25 Cdo 1758/2025

25 Cdo 1758/2025-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobce: M. Ž., zastoupený Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti žalované: S. P., zastoupená JUDr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 261/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 29 Co 455/2024-140, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D.

1. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 29 Co 455/2024-140, potvrdil rozsudek ze dne 9. 9. 2024, č. j. 17 C 261/2022-92, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci písemnou omluvu v tomto znění: „Omlouvám se panu M. Ž., narozenému dne XY, bytem na adrese XY, za to, že jsem dne 20. května 2022 ve své účastnické výpovědi před Obvodním soudem pro Prahu 9 uvedla, že Policie České republiky na základě mého oznámení prověřovala skutečnost, že na mě pan Ž. v blíže neurčené době poslal "čečenskou mafii". Žádné takové oznámení na policii jsem však nikdy neučinila. Svým nepravdivým výrokem jsem mohla soud uvést v omyl a neoprávněně jsem tak zasáhla do práva pana Ž. na

ochranu osobnosti.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v opatrovnickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 66 Nc 2544/2020 žalovaná v průběhu své výpovědi dne 20. 5. 2022 opakovaně uvedla, že na ni žalobce poslal čečenskou mafii, což žalovaná oznámila na Polici České republiky, a nalézací soud výslovně vyzývala k tomu, aby si od ní vyžádal záznamy o jejím oznámení. Žalovaná učinila tvrzení obdobného obsahu i vůči zaměstnankyni orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) dne 2.

6. 2022. Pravdivost těchto výroků byla vyvrácena. Ačkoli v minulosti došlo k setkání otce žalované s osobami cizí státní příslušnosti v souvislosti s údajným dluhem žalobce, v řízení nebylo prokázáno, že by šlo o členy čečenské mafie a že by tuto skupinu na žalovanou a jejího otce skutečně poštval žalobce. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žalovaná se svým lživým výrokem jednoznačně nepřípustně dotkla vážnosti a cti žalobce.

Lživost výroků i motiv očernit žalobce v soudní síni měly potenciál uškodit žalobci i tím, že mohlo dojít k uvedení soudu v omyl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že posuzovaný výrok žalované v opatrovnickém řízení je excesem z jejího práva hájit se před soudem. Žalovaná totiž před soudem záměrně uváděla informace, o kterých musela vědět, že jsou nepravdivé, nebo které záměrně pozměnila a zveličila takovým způsobem, že jejich pravdivý základ (skutečnost, že došlo k určité schůzce s osobami cizí národnosti) byl zcela neadekvátní výslednému výroku.

Předmětné tvrzení, které žalovaná při účastnické výpovědi zopakovala několikrát, mělo potenciál poškodit žalobce jak v rámci příslušného opatrovnického řízení, tak obecně v očích přítomných osob snížit jeho čest, resp. dobrou pověst; osoby soudce, pracovníka justiční administrativy, zástupce účastníka či pracovníka OSPOD totiž nelze redukovat pouze na výkon jejich profese či dokonce jen na jejich úlohu v konkrétním soudním řízení, neboť s opuštěním soudní síně nezapomínají to, co se dozvědí při soudním jednání.

Podle odvolacího soudu přitom nemůže být pochyb o tom, že takovéto tvrzení má potenciál poškodit žalobce na jeho cti a popřípadě i z jeho pohledu negativně ovlivnit průběh a výsledek soudního řízení. Otázka, jestli se tak skutečně stalo, je potom významná nikoliv pro posouzení samotného vzniku nemajetkové újmy, ale pouze pro její rozsah a otázku jejího adekvátní odčinění. Ve smyslu § 2956 a § 2951 odst. 2 o. z. proto náleží žalobci právo na odčinění nemajetkové újmy písemnou omluvou.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Právní otázkou, kterou odvolací soud posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je posouzení způsobilosti výroku proneseného jednou ze stran řízení během účastnického výslechu neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv druhé ze stran řízení. Odvolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu byl podle jeho názoru výrok žalované pronesený při její účastnické výpovědi před soudem natolik excesivní, že jím bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce.

Aby byl zásah v podobě výroku shledán jako excesivní, mělo by se jednat o výrok mající znaky křivého obvinění, křivé výpovědi či přestupku proti občanskému soužití. Předmětné tvrzení žalované takové znaky nemá, stejně jako nebylo objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, když bylo vyřčeno nikoli veřejně, ale v rámci soudního jednání, na němž se řešily celkově vyhrocené vztahy a situace mezi účastníky opatrovnického řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 13/2007) přitom platí, že výpověď účastníka v řízení je posuzována jako výkon stanovené povinnosti, resp. práva, a je tak kryta zákonnou licencí s tím, že pokud při ní dojde k zásahu do osobnostních práv druhé fyzické osoby, není to hodnoceno jako zásah neoprávněný.

Další právní otázkou, kterou odvolací soud posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je způsobilost výroků pronesených pouze v rámci soudního řízení ohrozit důstojnost osoby v očích ostatních spoluobčanů, a tedy ohrozit její fyzickou a morální integritu. Odvolací soud dospěl bez bližšího odůvodnění k závěru, že výrok žalované pronesený před soudem měl potenciál poškodit žalobce v rámci příslušného řízení a obecně v očích přítomných osob snížit jeho čest a dobrou pověst, byť podle judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 137/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3576/2010) platí, že nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby posuzované jednání mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti.

Konečně otázkou, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je, zda může účastník v občanskoprávním řízení soud uvést v omyl. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 11 Tdo 229/2004 uzavřel, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze uvést v omyl, jelikož má povinnost věc řádně prověřit s tím, že tento názor byl aplikován i na řízení nesporná. V usnesení sp. zn. 5 Tdo 481/2023 se však od tohoto postoje odchýlil s tím, že soudce jako fyzická osoba v omyl být uveden může a že byť má soud povinnost prověřovat skutkový stav, není tato povinnost bezbřehá.

Odvolací soud se k otázce, zda bylo možné uvést soud v omyl, vůbec nevyjádřil a s touto odvolací námitkou žalované se nikterak nevypořádal. Žalované tedy bylo neoprávněně uloženo omluvit se za tvrzení pronesená na soudním jednání v opatrovnickém řízení, kterému byly přítomni toliko účastníci, právní zástupci a soudní aparát.

Výrokům předcházely okolnosti, které vztahy mezi žalobcem a žalovanou ještě více vyhrotily, avšak výroky žalované nebyly vulgární, nebyly expresivní, nevykazují znaky křivé výpovědi, křivého obvinění či přestupku. Výroky nevešly ve veřejnou známost, zůstaly za zdmi jednací síně, nepromítly se ani do rozsudku v opatrovnické věci, ani do jeho odůvodnění, neprojevily se ani při rozhodování odvolacího soudu v rámci této opatrovnické věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že tvrzení žalované o čečenské mafii je exces, neboť se dovolatelka pokusila přesvědčit soud, nejen že na ni žalobce poslal čečenskou mafii, nýbrž že na něj za to podala trestní oznámení, tedy musí být posluchači jasné, že si nevymýšlí (jinak by ve formě stíhání za křivé obvinění riskovala závažné trestněprávní důsledky). Soudy obou stupňů toto rozlišení přesně reflektovaly. Žalobce tedy uzavírá, že na rozdíl od emotivních výkřiků šlo o relativně sofistikovaný, promyšlený a lživý projev, jehož cílem bylo žalobce vykreslit v očích soudu jako špatného člověka, a je na místě, že se za něj dovolatelka musela žalobci omluvit. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti, a to i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě.

Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu (tzv. zákonné licence). Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon.

Pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem, mezi něž patří například i výkon práv účastníků soudního řízení. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14.

4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“).

8. V posuzované věci došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce v opatrovnickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 účastnickou výpovědí žalované, která výslovně uvedla, že na ni žalobce poslal čečenskou mafii a že tuto skutečnost nahlásila Policii České republiky; stalo se tak tedy při výkonu subjektivního práva na soudní ochranu za podmínek stanovených zákonem v rámci řízení o úpravě poměrů nezletilého syna účastníků. Dovolatelce lze přisvědčit, že s ohledem na místo a souvislost pronesení předmětného tvrzení lze o vzniku nároků žalobce podle § 82 či § 2951 odst. 2 o.

z. hovořit pouze v případě tzv. excesu, tedy jestliže ona výkon svých subjektivních práv překročila. O tzv. exces v těchto případech může jít tehdy, pokud některý z účastníků řízení bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah lze v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, respektive výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o vybočení z takovýchto možností.

V případě úkonů osob zúčastněných na soudním řízení je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností a jaký byl jeho obsah a účel. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů. Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů (obdobně viz ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007).

9. Odvolací soud posoudil neoprávněnost zásahu žalované do osobnostních práv žalobce v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Výrok, že žalobce měl na žalovanou poslat čečenskou mafii, což žalovaná nahlásila policejnímu orgánu s tím, nechť si o tom soud vyžádá záznam, byl učiněn v rámci soudního řízení, tedy při výkonu subjektivního práva žalované stanoveného zákonem. Podle skutkových zjištění (jejich správnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu) se žalovaná o žalobci vyjadřovala v atmosféře vzájemných konfliktů a na základě jejich předchozího jednání, kdy skutečně proběhla i schůzka s osobami cizí státní příslušnosti.

Nešlo z její strany primárně o neslušnou urážku či vulgaritu, nicméně nepravdivým osočením žalobce, že za ní poslal čečenskou mafii, vybočila žalovaná z výkonu subjektivních práv, neboť jej nařkla z nečestného, a dokonce i protizákonného jednání. I když nespecifikovala, co mělo být předmětem činnosti čečenské mafie vůči její osobě, je zřejmé, že tuto zkratku použila k označení kriminálních osob, které neváhají využít krajních prostředků k dosažení jakéhokoliv cíle objednatele. Pomluvila tedy žalobce uvedením nepravdivého údaje o jeho zavrženíhodném jednání, čímž jej chtěla poškodit v probíhajícím soudním řízení, a chtěla tak pro sebe dosáhnout neoprávněnou výhodu spoléhajíc na nedostatečné prověření tohoto sdělení soudem.

Lživě tedy obvinila žalobce z jednání, které by mohlo naplnit znaky skutkové podstaty některého z trestných činů proti životu a zdraví či proti svobodě jednotlivce. Takové nařčení již podle citované judikatury (zejména stanovisko č. 54/2010 Sb. rozh. obč.) představuje tzv. exces z výkonu subjektivních práv v soudním řízení.

10. Odvolací soud tedy v tomto ohledu postupoval v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, byť nelze přisvědčit jeho dílčímu závěru, že nepravdivé tvrzení při soudním jednání mohlo zásadně poškodit čest či dobrou pověst žalobce v očích přítomných osob. Soudci, pracovníci justiční administrativy či zaměstnanci OSPOD jsou profesionálové, kteří vykonávají svou činnost na základě zákonných povinností, zejména zásady nestrannosti, objektivity a mlčenlivosti. Jejich úkolem není přejímat výroky účastníků jako pravdivé, ale hodnotit je výlučně v rámci dokazování. Opatrovnická řízení jsou navíc velice často emočně vypjatá, což je obecně známo a zohledňováno při posuzování věrohodnosti tvrzení. Nelze proto dovozovat, že by jediný výrok pronesený v soudní síni sám o sobě vedl k trvalému snížení vážnosti žalobce v očích těchto osob, které jsou povinny zachovávat profesionální odstup, nestrannost a mlčenlivost (§ 80, § 81 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, § 57 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně- právní ochraně dětí). Tito profesionálové až na výjimky nevnímají přednesy účastníků jako průkazná tvrzení, naopak je podrobují kritickému zkoumání a procesnímu ověření jejich správnosti, pravdivosti a relevance, takže jejich náhled na čest a vážnost účastníka řízení nebývá negativně poznamenán jen tím, že zaznělo dehonestující tvrzení jiného účastníka, zejména nebylo-li prokázáno.

11. To však nic nemění na jinak správném závěru, že osobnostní práva žalobce byla zasažena excesem žalované při výkonu subjektivních práv v opatrovnickém řízení, neboť úmyslně nepravdivé označení žalobce za osobu, která žalovanou napadla prostřednictvím čečenské mafie, již vybočuje z licence dané petičním právem či právem na soudní ochranu. Okolnost, že podle obsahu spisu (žalobce byl v minulosti prověřován z křivého obvinění, že žalovaná otrávila jejich syna) se jeví tehdejší vztahy účastníků jako velice vyhrocené a v řízení u nich převládaly negativní emoce nad racionalitou, a že předmětný výrok žalované nebyl nikde zveřejněn a nebylo ani tvrzeno, že by jej žalovaná nějakým způsobem uvedla v širší známost, tedy jej zjevně využila hlavně jako argumentaci vůči soudu s cílem dosáhnout úspěchu ve sporu o nezletilé dítě (s ohledem na nepodloženost a snadnou ověřitelnost nepravdivého tvrzení o podání trestního oznámení je však zřejmé, že předmětné sdělení nemělo prakticky žádný význam pro výsledek sporu a že bylo zcela nepromyšlené až naivní), se pak projevila i v úvaze odvolacího soudu, že k přiměřenému zadostiučinění postačuje písemná omluva. Tento závěr odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený a není v rozporu s ustálenou judikaturou, proto dovoláním vymezené otázky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

12. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.

V Brně dne 23. 1. 2026

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu