USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) E. Š., b) J. V., c) V. Š., d) AAAAA (pseudonym), e) T. Š., f) BBBBB (pseudonym), g) J. V., h) CCCCC (pseudonym), i) DDDDD (pseudonym), j) H. V., všichni zastoupeni Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha l, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, IČO 00005886, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o zaplacení 1.244.128 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 201/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2023, č. j. 14 Co 3/2023-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 19 C 201/2021-96, ve znění opravného usnesení ze dne 11. l1. 2022, č. j. 19 C 201/2021-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 24.544 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení 147.520 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) 24.544 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení 147.520 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl požadavek žalobců c), e), g) a j) na zaplacení každému z nich 150.000 Kč s příslušenstvím a žalobců d), f), h) a i)
o zaplacení každému z nich 75.000 Kč s příslušenstvím (výrok V), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok VIII). Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy, způsobené jim úmrtím paní E. V., matky žalobců a) a b), babičky žalobců c), e), g), j) a prababičky žalobců d), f), h) a i). Žalovaná již prostřednictvím pojišťovny uhradila každému z žalobců a) a b) 300.000 Kč, každému z žalobců c), e), g) a j) 150.000 Kč a žalobcům d), f), h) a i) každému 75.000 Kč. Žalobci pokládali náhrady za nepřiměřeně nízké a požadovali doplatek ve výši 172.064 Kč pro každého z žalobců a) a b) a pro každého z ostatních žalobců ve výši odpovídající již vyplaceným částkám.
Soud vyšel ze zjištění, že paní E. V., 87letá seniorka se sluchovým deficitem, vstoupila dne 18. 5. 2018 na tramvajové koleje bezprostředně před tramvají stojící v zastávce, a to v místě, kde nebyl přechod pro chodce a na druhé straně byl nástupní ostrůvek ohraničen zábradlím, takže šla šikmo, nikoli kolmo přes koleje. Řidič tramvaje ji přehlédl a rozjel se, tramvaj ji srazila a poškozená na následky střetu zemřela. Soud uzavřel, že žalovaná jako provozovatel daného dopravního prostředku odpovídá podle § 2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o.
z.“, za újmu žalovaných podle § 2959 o. z. Vyšel ze zjištění, že vztahy žalobců s poškozenou byly standardní, žádný z nich na ni nebyl odkázán výživou, ani s ní nesdílel společnou domácnost. U obvyklých rodinných vztahů rozhodovací praxe pokládá za základní částky náhrad 240.000 Kč až 500.000 Kč, žalobci a) a b) jako děti poškozené požadovali každý 500.000 Kč, každé z vnoučat 300.000 Kč a každé z pravnoučat 150.000 Kč. Soud označil za výchozí částku v případě žalobců a) a b) dvacetinásobek průměrné mzdy v roce 2017, tedy 590.080 Kč. S ohledem na věk poškozené, okolnost, že nejen vnuci, ale i pravnuci měli možnost s ní trávit svá dětská léta a léta dospívání a sami se vyjadřovali v tom smyslu, že v posledních letech byla intenzita kontaktů s poškozenou nižší, měl soud za to, že u všech poškozených je na místě snížení náhrady o 20 %.
Byť bylo hlavní příčinou nehody pochybení řidiče tramvaje, sama poškozená se také na dopravní nehodě podílela. Vstoupila po vystoupení z tramvaje do kolejiště před tramvaj, takže jistě věděla, že tramvaj se každou chvíli rozjede. Špatně slyšela a musela si být vědoma toho, že rozjíždějící tramvaj neuslyší, i kdyby řidič použil výstražné zvonění. Nic jí nebránilo v tom, aby počkala, až tramvaj odjede. Přecházela na místě, kde nebyl přechod. Její podíl na vzniku nehody soud shledal ve výši 25 %. Každou z žalobci požadovaných náhrad proto soud snížil celkem o 45 % a přihlédl také k částkám již vyplaceným pojišťovnou.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 14 Co 3/2023-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II a IV, pokud jimi byla zamítnuta žaloba každého z žalobců a) a b) co do 73.760 Kč s příslušenstvím v těchto výrocích specifikovaným a ve zbývajícím rozsahu co do 73.760 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců a) a b) zamítavé výroky II a IV změnil tak, že uložil žalované zaplatit každému z žalobců a) a b) 73.760 Kč s příslušenstvím (výroky I a II). Městský soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V o zamítnutí žaloby každého z žalobců c), e), g) a j) co do 97.500 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 52.500 Kč ve vztahu k žalobci c), a změnil jej ohledně částky 52.500 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému ze žalobců c), e), g) a j) tak, že uložil žalované zaplatit každému ze žalobců c), e), g) a j) 52.500 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným ve vztahu ke každému z nich (výrok III).
Odvolací soud dále potvrdil výrok V rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí žaloby každého ze žalobců d), f), h) a i) co do 48.750 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 26.250 Kč ve vztahu k žalobci d), dále jej změnil co do 26.250 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců d), f), h) a i) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému z nich 26.250 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným (výrok IV), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v poplatkovém výroku (výrok V), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok VI) a řízení odvolacího (výrok VII).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se poškozená na vzniku újmy podílela v rozsahu 25 % - přecházela na místě zcela nevhodném, šikmo přes tramvajové koleje, na rozjíždějící tramvaj nereagovala, ač mohla její rozjetí pozorovat, přerušit přecházení a vrátit se zpět, mimo jízdní profil tramvaje. Své chování nepřizpůsobila situaci v provozu, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu (zhoršený sluch), a porušila tak pravidla obsažená v § 4 písm. a) a § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Rozhodující příčinou nicméně zůstává počínání řidiče tramvaje, který mohl při rozjezdu chodkyni zpozorovat a reagovat na ni. Odvolací soud však shledal nesprávným způsob stanovení náhrady, při němž soud prvního stupně sečetl procentuální snížení z důvodu věku poškozené a spoluúčasti poškozené na vzniku újmy. Nejprve bylo namístě stanovit výši peněžité náhrady s přihlédnutím ke všem kritériím (včetně snížení z důvodu věku), avšak bez ohledu na případný částečný podíl poškozené na vzniku újmy a pak teprve upravit takto zjištěnou částku náhrady s přihlédnutím k podílu poškozené na vzniku újmy.
Odvolací soud zohlednil aktivní život a relativně dobrou kondici zemřelé, i její dobré vztahy s rodinou a základní částku náhrady 590.080 Kč pro děti poškozené snížil s ohledem na její věk jen o 10 % na 531.072 Kč. Z takto stanovené částky pak žalobcům a) a b) náleží s ohledem na podíl poškozené na nehodě 75 %, tedy 398.304 Kč.
S přihlédnutím k tomu, jaké částky byly žalobcům a) a b) vyplaceny nad rámec soudem prvního stupně přiznané částky 24.544 Kč, odvolací soud uložil žalované, aby každému z žalobců a) a b) zaplatila ještě 73.760 Kč. S ohledem na nižší intenzitu vztahu mezi zemřelou a jejími vnuky i na to, že s přihlédnutím k věku zemřelé museli její vnuci počítat s její ztrátou i z důvodu přirozeného běhu života, shledal soud přiměřenou výchozí částku pro každé z vnoučat 300.000 Kč, kterou následně snížil o 10 % a následně pak ještě o 25 % podíl na újmě přičitatelný zemřelé.
Po přihlédnutí k již vyplaceným částkám odvolací soud uložil žalované doplatit každému z vnoučat poškozené částku 52.500 Kč. Útrapy pravnoučat, jež si ještě ztrátu prababičky neuvědomovala tak, jako jejich rodiče a prarodiče, odpovídají základní náhradě 150.000 Kč pro každé z nich. Po jejím snížení o 10 % s ohledem na věk zemřelé a následně též o 25% redukci pro její spoluúčast a následném odečtu vyplacené částky uložil žalované doplatit každému z pravnoučat částku 26.250 Kč. Odvolací soud se dále zabýval okamžikem prodlení žalované ve vztahu k jednotlivým žalobcům a korigoval závěry soudu prvního stupně nejen částečně v rozsahu vyplacené částky, ale též ve vztahu k požadavku na úrok z prodlení.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně částem výroků I až IV, jimiž byl potvrzen zamítavý rozsudek obvodního soudu, podali dovolání žalobci, kteří mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na doposud neřešené právní otázce, zda přecházení tramvajového pásu před stojící tramvají zakládá spoluzavinění chodce. Namítli, že chodcům, kteří na dané zastávce chtějí přejít na druhou stranu ulice, nezbývá než jít přes tramvajový pás, neboť přes něj neprochází přechod pro chodce. Zemřelá byla v souladu s § 54 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, oprávněna přecházet přes tramvajový pás v místě, kde došlo k nehodě. Vzhledem ke konkrétním poměrům na místě nehody i k reakční možnosti paní V. v okamžiku těsně před nehodou nelze poškozené klást její počínání k tíži. S ohledem na princip omezené důvěry uplatnitelný v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1477/2018 mezi účastníky provozu na pozemních komunikacích mohla poškozená důvodně očekávat, že se tramvaj nerozjede, pokud bude přecházet kolejiště. Ve světle okolností, za nichž k nehodě došlo, soudy zjevně extenzivně vyložily § 2918 o. z. a snížení peněžité náhrady o 25 % nemůže obstát. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
5. Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020). Shledal-li odvolací soud, že se zemřelá chodkyně na vzniku újmy podílela v rozsahu 25 %, jelikož nepřizpůsobila své jednání svým schopnostem, zdravotnímu stavu (zejména zhoršenému sluchu) a situaci v provozu, přecházela-li na místě zcela nevhodném, šikmo (nikoli kolmo) přes tramvajové koleje a na rozjíždějící tramvaj nereagovala, nejde o úvahu zcela zjevně nepřiměřenou, kterou by měl Nejvyšší soud korigovat svým rozhodnutím. V úvahu je třeba brát i úpravu přednosti tramvaje, které má chodec v souladu s § 54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. vždy dávat přednost. Dovolateli připomínaný princip omezené důvěry v dopravě vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1477/2018, tak, že řidič se při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak, nikterak nezprošťuje ostatní účastníky provozu povinnosti dbát zásad § 4 zákona č. 361/2000 Sb. a chovat se tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a přizpůsobit své počínání situaci v provozu, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
6. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., dovolatelé nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované a vedlejší účastnici v tomto řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu