25 Cdo 1265/2025-445
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: I. B., zastoupená Mgr. Gabrielou Doudovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: M. T., zastoupený JUDr. Janem Bajerem, advokátem se sídlem Špindlerova třída 672, 413 01 Roudnice nad Labem, o 291 276 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 67/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 347/2018-392, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 347/2018-392, se v části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 33 368 Kč zamítá, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném náhrady škody za vybranou dovolenou ve výši 3 636 Kč, za právní pomoc ve výši 3 688 Kč, za jízdné žalobkyně k insolvenčnímu soudu ve výši 584 Kč, dále se domáhala zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo ve výši 33 368 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč za útrapy, které jí podvodem (za nějž byl trestně odsouzen) způsobil.
2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 10 C 67/2016-260, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2017, č. j. 10 C 67/2016-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 3 636 Kč, 3 688 Kč, 33 368 Kč, 584 Kč a na náhradu nemajetkové újmy 150 000 Kč (výrok I), žalobu zamítl ohledně náhrady za nemajetkovou újmu ve zbývající částce 100 000 Kč
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 Co 347/2018-392, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku I tak, že žalobu na zaplacení 3 636 Kč, 3 688 Kč, 33 368 Kč, 584 Kč a 150 000 Kč zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (výrok II); zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dvě smlouvy o dílo ve dnech 6.
a 7. 10. 2009, na jejichž základě mu žalovaná zaplatila jako zálohu 160 000 Kč a 18 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 1. 2015, č. j. 3 T 65/2014-2230, byl žalovaný pravomocně uznán vinným, že jako jediný společník a jednatel společnosti M–EUROSYSTÉM, s. r. o., přestože věděl, že tato společnost je v úpadku jako předlužená a po odcizení svého strojního a výrobního zařízení není schopna plnit případně sjednané zakázky, v době od 28. 8. 2009 do 5. 3. 2010 vybíral od poškozených klientů (jedním z nich byla žalobkyně) zálohy na provedení díla – zhotovení plastových oken a parapetů.
Dopustil se tak pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let, a kromě jiného mu byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu škody 160 000 Kč; se zbývajícím nárokem byla žalobkyně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (18 000 Kč později žalovaný žalobkyni zaplatil). Žalobkyně od smlouvy uzavřené s žalovaným v roce 2010 odstoupila.
Dlužnou částku přiznanou jí v trestním řízení byla nucena vymáhat v insolvenčním řízení s čímž jí vznikly náklady, a aby nepřišla o dotaci Zelená úsporám, musela si vzít úvěr u banky, s čímž byly spojeny rovněž finanční náklady. Celou tuto situaci žalobkyně těžce nesla, oproti jejímu předchozímu životu, kdy byla veselá a společenská, došlo ke změně její povahy, stala se nešťastnou, sklíčenou, začala se stranit lidí, užívala antidepresiva. Manžel žalobkyni nastalou situaci vyčítal, prakticky došlo k rozpadu jejího manželství, neboť nyní žijí každý po svém a nekomunikují spolu, byť žijí v jednom domě.
4. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že nárok na náhradu nákladů právního zastoupení (3 688 Kč), za dovolenou, kterou čerpala na soudní jednání (3 636 Kč) a jízdné k insolvenčnímu soudu (584 Kč), nelze přiznat, neboť se jedná o náklady řízení, které si platí každý účastník sám a jejich náhradu nelze přiznat mimo rámec řízení, v němž byly vynaloženy. Smlouvu o dílo uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným posoudil odvolací soud podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako absolutně neplatnou, protože ji žalovaný uzavřel bez úmyslu sjednané plnění poskytnout a pouze za účelem vylákání zálohy. Proto se na jejím základě nelze s úspěchem domáhat žádného plnění, a to ani smluvní pokuty ve výši 33 368 Kč. Za nedůvodný považoval odvolací soud i nárok na náhradu nemajetkové újmy. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2308/2018 a na rozdíl od soudu prvního stupně neměl za splněné předpoklady pro aplikaci § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nezpochybnil zjištění soudu prvního stupně, že si žalovaná kvůli jednání žalovaného musela vzít úvěr a přišla tak o životní úspory, musela odložit plány na důchod a stále chodit do zaměstnání, změnila se její povaha, neboť oproti předchozí době se stala nešťastnou, sklíčenou, uzavřenou, stranící se lidí, a rozpadlo se její manželství. Podle odvolacího soud však v posuzované věci nelze ve shora vyložených souvislostech dospět k závěru, že by konkrétní případ (jakkoli protiprávního a morálně nepřijatelného) podvodného jednání žalovaného odůvodňoval zcela výjimečné porušení zásady zákazu pravé zpětné účinnosti zákona, a že by výklad a použití předchozího právního předpisu (§ 11 a násl. obč. zák.) neposkytoval žalobkyni takovou míru ochrany, že by jeho aplikace byla v rozporu s dobrými mravy nebo vedla ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Realizace závazků z právních jednání účastníků právních vztahů je vždy spojena s určitou mírou rizika včetně úmyslného protiprávního jednání některé ze stran vztahu. Posuzovaný případ v tomto směru není nijak výjimečný a jakkoli celá situace vyvolala pro žalobkyni nepříjemné důsledky, nelze jej hodnotit jako výjimečný či extrémní, když poškozeným se dostalo jisté satisfakce již odsouzením žalovaného a náhrady škody v adhezním řízení. Za standardní lze v situaci spáchaného vícečetného podvodu považovat i vleklejší vymáhání postupně žalobkyni přiznávaných nároků nejprve v insolvenčním a následně v exekučních řízeních. Žalovaný se za své nemorální a protiprávní jednání omluvil, byl odsouzen, pracuje a vykonatelné pohledávky žalobkyně v mezích svých možností splácí. Ani fakt, že žalobkyně je patrně citlivější a méně připravená se vyrovnat s následky zneužití své důvěry není důvodem k aplikaci § 3079 odst. 2 o. z.
5. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním,
jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky neplatnosti smlouvy o dílo podle § 39 obč. zák. (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/23 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1067/2004). Namítala, že žalovaný těží ze svého protiprávního jednání, za které byl pravomocně odsouzen. Posouzení smlouvy o dílo odvolacím soudem jako absolutně neplatné považuje za překvapivé, neboť tuto otázku soud prvního stupně vůbec neřešil a námitku neplatnosti žalovaný ve svém odvolání nevznesl.
Soudy rovněž pochybily, jestliže neaplikovaly § 3 odst. 1 obč. zák. Poukázala rovněž na to, že v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud otázku použití § 3079 odst. 2 o. z., eventuálně tuto otázku ve své rozhodovací praxi rozhoduje rozdílně (v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 304/98, IV. ÚS 1247/20, I. ÚS 2869/17 a II. ÚS 1226/17). Použití § 3079 odst. 2 o. z. podle dovolatelky odůvodňuje skutečnost, že žalovaný byl odsouzen pro úmyslný trestný čin.
Odsouzením žalovaného se jí žádné satisfakce nedostalo, neboť bezprostředně poté zahájil insolvenční řízení a ničeho jí neuhradil. Právě přístup žalovaného k celé věci je jedním z důvodů, proč došlo ke zhoršení stavu žalobkyně, které dosud nic neuhradil. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozsudku nezabýval otázkou, zda žalobkyni mohla být přiznána náhrada nemajetkové újmy podle předchozí právní úpravy. Pokud odvolací soud dospěl k názoru, že věc není možné posoudit podle § 3079 odst. 2 o.
z., měl ve svém odůvodnění řádně uvést, na základě jakého ustanovení měla být věc posouzena a měl zhodnotit, zda žalobkyni vznikl či nevznikl nárok náhradu nemajetkové újmy. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3947/2007). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za právně přiléhavé a řádně odůvodněné. Rovněž se ohradil proti tvrzení žalobkyně, že za celou dobu ničeho žalobkyni neuhradil.
7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Přestože dovolatelka napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání ohledně nároku na náhradu škody za vybranou dovolenou ve výši 3 636 Kč, za právní pomoc ve výši 3 688 Kč a za jízdné žalobkyně k insolvenčnímu soudu ve výši 584 Kč neobsahuje ve vztahu k těmto nárokům žádnou argumentaci. Není v něm uvedeno, v čem spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (údaj nelze dovodit ani z obsahu dovolání – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) a ani nikterak nevymezuje dovolací důvod (právní otázku), která má být dovolacím soudem řešena. Dovolání v této části tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu odmítl.
11. Dovolatelka dále namítá, že v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud otázku použití § 3079 odst. 2 o. z. při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy, eventuálně tuto otázku ve své rozhodovací praxi rozhoduje rozdílně. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro postup podle § 3079 odst. 2 o. z., protože nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 304/98, kde není tato otázka řešena; rozhodnutí se zabývá nepřezkoumatelností soudního rozhodnutí. Dále odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2869/17 a II. ÚS 1226/17, přičemž ani jedno z nich se výkladem shora citovaného ustanovení nezabývá; obě řeší otázku podmínek, za nichž může být dovolání odmítnuto pro vady. Žádné z těchto rozhodnutí tak není na posuzovanou věc přiléhavé, neboť uvedenou právní otázku vůbec neřeší, a to přestože již existuje judikatura zabývající se výkladem § 3079 odst. 2 o.
z. V ní dovolací soud uzavřel, že jednou z podmínek pro použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, pokud setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Příkladmo jde o případy, ve kterých škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu.
Okolnost, že škůdce byl za své protiprávní jednání vůči poškozenému pravomocně odsouzen v trestním řízení, nezakládá sama o sobě mimořádný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by poškozenému měla být přiznána náhrada nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněného pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Z uvedené judikatury vyplývá, že okolnost, že byl žalovaný odsouzen za zločin podvodu, sama o sobě neodůvodňuje použití uvedeného přechodného ustanovení.
Odvolací soud se aplikací § 3079 odst. 2 o. z. zabýval a výstižně odůvodnil, proč důvody pro jeho použití v posuzované věci neshledal. Jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. Namítá-li v souvislosti s otázkou aplikace § 3079 o. z. dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, a odkazuje-li na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20, není tato námitka důvodná. Odvolání žalovaného směřovalo mimo jiné i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalobkyni přiznána náhrada nemajetkové újmy. Za této situace bylo zřejmé, že se odvolací soud bude zabývat přezkoumáním tohoto nároku. Žalobkyně tak vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení mohla předvídat, že odvolací soud by mohl dospět k jinému právnímu posouzení tohoto nároku (tedy že by neshledal důvod pro postup podle § 3079 odst. 2 o. z.) a měla možnost účinně argumentovat ve prospěch skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, a to jak ve vyjádření k odvolání žalovaného, tak při jednání odvolacího soudu. Ve smyslu dovolatelkou odkazované judikatury tak nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé. Jinak řečeno, v části týkající se posouzení nemajetkové újmy nemohlo být rozhodnutí pro dovolatelku překvapivé, protože aplikovatelností § 3079 odst. 2 o. z. se zabýval i soud prvního stupně (srov. bod 11 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2676/2020, a judikaturu tam citovanou). Lze připomenout závěr uvedený v odkazovaném nálezu, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí.
13. Z těchto důvodů dovolací soud i v této části dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Námitce dovolatelky, že soud opomněl posoudit její nárok podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, přičemž z obsahu dovolání lze dovodit námitku rozporu jeho postupu s judikaturou Ústavního soudu (strana 7 dovolání druhý odstavec), nelze přisvědčit. Odvolací soud se aplikací § 11 a násl. obč. zák. zabýval v bodě 7 svého rozhodnutí. Z něj plyne, že satisfakci v podobě trestního odsouzení žalovaného, přiznání podstatné části škody v adhezním řízení a omluvy považoval za dostatečnou. Přitom přihlédl i ke skutečnosti, že realizace závazků z právních jednání účastníků právních vztahů je vždy spojena s určitou mírou rizika včetně úmyslného protiprávního jednání některé ze stran vztahu, že v těchto případech bývá vleklejší vymáhání obvyklé a že žalovaný pracuje a vykonatelné pohledávky dovolatelky v mezích svých možností splácí.
15. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky vlivu podvodného jednání na platnost smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání přitom není vyloučena § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy. Dovolání je důvodné.
16. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný (odst. 2). Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný (odst. 3).
17. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
18. Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněném pod číslem 70/2011 Sb. rozh. obč., uzavřel, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/05, uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák. Z těchto závěrů rovněž plyne, že smlouvu nelze posoudit z důvodu podvodného jednání jednoho z jejích účastníků ani jako rozpornou s dobrými mravy.
20. Posoudil-li tedy odvolací soud smlouvu o dílo jako absolutně neplatnou pouze z toho důvodu, že se zhotovitel zavázal k provedení díla bez úmyslu sjednané plnění poskytnout a že tak učinil výlučně k vylákání zálohy na zhotovení díla, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Napadené rozhodnutí pak nelze označit ani za nepřezkoumatelné, neboť ani případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly na újmu práv dovolatelky, protože jí neznemožnily uplatnění opravného prostředku, a nebyly tedy na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
22. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku vymezené části za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu