25 Cdo 1895/2025-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: L. Č., zastoupený Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 17/9, 746 01 Opava, proti žalovanému: město Hradec nad Moravicí, IČO 00300144, se sídlem úřadu Opavská 265, 747 41 Hradec nad Moravicí, zastoupený Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 1565/18, 747 05 Opava, o zaplacení 287 808 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 109 C 23/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2024, č. j. 11 Co 115/2024-109, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 11 991 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobou podanou dne 6. 8. 2021 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit ušlý zisk 287 808 Kč s odůvodněním, že žalovaný na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY spoluvlastněném žalobcem vybudoval bez souhlasu vlastníků v roce 2002 splaškovou kanalizaci a šachtici. Tím došlo nejen ke znehodnocení tohoto pozemku, ale také pozemků parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY výlučně vlastněných žalobcem. Žalovaný od počátku opakovaně sliboval vyřešení nastalého stavu, aniž by k tomu však kdy došlo. To zabránilo žalobci a jeho v roce 2014 zesnulé manželce v prodeji pozemků. Pokud by byla dořešena splašková kanalizace a šachtice, bylo možné prodat pozemky za 650 000 Kč až 750 000 Kč. V roce 2015 byl zjištěn úpadek žalobce, ustanovený insolvenční správce prodal tyto pozemky (spolu)vlastněné žalobcem kupní smlouvou ze dne 14. 8. 2018 za kupní cenu 200 000 Kč.
2. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 109 C 23/2021-75, žalobu zamítl a žalobci uložit zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 46 899,60 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce je promlčen. Mezi účastníky probíhala od roku 2002 jednání o způsobu a výši odškodnění žalobce, který věděl nejpozději v roce 2012, kdy se snažil pozemky prodat, že vybudovaná kanalizace snižuje jejich hodnotu.
3. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 11 Co 115/2024-109, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej co do výše přiznaných nákladů změnil a rozhodl a náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen. Žalobce věděl, že škodu způsobil svým jednáním žalovaný, který nechal kanalizaci vybudovat. Zároveň žalobce nejpozději v červnu 2014, kdy zemřela jeho manželka, věděl, že nedosáhne očekávaného zisku z prodeje pozemků ve výši 650 000 Kč až 750 000 Kč, jestliže případní zájemci od svého úmyslu pozemky (včetně pozemku neoprávněně zatíženého kanalizací a šachticí) koupit a zaplatit za ně žalobci tuto kupní cenu odstoupili.
Žalovaný neudržoval žalobce v přesvědčení, že celou záležitost v budoucnu vyřeší dle jeho požadavků, jestliže mu již v roce 2002 sdělil, že jako odškodnění je ochoten zaplatit 25 000 Kč. Subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději 1. 7. 2014 a námitka promlčení uplatněná žalovaným je důvodná. Odvolací soud dále uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a prodejem předmětných pozemků v insolvenčním řízení k uspokojení věřitelů žalobce za částku 200 000 Kč. Nemovitosti byly sepsány do soupisu majetkové podstaty, dlužník ztratil dispoziční oprávnění k těmto nemovitostem a jejich zpeněžení probíhalo zcela v režimu insolvenčního zákona.
Není-li dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a prodejem předmětných nemovitostí za částku 200 000 Kč, nemůže být dána ani odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci ve formě ušlého zisku.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je rozhodována rozdílně. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jím uplatněný nárok je promlčen, neboť zisk mu ušel až při faktickém prodeji pozemků v roce 2018. Žalovaný vybudoval bez souhlasu vlastníků pozemku splaškovou kanalizaci a šachtici, jednal protizákonně a nemůže se dovolávat žádných práv. I kdyby snad byl nárok promlčen, žalovaný žalobce udržoval v domnění, že se chce smírně dohodnout, a zavinil tak případné promlčení nároku. Závěr odvolacího soudu, že věděl, že žalovaný není ochoten zaplatit více než 25 000 Kč, není pravdivý. Žalobce se nechtěl zbytečně soudit se svým městem, jednal s ním o mnoha možných řešeních a promlčení nelze považovat v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2024) za žalobcem zaviněné. Uplatnění námitky promlčení žalovaným nemůže požívat právní ochrany, neboť je v rozporu s dobrými mravy. Nadto s ohledem na jednání účastníků není nárok promlčen v souladu s § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Kdyby na pozemku nebyla kanalizace a šachtice, pozemky by se prodaly za mnohem vyšší cenu i v insolvenčním řízení. Žalobce navrhl, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se ve vyjádření k podanému dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů o promlčení nároku uplatněného žalobcem. Za zcela nesprávný považuje názor žalobce, že mu škoda vznikla až zcizením nemovitostí v insolvenčním řízení. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že mezi vybudováním kanalizace a šachtice na pozemku žalobce v roce 2002 a jejich prodejem v roce 2018 v rámci insolvenčního řízení není žádná příčinná souvislost a již jen z tohoto důvodu nemůže být žaloba úspěšná. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, případně bylo zamítnuto.
6. Žalobce v následném vyjádření k podání žalovaného zdůraznil, že jednání žalovaného nemůže požívat právní ochrany. Už samotné vlastnictví stavby vybudované na cizím pozemku bez právního titulu zakládá bezdůvodné obohacení (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009 a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). Odvolací soud se nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení, zda námitka promlčení uplatněná žalovaným není v rozporu s dobrými mravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2018). Žalobce rovněž doplnil dovolání tak, že nesouhlasí ani se závislými nákladovými výroky dovoláním napadeného rozhodnutí. Náklady vynaložené obcí na její zastupování advokátem nelze považovat za účelné (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12, ze dne 23. 11. 2010, III. ÚS 2984/09 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2868/2017) a žalovanému měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300 Kč za každý jednotlivý úkon (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020).
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
8. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Při vylíčení předpokladu přípustnosti přitom musí dovolatel uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3325/2023). Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést
nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v § 237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy, dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil.
Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
10. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
11. V dané věci odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody je promlčen a že mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody žalobci není příčinná souvislost. Oba tyto závěry odvolacího soudu vedou samostatně k zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu.
12. Z obsahu dovolání je zřejmý nesouhlas žalobce se závěrem odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Z obsahu dovolání však již není zřejmé, jakou otázku hmotného či procesního práva by měl dovolací soud v této souvislosti řešit a který z předpokladů přípustnosti dovolání má být naplněn. Potřebný údaj nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). K obecnému sdělení dovolatele, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, lze uvést, že dovolatel neuvedl ani obsahově žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, případně judikaturu, v níž rozhodovací činnost dovolacího soudu shledává rozpornou, neboť veškerá žalobcem odkazovaná judikatura směřuje pouze k řešení otázky promlčení nároku.
13. Dovolání je ve vztahu k řešení otázky neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou vzniklou žalobci nepřípustné.
14. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede ke stejnému výsledku (zamítnutí žaloby nebo vyhovění žalobě), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže dovolání ve vztahu k některé z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější), a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč.). Je tak nadbytečné zabývat se dalšími právními otázkami vznesenými v dovolání, zejména ohledně promlčení nároku.
15. Jestliže žalobce nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, činí tak výslovně až v doplnění dovolání ze dne 25. 8. 2025. Dovolací soud však nemůže přihlížet k doplnění dovolání učiněnému po uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2858/2006), nadto by dovolání bylo v tomto rozsahu rovněž nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
16. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých úspěšnému žalovanému. Žalobcem akcentovaná rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž žalobce dovozuje, že žalovanému má být přiznána pouze paušální náhrada, se na danou věc neuplatní. Žalovaný není stát, vyšší územně samosprávný celek, ani nemá postavení statutárního města. Žalovaný je obcí, která má dle veřejně dostupných zdrojů přibližně 5 500 obyvatel. Problematiku náhrady škody spočívající v tvrzeném ušlém zisku nelze považovat za běžnou součást agendy městského úřadu, který nemá, oproti žalovanému ve věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 2868/2017, právní odbor nebo oddělení. Zastoupení žalovaného advokátem je v tomto řízení účelně vynaloženým nákladem řízení. Přiznané náklady jsou tvořeny mimosmluvní odměnou ve výši 9 460 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání, náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 081 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem náklady dovolacího řízení činí 11 991 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu