USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: V. Š., zastoupený JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem Koliště 1912/13, Brno, proti žalovaným: 1. A. J., zastoupená Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem Slezská 2232/144, Praha 3, 2. M. K., zastoupená Mgr. Blankou Šocovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 132, Beroun, 3. J. W., zastoupená Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem Slezská 2232/144, Praha 3, o 4 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 198/2016, o dovolání žalobce proti rozsudkům Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 1. 2022, č. j. 5 C 198/2016-795, a Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co 93/2022-940, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co 93/2022-940, se odmítá. II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 1. 2022, č. j. 5 C 198/2016-795, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 5 C 198/2016-795, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení 4 150 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku vydání předběžného opatření téhož soudu ze dne 2. 6. 1998, č. j. 4 C 119/98-18, a následných obstrukčních jednání žalovaných. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.
9. 2022, č. j. 25 Co 93/2022-940, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve všech výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci ušlého zisku i příčinné souvislosti mezi vydaným předběžným opatřením a vznikem škody a nemajetkové újmy, resp. o jejím neprokázání. Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání (ve znění několika doplnění), v němž rekapituluje předchozí řízení, rozsáhle brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, proti hodnocení důkazů, namítá, že jím předložené důkazy nebyly v řízení zohledněny a že napadené rozsudky odporují zákonu, obchází jej a příčí se dobrým mravům.
Má za to, že předseda senátu soudu prvního stupně ignoroval princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí; brojí rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.
s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ovšem neformuluje žádnou právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva, a nelze ji zjistit ani z obsahu podaného dovolání.
Přichází jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení důkazů, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III.
ÚS 1098/19) zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel – jak shora uvedeno – nevymezuje. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Výhrady dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu se upínají pouze ke kritice skutkových zjištění, procesního postupu soudů obou stupňů a k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi vydáním předběžného opatření a tvrzenou újmou (otázka existence vztahu příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 371/2020), bez provázání s konkrétní otázkou hmotného či procesního práva, kterou by měl dovolací soud řešit. Úkolem Nejvyššího soudu je v rámci dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, řešit pouze právní otázky, nikoliv se zabývat přezkumem skutkových zjištění nalézacích soudů (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o.
s. ř.). Dovolací námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je pak dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatel napadl výslovně též rozsudek soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však podle § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí
Okresního soudu v Kutné Hoře podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, č. 47/2006 Sb. rozh. obč. a judikaturu na ně navazující, včetně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 851/2021). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.