho žalovaná opomněla poučit o možných rizicích spojených
se zákrokem. Svůj nárok na náhradu majetkové i nemajetkové škody odvozoval od
údajného protiprávního jednání žalované spočívajícího v přerušení nervu v dlani
při chirurgickém ošetření. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, je proto nepřípadný, neboť se zabývá
zcela odlišnou právní otázkou, navíc na rozdílném skutkovém základu.
Dovolatelem vznesená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému
skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu
a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud se nezabýval ani druhou v dovolání vznesenou námitkou, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když
opomněl poučit žalobce o možnosti požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů
podle § 30 o. s. ř. ve spojení s § 138 o. s. ř., jelikož na vyřešení této
otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel ve skutečnosti namítá vadu
řízení, čímž nelze založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného
prostředku podle § 237 o. s. ř.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem
namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 180 Kč podle § 1 odst. 2,
§ 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm.
k) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve
výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno
o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy
4 211 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu