25 Cdo 1582/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) K. B., b) R. F., c) RNDr. J. Š., d) ing. M. T., e) J. V., všech
zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Komisi pro cenné
papíry, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C
95/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
března 2005, č. j. 13 Co 12/2005-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
v plném rozsahu zamítl žalobu všech žalobců a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobci uzavřeli se společností P. I., a. s., (dále též
jen „PI“) komisionářské smlouvy o obstarávání koupě a prodeje cenných papírů
prostřednictvím on-line investora a poukázali této společnosti finanční
prostředky na nákup cenných papírů. PI oznámila dne 21. 5. 2001 Komisi pro
cenné papíry (dále též jen „KCP“) svůj záměr vyhlásit úpadek a poté usnesením
soudu byl na majetek společnosti prohlášen konkurs. KCP oznámila dne 4. 7. 2001
Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry (dále též jen „GF“), že společnost
není schopna plnit své závazky vůči zákazníkům, avšak GF může vyplatit každému
žalobci pouze částku 400.000,- Kč. Jelikož pohledávky žalobců za společností
byly mnohem vyšší, přihlásili je rovněž v konkursním řízení a domáhají se
náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že stát
neplnil řádně úkoly státního dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry.
Proti představitelům PI je vedeno trestní řízení, neboť PI jako komisionář
postupovala v rozporu se zákonem o cenných papírech. Soud dospěl k závěru, že
žaloba je předčasná, neboť konkursní řízení vedené na majetek společnosti dosud
neskončilo a není známo, zda a v jaké výši budou nároky v rámci konkursního
řízení uspokojeny, zda vůbec bude úpadce po skončení konkursního řízení nadále
existovat jako subjekt práva, popř. zda bude žalobcům poskytnuta náhrada z GF.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 13
Co 12/2005-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žaloba byla
podána předčasně. Dlužníkem žalobců je PI, která se s nimi musí v prvé řadě
vypořádat, a před skončením konkursního řízení nelze předjímat, zda pohledávky
žalobců budou či nebudou uspokojeny, příp. v jaké výši. Vzhledem k tomu, že
žalobci v řízení neprokázali vznik škody (nikoliv pouze její výši), což je
základní předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody, nejsou dány ani
podmínky pro rozhodnutí mezitímním rozsudkem.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu nesprávného
právního posouzení podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť soudy
obou stupňů vyřešily otázku vzniku škody nejen v rozporu s hmotným právem, ale
i s právem komunitárním. Aplikaci komunitárního práva považují za otázku
zásadního právního významu odůvodňující podání dovolání. Odvolacímu soudu
vytýkají nesprávnou aplikaci komunitárního práva, konkrétně směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 97/9/ES ze dne 3. března 1997 o systémech pro odškodnění
investorů a směrnice Rady č. 93/22/EHS ze dne 10. května 1993 o investičních
službách v oblasti cenných papírů. Uvádí, že Nejvyšší soud jako soud posledního
stupně je povinen předložit předběžnou otázku podle čl. 234 odst. 3 SES
Soudnímu dvoru v Lucemburku. Navrhli, aby dovolací soud přerušil řízení a věc
předložil Soudnímu dvoru Evropských společenství k řízení o předběžné otázce,
týkající se souladu českého práva s právem komunitárním, pokud jde o tyto
otázky:
„1) Je v souladu s komunitárním právem a zejména zásadou ochrany investorů
takový výklad článků 9, 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č.
97/9/ES ze dne 3. března 1997 o systémech pro odškodnění investorů, že
- škoda, spočívající v tom, že pohledávka investora nebyla v důsledku
špatného hospodaření s majetkem v investičním podniku plně uspokojena, může v
případě probíhajícího konkurzu investičního podniku vzniknout investorovi až
při skončení konkurzu, neboť teprve nebude-li jeho pohledávka uspokojena v
rámci konkurzu, vzniká mu škoda;
- existence, příp. výše škody vzniklé investorovi bude známa až po
ukončení konkurzního řízení a uplatnění nároku investora na náhradu škody je z
těchto důvodů až do skončení konkurzu předčasné.
2) Je v souladu s komunitárním právem a zejména zásadou ochrany investorů
takový výklad článků 22 a 23 směrnice Rady č. 93/22/EHS ze dne 10. května 1993
o investičních službách v oblasti cenných papírů, že
- kontrolní orgán může udělit investiční firmě povolení a kontrolovat
dodržování povinností dle směrnice 93/22/EHS pouze korespondenčním způsobem,
aniž by dobu několika let provedl přímou fyzickou kontrolu v investiční firmě.
3) Je článek 9 směrnice 97/9 EHS přímo použitelný v členském státě, tj. mohou
se příslušníci členského státu na základě tohoto článku domáhat práv, které
musí vnitrostátní soudy chránit?“
Dále dovolatelé namítají, že přihláška pohledávky má podle § 20 odst. 8 zák. č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, pouze vliv na běh lhůty pro promlčení,
žádný další účinek nemá a není ani překážkou ve smyslu § 83 o. s. ř. pro jiná
řízení o náhradě škody proti jiným žalovaným. KCP vyčíslila pro potřeby
trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům na částku
1.012.564.435,- Kč, proto nemůže v jiném řízení tvrdit, že žádná škoda
nevznikla. Namítají, že zákaznický majetek není ve smyslu § 81b zák. č.
591/1992 Sb., o cenných papírech, součástí majetku obchodníka s cennými papíry,
a tudíž ani součástí konkursní podstaty - proto měl nalézací soud vydat
mezitímní rozsudek. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může
shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených
právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody byla
podána předčasně, neboť v době rozhodování soudu nevznikla ještě škoda,
spočívající v hodnotě nevrácených prostředků smluvně svěřených obchodníku s
cennými papíry.
Otázka předčasnosti žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, byla již v
rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech řešena, např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C
2822, v rozsudku 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1704/2004, a v usnesení ze dne 28.
3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 454/2005, v nichž byl vysloven názor, že odpovědnost za
vznik škody, spočívající v tom, že nárok klienta obchodníka s cennými papíry na
vrácení svěřených finančních prostředků nebyl obchodníkem uspokojen, lze
uplatňovat až poté, co tato újma ze závazkového vztahu mezi obchodníkem a jejím
klientem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být
uspokojeno. V případě, že na obchodníka s cennými papíry byl prohlášen konkurs,
teprve po jeho skončení.
Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že zákaznický majetek není majetkem
obchodníka s cennými papíry (svěřené peněžní prostředky představují ve smyslu §
81b odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., až do jejich předání, závazek obchodníka s
cennými papíry vůči zákazníkovi) a lze jej vyloučit z konkursní podstaty
(žalobou podle § 19 odst. 2, zák. č. 328/1991 Sb.) – srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, 29 Odo 1575/2006. Avšak ani okolnost, že
smluvní partner žalobců je v konkursu nebo že není postaveno najisto, zda
peněžní prostředky či cenné papíry spravované obchodníkem patří do konkursní
podstaty či nikoliv, nic nemění na tom, že náhrady za plnění, k němuž je
smluvní partner povinen jako přímý dlužník, se poškozený nemůže domáhat z
titulu odpovědnosti státu za škodu dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1397/2004). Finanční potíže společnosti či tvrzení o trestné činnosti jejích
představitelů za trvání její existence neznamená faktickou ztrátu finančních
prostředků, jež jí žalobci svěřili (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 283/2006).
Právní názor, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, je správný a
v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Za této situace je zřejmé, že
rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání není tedy podle ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Namítají-li dovolatelé, že soudy měly otázky „aplikace komunitarního práva“
předložit Evropskému soudnímu dvoru a tuto povinnost přisuzují také dovolacímu
soudu jako soudu „posledního stupně“, je třeba uvést, že Evropský soudní dvůr -
jak vyplývá z čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství - nemá v rámci
řízení o předběžné otázce pravomoc rozhodovat o souladu vnitrostátního práva
členského státu s právem komunitárním, nýbrž pouze pravomoc vykládat
komunitární právo. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je totiž jednotná
aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. K tomu, aby se
Evropský soudní dvůr předloženou otázkou zabýval, je třeba, aby v řízení před
národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a aby výklad takové
otázky byl zcela zásadní pro vyřešení daného případu (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2711/2005). Evropský soudní
dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je
zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud,
nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo
položená otázka je hypotetická a Evropský soudní dvůr nemá dostatek faktických
nebo právních podkladů k zodpovězení otázky (srov. např. rozsudek Evropského
soudního dvora ze dne 9. 10. 1997 ve věci C 291/96, Trestní řízení proti
Martino Grado a Shadid Bashir, ECR 1997, I-05531, odst. 12, nebo rozsudek
Evropského soudního dvora ze dne 15. 12. 1995 ve věci C-415/93, Bosman a spol.,
ECR 1995, I-4921, odst. 61). V daném případě nevyvstala žádná otázka
komunitárního práva, bez jejíhož zodpovězení nelze věc rozhodnout, soudy obou
stupňů ani žádné ustanovení komunitárního práva neaplikovaly. Z judikatury
Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi
soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem vznášení hypotetických či
irelevantních otázek ze strany účastníků řízení před soudem členského státu
(srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc
126/80 Maria Salonia v. Giorgio Poidomani a Franca Baglieri /1981/ ECR 1563,
bod 6). Z uvedeného plyne, že dovolacímu soudu nevzniká v otázkách namítaných
dovolateli ani oprávnění ani povinnost obrátit se na Evropský soudní dvůr se
žádostí o vyřešení předběžné otázky (srov. též věc 238/81 CILFIT /1982/ ECR
3415, bod 10).
Pro úplnost lze dodat, že směrnice jsou právní akty ES určené členským státům.
Jejich plnění předpokládá provedení (implementaci) ve vnitrostátním právu.
Členské státy mají povinnost ve stanovené lhůtě přizpůsobit vnitrostátní právo
(tzv. transpozice), případně zachovat již slučitelný stav. Přímo použitelného
pravidla stanoveného směrnicí se může dovolat jednotlivec, jehož právní
postavení by řádná implementace zlepšila, pouze proti členskému státu, jež
porušil svoji transpoziční povinnost (tzv. vzestupný vertikální účinek
neprovedené směrnice).
Otázkou zásadního právního významu, která by byla způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy není v daném
případě ani aplikace komunitárního práva. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.
s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolatelé nemají na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení
nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu