25 Cdo 1782/2023-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: B. Š., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Masařská 323/6, Opava, proti žalované: Psychiatrická nemocnice v Opavě, se sídlem Olomoucká 305/88, Opava, IČO 00844004, zastoupená JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava-Zábřeh, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 94/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2022, č. j. 11 Co 52/2022-332, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Čichoně.
duševní útrapy ve výši 100 000 Kč, ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně dvakrát pobývala v zařízení žalované v letech 2015-2016 a tvrdila, že během těchto pobytů jí byly podávány léky, které zhoršily její zdravotní stav. Okresní soud na základě znaleckého zkoumání po provedeném dokazování uzavřel, že nebylo zjištěno pochybení žalované, zdravotnické zařízení postupovalo lege artis, jak po stránce lékařské, tak sesterské a ošetřovatelské, včetně správné medikace, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem újmy na zdraví žalobkyně. Nejsou tak splněny předpoklady odpovědnosti žalované.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 11 Co 52/2022-332, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé (výrok I), změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud připomenul závěry znaleckého posudku vypracovaného Fakultní nemocnicí Olomouc a následného výslechu členky komise K. L., z nichž vyplývá, že během hospitalizace žalobkyně u žalované nedošlo k jakémukoli porušení povinností při léčbě, tvrzené zdravotní potíže nesouvisí s nepřiléhavou léčbou.
Již před hospitalizací trpěla žalobkyně akutní psychotickou poruchou, která se postupně rozvinula v chronickou psychotickou poruchu s bludy, kterou trpí v současnosti. K výtkám žalobkyně, že soud nezohlednil svědecké výpovědi jejích dětí, které vypověděly, jak na ně žalobkyně při návštěvách v ústavu a po návratu domů působila, okresní soud správně uvedl, že se jedná o subjektivní názor vycházející především ze sdělení samotné žalobkyně. Konstatoval, že závěry znalců byly natolik přesvědčivé, že okresní soud neměl důvod přistupovat k jejich revizi a neučinil tak ani soud odvolací.
Uzavřel tedy, že ze strany žalované nedošlo k žádnému porušení zákonných povinností ve vztahu k žalobkyni během předmětných hospitalizací, které by zakládalo právo na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Dovolatelka má za to, že není právně upravena ani judikována otázka odškodnění náhrady újmy v případech, kdy dojde k protiprávní internaci do lékařského zařízení, tedy zda sama tato okolnost odůvodňuje přiznání náhrady škody. Dále není judikována otázka nároku účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku, a to za situace, kdy je rozporován předložený znalecký posudek s přihlédnutím k objektivně zjištěným majetkovým poměrům dovolatelky, jež jí neumožňují obstarat si revizi znaleckého posudku na své náklady, stejně tak jako nejsou judikovány předpoklady pro nařízení vypracování revizního posudku, když stávající úprava jejich vypracování ponechává jen na úvaze soudu, což může vést k porušení rovnosti stran a narušení ústavních práv účastníka řízení.
Judikována není dle dovolatelky ani otázka, zda existence znaleckého posudku v řízení zbavuje soud povinnosti postupovat dle § 2958 o. z. a rozhodovat tak na základě zásady slušnosti. Dále dovolatelka zpochybňuje postup soudů, které pouze zkopírovaly závěry znaleckého posudku, aniž by zachytily vlastní volnou úvahu. Konečně dovolatelka namítá, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe týkající se aplikace právní úpravy náhrady újmy na přirozených právech člověka, v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 1564/20 ze dne 9. 2. 2021. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a není jí známo, že by došlo k protiprávní internaci do lékařského zařízení, jak uvádí žalobkyně, když proběhlo několik řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotnickém zařízení. Není ani pravdou, že by nebyla judikována otázka nároku účastníků na vypracování revizního znaleckého posudku a pokud jde o postup dle § 2958 o.
z., nebylo k němu důvodu, když nebyly shledány ani obligatorní prvky náhrady škody. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř. Především je nutno konstatovat, že z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že již učiněné podání dovolatele musí advokát zastupující dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu.
K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží, jinak by povinné advokátní zastoupení dovolatele ztratilo smysl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014).
Nejvyšší soud tudíž k podání dovolatelky, jež bylo přiloženo k dovolání zpracovanému jejím zástupcem, pokud jde o uvedené obsahové náležitosti dovolání, nepřihlížel. Soud prvního stupně ani soud odvolací s ohledem na vázanost předmětem řízení, jak jej po skutkové stránce vylíčila žalobkyně, se nezabývaly otázkou zákonnosti držení žalobkyně v psychiatrické léčebně, a již proto se dovolací soud nemůže zabývat námitkami proti závěrům, které odvolací soud neučinil ani učinit nemohl, a jeho rozhodnutí na nich tudíž zjevně nespočívá.
Dále je nutno zdůraznit, že ustanovení § 2958 o. z. a v něm uvedený pojem zásady slušnosti, na které dovolatelka odkazuje, upravuje typy dílčích nároků na náhradu újmy na zdraví a určení způsobu jejich výše. Samotný základ (existenci) nároku na náhradu újmy na zdraví zakládají jiná ustanovení, zejména § 2910 o. z. Bez splnění základních předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy (především protiprávního jednání na straně žalovaného) nelze vůbec o určení její výše uvažovat. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013, dále jen „obč. zák.“, tak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace.
Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Uvedené platí i při posuzování předpokladů povinnosti k náhradě újmy podle zákona č. 89/2012 Sb. a ustálená judikatura k této otázce je i nadále použitelná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018, ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 117/2021, nebo ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3595/2021). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalovaná při hospitalizaci žalobkyně postupovala lege artis, tedy v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, a proto neporušila žádnou právní povinnost.
Obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znaleckého ústavu ustanoveného soudem, jenž dovolatelku vyšetřil. Námitky dovolatelky představují pouhou spekulaci, že při hospitalizaci jí byly podávány léky, které způsobily alergickou reakci a jiné zdravotní komplikace. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud v rozporu s judikaturou a s postupem podle § 127 odst. 3 a § 132 o. s. ř. nevyžádal revizní znalecký posudek a že v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně zachytil vlastní volnou úvahu, jde o námitky vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost však dovolací soud uvádí, že neshledal odůvodnění odvolacího soudu nikterak nelogickým či vnitřně rozporným.
Odborné závěry znaleckého posudku nemůže soud nahradit vlastním názorem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007). Nevykazuje-li písemné vyhotovení znaleckého posudku žádné vady, které by svědčily o formálních či věcných nedostatcích, a znalec při výslechu před soudem reagoval bez nesrovnalostí na vznesené dotazy, nejsou dány důvody pro zpracování tzv. revizního znaleckého posudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012). Námitka rozporu s ustálenou judikaturou ve věcech ochrany přirozených práv člověka a s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 1564/20 ze dne 9. 2. 2021 je formulována pouze obecně, aniž by bylo specifikováno, v čem konkrétně má tento rozpor spočívat. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalovaná má právo na náhradu nákladů spojených s podáním dovolání, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 500 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření, za jeden úkon právní služby a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 této vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.
s. ř., celkem tedy 11 858 Kč. Tuto náhradu je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).